Čarozem XI

Seděl jsem v jednacím sále a čekal na zázrak, který by smazal události posledních pár dní. Místo toho se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Tom. V první chvíli jsem se docela lekl – málem jsem ho nepoznal, protože na sobě měl kroužkovou zbroj, která mu nezakrývala jen hlavu.
„Reginalde,“ oslovil mě váhavě, očividně měl opět strach z tykání, „na nádvoří už čeká doprovod, kvůli situaci s námi jede téměř dvacet mužů, zbytek ale zůstává tady, aby uvedl hrad do stavu bojové pohotovosti.“
„Dobře,“ řekl jsem unaveně, „hned tam budu. Jen si ještě vezmu pár věcí na cestu.“
Proběhl jsem po schodištích a chodbách až do svého pokoje. Ve spěchu jsem na sebe navlékl rodový plášť a taky těžký kožený kabátec s velkou kapucí a podšívaný kožešinou, který mi na postel nejspíš iniciativně připravila Bet. Ještě jsem se rychle rozhlédl po místnosti, co bych si vzal s sebou, ale pak mi došlo, že mi tam už nic nepatří.
Sešel jsem po schodech na nádvoří. V sevřené formaci tam stálo devatenáct jezdců ve zbrojích s insigniemi Rogholdského rodu, u pasů měli meče. Uprostřed stál můj věrný ryzák.
Okolo, podél zdí hradu, stály zástupy obyčejných lidí z vesnice, kteří byli jistě hlavně zvědaví na svého nového pána, i další vojáci.
Prošel jsem mezi doprovodem a snažil se nevnímat jejich zvídavé pohledy. Vyšvihl jsem se do sedla s mnohem větší jistotou, než bych to dokázal o pár dní dříve. Rozhlédl jsem se po hradu a pak dal Tomovi po své pravici pokyn k odjezdu. Celá karavana se rozjela. Dav nám mával na rozloučenou.
Projeli jsme bránou a přebrodili řeku. Tentokrát jsme se však drželi jejího proudu a pokračovali údolím směrem na jih.
Cesta toho dne ubíhala velice jednotvárně, žádné lesy, jen pole a pastviny podél Ninien, která se nám skoro líně valila po boku. Asi dvakrát jsme potkali skupinky rybářů, kteří, když nás spatřili, vstávali na loďkách a halasně nás zdravili.
Co však bylo důležitější, potkávali jsme posly, kteří sice nesli novinky z různých směrů na různá místa, ovšem jejich zprávy si byly až nepříjemně podobné. Po celé délce čarozemských hranic se sbírala vojska. Jedinou výjimkou byla malá část hranic s Jižní výspou, která jako jediná odmítla vojensky vystoupit proti Čarozemi.
Tyto zprávy nás velice znepokojily, hnali jsme koně téměř k úmoru a s podvečerem jsme dosáhli Rianského průsmyku, který je nejjižnější částí území Rogholdů.
Utábořili jsme se před ním a já prožil bezesnou noc plnou těžkých myšlenek a neklidného převalování pod dekou za rachotu Ninien, která v průsmyku hučela jako bouře.
O to těžší byly ráno mé údy, když jsem se snažil vyškrábat do sedla. Hlava mi únavou hrozivě třeštila, a přesto jsme museli dál. Strávili jsme několik hodin průchodem průsmyku po uzounké stezce těsně nad řekou, kdy stačil jediný chybný krok a někdo z nás mohl skončit v jejím zpěněném proudu.
Naštěstí jsme všichni prošli skrz bez úhony a otevřela se před námi Noblesská planina, v jejímž středu v místě, kde se do Ninien vlévá Hrona, stojí samotné královské sídelní město Noble.
Všechny ty pro mě zatím jen zeměpisné pojmy z Tomových vyprávění začaly přede mnou postupně ožívat, jak jsme během dne projížděli krajinou.
Čím více jsme se blížili k Noble, tím více poslů jsme potkávali a tím horší zprávy jsme se dozvídali. Lidé na polích, kolem kterých jsme projížděli, nás uctivě zdravili, ale i v jejich tvářích byla vepsána úzkost, která svírala celou zemi jako ledový pařát.
Již z dálky jsme spatřili velké a honosné budovy Noble, jeho vysoké a mohutné věže, které se tyčily k nebi jako strážci jeho klidu. Teprve z blízky jsem však mohl spatřit i vady na jeho kráse a výstavnosti. Ohromilo mě, že tak krásné město má tak chudobné předměstí. Pokud se to předměstím vůbec dalo nazvat – k Obrovitým hradbám se jako nepovedené přístavky lepily nuzné chatrče. V křivolakých uličkách seděli žebráci, muži i ženy, starci i děti, a prosili o almužnu. Chtěl jsem samozřejmě sesednout a věnovat jim něco málo ze svého bohatství, ale Tom mě rázně zastavil.
„Nemůžeš jim pomoci,“ řekl mi, „stejně jako kapka vody neuhasí požár a jako kus suché kůrky nezasytí hladového, trocha tvých peněz nikoho z nich z bídy nevytáhne. Navíc, nabídneš-li jim prst, utrhnou ti celou ruku a ani se neohlédnou.“
Bodlo mě u srdce, když jsem to slyšel, ale, ač velice nerad, jsem musel uznat, že má pravdu. Se sevřenými útrobami jsem spolu s ostatními dojel k bráně. Tam nám zastoupil cestu strážný.
„Kdo jsi,“ řekl výhružně, „že se v době ohrožení opovažuješ vstoupit do královského města?“
Nevěděl jsem, co říct, ale Tom naštěstí zareagoval.
„A kdo jsi ty, že se opovažuješ zastoupit cestu Reginaldovi, synovi Rogholdského rodu a členu Nejvyšší Rady Magického Řádu?“ vypálil na vojáka.
Kdyby to neudělal, patrně bych jasně a definitivně ukázal svou neznalost zdejších poměrů.
Muž padl na kolena.
„Odpusťte, velevážený pane, netušil jsem, že jste členem Rady, …“ omlouval se voják a klopil pohled k zemi, jakoby nebyl hoden mi ani pohlédnout do tváře.
„Neznalost neomlouvá. Pro příště si to pamatuj a dobře važ svá slova,“ řekl mu Tom, zatímco dával povel k pokračování jízdy.
Brzy jsme nechali strážného za sebou. Já se ale nemohl zbavit špatného pocitu z toho všeho okolo – ti žebráci, a pak ještě ten strážný. Tom asi opět vycítil mé myšlenky, takže jen co se nám voják ztratil za zády, povzbudil mě pohledem.
„Mrzí mě to, Reginalde, ale jinak to prostě nejde, pokud jednou polevíš ze svého postavení, ztratíš úctu v očích lidí navždy.“
Další věc, pomyslel jsem si, na kterou si tady budu muset zvykat. Dál jsem nad tím ale nepřemýšlel.
Projížděli jsme širokými třídami města. Veškerá jejich nádhera ale vyznívala do ztracena, protože zely prázdnotou. Oproti živému a veselému Marbre vypadalo Noble jako tělo bez duše, vystavené v skleněné zaprášené vitríně někde v rohu muzea, kam nikdo nechodí.
Královský palác, stojící na kopci ve středu Noble, byla budova vystavěná z velkých a masivních bloků tmavého kamene s vlastním napohled velice bytelným opevněním. V bráně však žádná hlídka nestála, takže jsme bez nejmenších problémů vjeli dovnitř. I nádvoří bylo prázdné.
Nechal jsme své muže venku u koní a sám vyrazil do patra hledat někoho, kdo by mi byl schopný říct, co se bude dít.
Vystoupal jsem do prvního patra. Zde bylo o poznání živěji. Z otevřených dveří jsem slyšel hovory, kroky, šustění plášťů a řinčení zbrojí. Vešel jsem tedy dveřmi, za kterými jsme tušil nějaké lidi, a vpadl jsem přímo do jámy lvové.
Ocitl jsem se v obrovském sále, jaký bych za tak malými dveřmi nečekal. Po podlaze, vykládané mozaikami, se procházelo dobře sto padesát mužů zabraných do řeči. Všichni, od vojáků ve zbrojích až po mágy v pláštích roztodivných barev, se obsluhovali z dlouhého stolu uprostřed, který byl obtěžkaný jídlem a pitím. Navzdory situaci to vypadalo, že se všichni dobře baví.
Pochodně na zdech vrhaly mihotavé světlo na celou tu scénu a hlavně na tři bohatě zdobená křesla na pódiu v čele. Nebylo vůbec těžké domyslet si, komu patří.
Můj příchod snad nikdo ani nezaregistroval. Hrdlo se mi sevřelo. Jako vždy, když jsem se dostal do společnosti takového množství neznámých lidí. Oči mi těkaly po sálu ve snaze najít ostrůvek něčeho známého.
V tom jsem na druhém konci od dveří spatřil Jakuba. Sebral jsem zbytky odvahy a sebeovládání a prošel napříč mezi všemi rokujícími. Ta cesta mi připadala neskutečně dlouhá, ale nakonec jsem to přestál.
„Mohl bych se přidat?“ zeptal jsem se Jakuba, jen co jsem se dostal na doslech.
Hlas se mi třásl.
Druhý Radní mi věnoval jen krátký pohrdavý pohled.
„Obávám se, že to nebude možné,“ oznámil mi nakonec.
Dál už se mnou očividně nehodlal ztratit ani slovo. Začal jsem opět propadat panice, ale naštěstí se odněkud objevil Zeron a ujal se mě.
„Nesmíš si to od něj tak brát,“ řekl mi šeptem, „nerad mluví na veřejnosti.“
Tak to není sám, málem jsem řekl nahlas, ale pak mi došel společenský význam toho, oč jsem jej požádal. Už jsem chápal, proč odmítl, ale on zase na druhou stranu mohl chápat mě.
„Pánové,“ zakřičel Zeron, aby upoutal pozornost ostatních, „dovolte mi, abych vám oficiálně představil nového člena Rady, sira Reginalda z Rogholdu.“
Pohledy všech v sálu se zaměřily na mě, až mi žaludek udělal zběsilý kotrmelec, ale tím to naštěstí, opominu-li pokývání hlavou některých mágů, skončilo.
Nikomu už však nebylo dopřáno diskutovat dlouho. Ozval se gong a hluk utichl. Pozornost se teď pro změnu soustředila na pódium. Tam právě přicházely, navzdory mému předpokladu a počtu křesel, čtyři osoby. Arnulfa jsem poznal okamžitě a ani u menšího podsaditého muže s kšticí hnědých vlasů, kterým vévodila zlatá čelenka, se nedalo pochybovat o totožnosti. Musel to být sám král Čarozemě.
Další muž, oděný v brnění, byl patrně Velmistrem rytířů, ale žena se světle hnědými vlasy po lopatky, která byla oblečená v dlouhé zelené róbě, byla velkou neznámou.
„Přivítejte,“ ozval se rázný hluboký hlas, „Jeho Veličenstvo Karose II., krále Čarozemě, jeho choť lady Janu a Velmistry Magického a Rytířského Řádu.“
Ozvalo se šustění plášťů a řinčení zbrojí, když sto padesát mužů kleklo na jedno koleno a sklonilo se před svými představenými. Já naštěstí včas zareagoval, takže jsem nezůstal jako jediný hulvát stát.
Pohlédl jsem na krále. Abych pravdu řekl, představoval jsem si ho poněkud impozantněji. Královna se k němu zrovna skláněla a něco mu šeptem sdělovala. Pak se znovu napřímila a nasadila přívětivý úsměv. Král chvíli seděl, jakoby přemýšlel, a pak promluvil.
„Pánové, jsem velice rád, že jsme se zde dnes sešli…“
Moc víc jsem z proslovu ani jednání neměl. Někdo ke mně přistoupil a uchopil mě za paži.
„…obzvlášť v tak těžké době, jaké čelíme, je nutné držet…“
Otočil jsem se za agresorem. Byl to Jakub, táhl mě skrz dav pryč ze sálu.
„…celé řadě nešťastných událostí, které…“
Snažil jsem se vytrhnout, ale marně.
„..budeme bohužel muset odpovědět našim bývalým spojencům stejnou mincí, tedy…“
Jen za námi zaklaply dveře sálu, vytrhl jsem se z jeho sevření.
„Co si myslíš, že děláš?“ přešel jsem hned ze začátku do tykání a bylo mi v tu chvíli upřímně jedno, zda se před ním společensky znemožním, „napřed mě nechceš znát a pak mě ještě vytáhneš z mimořádného sněmu, přímo uprostřed promluvy krále.“
Jakub s útrpným výrazem přestál můj monolog. Nezdálo se, že by se ho nějak dotkl.
„Skončil jsi?“ zeptal se, když jsem zmlkl.
To mě dostalo tak, že jsem už ani nic neřekl.
„Tenhle sněm stejně nic nevyřeší. Král bude řešit problém s mnohem menším okruhem lidí. Navíc, ty už víš všechno, nic nového by ses už nedozvěděl. Navíc na nás dva čeká jiný úkol.
Král požádal Velmistry o vyjednavače, kteří pojedou promluvit s lordem Krigusem. Za mágy Arnulf vybral mě, lord Zirkon ale nikoho z rytířů k cestě nepřesvědčil. Takže si Arnulf z nějakého záhadného důvodu vyžádal ještě tebe.“
„A co to pro mě znamená?“
„Menší vyjížďku do centra nepřátelského území. Nuda,“ odpověděl Jakub zcela vážně.
„Ale proč zrovna já?“ zeptal jsem se.
Zbytečně, jak se vzápětí ukázalo.
„Jak to mám vědět? Taky nemám radost z toho, že s sebou povezu ještě dítě, o které se budu muset starat,“ dal mi na vědomí Jakub a vyrazil chodbou ke schodům.
Jak mi těmi slovy připomněl Lindu, to bylo neskutečné.
Nezbylo mi, než svého společníka, se kterým se jistě nebudu ani moment nudit, následovat.