Stromy moru

Mata skočil pod vůz, stojící u hnědé krčmy. Dával si pozor, aby mečem nezavadil o železnou výztuž kol. Setrval, dokud majitel nevyšel z krčmy. Když usedl na kozlík, Mata se vymrštil vsunul mu nůž pod krk.
„Jedeš někam?!“otázal se Mata výhružným hlasem.
„A-a-a-no“vykoktal ze sebe obchodník.
„Dělej. Jeď jak nejrychleji dokážeš!“ poručil Mata
Obchodník šlehl hnědáka bičem a vůz se rozjel k branám Oktadu. Mata vytáhl shnilé jablko, jednou si kousl a pak ho hodil žebrákovi sedícímu u Brány i se soustem, které žvýkal.
„Smím-li vědět,“ začal obchodník, „co jsi zač?“
„Proč ne?“ souhlasil Mata „Jmenuji se Mata. Jsem míšenec Raspielana a Tarigánky, narodil jsem se v Mollu, na severu Tarigy. Teď jezdím kam chci, neplatím daně, kradu, občas se účastním rvaček. Stačí?“ „Smím ti tykat?“ zeptal se Obchodník. „Jinak, já jsem Runtus.“
„Klidně. Kam vůbec jedeš?“ zajímal se Mata.
„Nevím…“ odpověděl Runtus. „Mato, můžu jít s tebou?“
„Kam?“
„Nebaví mě život obchodníka. Všechno je moc snadné. Dovol mi jet s tebou.“
„To asi nepůjde.“ pousmál se Mata. „ale počkej.“
Mata se začal hrabat ve váčku vytáhl malý rubín.
„Když ti to pomůže,“ utěšil ho Mata „má cenu dvaceti tisíců.“
„Přesně tohle nesnáším.“ povzdechl Runtus. „zadarmo mám dvacet tisíc. Úplně zadarmo.“
„Ani bych neřekl.“ Zasmál se Mata. „Svezl jsi mě.“
Seskočil z vozu a zamával. Runtus zavrtěl hlavou a pohnal hnědáka.

Naivní obchodník, pomyslel si Mata. Svůj styl života neměl rád, ale na druhou stranu by ho za nic nevyměnil. Usedlost nebo něco takového…
Jeho cíl byl nelehký. Aleje moru, ležící v pověstném údolí Hywerq, měli tajemství, prý bohaté. A tak, ještě vlastně nezkušený, Mata, syn Rotagarův, vyšel vstříc nebezpečí.

Alej sama nevypadala nějak divně: Cesta, lemovaná břízami, celkem harmonicky vypadající.
Mata vkročil na prach oné cesty a vyšel k první bříze.
Našlapoval opatrně, jako chameleón. Břízy nepatrně zašuměly a spadlo pár lístečků. Takto se Mata dostal za první, druhou, třetí břízu…
Najendou, za pátou břízou, se Mata zastavil a zbystřil. Nebezpečí bylo nablízku, to věděl. Ale co to bylo za nebezpečí, co…
Zpoza břízy vyskočila obrovská ještěrka, která zasyčela na Matu. Její dech byl páchnoucí a ostrý, nepříjemný.
Nezkušený bojovník vytasil meč a nazdařbůh sekl proti obludě. Rána minula jen o necelý coul. Obluda zavřískla, ne bolestí, ale rozohněním. Její tupá ústa kousla proti Matovi, ten toho využil a prosekl obludě čelist.
Z jazyka se vyvalila krev. Mata byl očividně potěšen, a nabyl noví impuls. Sekl, tentokrát velmi přesně, a proťal netvorovi hrdlo. Odporné tělo se svalilo na zem.
Mata si odplivl. Jestli ho v téhle aleji bude čekat hodně podobných věcí, bude brzo litovat. Jenom zázrakem neutržil žádné zranění. A tak, opět jako chameleón, vyšel dále ke středu aleje, kde prý něco čekalo.

Měla pocit, že její srdce sevřel stín, že už nikdy nespatří světla civilizace. Noha ji pálila, druhá už méně. Do rukou se jí zažezávali kamenné řetězy.

Mata najednou pohlédl do srdce aleje. Oslepující záře mu vrazila do očí.
Najednou však záři zahalila odporná silueta.
Nožovité pahýly se hrozivě vztičily proti Matovi.
Proti míšencovi stála příšera, spojení kudlanky a nestvůrně obrovského hada. Bičovitý ocas se hrozivě vlnil v prachu cesty, zatímco nožovité ‚ruce‘ vysekli proti Matovi. Ten se už poučil, a věděl, že utíkat nemá cenu. Uchopil tedy špičku meče a nastavil jej celou svou délkou ráně.
V pahýlu tento úkon zanechal rýhu, ale krev netvorovi nevytekla. Ani nebylo znát, že utržil ránu od meče, ukovaného ve válečnickém městě Maltaanonu, odkud vyšel známý a strašlivý válečník Oalirk Železná tvář.
Mata nečekal, až se nestvůra vzpamatuje a sekl do šupinatého těla. Meč se sice odrazil, ale rýhu zanechal. Tenký pramínek krve stekl obludě k nohám, kde se odlepil a stekl do prachu.
Polobojovník prudce udeřil do kloubu u hlavy a obluda konečně upadla. Stihla však ještě jednou vyseknout a udeřila Matu. Naštěstí mu jenom vyrazila dech.
Teď už doufal, že mu nic nezabrání v uloupení tajemství tohoto místa.

Tajemství zářilo a čím více se Mata přibližoval, tím více sílila. To bylo logické, ale záře sílila až podezřele mnoho.
Najednou, když byl Mata téměř u zdroje záře, jako by se ocitl za bariérou, kde žádná záře nebyla. Ale viděl věc, která byla zdrojem.

Krystal. Byl to podivný krystal. Modrý, posetý červenými žilkami. K záři byl napojen pableskujícími výboji.
Když ke krystalu vztahoval ruku, začalo se mu modrat před očima.
„Nedělej to!!!“
Ženský křik Matovi rozjasnil mysl. Žádná záře nebyla, i kydž krystal ano. Ale kdo vyslal onen výkřik?
Mata se rozhlédl po mýtince. Na jejím severním konci byl uschlý strom, na němž vysela připoutaná dívka. Její nočně temné vlasy splývali s okolím, zahalena byla jenom roztrhaném hadru, který jí zahaloval od krku ke kolenům.
Mata k ní opatrně přišel.
„Kdo jsi?“ zeptal se Singardsky. Singardština byla univerzálním jazykem, kterým bylo možné se domluvit všude. Dívka pozvedla hlavu. Na obličeji jí skvěly šrámy a jizvy.
„Jsem… Karanett… z Kesteje,“ začala koktat dívka. „byla jsem… najít… tajemství…“
Mata se zachmuřil.
„Kdo tě přivázal?“ zeptal se poté. „A kdo tě takhle zmrzačil?“ dodal.
Dívka svěsila hlavu.
„Harpyje… jsou tam, v těch silných… břízách… zajmou… každého kdo… se… dotkne… krystalu…“
Mata zasunul meč do pochvy a jal se odvazovat dívku. Najednou se však z dubů vyvalily okřídlené démonky. Jejich tváře neměly maso, byli pouze potaženy šedou kůží.
Mata vytasil a seknul proti první harpyji. Ta zavřískla, protože jí utnul křídlo. Svalila se do prachu a zmítala se v poslední agónii. Harpyjí bylo pět. Mata každé useknul křídlo nebo hlavu, ale stalo se něco, co nepředpokládal.
Jedna z harpyjí byla za ním, a udeřila ho do zátylku. Mata spadl v polovědomí pod strom. Zbylé dvě harpyje vítězně zavřískli.

Mata viděl, jak ho jedna z harpyjí spoutává, jak si na znak vítěztví každá kopla do Karanett.
Mata se štípl. Doufal, že tím dostane alespoň trochu vědomí navíc. Dostal.

Pro harpyje ale také nastal také zvrat.
Zpoza břízy vyletěl šíp a zasáhl jednu z démonek do zad. Ta spadla k zemi. Druhá, ze strachu, uletěla pryč.
Mata, mající plně vědomí, se zděsil. Nevěděl, kdo to byl, kdo je zachránil, a zda je nezachránil jenom proto, aby je sám zabyl. Pozvedl meč.
„Kdo je?“ zakřičel.
Ale štěstěna stála při Matovi. Zpoza křoví vystoupil obtloustlý Runtus.
„Runte?“ zeptal se Mata.
„Myslíš si, že si nehodlám užít?“ zasmál se Runtus. „Bylo mi jasné, že chceš jít sem. Proto jsem tě tajně sledoval. A vidíš, pomohl jsem ti.“
Mata odvázal Karanett a ta se svalila na zem.
„Alespoň vidíš, že tento život není nic moc.“
„Vidím, a zmoudřel jsem.“
Runtus si pověsil luk na toulec.
„Počkám na cestě!“ řekl, a odběhl.
Karanett zasténala.
„Co tě bolí?“ zeptal se nelogicky Mata.
Dívka ukázala na nohu. Mata ji pomohl na nohy a došel s ní ke srázu z údolí. Tam si ji vzal do náruče a vynesl na cestu.