New Oddysey - part 6

„A kdy s tím budete hotovi?“

„Dneska určitě ne, majore,“ řekl s úšklebkem muž v modré kombinéze.

„Major Varenberg, ať se neprodleně dostaví na můstek. Opakuji, major Varenberg, ať se neprodleně dostaví na můstek…“ ozývalo se z lodního intercomu. Asi se už plukovník vrátil, to jsem zvědav, co se dozvím.

Dorazil jsem na můstek, kde už stál v pohotovosti plukovník Emmerson vyhlížel z velkého okna přímo před ním. Z počátku jsem nevěděl, na co tak zírá. Ovšem o malý okamžik později jsem si všiml onoho úkazu také. Bylo to něco neuvěřitelného, tak ohromující, nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím. Čněli tam s tou největší hrdostí jakou si člověk dokázal představit.

„Nevěděl jsem, že máme tolik lodí, pane,“ řekl jsem řečnicky.

„Všechny nejsou naše, majore, odpověděl mi Emmerson. Ukázal mi jednu loď z našeho pohledu nalevo a řekl:

„Toto je čínská Ho Či Min, hned vedle ní S.U.N.“

„S.U.N.? Jako slunce?“

„Ne majore, S.U.N. jako Special Universe Naquadazar. Takhle zní celé označení anglické lodi, majore.“

„Aha, teď to dává smysl. Ale proč Naquadazar?“

„Tak to se ptáte nesprávného, majore. Abych pokračoval, jistě jste poznal Koroljeva a jeho sesterskou loď Mischněv. A v popředí stojí naše Apollo a Prométheus. A samozřejmě naše pýcha Oddysey, na které se nacházíme.“

„Snad to bude stačit na těch pět Goa´uldských lodí, které k nám míří,“ řekl jsem pochybovačně, jako bych sám nevěřil, že uspějeme.

„Už jich dávno není pět, majore.“

„Cože? A kolik?“

„Podle nejnovějších zpráv od NASA budeme stát proti mnohonásobné přesile.“

„Kolik, plukovníku?“ byl jsem netrpělivý na odpověď, když jsem možná odpověď znal.

„Dvacet osm, majore,“ odpověděl s úzkostí v hlase plukovník.

„Dvacet osm?“ zopakoval jsem ono číslo, kterému se mi ani nechtělo věřit. Jakou asi můžeme mít šanci se sedmi loděmi proti dvaceti osmi. Je po nás, to nemůžeme přežít, leda, že by nám pomohli Asgardi, ale ti mají problému dost ve své galaxii s Replikátorama.

„Plukovníku, mohu mluvit otevřeně?“

„Mluvte.“

„Jakou máme šanci pro Goa´uldům, když jsou v takové přesile?“

„Žádnou, majore. Žádnou.“

„Tak proč tu vlastně jsme? Neměli by jsme se evakuovat?“

„Dostali jsme rozkaz bojovat do posledního dechu za Zemi a to také uděláme. Mimoto už na SGC probíhá evakuace těch nejlepších lidí na stanoviště Alfa, aby zachovali v nejhorším náš rod. Lidský rod.“

„Dobrá, a co lidé tam venku?“

„Těm už pomoct nedokážeme, majore.“

„To je tam jen tak necháme? Vždyť je smetou z orbity? Musíme jim pomoct.“

„Pokud víte jak, majore, velmi rád si to poslechnu.“

„Musíme je upozornit, co se k nám blíží. Varovat je, ať se ukryjí.“

„A co si myslíte, že právě prezident asi dělá, majore. Konec debaty, připravte se. Tady je seznam pilotů, kterým budete velet,“ řekl plukovník a podal mi dlouhý seznam plný jmen.

„Pane, ale to je přes sto pilotů.“

„Myslíte si snad, že nevládnete jim velet?“

„Ne, pane. Budu připraven.“

„Výborně, majore. Právě bude probíhat koordinace se zbytkem naší flotily.“

Plukovník měl na můstku hodně práce a nepotřeboval tam rozhodně nějakého majora, který by mu zavazel. Došel jsem do hangáru, kde bylo nastoupen ohromný dav lidí v jedenácti řadách. Podle uniforem jsem zjistil, že přede mnou stojí piloti ze všech našich lodí. Stála přede mnou směsice různých národů, v popředí se s hrdým výrazem tyčili američtí letci, za nimi byli Rusové. V další řadě stáli v pozoru Angličané a za nimi skoro neviditelní letci Čínské lidové republiky. Jejich výška byla jejich velkým problémem, ne ovšem dnes. Dnes nebude záležet na tom, jak je kdo velký nebo malý, ale na tom, jak je kdo dobrý.

Procházel jsem kolem nich s rukama za zády a pečlivě si je prohlížel, bylo zde mnoho žen, ale o to víc mužů. Velitelé všech letek stáli v popředí, na uniformách se jim hrdě tyčilo jejich jméno a nově vyrobený letecký kříž znázorněn orlem. Ptákem tak hrdým, bojovným a krásným.

„Velitelé letek, vykročte o krok vpřed,“ vyzval jsem je a z řady vystoupilo 15 mužů a 5 žen. Pohlédl jsem na osoby něžného pohlaví a v duchu jsem si říkal, co ty tu proboha dělají. Sem přece nepatříte.

„Pánové…“ chvíli jsem mlčel a pak dodal, „a dámy, jistě už víte kdo jsem a co nás dnes čeká.“

„Ano, pane,“ pronesli všichni sborově, přesně, jak jsem očekával.

„Čeká nás nelítostný boj, nepřítel má mnohonásobnou přesilu a chce nás vidět umírat a prosit o život. Ale to my neuděláme, my se před nikým neskloníme. Nevydáme naši matičku Zemi těm tyranům. Budeme ji bránit, budeme nasazovat své životy, zemřeme, bude-li to třeba. Když už budeme na pokraji sil, tak si řekneme NEUSTUPUJ, NEVZDÁVEJ SE.“ Chvíli jsem mlčel, otočil se k nim zády, ale po chvíli jim ukázal svůj obličej znovu.

„Co uděláme?!“ vyzval jsem je hlasitě.

„Zabijeme je!“ zařvali velitelé letky.

„Nějak vás neslyším, asi mám špatný sluch!“

„Zabijeme je,“ zařvali nahlas.

„Nevěřím vám,“ vyprovokoval jsem je.

„Zabijeme je!“ připojili se do řevu i ostatní.

„Stále vám nevěřím,“ zakroutil jsem hlavou.

„Zabijeme je!“ zařvali všichni s plných plic, až to rozdráždilo mé ušní bubínky. Halou se rozprostíral hlas naděje, hlas odhodlání, odhodlání zabít. Zabít pro přežití, zabít pro své milé, zabít ty, jež si život nezaslouží.

Po této malé srdcervoucí záležitosti se mi velitelé letky začali hlásit a informovat o stavu jejich posádek. Ačkoliv pilotů bylo mnoho, rozdělení byli do čtyř eskader. Red Line, Blue Line, Green Line a nejsilnější Black Line, kde se objevovali hlavně Američané a Rusové. S dvaceti velitelů udělat čtyři, včetně sebe. Nesmírně těžký úkol.

„Ty, které oslovím, se mi ohlásí jménem i hodností a budou velitelé nových eskader,“ řekl jsem. Všem došlo, že půjde o čtveřici lidi. O čtyři zdatné osoby, které budou schopny velet celé eskadře proti hrozivému nepříteli. Napětí v hangáru narůstalo exponciální řadou, atmosféra by se dala krájet. Nyní přišel okamžik pravdy. Na kom zůstane tíha zodpovědnosti? Nikdo to nevěděl, ani já.

„Vy,“ ukázal jsem na urostlého muže, vysokého necelé dva metry s ostrými rysy ve tváři a protáhlým nosem. „Vystupte z řady,“ vybídl jsem jej a muž tak učinil a sdělil mi své jméno.

„Poručík Mike Hoglar,“ představil se a zasalutoval. Další, koho jsem si vybral byl jednoznačně Rus, sic trochu menší postavy, ale i tak podle mě schopný.

„Kapitán Sergej Krysolov, pane,“ řekl a taktéž, jako jeho předchůdce stojící nyní po jeho levici zasalutoval.

Můj zrak se nyní ubíral jiným směrem, než doposud, měl jsem před sebou plno dobrých velitelů. Nevěděl jsem, zda je někdo lepší, či horší. Byli tu ti nejlepší ze všech.

„Vy, vystupte a představte se,“ vyzval jsem třetí osobu. Voják vykročil vpřed, zasalutoval a řekl:

„Major Liu Kjon Leeová, pane.“

V řadě stáli dva muži a jedna žena, všichni nedočkavě očekávali, kdo bude ten čtvrtý do party. Ze zadních řad pilotů se ozývaly různé spekulace a řeči a proto jsem se postavil před zmiňovanou trojicí velitelů.

„Dámy a pánové,“ započal jsem svůj monolog.

„Poručík Hoglar bude velet letce s označením Blue Line,“ oznámil jsem, chvíli počkal, až se všichni uklidní a pak pokračoval.

„Kapitán Krysolov bude mít na starosti letku s kódovým jménem Red Line.“

„Major Leeová má na starosti Green Line a Black Line se ujmu já.“

„A kdo?...“ řekl jeden z pilotů, ale nedokázal dokončit větu, protože jsem mu do ní skočil.

„Rozpis pilotů do jednotlivých eskader máte vyvěšeno v hangáru číslo 2.“

Po jednom z mých největších brífinků v mé kariéře jsem odcházel směrem k můstku, zatímco se piloti formovali do stanovených eskader. Po cestě jsem přemýšlel, jak tohle dopadne.

Poprvé na této lodi, poprvé jsem viděl flotilu pozemských lodí. Poprvé stál před tolika piloty, vkládajíc důvěru v mé schopnosti. Důvěřují správnému muži? Co když selžu a rozklepou se mi kolena při prvním střetu, co když nedokážu velet tolika lidem? Proč já? Proč si vybrali za velitele právě mě? Má to být zkouška mých dovedností, nešťastná volba těch nahoře nebo prostě je to můj osud? Můj životní test, zkouška, která má dokázat, zda jsem hoden ve společnosti těchto lidí, kteří bezpochyby patří mezi nejlepší na světě. Má lidstvo právo na život? Žít či nežít? Chceme zůstat svobodní? Chceme si ponechat příchuť svobody i nadále? Musíme si jí vybojovat, vybojovat si právo na život. Dnes to vše skončí, ať už u toho budeme na konci my čí oni. Největší bitva v historii této planety dnes započne.

Doběhl jsem na můstek, kde vedle plukovníkova křesla stál sám plukovník Emmerson, otočil se na mě tím svým ledově klidným obličejem, když já jsem věděl, že tato situace nemůže nechat klidného nikoho. I on má někde tam dole na naši matičce Zemi svou rodinu, o kterou se bojí a která se bojí o něj. Nejsme stroje, jsme pouze lidé.

„Jsou piloti připraveni, majore?“ Zeptal se mě plukovník. V tu chvíli jsem cítil, jako by mi v krku vyschlo já nevěděl, jak odpovědět na tuto otázku.

„Oni to zvládnou, pane.“

„Výborně.“ Zněla jeho odpověď, ale mě moc nepřesvědčila. Měl jsem špatný pocit, jako by se mělo stát něco hrozného, nevěděl jsem bohužel, co to bude.

„Na co čekáme, plukovníku?“ Zeptal jsem se po chvíli, co plukovník a pár dalších důstojníků vyhlíželi z okna na můstku. Nemohl jsem to čekání už vydržet.