Odpuštění...

Malá nazelenalá postavička se jen po-ma-lin-ku pohnula. Poprvé po tak dlouhé době. Připadalo jí to jako tisíce let, ale stejně moc dobře věděla, že sto let nebyl krutý trest za to co provedla. Při té myšlence se zastyděla, ač to bylo už tak dávno. Lehce se oklepala a na zem se sypal třpytivý prášek. Tolik se na tuhle chvíli těšila, až si odpyká svůj trest a bude se moci vrátit do říše. Stála na místě a přemýšlela. Jak mě tam dole uvítají? Budou mě vůbec čekat? Plna obav popošla o malý krůček dopředu. Vypadala jako malá zelená květinka co se právě probírá ze zimního spánku. Zatřepetala křidélky a spokojeně se usmála. Létat jsem nezapomněla to je jisté. Láskyplně objala růžové střevíčky ležící před ní na světle hnědém polštářku. Vypadal jako smutný obláček. Takový z jakého za malý okamžik měla sletět dolů. Nazula si střevíčku, došla ke kraji starého zaprášeného oblaku. Jak dlouho si tu už jen tak poletoval? Netušila, věděla jen, že až ona opustí tohle smutné místo vystřídá ji tu někdo jiný. Někdo kdo si stejně jako ona zaslouží utápět se ve svém vlastním špatném svědomí. Smutný příběh, že? Promlouvala ke střevíčkům obutých na drobných nožkách, které sotva nesly vyzáblou postavičku. Ale až dojde odpuštění, pak se vrátí zpátky, vyprávěla tichým hlasem střevíčkům. Odpuštění vzdychla..byl to naplňující pocit. Jako, když motýl roztáhne křídla a rozlétne se k modrým nebesům. A co dál? Ptaly se střevíčky. Dál už je to jen na nás jak se rozhodneme....konec je otevřený, usmála se, záleží na každém z nás jak svou šanci využijeme.Od střevíčků se odrážela zlatavá prasátka a vracela se k rudému kotouči ranního slunce. Konečně začalo svítat. Malý krůček, pak zamávala křidélky a letěla...ne nahoru, pomalu se snášela dolů. Rozeznávala obrysy známých věcí, které tak dlouho neviděla. Zelené údolí, Leopardí hora......až konečně uviděla malý domeček uprostřed hor. Už ze shora byla vidět jeho oprýskaná omítka a staré tašky na střeše skrz které za bouřkového období do chalupy teklo. Nic jí to nevadilo a spokojeně se ještě o něco rychleji rozlétla k domovu. Zasnila se, kdyby odsud nikdy neodešla nestala by se ta hrozná věc, nic takového by nemohla udělat. A proč jsem to vlastně udělala, přemýšlela. Jak jsem mohla být tak hloupá a opustit překrásnou rodnou vlast? Už zdálky na ni mával hlouček drobných postav. Vítali ji, objímali, usmívali se. Nevyčítali ani slovem se nezmínili. Tolik byla šťastná. Už nikdy to tu neopustím pro hloupý prchlivý okamžik...a snad i nesplnitelný bláhový sen...