Akademie - Cesta

Učebnou se převalovala mračna těžkého štiplavého kouře, který byl cítit spálenou kůží, sírou a kdo ví, čím dalším.
Zpola ukryté v něm stály dvě postavy. Vysoký šlachovitý muž s holou hlavou a drobná, křehce vypadající dívenka s jasně modrýma očima.
„Neslyším vás, mistře Dergane,“ ozval se její vysoký čistý hlas.
„Lilian, nechej už konečně těch hloupostí!“
Mistr promluvil náhle s větší silou a jeho hlas připomínal hrnce padající s police.
„Ale já …“
„Mlč! Copak nevidíš, co jsi zase způsobila?“
Stařec - a on to opravdu byl spíše stařec než muž po půlstoletí stráveném učením – nastavil svou stářím scvrklou dlaň. Lilian do ní bez jediného slova položila svůj krystal. Potom se otočila a s pláčem na krajíčku vyběhla ven.

Místnost se hemžila spoustou malých modrých světel, která létala vzduchem, pohlcovala kouř a zacelovala díry v kamenných zdech. Za okamžik nebylo ani stopy po tom, jak to tady ještě před chvílí vypadalo.

Dívka běžela spoře osvětlenou chodbou a nevšímala si lidí, do kterých cestou vrážela. Všechno jí to bylo jedno, v hlavě měla jediný cíl – les nedaleko budovy Katedry živlů.
Venku slabě mrholilo a bláto bylo naprosto všude. Lilian však nebrala ohled na svůj světlounce zelený plášť, jehož spodní lem teď tahala po zemi, ani na své kožené boty, které celé zmáčela. Kličkovala mezi stromy, až se u jednoho z nich zastavila.
Posadila se na mokrou zem a opřela se o kmen rozložité lípy. Vnímala sílu, která pulzovala stromem a proudila do ní, jeho léta a moudrost. Zároveň na obličeji cítila dopadající kapky deště, který smýval špínu a vše očišťoval.
Milovala přírodu a milovala tohle místo. Jen pár stromů, výhled na nebe a klid. V poslední době se sem uchylovala často, obzvláště, když utíkala před svým mistrem, starým zatrpklým mužem, který před lety stvořil onen nebezpečný oheň. Věřil v úspěch svého objevu, místo toho se však stala katastrofa, která stála tolik lidí život a která ho nevyhnutelně a nenávratně změnila.
„Už zase se do mě naváží, zase mi sebral krystal!“ šeptla dívka směrem ke starému stromu.
Připravit studenta o magický krystal, jediný nástroj jeho moci, byl nejhorším a nejpotupnějším trestem.
Větve lípy se ve větru ohnuly, skoro jakoby chtěly to drobné stvoření u svých kořenů obejmout.
Oblohu proťal blesk, následovaný dunivým zarachocením. Lilian se zvedla a přes kvílející vítr zavolala nahoru.
„Zase se vrátím, slibuju!“
Nato se rozběhla zpět k Akademii.

Ve svém spoře osvětleném pokojíčku padla na postel. Nerada se sem vracela, mezi těmi čtyřmi zažloutlými stěnami se cítila jako v kleci. Jenže venku v tomhle počasí už zůstat nemohla.
Převlékla se do suchého pláště a zamířila do jídelny. V břiše jí pořádně kručelo a při jídle mohla alespoň na chvíli zapomenout, že ji čeká další hodina s mistrem Derganem.
Někde na půli cesty potkala v úzké spojovací chodbě ředitele, který spolu s dalšími několika mistry stěhoval nějaké bedny a nábytek.
„Dobrý den!“ pozdravila dívenka zvesela, ačkoliv se tak vůbec necítila.
„No ne, Lilian!“ zasupěl ředitel, prohýbaje se pod tíhou bedny, kterou nesl.
„Nechcete pomoct?“
„Děkuji, jsi moc hodná, ale myslím, že to zvládneme. Jen si stěhuji zbytek věcí ze staré ředitelny. Ten hluk tam mě už unavoval. Kdybys mě hledala, přesídlil jsem do přístavby za Katedru časové magie. Je to sice mimo hlavní dění Akademie, ale aspoň tam budu mít trochu klidu.“
Ředitel se pokusil o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo. Musel toho mít poslední dobou až nad hlavu.
„Budu muset běžet,“ loučila se Lilian, „měla bych se ještě najíst, než půjdu na hodinu.“
„Rád jsem tě viděl, ať se ti daří ve výuce.“

Poslední slova ředitele zněla Lilian v hlavě ještě poté, co se vrátila z jídelny a mířila na hodinu.
Dívka se zastavila u dveří, chvíli váhala, zda vstoupit, ale pak stiskla mosaznou kliku.
„Jdeš pozdě, Lilian!“ hudroval mistr, když vklouzla dovnitř.
Lilian vrhla kradmý pohled na učebnu. Všechno se zdálo být opět v pořádku, ostatně jako vždy. Její krystal ležel na stole, přistoupila tedy a vzala si ho. Byl na omak teplý.
„Posaď se konečně!“ vybídl ji zprudka Dergan.
„Jistě,“ odvětila dívka a přitáhla si židli.
„Rozhodl jsem se,“ začal mistr, „že po tom fiasku ráno budeme raděj probírat něco ze vzdušné magie. Očividně totiž nemáš dost sil pro zvládnutí ohně.“
Lilian mu věnovala jediný pohled svých pomněnkových očí, neřekla však nic.

Po proběhlé hodině se dívka celá třásla. Nejen zlostí nad tím, jak ji mistr celou dobu ponižoval, ale taky zimou. Vzdušná magie se vyznačovala tím, že magický krystal byl při ní studený jako kousek ledu, takže se nebylo čemu divit, že měla prsty celé prokřehlé. Už se, i přes svou nenávist k tomu místu, nemohla dočkat, až se vrátí do svého pokoje a zaleze pod deku. Na nic jiného už neměla ani pomyšlení.

Další ráno bylo stejně nevlídné jako Lilianiny myšlenky. Pršelo, venku vál studený vítr a počasí dávalo znát, že léto končí a nastává podzim. Kvůli tomu, jak to vypadalo v okolí Akademie, dívka nemohla jít ani do lesa, kde by se trochu uklidnila.
Po snídani se, stále trochu zatrpklá, vydala na první hodinu. Mistr Dergan se zdál být dobře naladěn.
„Dobré ráno, Lilian,“ pozdravil ji vesele, zcela v kontrastu k tomu, jak se choval předchozího dne.
„Vám taky,“ odvětila dívka zaraženě.
„Víš, chtěl jsem se ti omluvit, jak jsem se včera choval,“ pokračoval Dergan a Lilian zůstala nevěřícně stát, „bylo toho na mě trochu moc.“
Tohle bylo moc hlavně na Lilian. Poprvé za celou dobu, co mistra znala, se dočkala omluvy za něco, co jí způsobil.
„A abys věděla, že to myslím vážně, tak se dneska budeme věnovat práci s ohněm.“

Tak zajímavou hodinu Lilian za celou dobu svých studií ještě nezažila. Probrali nejrůznější druhy vytváření ohně a mistr jí ukázal dokonce i několik metod udržování, které nebylo náročné na spálený materiál. Lilian byla jedním slovem nadšená.
O to více ji zamrazilo, když ji na konci hodiny mistr požádal o zapůjčení jejího krystalu. Protože však nechtěla vypadat nevděčně, když se toho tolik naučila, svolila, ač s mírným pocitem pochybností, který však potlačila někam do pozadí.

Po obědě se Lilian v dobré náladě vracela do učebny, když ji v jedné z hlavních chodeb zastavil Tom, mladičký mistr portálové magie. Lilian ho neznala příliš dobře, věděla ale, co ho postihlo, jak kvůli tomu osudnému ohni přišel o matku a kvůli jeho následkům i o otce. Chápala tedy i jeho postoj k magii živlů a hlavně k muži, který to všechno způsobil.
„Lilian,“ oslovil ji, „ředitel mě požádal, abys mu pomohla s párem vzdušných vírů, které se usadily v ředitelně a jsou bezpochyby výtvorem některých Derganových mladších studentů.“
Dívku zarazilo už to, že Tom znal její jméno, ale také to, co po ní žádal – odstranit pár vzdušných vírů umí každý průměrný mág.
„Samozřejmě, ráda pomůžu, ale budu si muset napřed zajít k Derganovi pro krystal, dnes po ranním vyučování mě požádal, abych mu jej půjčila.“
Ta slova měla na Toma přímo hrozivý účinek, jeho tvář se bolestně stáhla a v očích mu zaplál vztek.
„Okamžitě se mnou půjdeš k řediteli,“ zasyčel, „tohle se nikdy nemělo stát, Dergan nesmí pracovat s krystaly bez dozoru a ty mu ten svůj jen tak půjčíš. Něco se stane, já jsem to celou dobu věděl, měli dát na mě a zakázat Derganovi učit.“
Lilian na něj zděšeně hleděla, když ji rázně uchopil pod paží a vláčel ji za sebou směrem k ředitelně, do které po zaklepání okamžitě vtrhl.
„Tome?“ obrátil k němu ředitel pohled zpoza stolu zasypaného papíry, „nějaký problém s těmi víry?“
„Ne, pane řediteli, mnohem větší. Tady Lilian půjčila Derganovi svůj krystal. Dobrovolně. Něco se stane, vím to.“
Ředitel konečně zaregistroval i dívku stojící těsně za Tomem.
„Je to pravda?“ zeptal se.
Lilian se napřed zmohla jen na přikývnutí.
„Není to poprvé, co ho má, často mi ho bral, prý za trest,“ zašeptala potom omluvně.
„Já ti nic nevyčítám, Lilian, popravdě si myslím, že Dergan nic nezamýšlí, jen tě prostě potrestal,“ reagoval ředitel, potom však spatřil Tomův pohled, „ale abychom měli jistotu, zajdu za ním.“
Ředitel vytáhl z kapsy krystal a vytvořil před sebou malý stříbrný disk, lesklý jako zrcadlo. Chvíli šeptem s někým rozmlouval, nejspíš s mistrem Sirnisem. Potom se obrátil zpět na Toma.
„Dergan je u sebe v laboratoři,“ řekl mu.
„Vidíte, měl jsem pravdu, něco chystá.“
„Uznávám, že je to poněkud podivné, ale pořád nás to nemusí znepokojovat, pochybuji, že by se Dergan znovu pustil do něčeho nebezpečného.“
Všichni tři se propletli chodbami až k mistrově soukromé laboratoři. Už před jejími dveřmi poznali, že něco není v pořádku. Zevnitř se ozýval podezřelý lomoz a škvírou mezi deskou dveří a prahem se protahovaly spirály světlého dýmu. Ředitel neváhal ani okamžik a vešel. Bez zaklepání, jediného slova. Lilian a Tom ho pomalu následovali, oba vyděšení z toho, jaké proměny ředitelův dobrácký obličej doznal.
„Dergane,“ pronesl přísně, „co to děláš? Zbláznil ses už úplně? Chceš, aby zase zemřely spousty lidí, jako posledně?“
Starého mistra bylo v zakouřené místnosti jen stěží vidět, Lilian rozeznávala jen jeho vysokou siluetu. A před ní, jasněji než cokoliv, co kdy viděla, zářil malý ohýnek. Čistě bílé plameny olizovaly malý kousek dřeva, které vypadalo stále neporušené.
„Ty to nechápeš,“ odpověděl radostí se třesoucím hlasem Dergan, „já jsem to dokázal, už žádná hloupá chyba jako minule, tohle je Věčný oheň, Derganův věčný oheň.“
„Nic takového jako Věčný oheň není, myslel jsem, že už jsi to pochopil.“
Dergan se zasmál.
„Jsi slepý? Tohle je ten oheň, po všech těch letech, všech těch křivých pohledech jsem uspěl. Já. A nikdo jiný.“
Ředitel přistoupil blíž.
„Buď ten oheň okamžitě zrušíš, nebo mi nedáš jinou možnost, než tě omráčit,“ pohrozil ledově.
„Omrač mě,“ požádal klidně Dergan, „ale nepředpokládej, že ten oheň zneškodníš. Jestli se mi něco stane, začne se nekontrolovatelně šířit. Stejně jako minule…“
Tom jen stál a zatínal pěsti. Lilian se na to už nemohla jen tak nečinně dívat. Postoupila kupředu, až uviděla svému mistrovi do tváře.
„Mistře Dergane, prosím, nestojí to za to,“ zašeptala tiše, „musíte toho nechat.“
Mistr na ni krátce pohlédl.
„Jsi ještě příliš mladá, dítě,“ řekl jí téměř něžně, „nechápeš dosah mého objevu, ale neboj, ty budeš ta, která se ode mě bude učit, která se stane mou nástupkyní.“
„Ne, já nechci, ne za tu cenu, kterou to obnáší.“
Lilian vedená náhlým popudem vyskočila na stůl. Dřív, než ji stačil kdokoliv zadržet, lem jejího zeleného pláště vzplál. Dívka zavřela oči, připravila se na plameny, které ji měly olíznout a navždy uchovat ve svém náručí. Nic ale necítila.
Pomalinku otevřela oči.
Dergan na ni stále zíral, v ruce její krystal. Plameny byly pryč.
„Proč jsi to udělala, Lilian…“ zašeptal zlomeně, „už to znovu nedokážu, nemám na to sílu.“
Lilian pochopila, co se stalo. Mistr ji nemohl nechat ublížit si, její oběť v něm něco zlomila, takže zničil svůj oheň. Jednou pro vždy.
„To bylo hloupé, mohlo se ti něco stát,“ huboval dívce ředitel, ale v jeho hlase byla znát spíše úleva než výtka.
Ona ho však nevnímala. Přistoupila k Derganovi, který seděl sklesle v křesle, oči upřené do zdi.
„Pojďte,“ řekla mu, „něco vám ukážu, bude se vám to líbit. Moc jste pracoval, uvidíte, že se vám tam uleví.“
Natáhla dlaň. Její drobná ručka vklouzla do mistrovy vrásčité. Jedna cesta právě skončila, ale jiná, ta teprve začínala. Pomalu, krok za krokem, se spolu vydali ven, do lesa.