New Oddysey - part 3

Když jsme dorazili na dané místo, mechanik mě opustil a šel si po své práci a mě se naskýtal neuvěřitelný pohled.
Myslel jsem si, že je menší. Takhle velký jsem si ho rozhodně nepředstavoval. Hangár byl kolosálních rozměrů a to nebyl na palubě Odysey jediný, byly tu minimálně dva, o kterých jsem věděl.

Přede mnou stálo několik letounů F-302 ve dvou řadách, tři mechanici se právě pokoušeli opravit trup levého křídla jednoho ze strojů. Raději jsem jim nic neříkal, věděl jsem, jak dokážou být nevraživí. Ne, že bych je znal podrobně, ale člověku někdy postačí to, co se dozví z doslechu. A mě to skutečně stačilo na to, abych si s nimi nic nezačínal.

Procházel jsem mezi jednotlivými stíhačkami a kochal se tou nádherou. Jak se leskly, ani čmouha nebyla vidět. Připadal jsem si jako na festivalu fantazie, kde se ukazovaly nejrůznější modely, které člověka napadla. Samozřejmě v plastu nebo ze dřeva. Tady to ale nebyla žádná fantazie, nýbrž skutečnost. Pravá, nefalšovaná technologie skloubená s ladným tvarem.

Připadal jsem si jako v sedmém nebi, tolik strojů pohromadě a já jim budu velet. Měl jsem na těchto hezounech nalítáno tolik, kolik ne na starých Migech. Defakto jsem na nich vyrostl, i když až v pozdních letech. Procházel jsem touto nebeskou alejí a představoval si, jak letí ve formaci. V tak ladném pohybu, bez přetížení a s vestavěnou klimatizací. Na toto vylepšení jsem se těšil asi nejvíce, kdo by taky ne.

Byl jsem už na konci své prohlídky, která každopádně stála za to. Člověk by si měl vždy najít chvilku a odpočinout si, odreagovat, oprostit se od toho shonu, nebezpečí a odpovědnosti. A pro to magické místo bylo právě zde, u těchto vesmírných draků, jak jsem jim s oblibou říkal. Šel jsem pomalu, jak jen to šlo, až se přede mnou objevily rysy místnosti, která byla zabudována do hangáru. Vypadalo to na nějakou odpočívací halu, kde byli piloti, když měli pauzu nebo volno. Došel jsem až ke dveřím, které byly lehce pootevřené. Škvírou mezi dveřmi jsem zahlédl nějakou postavu, byl to pilot. Poznal jsem to podle kombinézy, kterou měl na sobě. Jako většina pilotů měl krátký sestřih. Těžko se dalo odhadnout barva jeho vlasů, protože měl na hlavě tak malou vrstvu vlasů, že se z toho dalo jen usoudit, že je to člověk s tmavými vlasy, nic víc.

Na malém stolečku vzdáleném od dveří několik stop byl usazen hrnek a uvnitř něj se převalovala z jedné strany na druhou černá kapalina.
Je to káva, to je jasné. Nebo taky motorový olej, říkal jsem si pro sebe. Zvedl jsem hrnek do výše svého čichového orgánu a přičichl jsem si. S úlevou jsem se napil, protože noc mě přesvědčil, že o olej se v žádném případě nejedná. S nechutí jsem polkl, horší kávu snad udělat nemohli, byl to opravdový hnus. Chtěl jsem nyní vstoupit dovnitř, když v tom mě zarazil hlas onoho muže, kterého jsem měl tu čest vidět před malou chvilkou. O něčem se horlivě bavili.

„Takovou smůlu snad mít nebudeme,“ slyšel jsem od někoho, kdo zřejmě postával někde v rohu, kam jsem nemohl vidět.

„Dobrá víla to prý není. Slyšel jsem, že o tento flek usiloval celkem dlouho.“

„Tak se mu to konečně podařilo.“

„Jo a zrovna v takovou chvíli. Back neměl ještě ani pohřeb a oni nám už dají Nového velitele. Myslíš, že nám daj propustku na pohřeb?“

„Nedivil bych se, kdybychom měli směnu.“

„Tak to by nám přece neudělali.“

„Že ne? A co na štědrý den? Měli jsme testovací lety. Kde kdo měl volno, dokonce i strojní inženýři byli doma. Jenom my a jeden mechanik tady tvrdli, tak proč by to neudělali znova.“

„Pokud se to bude opakovat, tak budu stávkovat,“ ozval někdo další. Hned po jeho odpovědi následoval výbuch smíchu jeho kolegů.

„Jo, už to vidím, jak ty budeš stávkovat. Ten novej magor, co ho vyfasujeme na tebe houkne a už budeš zpátky na místě.“

„Co o něm vůbec víme?“ ozval se čtvrtý hlas.

„Počkej,“ řekl ten, co seděl přímo na dohled přede mnou a vzal ze stolu nějaké složky.

„Tady to je.“

„Co to je?“ zeptal se další.

„Jeho spis.“

„Jak jsi k němu přišel?“

„O to se nestarej. Když jste se nikdo neměli pro to, o něm něco zjistit, tak jsem se musel snažit já.“

„No dobrá, dobrá, pochopili jsme. Co se tam o něm píše?“

„No, je mu něco přes třicet.“

„To se dalo přece čekat. Neposlali by nám nějakého mladíka.“

„Já bych se nedivil, kdyby nám poslali nějakého dvacetiletého namyšleného vola.“

„Pokračuj, co se tam píše dál?“ byl zvědavý jeden z nich.

„Má docela širokou škálu misí. Byl všude, kam si vzpomeneš. Dokonce v České republice.“

„A to je kde?“ udiveně se zeptal kolega sedíc vedle něj.

„Nemám šajn. Asi nějaká díra, něco jako Ukrajina. Samý zapadákov.“

„A kolik má nalétáno?“

„Tak to se podržte. Má víc hodin v F-302kách než my čtyři dohromady.“

„To si děláš prdel, ne? Podej mi to.“ Řekl překvapeně jeden z nich a sápal se po složce, když uviděl ono magické číslo, tak ztichl a čelist mu sestoupila o několik pater níž.

„To v F-302kách musí i chrápat.“ Řekl muž sedící naproti mně. V tu chvíli jsem se rozhodl, že vstoupím dovnitř a nebudu jen bezduše špehovat.

„To ne, ale když máte pro svou práci ten správný zápal, tak jde všechno.“ Řekl jsem při pochodu. Všichni čtyři se postavili hbitě do pozoru a zasalutovali, když si všimli, kdo že to vlastně přišel.

Vítejte na palubě, pane,“ přivítal mě onen muž, kterého jsem už viděl. Představil se mi jako Federline, další byl Stokes, Sibick a nakonec Palter. Se všemi jsem si podle slušnosti podal ruku a když jsem byl posledního z nich, tak mi Palter řekl:

„Není to moje kafe?“

„Vy myslíte ten hrnek, co ležel na tom stolku přede dveřmi?“

„Jo, přesně ten.“

„Tak buďte rád, že ho nepijete. Je odporné.“

„Jen mi nejde do hlavy, proč sem poslali právě vás, když se rozjíždí projekt Oddysea.“

„Oddysea? O tom jsem neslyšel.“ Odpověděl jsem a ihned po dokončení této krátké věty jsem věděl, že to bylo asi špatně. Najednou na mě zírali, jako by zahlédli ducha.

„Děje se něco?“

„Je nám zvláštní, že o tom nejste informován. Na palubě této lodi o tom ví každý.“

„Tak to se nechám informovat od vás,“ řekl jsem a posadil se do pohodlného malého křesílka, které tu nejspíš zůstalo po minulém veliteli letky.

Federline se ujal slova:

„Jde zkrátka o to, že potom, co SGAc neprosperovala a náklady byly příliš velké, tak se vedení rozhodlo pro to, že se základna na Heliopoli zruší. To taky udělali a doslova ji zbourali.“

„Zajímavé.“

„To není všechno,“ pokračoval Federline.

„Na stávající Alfa – site se zřídila zcela nová základna, kterou pojmenovali Oddysea. Jak líbivé, co?“

„A dál?“ vyzvídal jsem.

„Všechno, co vím je, že teď tam nenabírají kadety z amerických akademií, ale z celého světa. To je všechno, co vím.“ Poslechl jsem si tento nový příspěvek do naší diskuse a nevěřil vlastním uším. Bylo už docela pozdě, což mi také připomněli hodinky dvoj zvučným pípnutím.

„Takže, pánové. Vyspěte se, ráno nás čeká spousta práce.“ Řekl jsem a odebral se k odchodu přímo do své kajuty. Trefit na svůj pokoj mi už nedělalo takové problémy, jako ze začátku. Začínal jsem se na palubě orientovat, sžíval se s lodí. V mé kajutě bylo stále nevybaleno, velký bágl na posteli, čekajíc na to, až se ho chopím a vyprázdním jeho objemný obsah. Na nic jsem nečekal, plácl rukama do ponurého ticha a začal vybalovat. Jedná z nejnutnějších věcí, které jsem si sebou přibral, byla sbírka mých oblíbených hudebních alb. Nebyla to moc velká sbírka, za to ta nejlepší, která se mi líbila. Po krátké chvíli jsem vytáhl také hudební mini přehrávač. Okamžitě ho zapojil, pustil si svou oblíbenou hudbu a oddával se slasti melodických rytmů. V tu chvíli jsem se úplně zapomněl, hned jsem proto pokračoval v balení. Trvalo mi dobrou hodinku než jsem měl vše vytáhnuté a uložené na správných místech.

Lehl jsem si na postel. Za tu dobu, co sloužím u Letectva, jsem si na tento druh postelí zvykl. Nebyla to žádná měkoučká postel pro princezničky, ale pořádně tvrdá pro pořádné chlapy. Hlavou se mi proháněli nejrůznější myšlenky jako cizinci na vlakovém nádraží.

Vypadá to na dobré kluky. Snad se v nich nepletu, pomyslel jsem si. Zavřel oči a pokusil se usnout. Krásná Odysey, tady mě máš, jsem jen tvůj.

„Crrrrrr!“ řval budík tak hlasitě, že ho museli zaslechnout až na můstku. Čas vstávat, čas jít do práce. Času jsem měl jako vždycky královsky moc. Nikdy jsem nedělal nic na poslední chvíli. Raději si přivstat, než jít pozdě do služby. Nejprve jsem se oholil, vždy se holím ráno, večer se mi to nelíbí. Hned na to jsem na sebe navlékl uniformu, která každému říkala, že jsem major. Urovnal se a vydal do hangáru, na můstek nebylo třeba zajít, rozkazy jsem obdržel již včera.

V hangáru již na mě čekali tři členové mé letky. Každý v pozoru a s rukou u hlavy, což naznačovalo jen jedinou věc. Zdravili mě pěkně po vojensku. Vždy jsem chtěl být této lodi součástí a nyní jí jsem a mám navíc pod sebou nejen svou čtyř člennou letku, ale také ostatní piloty, kteří měli cvičení včera a dnes mají volno. Říkává se Letectvo je banda ostrých chlapů a já dokážu, že je to pravda.

„Tak, pánové,“ započal jsem svůj proslov.

„Dnes nás čeká obvyklý průzkum vesmíru, prověříme naše motory, taktéž hyperprostorové motory. A zakončíme to bojovým tréninkem. Nějaké dotazy?“

„Ano, pane.“ Ozval se Stokem. „Budeme mít ostré?“ zažertoval.

„Ano, jak se již Stokes dovtípil, nebudeme mít nabito ostrými, ale náboje budou specifických signálů. Když vás tento signál zasáhne, palubní počítač okamžitě zanalizuje, o jaké poškození se jedná a podle této informace vám bude ovládaní letounu ztíženo. V případě, že budete poškození nad míru snesitelnosti stroje, ovládání se ujme autopilot a vy budete považování za mrtvé. Pevně doufám, že se to nikomu nepodaří.“ Domluvil jsem, podíval se ještě na své kolegy a s vědomím, že jsou připraveni se ujal znova slova.