Barbecue pro nezvané

Pomalu jsem došel až ke dveřím a zaklepal na ně. Hlasitě. Dveře neodpovídaly a pouze mi ukazovaly svoje ochranné symboly. Fraktály Richardson-Davis jedna a dva. Celkem slušné. Po chvíli mě z trubičky nad dveřmi skropila krátká sprška svěcené vody. Nekřičel jsem a ani se ze mě nekouřilo, nebylo proč. Takhle to působí jen na démony.
Dveře se pomalu a skřípavě otevřely a za nimi vykoukla vetchá stařenka. Spíš stařena, opravil jsem se v duchu, protože se na mě zubila tak, až nápadně připomínala hryzdémona. Ale na rozdíl od většiny hryzdémonů měla stařena na nohou smradlavé papuče.
„Vy budete ten novej, že jo?“ oznámila mi se svojí pronikavou inteligencí.
„Ano, předpokládám, že jste mi zavolala kvůli něčemu důležitějšímu, než že abyste mě poznala?“ nervózně jsem odtušil. Nemám na ni taky celý den.
„Jistě, jistě... pojďte dál, ani se nezouvejte, hned půjdeme na místo, do sklepa.“ A tvářila se, jako bych se býval opravdu mínil vyzout a chodit bos po takhle špinavé podlaze.
„Víte, manžel jel něco sehnat do města, tak vás tam dolů musim vzít sama, ale docela nerada se tam teď jenom přibližuju.“ Postěžovala si docela útrpně na to, že měli nového nájemníka ve sklepě teprve od předvčerejška.
Sešli jsme po schodech do ztemnělého brlohu, který hrdě stařena nazývala sklepem. Zápach v podstatě stejný jako v předsíni.
„Tam za těma policema. Už mě určitě ani nebudete tady potřebovat, jen bych se vám tu pleta.“ Ani jsem se nenadál a zmizela zase venku. Tolik k její hrdosti.
Že se něco skrývá za policemi jsem vycítil, jen co otevřela dveře. Hádal bych tak temnokrkoně nebo okurečníka. Tihle drobní zlořádi se často zabydlují ve sklepech. Popošel jsem a všiml jsem si jakéhosi chuchvalce uvězněného pod převrženým pytlem s brambory. Tak tomu říkám pech. Cosi mi ale začalo připadat podezřelé, na zátylku se mi zježili chloupky. Vytáhl jsem zkoumavku, jak u nás říkáme svítilně s polarizovaným světlem a fraktálovými filtry. Kužel nepříliš jasného světla se opřel do chuchvalce a ten sebou začal šít ze strany na stranu. Pytel byl ale dost těžký. Tohle nevypadalo ani na temnokrkoně, natož pak na okurečníka. V tomhle případě nestačili k exorcismu jen tvrdé podrážky. Podivná spleť vláken a jakéhosi mazu se snažila stále marně vysvobodit a vypadala pěkně vztekle. Těžko od pohledu říct, co to může být.
Z batohu jsem vytáhl palmtop s magičidlem. Obrazovka se okamžitě poslušně rozsvítila a procesor začal zkoumat údaje z čidla. Zvláštní, nestabilní variace sekundárních charakteristik naznačovaly, že tahle potvůrka asi mění ráda podobu. Jenže zkuste si ležet pod pytlem brambor a udržet si tvář, ušklíbl jsem se v duchu. Primární charakteristiky naznačovaly démonka druhé třídy, celkové nebezpečí bylo vyhodnoceno jako malé, barevná indikace žlutá. Nu nic, bylo třeba se dát do práce. Palma jsem vrátil zpátky a přišrouboval na zkoumavku nástavec Duvaux-Schwarz tři, silnější varianta základního paralyzačního fraktálu. Kužel světla protkaný komplikovaným vzorcem jsem namířil na obludku, která okamžitě ztuhla. Strašně užitečné, tyhle fraktály na zkoumavkách. Kdysi se musely kreslit runy, které byly nespolehlivé a slabé. Teď už nemusím nic kreslit, stačí jen vržený stín. A navíc se ukázalo, že se dá chování run matematicky popsat a ve výsledku rapidně vylepšit. Levný fraktálový nástavec teď pro mě dělal něco, co by ještě před patnácti lety musela dělat skupinka odborných magikleriků.
Obludku jsem vytáhl až na dvorek a nepřestával na ní svítit. Vůbec nevadilo, že jsme byli na slunečním světle, to nemůže interferovat s tím, co démona spoutávalo. Hezký kousek technologie.
Teď přišla na řadu ta lepší část. Houkl jsem na stařenu ať sebou hodí a přinese kladivo a hřeby. Tvářila se vyděšeně, ale co, je to její sklep, já jí tam klidně toho ksindla můžu zase mrsknout zpátky. Neochotně, ale přece přinesla několik hřebíků a docela masivní kladivo. Hřebíky byly poctivé stovky. Nechal jsem jí, ať to svinstvo přitluče k zemi, a dával pozor, abych jí nesvítil přímo na ruce. Když zatloukla sedmý hřebík, už pěkně funěla. Radši jsem ji poslal pryč, podklad dělal dojem, že sedm bude stačit. Zkoumavku jsem odložil na zem, ale pro jistotu jsem ji nechal namířenou na démonka. Přeci jenom. A navíc, na mě to nepůsobí.
Z batohu jsem vylovil lahvičku s veledůležitou tekutinou. Svěcený benzín. Nalil jsem ho na ten chuchvalec. Mezitím se jako na potvoru zkoumavka skutálela a démonek znatelně obživl. Asi mu i ty hřebíky dělaly vyloženě dobře. Najednou začal měnit zběsile podoby, ale vždycky vypadal dost podivně, protože se kvůli přibití nemohl transkonfigurovat úplně. To už jsem vytáhl zápalky. Démonek se změnil do podoby malé holčičky s panenkou. Začala srdceryvně brečet a volat o pomoc. Škrtnul jsem. Odkud se najednou vzal, to nevím, ale za zády jsem uslyšel hlas nějakého starého muže: „Jéžiši, co to děláte, dyť je to jenom dítě!!!“ Ani jsem se neotáčel a bylo mi jasné, že to se asi stařenin fešák vrátil a nejspíše mě bude chtít zastavit od vraždy nebohého dítěte. Že se ty lidi ještě nepoučili. Zápalku jsem ledabyle odhodil na toho řvoucího spratka. V mžiku začaly plameny hltat panenku i její majitelku. A pěkně při tom řvaly, obě, i s panenkou.
„Neměla tolik zlobit.“ Neodpustil jsem si cynickou poznámku.
Dědek se jen bezradně zastavil vedle mě a vypadal poněkud pobledle. Já v klidu sledoval grilovací party. Benzínem jsem nešetřil, takže bylo na co koukat.
Po chvíli plameny uhasly, to už démonek neudržel podobu a vrátil se zpátky k podobě chuchvalce, tentokráte ale pěkně spáleného. Lopatkou jsem vykopnul trochu hlíny, posvětil ji a smíchal s démonem, který teď připomínal nanejvýš popelku. Nakonec jsem to zase zpátky zadupal do země.
Dědek už se vzpamatovával ze šoku.
„Co jsme dlužný?“ Zeptal se nejistě.
„Cestovný plus práce. Celkem dvě stě sedmdesát českých nebo čtyři sta v eurech.“ Od doby Přeměny šlo nějak euro dolů, nu což, můj problém to nebyl. Stařena přikvačila s bankovkama, vtiskla mi je do ruky a už mi chtěla vidět záda.
Lidi jsou opravdu zvláštní. Když vás potřebují, to jste jim dobří, ale sotva se dostanou z nejhoršího, už ve vás zase vidí jen zrůdu, která provádí divné kejkle. Peníze jsem dostal a nebyl důvod tu zůstávat. Otočil jsem se zády a vyrazil ven. Co jsem si ale neodpustil, na rozloučenou jsem jim zamával tykadlem.