Věčné umírání

"Včera mě zase znásilnil Adolf Hitler, ty jeden debile!"
"No a co? Je to snad moje chyba? Nebyl jsem tu a tak nebylo možné ovlivnit, komu otevřeš tyhle zasraný dveře!"
To ale ze svých úst neměl vůbec vypustit. Na podobné výrazy jsem už opravdu hodně alergická. Proto mi ruka vystřelila a zmáčkla mu jistě velmi bolestivě krk v zátylku. Přikrčel se a sykl.
"Co to děláš ty krávo!"
Táhla jsem ho ke dveřím. Ke vchodovým dveřím našeho bytu.
"Tak se podívej! Můžeš mi laskavě říct co tam vidíš? No můžeš nahlas říct co vidíš, blbe?!"
Opatrně ze sebe vysoukal: "je to vylomený."
Ale to nebylo to správné vyjádření, tak mi nezbylo nic jiného, než ještě víc přitlačit na jeho krk. Sípal.
"To není vylomené. To je rozstřílené! Rozstřílel to osobně Áda včera večer společně se svým kámošem Géringem, v době, kdy ty jsi někde chlastal!"
Hned potom se na mě vrhnul a rozmrdal mě tak, že mi tekla krev. Ten jeho tlustej kámoš mi svoje smradlavý péro narval do huby a vůbec mu nevadilo, že ho schválně koušu. Snad se mu to i líbilo. Těžko říct, co bylo hnusnější. Jestli to, že smrděl jako zpocený prase, nebo jeho hnusý sperma anebo pachuť jeho krve."
A smýkla jsem s ním do těch roztřískaných dveří. Ozvala se dutá rána, jak mu hlava narazila do překližky. Schoulil se zbaběle na zemi, kryje si rukama obličej sípavě šeptal: "Co po mě vlastně chceš? Co ty po mě vůbec chceš!"
"Hovno!" nepřestávám křičet.
"Úplný hovno!"
"Chci mít od tebe klid, věčnej klid, jenže to není možné!" Jak je tvým zvykem, tak jsi všechno zbabral. Nejenom tím, že jsi mě zabil! Bestiálně ubodal těmi třiceti bodanci! Ale to ti nestačilo a musel si to posrat ještě tím, že jsi hned na to spáchal sebevraždu! Ty tvoje morální krámy! Tím jsi nás dostal sem! Do tohohle Pekla!"
Snad proto, že z nižšího podlaží se začal ozývat křik, nechala jsem ho tam vystrašeného ležet a šla dovnitř. Stejně už měl dost. Někde venku se ozývala střelba. Kdo by se tím ale vlastně znepokojoval.

Oblékla jsem se a připravila k odchodu. Ať si to tu ten blbeček užije sám. Třeba se tu objeví nějakej teplouš a natrhne mu prdel. Já nejsem nijak mstivá, ale tohle by mě potěšilo. Neměla jsem v hlavě jasno, kam jít. Možná brnknu Neronovi. Je to docela příjemnej společník. Co se jeho postavy týká, jsou historické prameny z pravdou dost na štíru. Já, dokud jsem ještě žila, tak jsem byla přesvědčená, že to muselo být pěkně sadistický prase. Ale opak je pravdou. Je to kultivovaný, vzdělaný a jemný člověk. Sám říká, že tady pamatuje lepší časy, dokud se sem nenastřelily všechny ty zrůdy novověku.
Když se ho snažím mezi dveřmi překročit, popadl mě za nohu a z kapsy vylovil velkej vystřelovací nůž. Přišlo mi to k smíchu. Roztrhla jsem si halenku a ukázala mu svoje kozy, břicho a krk plný jizev, který nebudou mít bohužel příležitost se někdy zahojit.
"Chceš snad k tomu ještě něco přidat? No tak si jen posluž, chcípáku!"
Vystrašeně s hlasitým cvaknutím nůž zavřel a schoval.
"Zapni si tu halenku. Neměla by jsi tu chodit takhle," pokusil se říct zjihle.
"Sem myslela že se ti ty jizvy líbí. Že se na ně díváš rád, když sis je sám udělal!" vyštěknu na něj a s gustem rouddies vyprovokovaného útočníka před rozhodující penaltou nakopnu špičatýma lodičkama jeho obličej. Špička boty se zbarvila rudě krví. Do prdele, budu muset venku najít nějakou louži. S žuchutím se zřítil na svoje odpočívadlo s trupem napůl ve dveřním otvoru.
"Si pozvi nějakou lehkou holku a budete tady dvě bezva kurvičky!" ulevuju si, když vykročím ven, do pošmourné podzimní nálady ubrečeného konce dne.
Jenže jakmile vyjdu před barák, vrhne se na mě tlupa přičmoudlých a španělsky švitořících Fidelových stoupenců. Jsou to takový neškodný revolucionářský paka, který zmasakroval nějakej blbec při pokusu o atentát na jejich vůdce. Ten přežil, ale tihle za něj, bohužel, položili život. Je jich asi osm, nechce se mi je počítat, Každopádně je jich tolik, že s pepřovým sprejem asi nevystačím. S povzdechem začnu v kabelce lovit malej škorpión a krabičku nábojů. Pustila jsem to do nich bez výstrahy, nějak nebyla nálada. Popadali a s nimi i houf lidí stojících na autobusový zastávce. Do prdele, těch nevinejch je mi vždycky líto, jenže jak mířit, když to dokáže vysypat tolik střel za sekundu. Kouknu se na rukáv a ten je taky od krve. Vlastně celou přední část sáčka a límeček halenky mám od krve. Jeden z těch debilů byl tak blízko, že mě jeho rozstřílený tepny ohodily. Do prdele! Budu muset obměnit šatník. Tady se jiný oblečení než červený snad ani nevyplatí. Musím si zvyknout, že i když budu chtít být elegantní, budu muset vypadat jako laciná štětka.

Když mi Nero otevíral, byl vymydlenej a voňavej jako vždycky. I když mě kundička po včerejšku dost pálila, tak na jeho "kameňáka" jsem se už pořádně těšila. Jenže on nebyl vůbec přívětivej a milej.
"Chce s tebou mluvit stvořitel!" promluvil a hlas se mu změnil.
"Chce s tebou mluvit vůdce!" zopakoval znova tím změněným hlasem a začala se mu měnit i tvář.
"Ten náš připitomělej bůh měl zase jednou světovej nápad a oblíkl si Neronovu duši. Paznecht, dobře věděl, že kdyby si mě nechal jednoduše předvolat, našla bych si důvod, jak se mu chvíli vyhýbat, aby ho zatím přešel vztek. Stál přede mnou s tou svojí světlou hřívou, on, jedinej blbej symbol čistoty široko daleko.
"Tak takhle by to tedy nešlo," promluvil na ni přísně a varovně zvedl prst.
"Za poslední dva dny tě nikdo nezabil ani jednou. Víš, kolik jsi jich za poslední půlhodinu skolila ty? Dvacetšest, a to ani nepočítám tvýho starýho. Vaše spory už dávno neberu v potaz. Tady musí bejt taky rovnováha, kočičko!"
"No a co má bejt?! Sem prostě nasraná, tak řádím. Serou mě všichni ti násilnický blázni. Pošli mě za trest zpátky!" navrhuji.
Bylo vidět, že jsem ho zasáhla na citlivém místě. Pokusil se ten svůj kukuč prodat jako tvář archanděla Gabriela.
"Já bych strašně rád, ale víš, že to nejde. Vím, že jsi tu vlastně omylem, ale co můžu dělat. Vždyť to víš, nalejvali to do vás furt, když jste sem přišli. Skonali jste prostě moc brzy!"
"Já vím," znuděně ho přerušuji. "Duše všech sebevrahů, obětí zločinů, atentátů, vojáků z válek, i zemřelých při dopravních nehodách atd. Tohle všechno končí tady, protože nebyli připraveni k přerodu do vyšší bytosti. Jenomže bez těla nedospějí nikdy, takže se tu budou motat, vraždit a znásilňovat do nekonečna. Nikdo za to nemůže, ale kdo má na to věčně mít pajšl."
"Nevím, co bych pro tebe mohl udělat. Je to jenom malá nedokonalost jinak docela slušnýho světa..."
"Tak to je hezký. Ty nevíš co udělat pro mě, zato já vím, co můžu dělat pro tebe."
"Vážně?"
A jeho hlas přímo čiší zvědavostí a uspokojením z usměrnění jedné výbojné duše.
"Dvě věci pro tebe můžu udělat. Vyhulit anebo ti roztáhnout nohy."
Zrudnul jako krocan. Konečně mu někdo trochu ušpinil tu jeho bělostnou fasádu, hajzlovi.
"Tak to snad nebude třeba!" úsečně křičel.
"Já vím," usmívám se mile. "Náš všemohoucí je tak dokonalý, že si ho dokáže vykouřit úplně sám. Haleluja, chvalme stvořitele, našeho pána. Škoda. Moje pipina v sobě měla snad všechny chlapy, který tu jsou. Některý dobrovolně, jiný násilím. Někdy se tu totiž dost nudím, prostě malá nedokonalost jinak slušnýho světa. Měla jsem všechny, proč ne tedy i Boha!"
A zvedla jsem sukni, aby mohl vidět trojúhelníček poloprůsvitných tang. Schválně roztáhnu nohy do vulgární pózy.
Zmizel.
"Když už nechceš ty sám, pošli mi zpátky pana císaře. Narozdíl od tebe, ten není rád, když se musí uspokojovat sám a mojí společností nikdy nepohrdne."
To už se ale Neronova postava zhmotňovala na pohovce. Vrhla jsem se na něj s lačností vyhladovělé šelmy. Konečně čas strávenej trošku příjemně. Doufám, že toho mýho blbce v noci někdo několikrát zabije. Dveře doma nejdou zavřít a většina místních si nebere servítky ani před věcmi, které jsou pod důkladným zámkem. Tak si to užij, ty můj paroháči!