Trest

Otevřu oči.Hlava mi třeští jako kdyby mi měla každou chvíli vybouchnout.Chvíli ležim a čumim do stropu.Je to tu zase.Nikdy to neskončí.
Pomalu vstanu a protáhnu se. Připadám si, jako kdybych ležel celou noc na kamení. Jsem celej rozlámanej.
Zase další podělanej den v mým podělaným životě. A víte, co je na tom nejhorší? Že vím, jak to dopadne. Jsem jako trestanec, kterej ví, že půjde na popravu. Popravdě mu to docela závidím.On si odpyká jen jeden trest a ještě může na poslední chvíli dostat milost. Já ne Já milost dostat nemůžu. Moje chyba.
Četl jsem, že osud by měl bejt vždycky danej. Někteří lidi tomu fakt věřej, jiní tvrděj, že je to kravina.Já o tom vim svý, takže vám s klidným svědomím můžu říct, že pravdu mají všichni.Osud je danej,ale má křižovatky, na kterejch se musíte rozhodnout, kterým směrem se vydáte. Je to jen na vás. Žádná červená, žádnej přednost v jízdě. Je to jen na vás si vybrat pokračování vašeho života. A jak poznáte, která zatáčka je ta správná???Až když se po ní vydáte. Ale musíte počítat s tím,že se nemůžete vrátit.
A někdy uděláte blbost. Jako já. Vydal jsem se jednosměrkou směr PEKLO.
Kdysi dávno jsem měl moc. Takovou moc, jakou si nikdo z vás nedokáže představit.
Jel jsem ve všem. Drogy,děvky,lichva…..nic jsem si nenechal ujít.
Měl jsem tedy docela dost konkurentů. Tvůj konkurent je tvůj nepřítel.
A já nemám nepřátele v lásce.
Tak jsem si je našel.Jednoho po druhym jsem si je našel a zmasakroval.A nejen je.Jejich děti a ženy jsem málokdy vynechal.
Byl jsem zrůda.
A pak jsem ji potkal. Byla to nejkrásnější ženská, co jsem kdy viděl. Věděl jsem, že ji miluju a nikdy ji neopustim. Po půlroce jsem jí požádal o ruku a se vším skončil.

Přísně se podívám do zrcadla.Musim reprezentovat firmu. A to se mi daří.
Ji ani nehledám. Vím,kde ji najdu.
Pracuju na burze. Slušnej job.Ale mě to nikdy nestačilo.
Na oběd jdu s těma samejma lidma jako včera, ten samej blaf,ta samý kecy…….Ale bohužel.Musím hrát podle pravidel.
V práci jsem do šesti. Domů jdu cestou přes park.Je už tma.Bude pršet.ani lampy moc nesvítí.Jako nějaká předzvěst .Zlý znamení,kterýmu jsem tenkrát nenaslouchal.
Na rameno mi dopadne něčí obrovská tlapa.Čumim do ksichtu dvoumetrovýmu černýmu týpkovi.Je to společník jejího otce.Viděl jsem ho na svatbě.
Odvede mě do smradlavý uličky asi padesát metrů od parku. Tam už čeká ona i s celou partou. Chvíli se na mě kouká a pak mě praští do lýtek těžkou železnou tyčí.
Stejnou, s jakou jsem ubil jejího prvního manžela.
Bolest v lýtkách je nesnesitelná . Klekam,protože mi nic jinýho nezbývá.Jak před ní tak klečim,připomíná mi to,jak jsem jí žádal o ruku.
Několika ranami mi zláme žebra.
Já nic,ona nic.Nikdo nevydá ani hlásku.
Odhodí tyč a vytáhne nůž.
Ten,s kterým jsem podřízl jejího syna.
Byl to takovej můj zvyk,nechávat zbraně na místech činu. Jako výsměch policajtům,kteří na mě nemohli.
Bodá mě tak,abych umřel co nejpomaleji a nejbolestivěji.
Na nebi zatím zuří bitva. Andělé na obloze zuřivě tleskají její nekonečné pomstě,

Kopne do mě a já spadnu na bok.Krev se mísí s deštěm a zemí.
Naposledy se jí podívám do očí.
Miluju ji.I přes tohle všechno.
Poslední výdech.

Tohle je můj trest. Musím snášet,jak mě jediná osoba,kterou jsem kdy miloval potupně zabíjí.Bez jediné známky lítosti.Bezhlasně.
A pořád dokola.

Otevřu oči.