Povím ti jednu pohádku

„Mamí, povíš mi ještě jednu pohádku?“ poskakoval malý klouček po posteli. Mladá žena se usmála.
„Samozřejmě Draco, ovšem jen pokud si lehneš do postele a budeš spát,“ ujistila svého syna.
„To ale nic neuslyším,“ zapištěl Draco, ale poslechl svou matku a zachumlal se do peřiny. Narcissa ho pohladila po vlasech a usmála se.
„Byl nebyl jeden dům, v něm žili a dodnes žijí lidé, jednoho starobylého a vznešeného rodu, rodu Blacků…“

Hledala ho, hledala svého malého syna. Vlastně tak malý nebyl, bylo mu patnáct. Ovšem ona ho měla za jejího malého Dráčka. Chytla se svého manžela za ruku.
„Támhle je,“ kývla hlavou k vysokému blonďatému chlapci. Vypadal tak dospěle a mužně. Za ním šli dva zavalití chlapci a dívka s černými vlasy.
„Draco,“ vydechla Narcissa.
„Draco, Draco..“ rozeběhla se za ním. Ačkoliv vedle sebe měla po celých deset měsíců svého muže, jeho věrná kopie jí chyběla a teď si uvědomovala jak moc. Blonďaté vlasy za ní vlály, v očích měla stříbřité démanty. Jeden si dělal cestičku po bledé tváři.
„Draco,“ vypískla znovu a objala ho, její syn si jí přitisknul k tělu a ruce ovinul okolo štíhlého pasu. Byla hubenější než dřív. Podíval se do jejích modrých očí. Bledá tvář byla znakem jejich rodiny, ovšem takhle bledá? Utřel jí mokrou tvář.
„Tak už jsi tady,“ došel k nim i jeho otec. Vysoká postava s bledými vlasy.
„Otče,“ pohlédl do šedých očí, stejných jako měl on sám. Objali se, velmi krátce. Narcissa se opět vrhla svému synovi kolem krku.
„Ciss, nech ho vydechnout. Půjdeme?“ napomenul svou ženu Lucius. Nástupiště bylo zcela prázdné.

Schovali se za křoví a Draco se chytnul své matky za zápěstí. Ozvalo se hlasité Prásk! až všichni ptáčci leknutím vyletěli z křoví. Stáli před velikým domem, dalo by se to vůbec nazvat dům? Byl to palác, veliký, moc veliký.
„Dáš si něco dobrého?“ nabídla svému synovi Cissa. V modrých očích plály veselé plamínky, bledá tvář růžověla a na tváři měla úsměv od ucha k uchu.
„Rád,“ teprve teď si Draco uvědomil, že kromě jedné Bertíkovy fazolky ve vlaku nic nejedl.
„Hned to bude,“ líbla Draca na tvář a upalovala do zelené kuchyně. Lucius se ihned vytratil za svými pracovními povinnostmi na ministerstvo. Draco odtáhl svůj kufr do ložnice, nezměnila se. Byla stejná jako dřív, veliká dřevěná postel s nebesy, noční stolek, skříň se zelenými dveřmi. To všechno tam stálo i o Vánocích i o letních prázdninách. Všechno na milimetry přesně jako dřív. Draco věděl, že Ciss sem každý den tajně chodila, ležela na jeho posteli a tiše plakala do polštáře, když Lucius odcházel pryč.

„A Blackovi doopravdy žijí?“ malý Draco už se chtěl opět postavit na nohy, maminka ho něžně přitlačila spět do peřin a pokrývku mu přitáhla až k bradě.
„Samozřejmě že žijí,“ usmála se Cissa, věděla o čem mluví, mluví o své rodině. Draco se nadechnul, aby přemluvil svou matku. Chtěl slyšet spousty, spousty příběhů a vypadal dychtivě, v očích mu žhnuly plamínky. Ciss ho pohladila po jemných skoro bílých vláskách. Viděla v něm velký kus sebe a jejího chotě.

„Vynikající, takováhle kuchyně v Bradavicích není,“ pochválil Narcissino jídlo Draco. Usmála se.
„Myslím, že se půjdu na chvíli natáhnout, jsem unavený,“ protáhl se a prohrábl si svou blonďatou kštici. Pomalu stoupal po schodech do své ložnice, cestou si prohlížel obrazy jeho předků, visící na stěně. Někteří na něj mávali, jiní ho přivítali opět v sídle rodu Malfoyů. Skoro usínal, když zaslechl skřípění dveří a světlo z chodby si udělalo cestičku až k jeho posteli.
„Spíš?“ zašeptala Cissa do tmy. Draco se zvedl na posteli a jeho matka se posadila vedle něj.
„Povíš mi nějakou pohádku?“ zašeptal a toužebně se podíval na svou matku. Narcissa se zasmála, mávla hůlkou. Její tvář byla hladká, po vráskách ani stopa. V přikrývkách zahalený ležel malý klouček a pomrkával po své mamince.
„V jedné překrásné zemi, která leží za mořem bydlela jedna dívka, jmenovala se Paris, stejně tak jako město, ve které žila se svými rodiči…“ Draco se zabořil ještě více do polštáře a poslouchal pohádku o dívce a její rodině kouzelníků.