Bitva o Dxun

Bitevní pole je krušné. To ví přeci každý. Málokdo už ale ví jak krušné je bojovat proti mandaloriáncům. Když bojují dávají do toho vše a to vždycky. Skoro jako by to byl poslední souboj jejich života. Mají lepší výcvik než většina z nás. Aby ne každý v jejich klanech je válečník. Bojují kvůli své cti a pýše, proto zaútočili na republiku. Protože jen republika se jim mohla postavit. Zaútočili na nepřítele se kterým mohli skutečně bojovat. Mají i skvělé zbraně a stroje. Kvalitní blastery, dokonce i projektilové pistole kterým říkají rippery. Ošklivé zbraně které ignorují jakékoliv energetické zbroje a jedi se mu nemůže krýt mečem. Naštěstí to je dost vzácná zbraň. A k těm strojům. Mají bazilišky. Droidi, ale všichni vojáci je mají spíš za mechanické obludy. Šestinohá potvora ježící se zbraněmi. Přiletí si skrz atmosféru jako by tam ani nebyla, dopadne a začne rozsévat zkázu. A nejhorší že jí na hřbetě sedí mandaloriánec s blasterem. A ne že by to řídil, je to přeci jen droid a má svou vlastní inteligenci, pouze rozdává rozkazy. Nejhorší co můžete udělat je zastřelit toho mandaloriánce, protože pak ten stroj zešílí či co a začne střílet všude okolo vběhne v sebevražedném útoku do nepřátelských řad. Dneska už to vím proto na „řidiče“ nestřílím. Popravdě nemám ani žádné granáty nebo protonové střely takže se baziliškům radši vyhýbám stejně jim nic neudělám. Nejsou to jejich jediné pozemní stroje, ale jsou jediné kterých se opravdu obávám. Speedery i speederbiky máme taky a jsem proti nim zvyklý bojovat ale ne proti šestinohým strojům na zabíjení, proti kterým se skoro nejde postavit.
A to jsou jen pozemní stroje jejich křižníky nemají tak dobré štíty, ale oni samy vydrží asi třikrát tolik co jiná loď jen abyste je výrazněji poškodili. A ježí se zbraněmi až to hezké není. Jsem rád že bojuji jako pěšák, je to o dost jednodušší. Většina si myslí že je to sebevražda, ale tady za sebe aspoň můžu něco udělat abych přežil. Kdežto když stojíte u kanónu na lodi která dostane zásah protonovým torpédem tak nemáte kam uskočit. A být stíhačem mě nikdy nelákalo, nevidím v tom moc velký rozdíl oproti tomu stání u kanónu. Někdo má modernější střelu s lepším naváděním a vy nemáte jak uletět a konec. Bum jste rozprostřeni po oběžné dráhy planety, kterou ani neznáte. O to opravdu nestojím.
Pravda tady na zemi to není o tolik lepší. Jediné co děláte je že čekáte než přijde další útok, nebo se chystáte zaútočit. Navíc ať už útočíme nebo se bráníme, vždy proti sobě máme přesilu, dodnes nechápu jak jsem se svou jednotkou přežil. Tedy se svou jednotkou už nás je sotva polovina. Většinou ani bitvu nedokončíme. Mi jim zabijeme pár válečníků, oni nám hodně vojáků a pak přijde pár jejich bazilišků a mi padáme pryč. Navíc jsou mistři v boření morálky. Když proti vám pochoduje několik stovek válečníků zakutých v kvalitních pancířích a zpívají ty své válečné hymny tak se polovina našich vojáků třese strachem a čtvrtina už utíká do zadních pozicí. Neviním je to dost děsivý nepřítel. Ještě s tímhle navíc naše „velké bitvy“ opravdu končí povětšinou evakuací. Většinou pro nás přilétal transport, ale před dvěmi dny došlo palivo. Zásoby ani posily z vesmíru čekat nemůžeme. Což o to nějaké zásoby by byli, ale není nikdo kdo by nám je poslal. Polovina naší „flotily“ byla rozprášená a ta zbylá polovina se krčí na druhé straně planety. Pche planety. A to ani nebojujeme na planetě, ale na jejím měsíci. Onderon je hezká planeta. Shodou okolností to je planeta, kterou znám. Když mi bylo třináct a mi jeli na výlet s rodinou na Manaan, tak jsme tady přestupovali. V hlavním městě Iziz. Hezký místo. No ale tam mi nejsme mi jsme na měsíci té planety jménem Dxun. Je koule plná džungle. Je tu horko a když neprší tak lije. Navíc když nebojujeme z mandaloriánci tak na nás odněkud vyskočí nějaký ten dravec. Je jich tu snad víc než stromů.
Ještě k popisu okolností. Mandaloriánci začali útoky na světy mimo oblast republiky jako Katar. Republika se tím moc nezabývala, protože měli svých starostí dost. Jenže potom zatočili na Onderon. Planetu, která je členem republiky a to už jsme museli jednat. Jsem vojákem od patnácti let a nikdy v životě jsem toho rozhodnutí nelitoval, ale vím že naše armáda je prostě slabá. A nejhorší je že jsme v tom sami. Onderonská armáda padla během dvou dnů co jsem slyšel. Mi jsme na Dxunu už druhým týdnem. Další věc Onderon není jediná planeta kde je nepřítel, takže nemůžeme čekat posily. Protože ty posily bojují jinde. Za chvíli nás tu na Dxunu bude tak málo že budeme muset začít s partyzánským bojem. A co dělají takzvaní ochránci mírů? Velcí rytíři Jedi! Nic sedí ve svých akademiích a chrámech a meditují a radí co si s tou válkou počít. Mi ať jdeme ke všem sithům, ale ať nás při tom provází síla. To určitě mě zatím provází jen voda v botě a sedmnáct mokrých a hladových vojáků.
Jsem seržant republiky a jsem na to hrdý, svojí jednotku jsem si vytrénoval tak že se nebojí ani mandaloriánců. Popravdě to bylo hodně jednoduché. Zeptal jsem se jich jestli se chtěj třást a počkat až k nim dojde nepřítel a poprosí je aby umřeli svým vibro nožem, nebo je střelí mezi lopatky na útěku. A jako druhou možnost jsem jim dal že to nepříteli pěkně vrátí i s úroky a budou bojovat o svoje životy a za republiku. V tu dobu byl už můj poručík mrtev, schytal to na útěku do zad, zatímco mi ostatní jsem stříleli mandaloriánce, takže si vybrali rychle a nic nedávají nepříteli zadarmo. A už vůbec ne své životy. Na začátku nás bylo čtyřicet a jeden. Poručík, pod ním čtyři seržanti s dalšími devíti vojáky pod sebou. V prvním střetu s nepřítelem jsme přišli o jednoho poručíka tři seržanty a šest vojáků. Takže mi na krku zůstalo třicet jedna vystrašených tváří. Teď už nás je jen sedmnáct. Každým dnem ztrácíme munici na bestiích téhle džungle, zrovna včera do našeho pofidérního ležení vtrhla smečka mrchožroutů, velkých asi jako astrodroid a vypoulenýma očima. Tuším že se jim říká Kannokové. Jsou celkem agresivní na mrchožrouty. A nejhorší je že sežerou všechno a tím myslím opravdu všechno. Byli tři jeden byl zastřelen ihned druhý hned potom co spolkl krabici s medpacama. No a ten poslední utíkal s blasterem mojí radistky, naštěstí tu bestii dohnala a zabodla jí mečem. Šikovná holka, nemůžu si jí vynachválit, je mi vždy po boku. Sice nestřílí moc přesně, ale s mečem vás rozkrájí že ani nemrknete. Pár mandaloriánců docela koukalo když jim hrot jejího meče prorážel hledí přílby. Kdo by nekoukal že? No tak tady sedíme čekáme na posily co nepřijdou a sem tam se necháme zahnat mandaloriánci. Přijde vám to humorné? Mě tedy ani trochu, dal bych svojí pušku za sprchu a měkkou postel. No dlouho se už válet nebudem, velitelství nedávno volalo že si generál vymyslel protiútok. No já odmlouvat nemůžu takže čekám jen až tu šílenstvo zpustí.

„Seržo vstávejte!“ probudil mě hlásek jako konipásek. Byl to nejmladší člen mojí skupiny a nebylo mu ještě ani dvacet. Mám ho v paměti jako číslo devět protože mám tu nejhorší paměť na jména. Oni to ví a když zavolám čtyřku tak voják jakstojenjemnujeněcoston přiběhne.
„No jo no jo. Už jsem úplně vzhůru. Co se děje?“ zeptal jsem se ho a protíral si oči.
„Volá vás jednička. Prej tam máte holo.“ Řekl on.
„Hned tam budu.“ Á to už mi volají že budeme provádět hrdinný protiútok. No podle toho co mi říkal můj seržant ve výcviku tak hrdinou je člověk jen jednou. Pak už je mrtvý. Jediný živý hrdina co znám je Carth Onasi. Byl to pilot než ho sestřelili, ale na rozdíl od jiných otravných poletuch, hned co nouzově přistál na planetě tak se chopil dvou blasterů a začal bojovat s námi na planetě. Prý sám doběhl s výbušninou pod baziliška a zničil ho tak. Díky tomu mohl přiletět transport a dostat odtamtud celou jednotku u které sloužil. Je to dobrej chlap a jako pilot už dosáhl toho být eso. Což je víc jak pět sestřelů což vůbec není zlý. No nic práce volá. Vstal jsem nasadil helmici a ochranné brýle. K pasu připnul pistoli, do ruky hodil pušku a šel jeskyní dál k východu kde byl zbytek jednotky. Jednička seděla u rádia, koukala na mě netrpělivě poklepávala nohou. Neměla na sobě helmu takže byly vidět její na ježka ostříhané krátké vlasy. Vyhlížela naštvaně, ale tak vyhlíží vždycky když mluví s velitelstvím. To protože náš generál je idiot díky kterému jsem hned po přistání přišlo o skoro polovinu všech našich sil včetně vší těžké techniky a těch pár tanků by se setsakramentsky hodilo. No nic natáhl jsem ruku a ona mi podala maličký holoprojektor. Na něm se objevila prťavá postavička stvořená s modrého světla. Byl to major Předpis. Nepamatuji si jeho jméno tak jsem mu dal přezdívku, protože rád cituje předpisy z hlavy a je na svou dovednost očividně moc hrdý.
„Seržante Tale. Připravte svou jednotku. Protiútok bude probíhat dva kilometry severně od vaší současné pozice a potřebujeme aby jste tam během hodiny byli.“ Že teda volají brzo. „Vaše jednotka bude totiž provádět palebnou podporu:“ Wow palebná podpora do sedmnácti lidí. Co vím tak dohromady je nás už jen asi čtyři stovky. „Připravte své lidi a ihned se vydejte na cestu. Konec“
„Rozkaz pane.“ Řekl jsem už vyšlému přístroji. „Tak jo bando líná určitě jste majora slyšeli, takže si posbírejte saky paky. Nic tu nenecháváme. Sedmičko přerozděl munici plyn i baterie ať mají všichni rovnoměrně. Jedničce můžeš nechat míň stejně neumí moc střílet.“ Zatvářila se uraženě, ale bohužel mluvím pravdu. „Trojka a čtyřka vemou macka.“ Macek byl pěchotní blasterový kanón který potřeboval trojnožku. Byl těžkej ale v boji se hodil. Na začátku jsem měli čtyři teď mám jeden a ještě si střílí jak chce. Aby ne když schytal zásah s pušky. „A jedu jedu jedu. Za hodinu musíme být dva kilometry odsud.“
„Seržante to budeme muset využít zvířecí stezky pane. A i tak budeme muset spěchat.“ Řekl dvanáctka. Pochází taky z nějaké džungloidní planety takže se vyzná v tom jak přežít.
„To je mi jasné.“
„Já vím pane, ale na těch stezkách potkáme dost zvířat. Býložravci utečou, ale masožravci jako třeba maallrasové si z nás budou chtít udělat hlavní chod na denním menu.“
„Řekněte mi něco co nevím vojíne. Radši se sbalte. Povedete nás víte toho o džunglích víc než mi všichni dohromady za pár let.“ Skončil jsem dohadování.

Cesta byla perná. Těch maallrasů bylo dohromady sedm. Nepochopím jak se jich snese tolik na tak malém prostoru. Je to jako sedm huttů v malé vesničce co se každý snaží vést svůj vlastní černý trh. Přestalo trochu pršet. Už nepadali vagóny, ale jen trakaře což byla vítaná změna. I přes kombinézy a zbroj jsme byli mokrý až na kostní dřeň. Ale dorazili jsem včas. Potkal jsem kapitána co měl vést útok a vypadal z toho asi tak šťastně jako já. Řekl mi ať jdu na levé křídlo je tam vyvýšenina podél našeho budoucího bitevního pole. Poslal by nás tam víc ale dostal rozkaz, že musí většinu sil použít na průraz. Skoro se mi omlouval. Aspoň mi dal další dva macky. Po tom si mě vzal z uší jednotky k sobě do stanu prý že mi chce ještě radši ukázat mapu. Poslal jsem jedničku s jednotkou napřed že je doženu.
„Seržante.“ Začal mluvit v soukromí stanu. “Mi oba víme že tenhle útok je hloupost. Budeme rozprášeni během chvíle.“
„Ano pane kapitáne. Je mi to jasné, ale už nevím proč mi to říkáte?“a vskutku jsem nechápal.
„Seržante poraďte mi. Mám ty rozkazy ignorovat? Vůbec se mi nechce ten útok provést. Nejde mi o to že mi to pak hodí na hlavu, ale o to že tam zbytečně umře několik set vojáků. A mandaloriánci neberou zajatce.“ Vypadal skoro zoufale.
„Tedy kapitáne netuším proč se ptáte zrovna mě, ale něco vám povím. Ať jsou ty rozkazy sebehloupější, jsou to rozkazy a musí se poslechnou. Já bych taky nejradši neseděl mimo na kusu skály, kde můžu jen na slepo střílet plus mínus směrem nepřítel, ale šel přímo s vámi. Ale dostal jsem to rozkazem a tak budu a pokusím se střílet co nejpřesněji budu moct abych vám pomohl.“ Mluvil jsem dál, tohle jsem říct prostě musel. „Kapitáne navrhnu vám tohle zaútočte se vším co máte. Dejte do toho všechno a udělejte to tak že na to mandaloriánci do smrti nezapomenou. Chtěl nepřítele se ctí tak jim ho dejte. Ale oni nechtějí jen hrdé nepřátele, ale i schopné. Kolik máte mužů něco okolo čtyř set že? Zaútočte s třemi stovkami nebo třeba jen se dvěma. Zbytek nechte jako zálohu se schopným velícím důstojníkem. A až vás zastaví nebo začnou tlačit zpátky tak ustupte, k téhle záloze a tam se znovu braňte a dejte do těla. A další věc kapitáne. Jste jejich velící důstojník tak do té bitvy jděte s nima. Udělá to zázraky s morálkou.“ Dokončil jsem svůj proslov.
„Děkuju seržante. Pomohlo mi to rozhodnout se. Měl by jste dohnat svou jednotku a hodně štěstí!“ řekl a otočil se k svým plánům.
„Vám taky kapitáne. Nechť vás provází síla.“ Byl to prima chlap škoda že během hodiny bude po smrti. Ale co, to já taky.
Vyběhl jsem ze stanu a vyrazil směrem kudy se dalo vylézt na tu vyvýšeninu. No říkám vyvýšenina, ale je to spíš strmá skála hned vedle bojiště, ale kuse je přístupný, naštěstí ten kus na naší straně. Jednotku jsem nedohnal, našel jsem jí až když připravovala palebnou pozici. Rozděloval je sedmička, můj desátník. Kdyby to přežil určitě se stane dřív nebo později seržantem s vlastní jednotkou. Všichni s připravovali zbraně, palebné týmy zaklekávaly ta macky. Pořád tomu říkám macek, ono to má nějaké jméno, ale jsou to samá číslo takže si to nepamatuji. Přebíjely se baterie a doplňovaly se plynové zásobníky. Za chvilku začne boj. Moje blasterová puška byla jediná v jednotce s optikou, takže jsem byl jediný kdo bude opravdu vědět po kom střílí. Ostatní se budou muset spolehnout jen na svoje oči a mířidla. Jedničce jsem řekl ať tam dolu ani nestřílí a ať k nám kryje bok. Měla poznámku, že zas tak špatná střelkyně není. Zasmál jsem a taky zalehl na svou pozici. Bylo tma trochu bláta, ale myslím že to už teď mojí oranžovo-červeno-černé uniformě vadit nebude. Teď už zbývalo jen čekat.

Bylo odtud vidět i Mandaloriánskou pozici. Měli tam bunkr, tank a dva bazilišky. Tohle samo o sobě by stačilo abychom se o to rozbili jak sklenice při pádu z mrakodrapu. Nevím proč, ale najednou jsem dostal hroznou chuť zahrát si Pazaak. Tak hra mi přirostla k srdci. No teď nemám karty a už vůbec ne hrací desku. Navíc na to není čas. Zkoumal jsem puškohledem nepřátelské ležení. I přes déšť bylo vidět že tam jde celkem živo. Možná jen cvičili. Prý to dělají pořád, ale co kdyby. Když jsem ale viděl nasedat jezdce na bazilišky, tak bylo jasné že to cvičení asi nebude.
„Jedničko, chci spojení na toho kapitána a rychleji než šampión Tarisu ve swoopech.!“
„Hned seržo!“ jala se navazování spojení. „Tady ho máte.“
„Co se děje seržante Tale?“ zeptala se mě objevivší mrňavá postavička kapitána.
„V táboře nepřítele je dost rušno a tipnu si že při cvičení nesedají na bazilišky. Proto vám doporučím en připravit se na útok, ale na obranu.“ Řekl jsem mu. Postavička se na chvíli otočila ode mě a křikla na někoho mimo záběr, ať připraví vojáky a ať se zatím kryjí.
„Seržante, nejdřív to budu muset, probrat s nadřízenými, ale obávám se že vím co mi řeknou.“
„Kapitáne mluvte s majorem, ne s generálem. Ten je dost schopný voják aby si dal dvě a dvě dohromady.“
„Dobrá seržante. Startuje i ten tank?“
„Jestli startuje? Ten už k vám jede. Už vás nebudu zdržovat!“
„Seržante, nestřílejte dokud nedostanete rozkaz. Jste naše eso v rukávu!“
„Dost malé eso pane ale rozumím. Budeme si zatím hrát na mrtvého brouka.“ To o broukovi si už neposlech páč už odbíhal pryč. Jednička přerušila spojení. „Lidi držte hlavy dole. Náš útok se změnil na naší obranu. Budou teď blíž takže se nám bude o dost líp střílet. Jedničko kryj nám pravý bok. Hned jak jim začneme zavařovat tak na nás někoho pošlou. Doufám že jejich těžká technika bude dostatečně zaměstnaná obranou linií, ale určitě pošlou nějakou pěchotu. Až je uvidíš lézt nahoru tak o tom chci vědět. Trojka se čtyřkou pak na ně otočí svého macka jasné?“
„Ano seržo.“ Ozvalo se mi sborově.
„Tak a teď držte hlavy dole jak jsem řekl, než přijde náš čas.“ Ačkoliv jsem jim to řekl, sám jsem hlavu moc dole nedržel a sledoval co se bude dít. V naše táboře se mezitím vojáci začali připravovat k obraně. Viděl jsem je plazmovými hořáky narychlo kácet stromy, aby vytvořili aspoň nějaký kryt. Rozestavovali se těžké zbraně a ne bocích, bylo těch posledních pár vojáků s vrhači protonových střel. Tak na rychlo to byla slušně vytvořená obrana. Nepřátele už vtrhli do hustšího lesa, který končil asi dvě stovky metrů od našich pozic, takže jsem je moc neviděl. Krom cest bazilišků a tanku. Ty se moc skrývat nemohli.

Netrvalo to dlouho první vyrazil tank, doprovázený pěšáky. První věc co tank udělal byl výstřel do prostředku naší linie. Prakticky smazal jeden strom i za něj se krčící obránce. Vše jsem sledoval puškohledem, takže jsem viděl kapitána mávnout a obránci začali střílet. Útočníci běželi proti blasterovým střelám jako by to byli šípy z luku. Měli sice dobrou zbroj ale i skrz ní střela z pušky v čtyřech případech z deseti prošla. Což není špatné. S kvalitou jejich zbrojí bych čekal horší poměr. Nepřátele padali a někteří z nich znovu stávali. Střela z blasteru je sice shodila na zem, ale neprorazila. Nebo je třeba jen zranila a Mandaloriánci vydrží hodně. Tank se držel na kraji lesa a střílel hlavně z menších kanónů. Hlavní kanón totiž hned po svém výstřelu dostal zásah řízenou střelou. Tank to nezničilo, ale vyřadilo jeho nejnebezpečnější zbraň z provozu. Řidič tanku potom chytře znovu zacouval mezi stromy kde byl líp krytý z boků. Jak jsem sledoval tak bazilišky se blížili. A kupředu se hrnulo stále víc pěchoty. Naši se bránili opravdu vším co měli. Dávali do toho vše. Taky už neměli co ztratit. Věděli že to je jejich poslední bitva a šli do toho se vším co měli. Myslím že z téhle bitvy budou mandaloriánci skákat štěstím. Už se tomu aspoň dalo říkat bitva a ne jen šarvátka v džungli. Nepřátele se už blížili a naši vojáci se začali připravovat na boj zblízka. Tam získají mandaloriánci převahu. Naštěstí zatím útočí jen na střed tak z boku máme stále palebnou podporu.
„Seržo mám spojení“ vyjekla na mě náhle jednička.
„Sem s tím a hned“ nezahálel jsem.
„Seržante tady poručík Maro. Kapitán je mrtev. Ihned nám poskytněte palebnou podporu hned co vyběhnou nepřátelské síly z lesa na našem pravém boku. Zaměřte se na ně.“ Říkala mi postavička, kterou jsem neznal. V záběru měla pistoli a střílela. Občas okolo ní proletěl blasterový výboj. Když domluvila ihned se vypnula.
„Slyšeli jste všichni kryjeme náš pravý bok. Hned co se vyhrnou z lesa tak je zasypte světlem. Jasné?!?“ zeptal jsem se.
„Jasné pane!“ Dostal jsem jednohlasnou odpověď.
Zaměřil jsem optiku na kraj lesa odkud měli vyběhnout naše cíle a dřív než jsem se nadál se začali hrnout ven desítky modrých pancířů.
„Pal!!!“ zavelel jsem a započali jsem střelbu. Mířit nemělo moc cenu prostě jsem střílel do davu. Nepřítele palba z boku dost rozhodila. Hlavně střely z macků. Na to že je to jen lehký pěchotní kanón nadělá docela paseku. Proti tomu jejich zbroje už nestačí a moji vojáci střílí docela slušně. Teda až na jedničku, ale i ona střílela. Proč ne je to jako házet kámen do sítě. Dřív nebo později proletí skrz oko. I přesto jsem si stále všiml že nám kryje bok. Je to dobrá vojanda. Dávili jsme to do nich co se dá a ani palba z pozic za kmeny stromů neustávala. I přesto dorazili k těm pozicím. Už i tam naši vojáci tasili meče a začal boj zblízka. A pak dorazil Bazilišek na pravém boku. Ihned pustil palbu za naše linie, kde také byli vojáci a stříleli.
„Pane pravý bok!“ řvala na mě jednička. Zaklekl jsem a podíval se. Asi sto metrů od nás zrovna parta nepřítele vystřelila na vršek skály gelová lana. Bylo jich pár desítek a vedl je někdo ve žlutém pancíři. Žlutý pancíř je špatná zpráva to jsou opravdu zkušení válečníci.
„Lidi jdeme dolů a přidáme se k té řežbě. Tady odtud by nás sfoukli jak svíčku. Macky tu necháme přetižte je aby při výstřelu explodovali. Sedmičko zbyly nám nějaké miny?“ ptal jsem se.
„Tři pane!“ odpověděl mi.
„Tak jim je tu necháme jako dárek. Asi deset metrů blít k nim od naších macků. A pak rychle dolů. Devět a deset budou krýt náš ústup. Jedničko zavolej dolů a řekni jim že nás vykouřili a že se jdeme zapojit do boje dole.
„Rozkaz.“ Odpověděli ti co nějaký dostali a zbytek se začal sbírat. Ty co se už sesbírali začali střílet na šplhající mandaloriánce. Chytří kluci a holky. Pár jich spadlo a někteří zůstali jen tak viset. Teď bylo vidět že šplhajících bylo tak čtyřicet ne-li více. Rychle jsme se sebrali a začali se stahovat. Nahoru to asi deset minut, ale dole jsem za dvě nebo tři. Už známe cestu a máme na spěch. Za sebou jsem slyšel štěkání mandaloriánských ripperů a v odpověď dvě naše blasterové pušky. Letmým ohlédnutím jsem zjistil že desítka a devítka neustupují s ostatními, ale našli si kryt ze kamenem a zdržují nepřítele. Už jsem to neřešil. Díky nim to aspoň zvládneme dolů. „Kryjte se až vyběhneme z krytu stromů a hlavy dole!“ kázal jsem cestou dolů porostem s nízkými stromy. Když jsem vyběhli na volné prostranství ještě to bylo padesát metrů k táboru. Naproti nám letělo pár blasterových střel. A pár mých vojáků jim odpovídalo. Slyšel jsem za sebou výkřik. Takže už jen čtrnáct. Ze shora se stál ozývala střelba. Ty dva se činí. Po chvíli ale ustala. No byli jen dva proti víc jak třiceti. Kdyby byla šance tak je navrhnu na metál in memoriam. Vsadím se že z toho budou na větvi. Pak se nahoře ozvalo pár větších výbuchů. Miny. A pak dva menší. Přetížení mackové. Ale jen dva, asi jim došlo že to nebude porucha. Přetížený macek je nezabije, ale vyřadí z boje.
Mezitím jsem viděl padnou jednu svojí vojandu vlevo. Dostala zásah do nohy. Třináct. Střílel jsem a už jsme konečně dobíhali k našim. Bylo tam hodně modro, ale oranžovo-červeno-černé tam bylo taky ještě pořád dost. Naše morálka nebyla na dně. Neměli jsme co ztratit a věděli jsem že nepřítel, kterého zabijeme nyní nezabije nikoho později. Zapadl jsem do krytu a poničený speeder a začal jsem střílet. Zbytek jednotky se kryl za vším co se dalo. Krabice, kameny nebo si jen lehli ne zem. Byli jsme střelci všichni! (Kromě jedničky.) Nepřátele padali pod našimi střelami. Jenže jejich střel bylo víc a nám už nemohl pomoct ani kryt. Po našem levém boku k jsem viděl že k nám běží jeden z našich. V každé ruce blaster a střílel co to dalo. Doběhl k mému speederu a zapadl za něj a já poznal Cartha.
„Zdravím můžu se přidat?“ zavtipkoval.
„Místa je tu dost!“ vyhověl jsem mu.
„Ty se nikdy nenudíš co Masone?“
„Kéž by Onasi! Kéž by.“
„Seržo naše záda!“ řekla Jednička. V tu dobu už v mé jednotce bylo sotva osm bojeschopných členu včetně mě. Do zad se nám jich hnalo asi dvacet. Všechno modrásci a i ten žlutej. Přes střelbu jsem se neslyšel a hloupě si nekryl záda. Bez Jedničky bych už asi byl mrtvý tolikrát co se lhalo v republikovém senátu. Běželi na nás v rukou měli meče. Ještě že tak mohli jsme prostě zakleknout a postřílet nás jako gizky. To bude asi ta jejich čest, nebo jsou prostě moc namyšlený. Mě to jedno, všiml jsem si že po nás přestali pálit od hlavní linie. Nechtěli trefit vlastní a tak jsem si nenuceně stoupnul a zastřelil jednoho z nich. To od nás byli necelých patnáct metrů. Běželi hrozně rychle. Carthie to vedle mě dávil o stošest. Ale měl jen pistole. Musel vystřelit několikrát než nepřítele složil. Jednička a tři další už střílet přestali asi jim došli baterie v pušce, moje už taky svítila červeně a to už jsem neměl náhradní. Tasili tedy meče a vrhli se proti nepříteli.
Složil jsem ještě jednoho a pak už jsem cvakal naprázdno. Pustil jsem pušku a tasil jsem pistoli. Meč nenosím jen nůž a proč tahat nůž, když mám pistoli. Byli tak pět metrů od nás Jednička se Sedmičkou a dalšími se s nimi srazili. Jednička prosekla nebohému mandaloriánci přílbu a Sedmička s tím svým srazil meče. Druzí dva moje šermíři takové štěstí neměli a skončili na zemi v kaluži krve. Jak jsem říkal mandaloriánci jsou v boji zblízka dobří. Moji tři zbylí střelci se začali trochu stahovat. Ale to už jsem neměl čas sledovat, jen sem periferně viděl Cartha jak pořád střílí. Nejbližšího z nich jsem střelil do hlavy. Helmice je slabší než zbytek zbroje. To byl ještě těch pět metrů ode mě. Dalšího jsem střelil do nohy, když byl tři metry ode mě. Třetí už ke mně doběhl. Napřáhl meč nad hlavu a já vykopl do předu a zasáhl jeho podbřišek. Odhodilo ho to zpět a já rychle vystřelil pár ran z pistole. Jedna prošla zbrojí a on zaskučel a poklesl. Pak mě síla přestala provázet. Další kdo se ke mně dostal byl ten ve žlutém pancíři. Stejně jako já vykopl a zasáhl mou ruku. Pistole odletěla pryč a já na něj mohl tak maximálně plivat. Sekl po mě mečem ze strany a já sebou hodil do zadu přes speeder. Čepel proletěla kousek od mého krku. Přistál jsem na zádech. Pod rukou jsem ucítil kámen. Padl mi hezky do dlaně. Chňapl jsem ho a udělal kotoul přes rameno vzad. Z kotoulu jsem vstal a mrštil šutrem po mandaloriánci který zrovna skočil na speeder. Přikrčil se a tak uhnul čímž jsem dostal čas vytáhnout nůž. Lepší než holé ruce. I když nemám ještě rukavice. Udělal dva potřebné kroky přes speeder a skočil. Máchl mečem ze shora a já byl nucen udělat kotoul v bok pokud nemám zájem o to být na dvě poloviny. Z kleku jsem po ně vyrazil nožem. Ukročil stranou a já neškodně sjel po jeho pancíři a schytal kopanec kolenem ze spod do břicha. Bolelo to, měl dost páru. Kopnutí mě odhodilo zpět a měl jsem co dělat abych vůbec zůstal stát a nedávil svou skromnou snídani. Žaludek mi po té ráně poskakoval jak neposlušný rancor. Jak jsem tak stál trochu předkloněn tak mě seshora sekl do zad. Zbroj na zádech naštěstí vydržela. Je to jen takový plátek karbonu, ale jsem za něj šťastný. I tak to ale byla rána jak hrom. Padl jsem na kolena a on mi uštědřil další kopanec tentokrát do hlavy. Převalil jsem se vzad a padl. Vidění se mi rozmlžilo. Helma něco pobrala, ale ne moc. Divil jsem že mám nůž stále v ruce. On se vítězně postavil na de mne a napřáhl meč k bodu. Já nečekal a i přes bolest a špatný zrak vyrazil nožem. Byl jsem na zemi takže dosah celkový žádný, ale nohy tam měl. Zabodl jsem mu kudlu do stehna a on zařval. Nebylo to moc hluboké jen asi sedm centimetrů, ta jejich zbroj je dost tuhá. Už jsem nůž nevytahoval stejně se mi ruce třásli tak že jsem ho neudržel. On mi věnoval pohled sklonil se dolů a chytil mě pod krkem. Byl to moment jen pro něj. Zvednul mě. Měl takovou sílu že mě zvednul. Nohama jsem nedosáhnul na zem a dusil jsem se.
„Vypadá to že i republika má pár vojáků co umí kousat. Škoda že jich není tolik.“ Řekl mi. V hlase neměl vztek, bylo to prostě suché konstatování. „Díky za boj vojáku.“ Řekl a znovu napřáhl meč k bodu. Chtěl jsem mu odpovědět že nemá za co, ale vadila mi v tom bolest a ruka okolo krku. A pak nás oba smetla tlakový vlna.
Všude byl prach a já se válel na zemi. Asi patnáct metrů od sebe jsem rozpoznal tvar výsadkového modulu. Šikovná věc prostě v tom spadnete na bojiště. Ti mandaloriánci mě štvou. Brutální převahou vyhrávají bitvu a ještě si pošlou posily. Pak mě napadlo že mandaloriánský modul by nebyl v červené a bílé barvě. Že by nám s oblohy poslali výsadek po zuby ozbrojených lodních techniků? Žlutý ležel kus ode mě vlna nám dala oboum do těla. Přesto se už zvedal, avšak s nožem v noze mu to tak nešlo. Pak odpadl kryt modulu. Uvnitř jsem rozeznal postavu, ale voják to určitě nebyl. Na to na sobě měla ta postava moc hadrů. Pak se ozval divný zvuk takové jakési zajiskření a u ruky se objevil asi metr dlouhý světelný pruh modré barvy. Hned potom ta postava prostě vyletěla ven a překonala těch patnáct metrů jedním skokem. Dopadla vedle mě, ozvalo se švihnutí světelného meče, ten zvuk je divný takový jako by vám vibrovali uši. Vzhlédl jsem a viděl jsem mandaloriánce jak se hroutí k zemi s dlouhou propálenou ránou přes žlutý pancíř. Pak jsem podíval na svého zachránce, tedy zachránkyni. Na sobě zelenou róbu a v ruce světelný meč. Věnovala mi jeden pohled všímavých modrých očí. Vlasy byly tmavé skoro černé, ale měli podivný odstín šedi. Vzadu je měla svázané. Vzadu v uzlu vlasů měla korálky a další měla v krátkém copánku u jejího pravého spánku. Oči měla maličko šikmé a úzké. Pohled který mi věnovala byl velmi letmý a pak se vrhla do víru boje. Ona do víru a já do bezvědomí.

„Seržo vstávejte.“ Probudil mě hlas. Ach ne historie se opakuje, tohle už tu dneska bylo. Pak mi došlo že to asi nebude stejné, předtím jsem neležel na břiše a nebolely mě záda a hlava. Rozloupl jsem oči a uviděl okolo sebe něco co musela být polní nemocnice. Viděl jsem přenosnou nádrž s koltem kde plaval jakýsi voják. Všude okolo byly postele a žádná nebyla prázdná. Když jsem se podíval za hlasem, který mě probudil uviděl jsem mumii. Pak teprv mi došlo, že se jedná o jedničku. Člověk to na první pohled nepozná když jí hlavu pokrývají obvazy. Krom obvazů okolo hlavy, měla i ovázané jedno oko.
„Teda Jedničko ty vypadáš hůř než někdo přes koho přeběhlo vyděšené stádo Bantů!“ řekl jsem jí.
„No děkuju vám za upřímnost seržante, vy taky nevypadáte jako že jste byl v cukrárně.“ Odmlouvala. Pořád jen odmlouvá.
„Kéž bych byl holka.“ Řekl jsem jí.
„Dyť stejně nemáš rád sladkosti ty ochlasto.“ Ozvalo se přes uličku a já viděl jak se tam na mě ze svého lůžka zubí Carth.
„Já a ochlasta, koho jsem to tuhle táhnul za nohy na ubytovnu. Přístě až si „půjdeš zahrát trochu pazaak“ tak si neber zbroj, byl jsi těžší než přežranej Gammoreánec.“ Špičkoval jsem ho.
„To je možný, ale Gamo-čuň není takovej fešák jako já.“
„Vážně? Koukal jsem někdy v poslední době do zrcadla? Ale dost už toho Jedničko proč si mě vlastně vzbudila z mého nerušeného Kóma?“ zajímalo mě. Neodpověděla jen ukázala a já viděl že před její postelí celou dobu stála ta jedijka. Skvělý teď jsem jí ukázal jaký to jsem vesmírný gentleman a filuta. „Zdravím vás. Teda asi bych měl salutovat, ale bohužel teď toho nejsem úplně schopen.“ Řekl jsem jí. Měřila si mě pohledem a očka ji trochu čertovsky svítila. Že by jedi se smyslem pro humor?
„V pořádku seržante. Jmenuji se Sena Venets a popravdě od teď sloužíte s celou vaší jednotkou pode mnou.“ Řekla mi.
„No s celou mojí jednotkou. Ani nevím kolik nás zbylo.“ Odpověděl jsem
„No Sedmička byl ošklivě posekán, ale po pár dnech v koltu bude jak rybička. Pak budou v pořádku ještě Dvanáctka, Trojka a Pětka. Devítka to nějakou záhadou přežil, ale v boji nám už asi moc nepomůže. Přišel o ruku a nohu v koleni. Hodili po nich plazmový granát. Díky tomu nevykrvácel. Desítka to ale schytal přímo.“ Vysvětlovala Jednička.
„Hmm to zlý. Začneme mu šetřit na protetické končetiny. Není to levný, ale když do toho hodíme všichni jeden plat tak by na to měl mít. V boji už ho mít nechci. Protetická noha dost zpomaluje.“ Zamyslel jsem se.
„Končetiny mu zajistí republika. Ale seržante chci se zeptat. Co znamenají ty čísla? Jestli jsem to pochopila tak to jsou označení členů vaší jednotky.“ Zeptala jedijka. Její jméno jsem už stihl zapomenout.
„No vít madam ani se mi o tom moc nechce mluvit. Je to můj velký problém. No a tak jsem si členy své jednotky očísloval. A nadřízeným dávám přezdívky třeba generál Brepta, nebo major Předpis.“ Když už to říct tak na rovinu.
„No to je pěkné zajímalo by mě jakou přezdívku dostanu já.“ Smála se . Docela sympatická nadřízená jak to zatím vypadá. „A zajímalo by mě jestli jste už zapomněl moje jméno.“
„Popravdě madam ano. Ale Jednička si ho pamatuje a já se ho hezky naučím. Přímý nadřízený je lepší znát.“ Řekl jsem.
„No to je zajímavý že moje jméno se pamatuješ.“ Šťoural Onasi.
„Kdo si tady u sithů nepamatuje Cartha Onasiho? Šílence co bojuje z baziliškama.“ Odpověděl jsem mu.
„Prej šílenec. Teď nevím jestli mám být za tu reputaci rád.“ Řekl.
„No tebe to už moc zajímat nemusí letče. Jestli jsem to dobře pochopil a nám přišli posily tak se brzo vrátíš na oblohu.“ Zkazil jsem výhledy.
„S chutí vyměním kokpit za to bláto tady.“ Špičkoval se zase se mnou.
„Hele je pravda že si piloti myjí jen krk, obličej a dlaně aby si nemuseli sundávat uniformu s křidýlky.“ Píchnul jsem si do něj taky,
„Nevím u mě to záleží jen jestli mám velitele nebo velitelku,“ řekl on.
„To by už stačilo vy dva. Seržante až vás odsud pustí tak se u mě hlaste. Moje jméno je ještě jednou Sena Venets. Teď se uzdravte to je rozkaz.“ Skončila naší hádku rytířka Jedi. No jedno je jasné válka pro mě ještě zdaleka neskončila a s jedijema po našem boku by jsme mohli ještě vyhrát. Teda pokud nám nebude dál velet generál Brepta.

Konec – nechť vás provází síla.