Dotkl se hvězd

Byla teplá letní noc. Jakoby šitá na míru lásce, milencům tulící se na lavičce. Nadechla se, cítila tu atmosféru. Jak lákavé. Prostě nemohla odolat. Usmála se. Tato noc byla pro ni jako stvořená. Seděla na lavičce a spokojeně se dívala kolem sebe. Černé vlasy lemovaly bledou tvář. Skvostné rudé rty se usmívaly na muže sedícího vedle ní. Opíral se o ni, jako by jí plně důvěřoval. Nechat se druhému úplně napospas, to je prává láska. Ušklíbla se. Je na čase jít. Pomalu, člověk by řekl až aristokraticky, se zvedla a ladně odkráčela pryč. Sama. Její milovaný zůstal na lavičce. Jen co přišel o svou podporu, svalil se na lavičku. Ležel tam bezvládně a ani se nepohnul. Zdál se jakoby bez známky života, jako by neměl potřebnou jiskru k životu…
O ulici dál se ozval chladný smích. Ano, opravdu to byla zábava, pomyslela si. Bylo zábavné pozorovat ho, jak se snaží. Chtěl ji ovládnout, jak pošetilé. Ji nemohl mít, ona byla zadaná. Své mrtvé srdce darovala jinému.
„Bellatrix…“
„Úkol je splněn pane.“
Chladný úsměv místo odpovědi. Byla spokojená, potěšila svého pána, to je její úkol. Ano, bezmezně se oddat druhému, to je láska. Vydat se mu napospas…

Chtěl temnou krásku, chtěl vzrušení. Dnešní noc se chtěl dotknout hvězd. Ale dostal se dál, než čekal. Ponořil se hloub, než měl v úmyslu.