Obrat k lepšímu

Anotace: Nemám k tomu co dodat. Přečtěte sami a uvidíte. Ten název je spíše pracovní, ale už tak asi zůstane. Nějak mě nic jiného nenapadá. neechte mi svůj komentář, ať po vás aspoň něco zůstane.

Na vrch dopadlo slunce, svým jasem a teplem zalévalo malé údolíčko pod kopcem. Nic nemohlo pro jejich účely být vhodnější. Do krajinné prohlubně přitékala voda v podobě malého potůčku. Kdyby se vykopala strouha a prohloubilo koryto, měly by všichni vody dostatek. Prozatím stačí chodit do míle vzdáleného jezera. Obživu si vždycky najdou. Zvěře se v blízkém lese prohání dostatek, jejich tři ovce také k užitku budou a obilí zasejí.
Takhle jednoduše si to Rowan v mysli maloval. Jenomže vše se neodehrává jen v představách. To už za ta léta, co chodil po světě, mnohokrát zjistil. Leckdy docela tragicky, ale co. Smiřovat s osudem a nadvládou bohů se bude prostě muset pořád. I zanedlouho na něj mocné kladivo Okwariana dopadne a on pocítí jeho tíži, spíše horkost.
„Tak si pospěště, už tam budeme.“ Popohnal hrstku obyvatel, která zbyla z minulých útoků. Dva stařešinové, deset mužů, dvanáct žen a osm dětí. Moc velký počet to sice není, leč něco s tím přeci jen půjde udělat.
První dvojice dětí vyběhla na vrchol kopce a zůstala překvapeně stát. Na děti to je co říct. Pohled do údolí byl prostě nádherný. Konečně jim z hlavy vyhnal vzpomínky na černý mastný kouř, nářek lidí a skřípění ohořelých trámů budov. Ostatní příchozí se přidali k prvním, až se za chvíli na kopci sešlo všech třicet tři lidí v čele s Rowanem. Ukázal rukou do údolí a vítězně zvolal: „Hle, zde stojí pravda mých slov. Dostali jsme šanci na nový začátek. Byla by škoda ji nevyužít. Čekají nás sice dni plné úmorné práce, avšak odměnou nám bude nový domov bez možnosti ohrožení zvenčí. Nuže, sestupme dolů, ať zříme celou krásu i zespoda, nejen zvrchu.“ Všichni stáli ještě hodnou chvíli okouzleni. První porušily ticho děti a s křikem se rozeběhly do údolí. Rowan byl se svou řečí spokojený, zdá se, že zapůsobila. Vždycky měl nadání na rétoriku, i jeho druidský učitel mu to říkal. Loupnul šedivým okem po mladé ženě. Ta se na něj stydlivě usmála. Stařešinové za ní začali spokojeně drmolit skrze zbytky posledních zubů.
„Dílo Bohů, to nás potkalo! Přeci jen na nás po tom útoku nezapomněli a odvděčili se nám za prožité příkoří.“zvolal starý Merten. Jeho družka Meria se do něj zavěsila a s pomocí dřevěné hole se oba vydali na sestup loukou.
Jakmile Rowan zaslechl o bozích, veselá nálada ho okamžitě přešla. Copak si nedají pokoj? Jako by nestačilo, že …
„Rowane, budeš tu stát dlouho? Nechtěl bys mi raději pomoct s tím nákladem dolů?“ mladá žena s medovými vlasy přerušila jeho spílání. Nakvašeně se na ni otočil, ale jakmile pohlédl do jejích přísných mandlových oči, přeci jen se trochu uchlácholil.
„Jistě, že tu nehodlám stát do západu slunce.“odfrkl si pro sebe. I když pohled by to byl pěkný, ne že ne. Vzal jí z náruče ranec s několika zachráněnými věcmi a bez otálení vyrazil dolů. Přeci by nečekal na nějakou ženskou!

„Vážení.“začal zase s proslovem Rowan. „Úspěšně jsme dorazili do této neobydlené krajiny, která nám skýtá příležitost znovu začít žít. Jak jse si jistě všimli, zem je úrodná. Kvalitní černá půda, ze které může vyrůstat obilí po několikero generací. Voda stéká opodál a nalevo od jehličnatého lesa se nachází jezírko. Slunce se k tomuto údolí neotáčí zády. Máte tu všechno, co chcete!“Vyžíval se v řečnění Rowan. Jak krásně se tu jeho hlas rozléhá!
„Všechno, co chceme? Zbláznil jsi se, Rowane? Vždyť se na to podívej! Nepopírám, že je totot údolí, ehm, půvabné. Ovšem není tu zhola nic. Ani náznak civilizace. Jak daleko je odsud nejbližší město? Nějaký trh, škola pro nadané děti? Nestojí tu ani jediné obydlí, ve které bychom mohli pro začátek bydlet, než se něco postaví.“napadl řečníka příkře muž sedící stejně jako ostatní u ohně.
„Obydlí? Město? Trh? Školu? Nechtěl bys náhodou, aby se ti ze vzduchu vynořila rovnou celá ves? Když jsi tak chytrý, nabídni něco lepšího. Rád si tě poslechnu!“ založil ruce v bok uražený Rowan. Jak se někdo opovažuje pochybovat a nadávat?
„Samozřejmě nic lepšího nemám, to bych tu asi neseděl.“odpověděl po drahné době muž. Lehce zbrunátněl, asi mu nebylo příjemné přenést se přes svou čest a uznat porážku.
„Hahá! Tak vidíš. Já jsem vás sem dovedl a pomohl vám uprchnout před Ohněm, tak mi teď dovol, Rudolfe, abych pokračoval v tom, v čem jsem začal. Tedy, ještě dnes ohlédneme okolí a rozvrhneme plán vesnice, kde co bude stát. Dále zjistíme průtok potoka, místo na kompost, sýpku, skladiště a stáj pro dobytek. S pracemi započneme hned zítra. Máme pět úplňků než začně zima. Moc práce nás čeká, není možné, že vše stihneme. Je spíš absolutně jisté, že zvládneme pouze ty základy. Prioritou je…“
„Zadrž v tom řečnění a poučování, Rowane.“přerušila ho už podruhé žena se jménem Kaila. „Víme, že jsi studoval a měl učitele. Ovšem my jsme zase žili celé roky ve vesnici a všechno známe. Nepoučuj nás tedy. Rozdělíme si raději práci místo zbytečného žvanění. Miláčkové,“zavolala na děti hrající si kolem, „půjdete k potoku a zjistíte co nejvíce informací, ano? Rudolfe, ty si vezmeš s třemi dalšími na starost provizorní ubytování a ostatní půjdou do lesa pro materiál. Všechny ženy zaopatří jídlo, vodu a zásoby. Rowane, práci máme rozdělenou, přidej se ke komu chceš.“ S tím se zvedla a zamířila pryč. Ostatní po sobě hodili pohledy a hleděli si svého. Jen Rowan seděl zaraženě na místě a v duchu nadával na tvrdohlavé ženské. On se snaží plán dopodrobna vysvětlit, aby nedošlo k problémům a ona mu z toho udělá paškál. „Víme, že jsi studoval! Ň, ň, ň.“ Pitvořil se po ní. Houby víte. Kdybych zůstal tam, co mi to nabízeli, s poslušností bych neměl problém. Že já ho tenktrát neposlechl!

V nově prohloubeném korytu potoka proteklo mnoho vody od té doby, co sem do Světlého údolí přišli první osadnící. Podstatná část okolí se měnila, ovšem ne po způsobu drastickém, nýbrž jemně. Na pastvách spásaly už čtyři ovce křehkou jarní trávu, děti hvízdaly na píšťalku, hrály si na loupežníky a rodiče občas zanechali práce a pozorovali, jak příroda celá rozkvétá. Konečně se do duší obyvatel usadil mír, který se v krutých zimních večerech tajně snažili najít. Vybudování obydlí zcela od nuly posílilo sebevědomí ztrápených lidí. Zažili, že pokud se překonají, dosáhnou všeho, co je jen možné.
Přesně tohle se Rowan učil. A pochopit tuto myšlenku mu zabralo celý dosavadní život. Nyní todokázal a byl na sebe patřičně pyšný. Už dávno se nemohl pochválit za nějaké úspěchy. Vlastně od té doby, co odešel z učení na svou vlastní pouť. Celou dobu se jen protloukal životem bez jakéhokoli cílu a teď ho možná nalezl. Cítil v kostech, že je už blízko. Mohl by se také usadit. Bránil se těm myšlenkám, ale když si je bez obalu připustil, uznal, že Kaila je docela pěkná. Manžel jí uhořel při požáru, děcko vychovává sama, není hloupá, má ponětí. Sice ho již mnohokrát uvedla svými řečmi do potíží, jenomže ho to prostě nechtěně přitahovalo. No, bude muset ještě vše pořádně zvážit. Ukvapená mysl je to nejhorší, co může člověk mít. To mu také jeho učitel nesčetněkrát opakoval.
Mířil do lesa, jeho nohy ho tam nevědomky nesly. Chodil tam často, na jaře ještě více než kdy předtím. Cítil se v něm doma. Uchráněn od všech vnějších nebezpečenství. Rudolf ho pořád s něčím otravoval a nebylo ke škodě si někdy odpočinout. Odhrnul pár nízko sahajících větví, prošel skrz křoví a zastavil na malé mýtince před jediným listnatým stromem v tomto jehličnatém lese. Poklekl do mechu, vyndal z opasku zavěšený plátěný pytlíček s bylinkami a oddal se meditování. Takové uvolnění jednou za čas potřebuje. Nemůže neustále poslouchat to žvanění děcek. Přeci jen už není nejmladší, měly by na něj brát ohled. Jenomže ten vlastně děti nikdy neberou.
Mluvil tam uprostřed lesa v duchu sám se sebou, směšně se nakláněl ze strany na stranu a hýbal obličejem. Jako vrchol mu bylinky, dříve položené na zemi, létaly kolem hlavy, anebo různě trhaně obíhaly vzdušné neviditelné obrazce. Jako by si toho snad ani nebyl vědom! Ale on to věděl moc dobře. Momentálně z něj dub vysával všechnu negativní energii a vtahoval ji do sebe. Neubližovalo mu to, byl to obvyklý postup, kteří druidové využívali už po mnoho staletí. Strom to naopak posílí. Je-li doba klidu, strom roste více než obvykle a nezpevňuje se na případné nesnáze, což je chyba. Druidové v tom stromům pomáhají a sobě zároveň také. Rafinované, že?
Do příjemného ruchu lesa se ozval nepřirozený zvuk lámané větvičky. Jeho myšlenkový hlas se přerušil, naštvaně otevřel oči. Bylinky, jako by nic, ležely na svém místě.
„Krucipísek!“ozval se za ním ženský rozčilený hlas. „To musíš chodit takovým křovím? Člověk aby z něj vylezl živý.“nadávala.
„Kailo? Co tady děláš? Nechceš mi tvrdit, že mě sleduješ, že ne?“otočil se Rowan.
„A co když ano? Je na tom snad něco špatného?“založila ruce v bok žena zapletená v křoviskách.
„Jestli je na tom něco špatného? Ty se ještě ptáš? Copak se lidi běžně sledují? Chováš se jako desetileté dítě!“prohodil pohoršeně a očima se vysmíval jejímu zápolení s nezbednými větvičkami.
„Ať si. Mám právo se chovat, jak já sama uznám za vhodné. A když už jsme u toho, nechceš mi pomoct s těmi větvemi?“obořila na něj své pichlavé oči.
„Dostala ses do toho sama, tak se z toho taky vymotej.“
„Jak myslíš. Však já si nějak poradím. Mě by spíš zajmalo, co znamenaly ty věci poletující ti kolem hlavy. Jak jsi to udělal? Tohle přeci není normální.“
„Podívej se, Kailo, já ti nemusím nic vysvětlovat. Vůbec jsi sem neměla chodit. Akorát teď chceš znát něco, na co ti nedokážu odpovědět.“
„To jako vůbec?“
„To jako vůbec.“
„Tak fajn.“ukončila rozhovor Kaila svým „milým“ tónem. Přeškubala vztekle ostré větvičky a vydala se k vesnici. Vůbec jí nevadilo, že se na polámaném křoví houpaly cáry oblečení. Detail.
Bláznivá ženská! Kolikrát jsem to o ní už řekl? Já věděl, že se od nich mám držet dál. Pomatou člověka víc než lysohlávky.
„Počkej“zavolal za ní Rowan a rozeběhl se. Doběhl ji až na okraji lesa. Odtamtud bylo krásně vidět na čisté jezírko. Táhl od něj chladný vzduch, voda se ještě nestačila dostatečně ohřát.
„Dobrá. Řeknu ti aspoň část, abys byla spokojená.“už je na čase se někomu svěřit. Třeba to nebude zas tak hrozné. Neodběhla hned, jak to viděla. Je tedy malá naděje, že to tak i zůstane. „Sama jsi jednou říkala, že víš, že jsem se vzdělávál. Ovšem nezmínila ses v čem! To nikdo nevěděl, ani neví. Učil jsem se u druida-čaroděje. On mě všechno vědění naučil. Bylinky nejsou špatná věc. Nikomu neubližují, pokud znáš jejich účinky a užíváš je s mírou.“ A je to venku.
„U druida? Hm. O nich jsem slyšela různé příběhy, ale nikdy jsem těm odrbancům s loutnou nevěřila, že jsou skuteční. Napovídá se toho mnoho. Jak jsi k němu přišel?“podivovala se. Jinak vypadala na jeho vkus až moc klidně. Překvapilo ho to. Není možné, že takovou zprávu člověk vezme jen tak pokrčením ramen. Druid ho několikrát varoval, ať pečlivě vybírá toho, komu své malé tajemství řekne. Dusil to v sobě roky a teď, když je to venku, se vůbec nic neděje. No co, asi jsem čekal, že se otřese svět z takové prkotiny. Jsem už paranoidní.
„Jednoduše. Prostě jsem ho potkal v lese.“nechtěl to dál rozvíjet. Vůbec se mu to přestávalo líbit. Z jezírka vyskočila ryba a hlasitě sebou plácla o vodní hladinu. Znamení. Určitě.
„Měli bychom jít. Stmívá se. Tvůj kluk by jistě rád večeři.“zvednul se, tentokrát na ni počkal a společně zamířili do vesnice. V jejím středu se rozdělili a šli každý svou cestou.

Rowan zrovna zatloukal nohy židle, která se neustále kinklala, když někdo zaklepal na dveře. V tuhle noční hodinu někdo klepe? Nechtělo se mu zvedat od rozdělané práce, ale co když je to nutné? Třeba se někomu něco stalo a bude potřebovat jeho pomoc. Fajn.
„Už jdu.“zavolal, když se klepání ozvalo podruhé a mnohem naléhavěji. Otřel si ruce do hadru, uklidil provizorní kladívko, zasunul kinklající se židli a teprve potom se přesunul v klidu ke dveřím. Trhnutím je otevřel a zůstal překvapeně opřen o práh. Před ním byla Kaila.
„Budeš tu na mě civět, nebo mě pozveš dál?“zeptala se podrážděně a nakonec si sama odpověděla. Podlezla pod jeho rozpřaženou rukou a bez vyzvání vnikla dovnitř.
„Hm. Máš to tudocela pěkné, na to že nemáš žádnou rodinu.“
„Nevypadalo to tak. Vylepšil jsem si to sám bez cizí pomoci po nocích, jestli myslíš tohle.“
„Ano, myslím. Máš tu někde víno?“zeptala se a otočila se laškovně k němu.
„Tamhle.“ Kývnul hlavou požadovaným směrem. Kaila víno nalila do kotlíku, vhodila do něj pár bylinek a postavila kotlík nad oheň.
„Co tu děláš?“zajímalo nervózního Rowana. V její přítomnosti se od odpoledne bůh ví proč cítil ještě hůře než dřív. Netušil, čím to je, protože takovou situaci ještě nikdy nezažil.
„Posaď se vedle mě, prosím.“učinil, jak řekla. „No vidíš, že to jde, když se chce. Je pěkný večer, malý už usnul a já ještě do postele nechtěla. Je v tom něco špatného?“
„Ne, vůbec ne. Spíše mě to překvapuje. Mohla jsi jít za kýmkoli jiným a ne za…“
„Pššt!“ přiložila mu na ústa prst. Napijeme se spolu vína a ty se uklidníš. Kde máš poháry? A, už je vidím. Nevstávej, zvládnu to sama.“ Vstala, uchopila do dlaní držadlo kotlíku, přenesla ho k pohárům a pomalu nalévala víno. Rowan sledoval plameny, jak poklidně olizují suché dřevo. Vnímal vůni svařeného vína a uvolňoval se. Rozpoznával výpar bylinek. Jen jedna z nich mu stále unikala. Kaila si přisedla k němu, podala mu číši a pozdvihla tu svou.
„Na dnešní večer.“pronesla přípitek.
„Tak tedy na dnešní večer.“ Rowana ta slova a neznámá bylinka uváděla do stavu nejistoty. Něco se dělo, cítil to v kostech. Nešla si sem jen popovídat. Má nějaké skryté úmysly. Nikdy ženy nepoznal. Nevěděl tedy, co od ní čekat.
Přisunul pohár s horkým nápojem blíže ke rtům a přitom ji propaloval pohledem. Okrasně našpulila rudé rty, přimhouřila oči a napila se. On jí už, už napodobil (v pití), když v tom konečně rozpoznal tu záhadnou bylinku. Vyschlo mu v ústech. Předstíral doušek. Poválel víno na jazyku, polkl.
„Dala jsi tam moc dobré koření. Takové já nikdy nepoužíval. Chutná to zajímavě, opravdu.“pochválil ji a nepřestal pozorovat mandlové oči.
„To jsem ráda, že ti chutná. Uvidíme, jak ti bude chutnat toto.“odložila svůj pohár a pomalu se nakláněla k němu. Koukla mu do očí, pak na rty a znovu do očí.
Cítil na svém obličeji její horký dech, až tak byla blízko. Vzdálenost mezi nimi se však neustále zmenšovala. Pak ho políbila. Její rty pálily jako oheň , oči propalovaly ty jeho. Doslova. Měl plné ruce práce se od ní vůbec odtrhnout a otevřít oči. Celou dobu je měl zavřené, ohníčky v očích viděl i přes zavřená víčka. Bylinka ze vzduchu působila, ale ne tolik, jako kdyby ji vypil. Cítil se lehce omámen. Ty plameny ho stravovaly, ona ho stravovala zaživa.
„Co děláš?“vřeštěla hlubokým hlasem. „Musíme se políbit! Jak to, že jsi mě odstrčil? Co jsi to provedl?“ Z úst jí šel dým. Vrhla se na něj holýma rukama. „Zaškrtit tě, zaškrtit tě! Druidové musí vymřít!“vřískala cizím hlasem. Měl co dělat, aby se jí vůbec ubránil. Její dlaně, jimiž ho tiskla, žhnuly jako sama láva. Kůže se jí pomalu začínala natrhávat. Ještě chvíle a zbyde z něj i z ní hromádka popela. Tahle Ohnivá žena je extra silná.
Z posledních sil nahmatal ve váčku pyl rostliny na zmírňování teploty a vhodil ho na proměněnou Kailu. Ustala ve škrcení, narovnala se a padla bez ducha na zem.
„Uf, to bylo o fous.“otřel si pot z čela Rowan. Ještě chvíli a nemusel by ho utírat. Vypařil by se sám. Zbylým práškem si posypal popálená místa. Pak na zrůdu pohlédl zblízka. Ležela na podlaze, očividně mrtvá. V očích ji svítil náznak plamínku, rty praskaly suchostí. Jinak Kaila vypadala normálně jako vždy.
„To by mě zajímalo, proč zrovna ona.“ Mumlal si pro sebe Rowan. Chvíli ještě hleděl na její mrtvé tělo, pak si vzal pár svých švestek, zásoby a vydal se na cestu. Někam daleko odsud.
Zajímalo by mě, kdy tohle bláznovství skončí. Tímhle temptem se nikdy neusadím. Minulých pět vesnic lehlo popelem, tahle naštěstí zůstala celá, jenomže už tu zase pro mě není místo a pro ostatní druidské muže je označeno Ohněm. No. Asi se vydám na jih, mají tam lepší zavlažovací systém a ženy ostřejší. Třeba si mě nikdo nevšimne, když se vydám přímo do středu mezi ně. Jak mi říkal učitel, nejmenší nebezpečí hrozí přímo u nepřítele. Uvidíme.