Dofio - Probuzení Část První

Ve stínu stromu se něco pohlo. Zdálky to vypadalo jako klubko oblečení nebo něčeho takového, avšak zblízka šel rozeznat tvar dospívajícího dítěte schouleného, aby mu nebyla zima. Schoulené už bylo pouze ze zvyku, v lese sice po ránu zima byla, ale Dofiovi už ne. Kdysi, před pár dny bylo těžké tu přespávat, ale postupem času mu začínalo být spíš teplo, bylo to nepřirozené, což si uvědomoval zároveň s několika dalšími věcmi. Například ta omračující bolest, jako by ho někdo roztahoval a pálil za živa, ty zvláštní sny plné lehkosti, příjemného vzrušení a... děsivých obrazů. Hlavně také to, že dosud neměl hlad, už tu byl několik týdnů od doby, co uprchl z města, ale jediné, co ho sužovalo byly noční můry a občasný nekontrolovaný spánek. Tedy, aspoň si to myslel. Vstal. Náhodný pozorovatel by mohl zahlédnout chlapce v dospívajícím věku s nepřítomným výrazem na tváři, rozcucaným účesem a ve špinavých, malinko otrhaných šatech. I přes tento neupravený vzhled působil příjemně, dokonce sympaticky. Měl hnědé vlasy a světle-zelené, trochu našedlé oči.

"Dneska půjdu do města...," řekl si rozhodně Dofio a rozhlédl se. Těch pár týdnů, co byl ze svého města, putoval lesem všude možně, nevěděl, kde přesně zhruba je, ale jisté bylo, že poblíž bude cesta. Slyšel několik koní, vůz a hlasy. Vydal se tím směrem a po několika minutách chůze došel až na cestu. Zdálo se, že tudy cestují obchodníci, pravděpodobně z města nebo do města. Na chvíli se zamyslel, jak by je měl pozdravit nebo oslovit, vetšinu života žil s rodiči na kraji městečka, jelikož jeho otec byl rybář.
Po chvíli přemýšlení vyšel na cestu, kus před nimi, aby ho ještě neviděli. Šel pomaleji, aby ho mohli dohnat a jakmile jim byl na dohled, sami ho pozdravili.
"Buď zdráv, poutníku," řekl jeden z nich s úsměvem.
"Buďte zdrávi," opětoval pozdrav Dofio, "je tu někde v okolí město nebo vesnice?"
"Jistě, právě jdeme do Delmaru, je to jen asi dvě míle po cestě, můžeš se k nám přidat jestli chceš," nabídl velkoryse obchodník, dosud spolu mluvili na slušnou vzdálenost, teprv, jak se přiblížili, všiml si, jak je chlapec mladý. "A copak to tu máme, nezatoulal ses mamince? No? Povídej, chlapče."
Dofio se na něj zamyšleně zadíval, než odpvěděl, "ale jistě, byl jsem na procházce do lesa, jenže jsem zapoměl, kudy zpět. Sešel jsem z cesty."
"Hmmm, vážně? To zní...hmm, no tak pojď, dovedeme tě do města. A neměl bys po lese chodit sám, seš malej a jsou tu... divoká zvířata a ...a zvířata," pronesl obchodník.
"Děkuji mockrát..."

'Byl divný... ještě, že mě pustil hned u brány... tak se tu podíváme, jak to tu vlastně vypadá...' přemýšlel Dofio, když už byl ve městě a sám. Město bylo velkolepé, honosné hradby z dobře opracovaného kamene vypadaly nedobytně, na vycholcích strážních věží vlály praporce a po hradbách se procházeli strážní. za hradbami byly velké krásné domy, dřevěné i kamenné, žádnému z nich povětšinou nechyběl kouřící komín. Jak se tak procházel, zjišťoval, že město je rozděleno na části, v jedné byli například bohatí měšťané, v další byly krámky se vším možným, přesto, že se různá obydlí, krámky, hospody prolínaly po celém městě, vždy byla někde část, kde jich bylo nejvíce. Byla tam tři náměstí, hned uprostřed města bylo to největší, tam bylo nejvíce stánků a shlukovalo se tam nejvíce obchodů. K večeru již Dofio věděl o většině města, zjistil, kde se dá přespat nebo pracovat a vydal se tam. Nejprve zkusil hostinec, byl to jeden z těch...ošklivějších. Byl v nějaké uličce skoro na kraji města a vůbec to vypadalo, že je to místo spíše pro.... ne zrovna poctivé obyvatele. Prý tam byla nějaká práce a i nějaký ten pokoj, doufal, že to tak bude i teď. Když se přibližoval k onomu hostinci, byla vidět vývěska houpající se na dvou zarezlých pantech, z nichž ji jeden už skoro pustil. Na ní byl vymalován korbel piva s přetékající pěnou a pár mincí hned vedle. Celé to bylo vybledlé a zašlé, působilo to nechutným dojmem. Vnitřek budovy byl o něco příjemnější, bylo zde teplo a poměrně dost světla, pět nebo šest stolů a mnoho stoliček a židlí. Bylo zde dost lidí a dokonce to vypadalo, že to nejsou zrovna hrdlořezové, spíše naopak, v podstatě to bylo jako v každé jiné hospůdce. Když procházel, zaznamenal police na zdech, na nichž bylo nějaké nádobí. Vlastník tohoto místa byl odvážný, tohle se vetšinou rozbije a pokud nerozbije, tak ukradne. Když došel k místu, kde se zřejmě vydával alkohol, jídla a všechno ostatní, měl šanci prohlédnout si i hostinského. Byl to snad klasický hostinský, trochu obtloustlý, tmavě hnědá košile, lněné kalhoty a přes to světlejší hnědá zástěra. Klasický byl až na to, že se stále usmíval, byl velice přívětivý a vůbec, stále radostný.
"Tak co si budete přát. Mladý pane?" usmál se na Dofia krčmář.
"Zaslechl jsem, že prý by se tu našla nějaká práce...a nocleh," odvětil Dofio povzbuzen příjemným tónem hlasu hostinského.
"Nóóó. Nevím, jestli bych tu měl zaměstnávat takový malý uličníky, jako jsi ty. A kolik ti vůbec je, chlapče? A jak se vůbec jmenuješ?"
"Já...," zamyslel se, nakonec se rozhodl říci pravdu, "jmenuji se Dofio a je mi patnáct, pane."
"Vážně? Tolik? Hmm, můj zrak už stárne. Dobrá. S manželkou, Selinou, už jsme trochu staří a je pro nás práce náročná, myslíš, že bys zvládl nosit jídlo a pití hostům? Věřím, že jsi schopný mladý muž."
"Pane, pokud budu moct kde spát a jíst, jsem schopen dělat něco tak snadného, jako nosit hostům, co si přejí," opětoval mírně úsměv Dofio, moc mu to nešlo, vzhledem k předešlým týdnům.
"Já se jmenuji Kerrel, jak jsi si mohl všimnou, jsem vlastník téhle krčmy. Rád tě zaměstnám a poskytnu ti přístřešek i něco k jídlu," usmál se, "a něco málo ti připlatím, pokud budeš pracovat pilně.
"Děkuju vám mockrát, pane...Kerrele," pokyvoval šťastně hlavou Dofio, "čím mám začít?"
"Tak především můžeš začít nosit tohle pivo támhle k těm stolům v rohu, oni si už řeknou co kam patří. Pak ti řeknu co dál..."