Noční můra Jenny

Úplněk. Dívka s bílými šaty je zatím schovaná ve stínech. Ale již brzy vyjde ven a bude šířit zlobu, strach a nenávist.

Před pěti lety:
"Jenny! Jenny! Kde jsi, Jenny?!" volá jakýsi kluk. Stojí na kraji lesa a bojí se jít do jeho temného jádra. Stále ještě volá, ale nemá to žádný účinek. Jeho dívka se už asi nevrátí. Překonal svůj strach a vběhl do lesa. Ihned zakopl o větev. Po chvíli mu začali krvácet nohy, ale jemu to nevadilo. Musel jí najít.

Jediné světlo mu poskytoval měsíc. Dorazil ke skalnímu převisu a musel si odpočinout. Běžel v kuse už asi 15 minut. Po Jenny ani stopy. Pomalu ztrácel naději. Vždyť ten...člověk?...který jí unesl byl tak třikrát rychlejší než on. A navíc ani nechodil. On se vznášel.

Najednou uviděl jezírko. Nebo spíš takovou tůni. Rozběhl se, stále ještě lapající po dechu, a rychle ponořil nohy do průzračné vody a úlevně vydechl. Se zavřenáma očima ponořil ruce a chtěl se napít. Jenže si uvědomil, že to, co drží v rukou, není voda. Podíval se a uviděl odporné bahno. Svůj pohled nasměroval k nohám a uviděl, že už nestojí po kolena, ale skoro po pás v bahně. Ta tůně ho stahovala dolů.

Snažil se vyběhnout ven. Jenže nemohl pohnout nohama. Křičel o pomoc. Když už mu byla vidět jenom hlava, zakřičel naposledy jméno své dívky a potopil se úplně. Ztratil jakoukoli naději, že ji najde.

Mezitím:
Temná postava se usmála. Splnil oba úkoly, je spokojený.
"Nechte mě být!Kdo jste?!Pusťte mě!" ječela drobná dívenka s dlouhými, hnědými vlasy. Její, jinak zářivé, oči byly náhle plné strachu a bolesti.
"Jsem Noční můra, těší mě. Ty musíš být Jenny." představila se záhadná postava s černým pláštěm a kapucí. Dívka mu neviděla do obličeje. Jeho hlas jí však naháněl husí kůži.
"Noč...Noční můra?" vykoktala. "Jak to myslíte?"
"To brzy poznáš. Stárnu a ty nastoupíš na mé místo. Jsi pro to předurčená."