Kethleen - Kapitola 26. Tušení

Joe nevěděla kam přesně a ani jak dlouho běžela, s přemisťováním a zametáním stop začala až k ráno. Vlastně už svítalo, když to udělala poprvé. Běh jí pomáhal nemyslet na nic a to bylo to, co si teď zoufale přála.
Před očima měla pořád Gabrielu a další a další věci, jako třeba hádku s Brumbálem, zabití Siwan a nedopovězeno větu. Necítila lítost, alespoň nad tou hádkou, ale jen zmatek a tak běžela a vzdálenost mezi ní a Bradavicemi a všemi těmi problémy se každým pohybem prodlužovala.
Ani se neohlédla, nevěděla jestli jí někdo nesleduje, bylo jí ale jasné, že Brumbál by mohl někoho poslat, ale třeba to neudělá až uvidí svou Siwan.
Kdy jí došel dech, nebo když prostě zakopla a upadla, vyčkala pár vteřin a pak se dala zase do rychlého běhu. Soledo jí to naučil a teď se jí to bohužel hodilo. Toho litovala, ale na druhou stranu, jestli se na ni bradavický ředitel rozhněvá, je docela možné že pošle i nějakého stopaře, nebo bystrozory. Nebyl čas na odpočinek a tak vytrvale pokračovala.
Nemusela přemýšlet, pro ni teď existoval jen prostor vepředu.
Skrývala se snad z části i podvědomě, vyhýbala se obydlím i když se zdálo, že tam nikdo není. Své potřeby a přání shrnula do jediné „jistoty“, kterou nejbližší době musí dosáhnout. Musí si najít úkryt kde zůstane přes den a kde bude mít čas si to vše rozvážit. Navíc to musí být místo, kde může zůstat třeba i delší čas, v hlavě totiž měla nutkání které se točilo jen kolem úkrytu, nebo to bylo tušení, že ho bude brzy potřebovat?
Teprve až si bude tím místem jistá bude mít čas přemýšlet a že toho nebude málo. Ona chrlila oheň! Ona, Jocelyn, která obvykle vládla jen ledu a temnu, co se to s ní stalo, nebo to byla další hranice? Ale proč teď? Bála se sama sebe, to že má další sílu z ní dělá další větší cíl a co víc, ona jí použila k temným účelům. Nevědomky, ale přeci a to je to co se počítá, protože nejspíš zabila Siwan.
Zatraceně…
Co si teď počnu? Co mám dělat? Ptala se sebe sama v duchu, zatímco neúnavným tempem pokračovala dál. Teď na to nesmím myslet, až potom! Přikázala si.
Až bude bezpečně schovaná před zraky všech, ale kde to má být? Kam se má vrtnout?
Vhodné místo si nakonec našla až toho dne odpoledne, to už nespočetněkrát předtím narychlo měnila obydlí a zametala stopy aby jí nikdo nemohl, nají ani díky jejímu magickému podpisu. Naučili jí to dokonale, pokolikáté už to potřebovala?
A tak když měla konečně jedno místo, sice zase jen přechodné, padla do postele a s pocitem záštitných a dalších ochranných kouzel a vyčerpaně usnula. Bylo to snaží, myslet může vážně až potom.

* * *

Všechno z toho co se dělo toho večera a noc, nehledě na další dny ho zasáhlo. Viděl a cítil její zoufalost, bylo to tak hmatatelné a silné i jeho to nakazilo a podivně sklíčilo. Jenže pak už nedokázal vycítit nic.
Trpěl tím on sám, hluboce a vnitřně. Byl Zmijozel a ti své city najevo nedávají, nikdy, navíc on určitě ne. Bez ohledu na to, že jí tak chránil a také tím chránil sebe, neměl nikoho kdo by to s ním sdílel. Byl sám a ona, jediné světlo posledních měsíců, byla pryč. Vnímal jak ho zaplavuje strach a bezesporu to bylo poprvé v životě, kdy ho to skutečně vyděsilo až do morku kostí.
Co se to dělo?
Najednou tu už zase nebylo nic a nikdo, jeho praštěná Joe zmizela.
Co se to dělo!
Harry a jeho přátelé byli na ošetřovně, Brumbál se pokoušel vystopovat Wrangr a zároveň pátral po ní, osobně. I on byl najednou zničený. Siwan byla zraněná, naštěstí jen zraněná, i když si nejdříve mysleli že je po ní. Ukázalo se že ne a tak i ona byla najednou pryč, Brumbál se o ni postaral a zbyla po tom všem jen sežehnutá zem.
A Joe? Ta Joe,… byla pryč.Nikdo nevěděl kde je a mistr lektvarů si nemohl pomoci, aby mu to nepřipomnělo minulý rok. Jenže tenkrát je nic nepoutalo dohromady, tenkrát spolu nebyli, nyní přeci jsou a tak by to mělo být jiné.
Měli být pryč a nebo tady, anebo prostě kdekoliv, jenže společně, tak proč je sám a ona také?
Znal ji natolik, že věděl jak teď asi trpí tím vším. Kdo taky ne, navíc Joe…
Kam se asi poděla a kde může být? Věřil, že pokud nechce nenajdou ji. Sám se o tom přeci přesvědčil.
A právě to vše, tohle jednoduché jedno BYLO mučivé.
„Mluv se mnou!“ zamručel, ale odpovědí bylo jen ticho.
„Joe!“

* * *

Po probuzení nedokázala udělat nic, jen se dlouze dívala do stropu a nakonec se rozplakala. Vzlykala a vstřebávala tu velmi velkou bolest.
Dlouho nemohla udělat ani nic jiného, až se konečně odhodlala a dotkla se zlehka prstenu. Jenže se nestal nic, vůbec nic. Musela se nadechnout a ani potom ji neopustila panika z tohoto poznatku. Proč nefunguje?
Hlavou ji projela ledová ozvěna, tichý hlas který ji našeptával všechno čeho se bála. Bylo to ještě horší, byla sama. Nemluví s ní, možná nechce, možná ji hledá a nebo nemůže. Možná už ji nechce vidět a možná zrušil to kouzlo. Zkusila to znovu a zase, ale ani tehdy to nemělo žádný výsledek.
Znovu se nadechla a pokusila se uklidnit, pomocí nitrobrany to šlo, alespoň trochu. Tak dobrá, třeba se jen ten prsten porouchal, pokusila se to obhájit, i když jí hláskem přesvědčoval o opaku. Každopádně si teď neměla s kým popovídat, nebyl nikdo další.
„Co teď? S kým mám mluvit, ke komu můžu jít? Vždyť už mi nezbyl nikdo…“
„Musí to dát smysl, prostě musí!“ křičela si pro sebe do rozedraného pokoje a nyní zuřivě přecházela sem a tam. Pořád dokola v pravidelných a rytmických pohybech, ruce pevně sevřené v pěsti a trochu podivný výraz na tváři.
Rukou nakonec praštila do staré a oprýskané zdi, ale uvědomila si, že takhle to nevyřeší. Nuceně potlačovala vztek, který ji z neznámého důvodu stravoval od včerejšího rozhovoru s Brumbálem. Myslela si, že to přejde, ale ono ne.
„Musím vědět víc,“ začala konečně přemýšlet rozumně a zaplašila ten škodolibý hlásek. Našla zase část své vyrovnanosti a vše začala skládat tak, aby jí to dávalo jasné odpovědi.
Shrnula si vše co doposud věděla:

Otázky a fakta:
číslo 1. Gabriela je mrtvá
číslo 2. Harry, Ron i Hermiona jsou v bezpečí (zatím)
číslo 3. Prohlásila že Brumbála nenávidí, nemůže se na něho spolehnout
číslo 4. Severus s ní nemluví
číslo 5. Zabila Siwan
číslo 6. Zabiják Wrangr je na útěku
číslo 7. Potřebuje úkryt
číslo 8. Wrangr zabil Gabrielu

Když toto vše zvážila, musela si vše vyhodnotit, bez toho by jen stěží mohla pokročit ve svých plánech dál a musela se rozhodnout brzy. Nepochybně už po ní vyhlásili pátrání.

Odpovědi :
číslo 1. Gabriela je skutečně mrtvá
číslo 2. Harry, Ron a Hermiona nebudou bezpeční dokud po nich jde Wrangr
číslo 3. Brumbál ji nenávidí, ale i tak ji bude chtít zase zpět, takže ji dá hledat.
číslo 4. Severus s ní nemůže mluvit když je pryč a možná se prsten porouchal, tomu věřit může a dokáže.
číslo 5. Siwan je problém… znovu zabila a teď už má na svědomí dva
číslo 6. Wrangr je na útěku a ona si ho najde!
číslo 7. Potřebuje úkryt a to akutně
číslo 8. Wrangr zabil a ona také. To je dělá rovnými, najde ho a zabije, už kvůli Harrymu.

A co se týkalo toho posledního, také si brzy urovnala své myšlenky. Když už se vzpamatovala natolik, že byla schopna myslet racionálně, zdálo se to tak prosté.
Kdo jí vždy pomohl? Kdo jí krom Severuse vždy radil a stál při ní, ať se dělo cokoliv? Kdo jí pochopil, byl jí oporou a útěchou a … no prostě přítel?
„Remusi!“ vyhrkla náhle trochu ochraptěle, skrz smutkem stažené hrdlo.
„Jistě, Remus,“ opakovala pořád dokola, až se to mohlo zdát bláznivé. „Remus, Remus, Remus, Remus a REMUS!“
Musí ho najít a pokusit se s ním promluvit.
Snad ji pochopí, ale určitě ji vyslechne, on je přítel. Navíc spolu spolupracovali a to docela dlouho, znají se.
Jenže hledat vlkodlaka je občas jako hledat jehlu v kupce sena. Až teď také začínala poznávat, že ohledně běžných věcí v životě jejího přítele mnoho nevěděla. Ano bydleli spolu několik týdnů, bojovali a večeřeli, ale nikdy se ho neodvážila zeptat na jeho „vlčí“ stránku povahy.
Navíc to co bylo loni se mohlo změnit, přese všechnu vzájemnou náklonnost kterou k sobě cítili neměli příliš možností jak spolu rozmlouvat. Vlastně spolu mluvili jen málo. Mohlo se toho tolik změnit, mohl dělat cokoliv. Něco pro Řád a nebo je s Tonksovou .
Joe si trochu stísněně připustila, že může být kdekoliv. Od svého plánu promluvit si s ním ale neopustila.
Pomoc přišla z nečekané strany, totiž od Severuse.
Ne snad, že by spolu mluvili, nebo konečně ten zatracený prsten začal fungovat, ale vzpomněla si na něco, co se stalo už tak velmi dávno. Nebo alespoň tak jí to teď připadalo.
Kdysi s ním o svém příteli hovořila, byli přeci oba členové Řádu a navíc mu Snape vařil vlkodlačí lektvary. Co jí to ale jen říkal?
Ano, zajímala se o to a on z počátku nechtěl mluvit, ale nakonec mu naslouchala když se o tom začal zmiňovat. Bylo to jako náhled do minulosti a to jí také pomohlo trochu pochopit proč se nemají rádi. Ptala se i na Siriuse, ale tady rozhodně neměla moc štěstí, ačkoliv i v tomto ji Severus vyhověl. Vyprávěl nějaká fakta a pak sem tam něco utrousil. Ale pak nenaléhala dál, věděla že nerad mluví o své minulosti, koneckonců ona také příliš nadšeně nemluvila o to, co bylo před tím než přišla do Bradavic.
„Prašivej vlkodlak,“ převalovala si ta jeho slova v ústech. Tak Remuse nazýval. Co ale o něm říkal dalšího?
Vzpomínka byla blízko.

Brumbál informoval ostatní členy řádu a za pomocí Minervy a dalších se mu to podařilo skutečně brzo. Situace byla vážná, ale ne tolik, jak by ještě mohla být.
Siwan byla hluboce raněná a on se oni musel a mohl postarat jedině tak, že ji poslal „domů“.
Musel, i když nechtěl, ale udržel ji jedině tak naživu a doufal že bude brzy zpět. Potřeboval ji.
I její schopnosti mu teď chyběly, nehledě na to, že díky nim byla Siwan bezesporu jediná, která by Joe dokázala vypátrat.
Severus mu jasně řekl, že on ji hledat nemůže a navíc že si to zavinil sám. Mnohokrát mu říkal, aby se jí věnoval víc. A tak i když mistr lektvarů trpěl, vázalo ho s ní něco, dalo by se to nazvat poutem, kvůli kterému ji nemohl najít a ani nechtěl, dokud mu to nedovolí.
Brumbál věděl jakým výcvikem prošla dívka, Soledo mu o tom psal, ačkoliv ne podrobně, bylo to tajemstvím, ale i tak měl představu, že se Joe bude nejprve schovávat. Doufal, že když zapojí všechny, najdou ji, také se bál že by se jí mohlo něco stát a že to nestihnou. Vždyť Voldemort by ji mohl odhalit nepřipravenou a to zcela náhodou. Také věřil v její schopnosti, ale i ti nejlepší mohou prohrát a on to věděl.
Řekl, že jí by obětovat nemohl a byla to pravda. Ji také nechtěl ztratit, navíc ji dlužil vysvětlení. Musí ji najít, ale kde hledat? Byla v tomto oboru bezesporu nejlepší, Soledo ji to naučil dobře, i on sám ji to učil.
Přemýšlel hlavně o tom, že se Joe pravděpodobně pokusí kontaktovat své přátele. Když odsud utekla, byla zoufalá a navíc zničená, bude chtít zjistit co se to s ní stalo a navíc pro ni byli přátelé vším. Kromě Severuse, ten ovšem odmítal mu pomoci, něco je poutalo a i když museli trpět, přežívali toto odloučení. Navíc jak se ukázalo, Joe s ním buď přerušila a nebo ztratila spojení.
Kde mohla být? Musí ji najít, situace byla vážná… Chtěl ji nají a dlužil jí to, navíc i někomu jinému koho mu připomínala. Musí se jí omluvit a vysvětlit všechno co bude třeba.
Remus byl informován mezi prvními, Albus tak předpokládal, že jej bude chtít kontaktovat to by jim pomohlo. Chtěl o tom setkání vědět, ale nespoléhal se, že to je přesně to, co ona udělá. Bylo tolik proměnných, co v tuto chvíli hrálo roli.
Ale Remus věděl že ho vyhledá, tušil a čekal to.
A také že ano.

Opět jí pomohla vzpomínka na rozhovor se Severusem, kdyby jen tenkrát věděl k čemu to bude dobré. Ale na druhou stranu to bylo to nejlepší, jinak by se mohlo stát něco jiného a maličkosti často ovlivní průběh hlavních věcí. Joe už to věděla, tak přišla o Gabrielu.
Remus byl vlkodlak, ale nebyl jím vždy a navíc měl svůj život.
Byl dítě když se to stalo, byla to pomsta, Voldemort tak trestal všechny, kteří mu vzorovali. Fenrir jej našel a učinil tak i jeho tím, co sám s oblibou nazýval „dar“, jenže to bylo ve skutečnosti prokletí. A Remus byl natolik dobrý aby dokázal žít i přes to.
Nezahodí život jen proto, že není dokonalý.
A Joe si teď ověřila, že i druhá část domněnky o tom, kde se nachází její přítel je pravdivá.
Nymfadora a on bydleli v malém Londýnském bytě, vytvořeném z bývalého skladiště. Ale její kroky zamířili jinam, za ním.
Bylo to prosté, protože se blížila doba úplňku.
Vydala se do jeho domku po rodičích. Do místa kde ho pokousal vlkodlak a kde byl i teď.