Rozmazlená

„Ale tatí!“ Křičela princezna na svého otce. „Já žádného hlídacího rytíře nechci!“ Král bouchl pěstí do stolu.
„Přestaň už,Sindro!“ Zaječel a mladá princezna jen zamrkala. „Seš jako rozmazlený fracek!Prostě ho dostaneš a nerozčiluj mne!Někdo tě po dobu mé nepřítomnosti musí chránit.“
„Ale..“
„Žádný ale.Už jsem se rozhodl.“
„Ale..“
„Sindro!“ Okřikl jí otec víc než chtěl.Sindra vstala,až židle s prásknutím dopadla na zem.
„Nenávidím tě!“ Křikla na něj,otočila se a odešla pryč.Prudce rozrazila hlavní dveře,a kdyby neuhnul,určitě by mu vyrazila zuby.Teda,tahle princezna bude pěkný oříšek.Podle toho,co slyšel,když stál za dveřmi,usoudil,že je víc než rozmazlená.Povzdychl si..Král právě vycházel ze sálu,když si ho všiml.
„Áá,Violete.Už jste dorazil.“ Violet se uklonil.Byl ve službách krále,a když král potřeboval,vždy tu pro něho byl.Nikdy se však nezdržoval poblíž jeho rodiny nebo hradu.Teď to bylo poprvé,co ho král požádal,jestli by nemohl přijet na hrad.
„Ale,co tak formálně,“ král ho objal,jako starého přítele.Violet si všiml,že vypadá velmi unaveně.Víc než kdy dřív.
„Přijel jsem,jak jste požádal.“
„Jak víš,zmínil jsem se,že odjíždím.Mám nějaké povinnosti mimo své panství a potřeboval bych od vás menší službičku,“ Violet se na něj pronikavě podíval.
„Potřeboval bych,abys po dobu mé nepřítomnosti pohlídal mojí dceru,“ Violet ztuhnul.Má dělat chůvu tomu rozmazlenýmu frackovi?..Král viděl,jak okamžitě ztuhl.
„Bude to jen na týden.Violete,prosím.“
„Dobře.Udělám co po mě žádáte.“
„Vioelete,tohle není příkaz,“ Violet se letmo usmál.Znal krále už dlouhou dobu a tohle,sice to bude náročné,ale pro něho se objetuje.
„Bude mi ctí hlídat vaši dceru,Výsosti.“ Podal mu ruku a král ji s radostí přijal.
„Madelo!“ Křikl král.Za nedlouho do chodby přiběhla služebná.
„Výsosti,“ uklonila se služka.
„Ukaž tady Violetovi jeho pokoj.“
„S radostí.Pojďte za mnou,pane.“ Violet se uklonil králi a odešel se služebnou.Ta ho zavedla do pokoje a dělala na něj obličeje.On na ni vrhl jen ledový pohled.Rozpačitě se uklonila a odešla.Komnata byla obrovská.Velká postel hned u okna.Malý konferenční stolek byla nedaleko postele.Na zdi bylo několik obrazů krajiny.Přešel k oknu.Byl to skvělý výhled na královské zahrady.Parapet byl dost široký,a tak si na něj sedl.Díval se do zahrady a kochal se pohledem.Náhle se tam od někudy vynořila princezna.Na sobě měla nejmíň trojvrstvé bledě modré šaty.Hnědé vlasy měla smotané do drdolu a v nich přišpendlenou ozdobnou jehlici.Modrýma očima těkala po okolí.Pečlivě se rozhlédla,zda nikoho neuvidí a sedla si do trávy.Na okamžik zavřela oči.Violet si všiml,že začal foukat vítr.Přitáhl si plášť a díval se na ni.Před ní se z vánku začal vytvářet rozmazaný tvar.Tvar…nemohl ho rozeznat,ale s každým zaskučením větru,byl tvar jasnější.Zanedlouho bylo dílo hotovo.Sindra otevřela karmínové oči.Před ní stála malá černobílá liška.Skákala kolem ní a dělala různé skopičiny.Volet se na ní viděl radost a uvolnění.Že by přece jenom nebyla tak rozmazlená?,zapřemýšlel.
„Sindro!“ Křičel někdo.Sindra se lekla a liška se rozplynula.Sindra se poplašně zvedla a její dosavadní výraz ve tváři zmizel.Teď tam byl zase ten rozmazlený.
„Princezno Sindro,tady jste,“ oddechovala služebná.Sindra na ni vrhla znechucený výraz.
„Co mi chceš,“ obořila se na ní.
„Odpusťte,ale král už odjíždí a chtěl by se s vámi rozloučit.“ Sindra přikývla.Služebná šla jako první a Sindra za ní.Náhle se zastavila a zadívala se na místo,kde stvořila lišku.Pak se otočila a odešla.Někdo zaklepal na dveře.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………
Sindra stála na nádvoří a sledovala,jak otec dává příkazy.Byl oblečen v zářivě stříbrném brnění.Bylo sice bez ozdob,ale to mu vynahradil tvar a lesk.Když už rozdal všechny rozkazy,přešel k Sindře a pevně ji objal.
„Buď tu hodná ano,“
„Jako kdybych nebyla.“
„Já vím,jen tě mám rád.Jsi moje jediná dcera a nechtěl bych,aby se ti něco stalo.“
„Já vím,“ pronesla nakonec smířeně,a pevně ho objala.
„Teď bych ti chtěl představit tvého rytíře.“
„Určitě to bude zase nějaký zabedněný idiot,“ mumlala si pod vousy.Jenomže Violet stál těsně za ní a všechno slyšel.
„Mohu vás ujistit,že nejsem žádný zabedněný idiot,princezno.“ Sindra zkoprněla.Pomalu se otočila k hlubokému hlasu.Měl dlouhé vlasy,zpevněné gumičkou v barvě kaštanu a hnědé pronikavé oči.Byl asi o hlavu větší než Sindra,a proto musela zaklonit hlavu,aby mu viděla do očí.
„Sindro,tohle je Violet.Bude tě chránit po dobu,co budu pryč.“
„Výsosti,“ uklonil se jí.Místo toho,aby udělala totéž,otočila se k němu zády a založila ruce.Král jen zakroutil hlavou.Violet to viděl a usmál se na něj.
„Tak se tu zatím mějte.A kdyby něco,okamžitě dejte vědět.“ Upozorňoval je král.
„Nebojte se Výsosti.Všechno bude v pořádku.“ Sliboval Violet.Král jim ještě naposledy zamával a zmizel i s průvodem za hradby,které se zavřeli.Sindra se za ním dívala.Právě jí odjel člověk,kterého nadevše milovala,sic to nedávala najevo.Měla o něj strach,ale věděla že se vrátí zpět.Violet viděl,jak upírá svůj zrak na zavřené dveře.
„To bude dobré princezno,“
„Já vím,“ odsekla. „Není mi pět,pane rytíři,“ otočila se a odešla.Tohle bude těžké,povzdechl si a odešel zpět do hradu.
……………………………………………………………………………………………………………………………………….
Po princezně,jako by se slehla zem.Nikdo o ní nic nevěděl,ani neslyšel.Violet se začínal obávat,jestli se jí něco nestalo.Pro jistotu se zašel podívat ještě do zahrad.Procházel se,ale nikde ji neviděl.Když už se chtěl otočit,zaslechl něčí smích.Šel tedy za zvukem,který ho zavedl do nedalekého malinkatého údolíčka.Odhrnul pár větývek a ulevilo se mu.Sindra seděla opět na zemi.A opět u ní byla ta černobílá lištička,jako minule.Ten smích.Krásně se směje,zamyslel se Violet a také se usmál.Všiml si,že se začínalo stmívat,proto vyšel z křoví.
„Princezno Sindro,měla byste se vrátit do hradu,“ zavolal na ni.Sindra se vylekala a lištička se rozplynula.Princezna se zvedla,a v očích měla vztek.
„To mě snad špehujete?!“ Okřikla ho a prodrala se kolem něho.
„Mám vás hlídat,“ bránil se.
„Tak si hlídejte svého koně a mě dejte pokoj!“ Rozčileně prošla okolo něho.Tak to by už stačilo.Každou chvíli na něj byla hnusná a křičela na něj.Už toho měl dost.Chytil princezničku za zápěstí a smykl jí zpátky.Princezna na něho se vzdorem v očích pohlédla.
„Co si to..“
„Tak poslouchejte,princezno!Neustále se mnou zametáte a jste pěkně protivná!Dostal jsem dost jasný rozkaz vás hlídat.Tudíž vás nešpehuji.Když jste nebyla nikde k nalezení,dostal jsem o vás strach,proto jsem se vás rozhodl vyhledat.Když se začalo stmívat,radši jsem vás zavolal,aby se vám něco nestalo!“ rozčiloval se. „Ale jak vidím,bylo by mnohem lepší,kdyby se vám něco stalo,aspoň byste si uvědomila,jak strašně rozmazlená jste!Já být váš otec,tak vás hodím do jeskyně,jen s nutnýma pomůckama pro přežití!“ Princezna na něj koukala a nevěděla co říct.Tohle,co jí právě vrazil přímo do obličeje jí zabolelo.Vytrhla se z jeho sevření tak prudce,že se řízla o dýku,kterou měl v rukávě.Sykla a bez ohlédnutí se rozběhla do hradu.Violet tam jen tak stál.Uvědomil si,že to,co právě řekl bylo dost hnusné a hrubé.Pak zahlédl krev na špičce dýky a prameny krve na trávě.Ona se pořezala,uvědomil si a rozběhl se za ní.Běžela chodbou,přímo do kuchyně.Z očí jí kapaly slzy.Opatrně nakoukla dovnitř,zda-li tam někdo není.Když zjistila že ne,vešla dovnitř.Natrhala pár kusů látky a přinesla si mističku s vodou.Řezná rána byla poměrně hluboká a pálila jako čert.Najít ji nebylo těžké.Zavedli ho k ní kapky,louže krve.Opatrně přiložila namočený pruh látka na ránu a tichounce vykřikla.Proč byl na ni tak zlí.Chtěla být sama.Mít pro sebe trochu soukromí.
„Chci toho tak moc,sakra!“ vztekle odhodila pruh zkrvavené látky.Violet včas zareagoval a chytil do ruky zkrvavenou látku.Sindra na něj vrhla nepřátelský,uplakaný pohled.Ten se za okamžik zkřivil pod náporem bolesti.Violet s výčitkami přišel ke stolu.Sindra instinktivně stáhla ruku ze stolu a položila si jí na klín.
„Ukažte,“ řekl provinilým hlasem. „Podívám se na to,“ Sindra na něj nedůvěřivě hleděla,ale věděla,že sama si to neošetří.Neochotně natáhla ruku na stůl.Violeta bodlo u srdce.Díval se na hlubokou,silně krvácející ránu.Nešlo mu do hlavy,proč nevykřikla.On by určitě vykřikl a nestyděl by se za to.Tahle rána by skolila i nejošlehanějšího rytíře.Tahle princezna toho vydrží zřejmě hodně,pomyslel si.Namočil další kus látka a přiložil jí ho na ránu.Tentokrát sykla hodně a skousla si rty.Za okamžik jí z dolního rtu začala téct krev.Violet si toho všiml.Natáhl se a do úst jí strčil kousek smotané látky.Když viděla,že se opět dává do ošetřování,skousla látku pevně.Celou dobu,co jí ošetřoval,měla pevně zavřené oči a sem tam jí zpod víček vytekla slza.Sledoval každý její pohyb ve tváři.Chtěl jí říct,jak moc ho to mrzí,ale může si za to sama.Když bylo hotovo pevně jí to uvázal.Odvážil se a políbil ji na obvázané zranění.Ona rukou ucukla a prudce se zvedla ze židle.Stoupla si těsně vedle něho a zadívala se mu do očí.Hlavu přitiskla těsně k té jeho.
„Pokud nechcete zbytek týdne prožít v bolesti a utrpení,nebudete mě sledovat,špehovat a hlídat,jasné?!“ zavrčela.
Violet se zamračil.A je to tu znova. „Ale,“
„Žádné ale.Buď bude po mém,nebo zařídím,aby jste tu prožíval peklo.“ S tím opustila kuchyň a nechala Violeta samotného.Sakra,zanadával.Proč zrovna já.Nejhorší na tom ale je,že k ní začínám něco cítit.Ach jo.To je mi ale situace.Uklidil misku a vypral hadříky.Pak zmizel ve své komnatě.
………………………………………………………………………………………………………………………………………
Prudce zabouchla dveře od pokoje.Co si sakra myslí!Že může všechno!,nadávala.Rozhodla se dostát svého slibu.Jestli jí nedá pokoj,udělá mu z konce týdne peklo.Zadívala se z okna.Ach maminko,kdybys tu tak byla se mnou.Pak si vzpomněla,že dlouho nebyla na jejím hrobě.Potichu se vykradla z hradu a zamířila na hřbitov.Netušila však,že jí pozorují dvě pronikavé hnědé oči.Na zahradě natrhala několik květin.Položila je mamince na hrob a sedla si k ní.
„Ach,maminko moje milovaná.Proč jsi mi musela odejít.Tolik mi chybíš,“ složila hlavu do dlaní a začala plakat.Violet se opíral o strom a všechno sledoval.Bylo mu z toho těžko u srdce.Nejradši by se k ní rozeběhl a dal jí všechnu něhu,co v sobě měl.Věděl ale,že kdyby to udělal,zažil by peklo.Věděl,že by toho byla princezna určitě schopná.Otřela si slzy a s úsměvem pohlédla na maminčin hrob.
„Víš,“ začala vyprávět. „tatínek odjel někam na cestu a mě tu nechal s nějakým rytířem.Violet se jmenuje.Má dlouhé hnědé vlasy,které nosí spletené do culíku.Taky má hnědé oči,které všechno vidí.Moc dobře jsme spolu nezačali.Byla jsem na něj protivná a on mi to oplatil,ale i s úroky.No a pak jsem se řízla o jeho dýku.Pekelně to bolí,taky to hodně krvácelo.Utekla jsem,protože mě to mrzelo,ale nejspíš jsem si to zasloužila,i když nemusel být tak hrubý.“ Podívala se na měsíc.Violet to všechno s nastraženýma ušima poslouchal. „Je asi o tři roky starší než já.No a nějakým způsobem mě našel a ruku ošetřil.Na rytíře má neskutečně jemné doteky.Vlastně je i docela hezký,ale to mě nějak nezajímá.Otec si myslí,že jsem ještě malinká holička a omezuje mne jak jen to jde.Před Violetem tu bylo spousty rytířů a všechny jsem dohnala k šílenství a během jednoho dne byly pryč,“ zasmála se,ale hned zvážněla. „Tenhle je ale jiný.Sice je taky občas dotěrný,ale ten jeho pohled….Něco v něm upoutalo moji plnou pozornost.Nevím,co si o něm mám myslet.Jsem ráda,když je u mě,ale zároveň bych ho nejradši…..ach,“ sklonila hlavu.Violet se lehce červenal.Lichotila mu tím,co o něm říkala,ale radši nechtěl vědět,co myslela tím nejradši bych ho…Zaklonil hlavu a chvilku pozoroval létajícího nočního dravce.Když sklonil hlavu,myslel,že ho trefí infarkt.Sindra stála těsně před ním a upírala na něj modrý pohled.Hlavu zvednutou,aby mu lépe viděla do obličeje.Ruce měla dané v bok a byla nebezpečně blízko.Violeta se zmocnila touha,ale tušil co se teď stane.
„Vy jste asi nerozumněl tomu,co jsem vám řekla,že.“ Přišla ještě blíž. „To si mě vážně chcete tak moc znepřátelit.Proč mě krucinál pořád sledujete?!“ Violet nevěděl co říct.Uhnul hlavou,aby se jí nemusel dívat do očí,protože se cítil provinile.Sindra si to ale nenechla líbit.Pevně sevřela jeho bradu a přitáhla si jeho hlavu k té svojí.
„Tak co.“ Místo odpovědi se dočkala doteku jeho rtů.To ji totálně odzbrojilo.Její vztek vyprchal.Stála tam a vůbec se nehýbala.Pak se jeho rty pohnuly.Objal jí kolem pasu a pevně si ji k sobě přitáhl.Byla tak malinká,že se musel sklonit.Vůbec nemohla reagovat.Byla vtažena do vášnivého polibku.Vůbec nevěděla co dělá,ale přistoupila na jeho pohyby a polibek oplácela.Violet,který ucítil odezvu,přidal na intenzitě polibku.Sindra ho objala kolem krku,ale nějak zavadila o ránu na ruce a hlasitě vykřikla.Violet se polekal a sledoval,jak se Sindra drží za zápěstí a zprudka oddechuje.Pohladil jí po tváři.Náhle jakoby se vzpamatovala,uhnula jeho pohlazení a zlostně se na něj zadívala.
„Co si to dovolujete!Takhle mě popadnout a…a…,“
„A líbat?...“ Přitáhl si její obličej a smál se jejím narůstajícím rozpakům.Vrazil jí další vášnivý polibek,ale tomu už ucukla.Prudce ho od sebe odstrčila,načeš zase zavadila o ránu.
„Takže jak chcete..Tohle je válka!“ Rozzlobeně okolo něho prošla a ztratila se ve spletitých chodbách hradu.
…………………………………………………………………………………………………………………..
Převlékl se do pyžama a otevřel okno.Do pokoje vnikl čerstvý vzduch.Rozmotal si vlasy,které mu hned splynuli na zádech.Lehl si do postele a zavřel oči.Z nenadání se mu před očima objevil Sindřin něžný,lahodný polibek.Líbá nádherně,pochvaloval si.Byl sladký a tak nějak k sežrání.Usmál se.Je roztomilá,když se rozčiluje.Proklel se.Určitě k ní něco cítí a je to víc než jen ochranitelský zvazek ke králi.Ta malá nafoukaná,rozmazlená princezna si získala jeho srdce.Čím,to nevěděl.Vzápětí se ale zachmuřil.Teď mi nastane pravé peklo,pomyslel si.Ušklíbl se tmě a usnul spánkem spravedlivých.
……………………………………………………………………………………………………………………
Otevřeli se velké dvoukřídlé dveře a na nádvoří vjel jakýsi muž,ve zlaté zbroji.Violet ještě spal,a tak si nevšiml,že ho Sindra srdečně vítá.Po hodině cizincova příjezdu,vstal,opláchl se a oblékl.
„Tak,je čas zkontrolovat naší princeznu,“ byl čtvrtek a v sobotu se měl vracet král.Už to bude mít za sebou.Ovšem,trochu ho to mrzelo.Nechtěl jí opustit,možná že kdyby krále poprosil…..Uslyšel smích z hlavní síně.Otevřel a viděl Sindru,jak se drží za ruce s nějakým chlápkem,který byl stejně tak vysoký jako ona.Viděla ho,a naschvál se nahnula a toho chlapíčka políbila.Pak dělala,že si ho všimla teprve teď a usmála se na něj.Takže ona si chce hrát,prokoukl,tak fajn.
„Violete,ráda bych ti někoho představila.Saltro,tohle je Violet,můj rytíř……Violete,tohle je Saltra,syn otcova přítele,“ představila je.Jeden druhému se uklonili. „Saltra se tu zdrží jen do večera,má nějaké zařizování mimo město,a tak jsem mu nabídla,že si zde může odpočinout.“
„Nejradši bych to měl už za sebou.Je to hrozná cesta…Od toho sezení v sedle mě už bolí zadek.“ Prohodil znechuceně.
„Chápu,“ odvětil Violet chladně.
„Když nás teď omluvíš,“ řekla princezna a odvedla Saltra pryč ze sálu.Bod pro vás,princezno…teď jsem na tahu já,proběhlo mu v hlavě a odešel z hlavního sálu.
……………………………………………………………………………………………………………………………………..
Celý den se Sindra točila kolem něho a kdykoli byl Violet na blízku,nestyděla se ho políbit,nebo ho obejmout.Když se se Saltrou rozloučila,unaveně se vrátila do hradu.Šla po chodbě,když zahlédla Violeta,jak se líbá,div se s ní nevyspal,na chodbě se služebnou,která na něj v den jeho příjezdu dělala obličeje.U srdce jí bodlo,ale zachovala chladnou hlavu.Prošla okolo nich.
„Dobrou noc,“ popřála jim ledově.Služebná rozpačitě ustoupila.Violet se za ní díval.Pak mu zmizela v komnatách.Doteď nevěděl,kde spí,ale konečně na to přišel.Když bezpečně věděl,že se nedívá,odtrhl od sebe služebnou a odešel.
Převlékla se do méně honosných šatů a unaveně si sedla do křesla.Neměla sebemenší náladu ba ani sílu se rozčilovat nad tím,co viděla na chodbě.Zavřela oči a propadla se do tmy.
Zaklepal na dveře,ale nikdo neodpovídal.Se starostmi vešel dovnitř.V posteli nikdo nebyl,ale vzápětí pochopil proč.Sindra byla schoulená v křesle,spala jako malé miminko.Opatrně ji vzal do náruče a uložil na postel.Zadíval se na ni s láskou a něžně jí pohladil po vlasech.
„To už vás služebná vykopla?“ Zeptal se ospalý hlásek,když byl na odchodu.Otočil se a spatřil Sindru,jak sedí na posteli a upírá na něj oči.
„Vidím,že vás ten syn přítele vašeho otce nějak přestal bavit.“ Zablýsklo se mu v očích.Jí také.
„Byl už otravný.Mám radši takové muže,co si mohu snadno podřídit,“ upřela na něj oči, „bohužel,pro vás tu mladší služky nemáme,pokud byste tedy nechtěl být znásilňovač mladých dívek,nebo starých dam.“ Tak tohle už přepískla.Přišel k ní a chytil ji za zápěstí.Neuvědomil si ale,že na jednom z nich má ránu.Vykřikla,ale to mu bylo jedno.Stále jí pevně svíral.
„Hlídal jsem už několik princezen,princů a samotných králů a královen,ale nikdy…nikdy jsem nepotkal někoho tak hrozně rozmazleného a nafoukaného jako jsi ty!“
„A já nikdy nepotkala takového sebevědomého idiota!“ Procedila mezi zatnutýma zubama.V očích se mu zračil vztek smíšený s prudkou a nekonečnou vášní.Trhnutím si jí k sobě přitáhnul a vrazil jí vášnivý polibek.Sindra byla tentokrát tak rozčílená,že jí bylo jedno co dělá.Hadově se mu přisála na rty.Jazykem si vysloužil povolení vstoupit.Jejich jazyky se propletli v neutichající vášni.Obejmula ho kolem krku a vytáhla se na špičky.Cítil,že na něj sotva dosáhne,tak jí chytil kolem pasu a donutil ji,aby obmotala svoje nohy kolem jeho pasu.Opřel ji o zeď a své hladové rty přemístil na její šíji.Zabořila mu ruce do vlasů a stiskla je.Vychutnával si každou část její teplé kůže.Držel ji kolem pasu a jednou rukou jí nahmatal zip od šatů.Chytil ho a rozepnul jí je,nepřestávaje jí líbat.Opět se přemístil na její rty.Byly teplé a krásně měkké.Přesunul se s ní na postel,kde ji opatrně položil a sehnul se nad ní.Zadíval se jí do očí.Poprvé tam uviděl úplnou oddanost.
„Kde se ztratila ta slova o nadřízenosti,“ zašeptal jí do rtů.
„Někdy je lepší,podřídit se silnějšímu,“ odpověděla mu,vzápětí uvěznila svými rty.Mezi polibky mu rozšněrovala košili a přetáhla mu jí přes hlavu.Zároveň s košilí a jeho kalhotami,letěli na zem i její šaty.Chytil ji kolem zápěstí a znovu si neuvědomil,že tam má zkrvavený obvaz.Lehce vykřikla.Povolil sevření a ránu zulíbal.Pak se přemístil na její rty.
„Promiň,“ zašeptal
„Moc mluvíš,“ vydechla mezi jeho nenasytnými polibky.Jedna ruka sjela po straně jejích boků,kam až dosáhl.Hladil ji po celém těle.Během jednoho okamžiku znal vše,co jí dělalo dobře a co se jí naopak nelíbilo.
„tak to vypadá,že jsem vyhrál,“ to neměl říkat.Sindra zvedla jeho hlavu a pak tu svou odvrátila.Chtěl jí políbit,ale uhnula mu.On však ale věděl,čím jí dostane.Hladově se přisál na její šíji.To jí úplně odzbrojilo a nechala ho,ať si s ní dělá co chce.Neměla moc na výběr,protože znal její slabá místa.Potutelně se usmál a jemně jí začal kousat.To jí ještě víc vzrušilo a už ho chtěla mít v sobě.Vycítil její nutkání,ale ještě se rozhodl jí trochu potrápit.Sjel pusou mezi jejíma prsama a zastavil se na bříšku.Začal sát,líbat a jemně okusovat.Bylo tak příjemné,až se prohnula v pase a nehty zaryla do jeho širokých zad.Vrátil se zpět na její hrudník a každému z jejích plných ňader věnoval stejnou důkladnou péči.Teď jí konečně vyhověl.Něžně jí svojí velkou rukou roztáhl nohy a pomalu do ní vnikl.Opět se prohnula v pase,jednu ruku zaryla do peřin,druhou jemu do zad.Nepřestával jí líbat.Chvilku počkal.Tázavě se na něj podívala.
„Nechci ti ublížit,“ řekla na vysvětlenou.
„Hlupáčku,“ pronesla jemně.Obmotala kolem jeho boků nohy a zatlačila,čímž ho donutila do ní prudce vniknou až nakonec.Opět se prohnula,ale tentokrát to nebylo bolestí,nýbrž slastí.Zavrněla.Violet poznal,že už jí to nebolí a začal pomalu přirážet.Přitáhla si jeho hlavu a nepřestávala ho líbat.Čím větší odezvu cítil,tím větší tempo nasazoval.Jeho teplo se přelévalo do ní,a každý pohyb spolu prožili na maximum.Vycítili,že za okamžik vyvrcholí.Zrychlil tempo a ona mu vyšla vstříc.Za okamžik se oba vypnuli slastí a příjemnou křečí.Těžce oddychovali,ale Violet jí nepřestával líbat.Pak se vedle ní svalil a přitáhl si jí k sobě.Políbil jí do vlasů.
„Ještě nikdy jsem ale nehlídal tak krásnou,něžnou a energickou princeznu.A už vůbec né tak vášnivou.“ Usmála se a přitulila se ještě blíž.
„A mě nikdy nehlídal tak něžný a neústupný rytíř,“ přitáhl si její bradu ke své.Neotálela a vrazila mu polibek.Usnuli si v náručí.
………………………………………………………………………………………………………………………
Ráno vstala a zjistila,že Violet vedle ní není.Tak se tedy oblékla do šatů a vydala se do jídelny.Ani tam nebyla.Začala si dělat starosti,ale najedla se teda sama.Po jídle se šla projít do zahrady.Nevěděla,kde je.Dělalo j starosti.Snad neodešel a nenechal ji tu samotnou.Ne,to je blbost.Má příkaz od mého otce.Smutně bloudila po zahradách,až jí to přestala bavit a vrátila se do hradu.Po cestě jí málem trefil šlak.Viděla Violeta,jak se muchluje s tou služkou,se kterou se muchloval včera.Do očí se jí nahrnuli slzy.Ale kdeže,přece kvůli němu nebude plakat.Takovou radost mu neudělá.Otočila se a odešla do svých komnat.Vzala si z knihovny knihu,sedla si do křesla a dala se do čtení.To jí ovšem neustále kazil obraz minulé noci a obraz toho,co viděla před chvílí.Kdyby tady teď byl tak by…Někdo zaťukal na dveře.Do komnaty vešel Violet s úsměvem na rtech.Sindra se na něj znechuceně podívala.Natáhl se,že jí dá pusu,ale uhnula.
„Co se děje?“ Nechápal,proč se tak chová.
„Jak líbá naše služka?“ zeptala se ostře.
„Ale Sindro.Vždyť víš,že to bylo z trucu a abych tě naštval.“ Znovu se pokusil o polibek a znovu mu uhnula.
„Nemluvím o včerejšku.Mluvím o dnešku.Před malou chvíli,jsem tě viděla s naší služebnou.Velmi vám to slušelo.“ Violet už pochopil.
„Já jsem se bránil.Prostě se na mě jen tak vrhla.Nemohl jsem jí odtrhnout,“ zadíval se jí do očí.
„Baví tě to?“ zeptala se kousavě.
„A co?“
„Utahovat si ze mě….Bylo od tebe pěkně sprosté a hrubé,využít mě.Strávit se mnou noc a pak se muchlovat se služebnou!“ Violet se jí snažil uklidnit,ale to nepomohlo. „Už tě nechci nikdy vidět..Zmiz.Vypadni z mého života!“ Křikla na něj.Violet se k tomu ale neměl.
„Sindro,“
„Vypadni!“ Violet tedy,i když nerad,odešel. „Nenávidím tě!“ Vykřikla a hodila polštář.Ten však zasáhl zavřené dveře.Sesula se k zemi a dala se do pláče.Plakala celý den,když jí zmohla únava a bolesti hlavy.Violetovi přišlo divné,že jí nikde nevidí.Zašel se pro jistotu zkontrolovat.Našel jí ležet na zemi.Rudou od celodenního pláče.I teď se jí po obličeji kutálely slzy.Nešťastně zakroutil hlavou a se smutným výrazem jí odnesl na postel.Otevřela oči.Její pohled spoutal kaštanový.
„ Jdi pryč,“
„Sindro,“
„Prosím,odejdi,“ zaprosila s naléhavostí a otočila se k němu zády.
„Kdyby něco,budu ve své komnatě.“ Zavřel dveře a Sinda opět propukla v pláč,který jí donutil ke spánku.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………
„Princezno!Princezno!“ Uslyšela křičet své jméno.Prudce se vyhrabala s postele a vyběhla na chodbu,nevědíc,co se to děje.
„Váš otec…Pospěšte!“ Sindře se sevřelo hrdlo.Běžela za služebnou na nádvoří.

„Kde..kde je…Sindro,“
„Za chvíli tu bude můj pane…poslal jsem pro ni,“ utěšoval ho Violet.A taky že ano.
„Otče!“ Vykřikla Sindra a přispěchala k otci,ležícímu na zemi.Prudce si k němu klekla až si odřela kolena.Violet o krok ustoupil.Chytila otcovu hlavu a dala si jí do klína.
„Tatínku…“ plakala.. „Co se stalo!“ křikla na poskoky,kteří ho dopravili domu.
„Našli jsem ho v půli cesty k hradu.Nejspíš ho napadli lapkové..Museli bát v přesile,neubránil se.“ Otočila se zpět k otcovi.
„Sindro…“ zašeptal.
„Jsem tady s tebou tatínku..jsem tady,“ řekla,a slzy se jí kutálely po obličeji.
„Něco…něco mi slib…“
„Cokoli.“
„Slib mi,že až odejdu,necháš na hradě Violeta aby…aby se o tebe staral.“ Sindra ostře pohlédla na Violeta.V očích jí zaznamenal strach a bolest.Král zakašlal a vykašlal krev.
„Tati..“
„Maminka by byla pyšná,srdíčko moje…já jsem taky..a moc..“Sundal si korunu a dal ji Sindře na hlavu. „Teď tu budeš vládnout ty a Violet je toho svědkem.“
„Tati,“vydechla se slzami.Král se na ni usmál.
„Vi..Violete,“ Violet si klekl vedle Sindri a stiskl králi ruku.
„Po..postarej se o moji dceru..je to jediné,co mi na světě zůstalo,“
„Budu ji chránit svým životem,“ král spokojeně přikývl.
„Miluji tě,Sindro,“ vydechl naposledy.
„OTČE!“ Vykřikla a pevně ho objala.Propukla v hysterický pláč.Violet si jí k sobě přitiskl a ona mu zabořila uplakanou tvář do obličeje.Nebyla k utišení.I Violetovi po tváři sklouzla slza.Všichni přítomní sklonily hlavy,aby vzdali hold zesnulému králi.
………………………………………………………………………………………………………………….
Pohřeb už byl u konce.Všichni se rozešli,jen Sindra tam pořád stála a z očí se jí valili proudy slz.Violet přišel blíž a obejmul ji.Zapomněla na jejich neshody,pevně se k němu přitiskla a vychutnávala si jeho blízkost.
„Byl to skvělý muž,“ řekl aby ji utěšil.
„Byl to skvělý otec,“ dodala a otočila se zpět k hrobu.Sehnula se a políbila jeho hrob. „Taky tě miluji,tati,“ řekla tichounce,ale stejně to Violet zaslechl.Vrátila se do hradu.Korunovaci už měla za sebou,takže měla volný den.Sedla si k oknu a zadívala do tak milované zahrady.Do komnaty vešel bez zaklepání.Přitiskl si ji k sobě.
„Co tu chceš,“ odsekla a ustoupila od něho.Violet přišel blíž.
„Nechovej se ke mně tak.“
„A jak jinak bych se měla chovat,když si mě jen využil!“ Křičela a do toho začala plakat.Violet si jí přivinul na hruď.Stisk její hlavu ve svých dlaních.
„Nikdy..nikdy bych ti neublížil.Já..já tě miluji.“ Podívala se mu do očí.Byla v nich stejná láska,jako v jeho,ale navíc tam byla i bolest. „Tahle černá ti nesluší,“ rozepnul jí zip od šatů a sám sobě svlékl kalhoty.Zasmála se.Vzápětí se ale zdráhala.Jenže to už věděl kam udeřit.Přiložil své rty na její šíji.
„Ty vždycky víš,kam zaútočit,“ pronesla mezi vtdechy.Jen se usmál a už se oba oddávali vášni a chtíči jejich těl.