Kethleen - Kapitola 28. Přípravy

Remus si uvědomil svou chybu, že možná „zíral“ déle, než by bylo vhodné a tak raději odklonil pohled stranou.
To zjištění v něm i nadále ovšem vyvolávalo zmatek. Bylo to pochopitelné a vcelku by to vše vysvětlovalo, ale na druhou stranu to bylo snad i nemožné. Vždyť to přeci,… ti dva pohromadě. Remus váhal, nevěděl čemu má najednou věřit. Všechny ty drobné náznaky a indicie a ta poslední věc s jeho domem po rodičích. Ale jak to? Jak se to vlastně stalo a kdy? A bylo to vůbec tak?
Joe se jen stěží mohl zeptat, neřekli to nikomu a vlkodlak věděl proč. Ale jestli je to skutečně tak, neměl by něco říct? Alespoň jemu, když ne Brumbálovi? Jenže neměl na to právo, jestliže Joe utekla, možná nechtěla vidět ani jeho. Ale vzápětí mu ta samá myšlenka přišla nemožná.
Přesto vše ti dva byli spolu, všechno tomu odpovídalo.
Remus se jen mohl podivit nad jejich volbou, jak nepravděpodobné to bylo, ale znal je oba. Muselo se stát dozajista něco podivného, že k sobě našli cestu, ale protože se to stalo, byl za oba rád. Byla sice pravda, že se Severusem nevycházeli nijak dobře, ale jestliže si ho Joe vybrala, jak by mohl říkat kdokoliv něco proti tomu? I mistr lektvarů byl jen člověk a trpěl možná víc, než kdo mohl tušit. Každý si zaslouží štěstí a jestli je skutečně pravda že…
Musí mu něco říct.
A tak, zatímco si Remus dodával odvahu a přemýšlel o tom všem, porada utíkala a nakonec se všichni zvedli k odchodu.
To byla vhodná chvíle.
Remus trochu kličkoval, ale nakonec se mu podařilo dostat se do blízkosti Snapea a když ho oslovil, jen stěží by jeho myšlenky mohli být méně hmatatelné. Jenže mistr lektvarů si toho nevšímal, pro něj neexistovalo nic takového a čtení v mysli toho vlka ho rozhodně v tuto chvíli nezajímalo.
„Severusi, musím s tebou mluvit.“ Přerušil jeho myšlenky odvážně Remus. Nebylo to nijak nahlas, ale dostatečně, aby to jindy mistra lektvarů upoutalo.
„Někteří z nás mají na starosti víc než jen tlachání. Nemám čas zabývat se tvými vlkodlačími maléry.“ Odbil ho hrubě Snape a s tím i odešel.
Remus už nestihl nic udělat a tak byl ten, kterého chtěl informovat pryč. Nezbylo mu nic, než počkat na Nymfadoru a také odejít. V hlavě měl jedinou myšlenku na dívku a toho, kdo jej právě tak nevybíravým způsobem odbil. Ti dva se tak hloupě míjí.

Nový úkryt byl vlastně staré skladiště. Trochu předělané a přepážkami rozdělané tak, aby tvořil cosi jako provizorní bydlení. Bylo to sice nezvyklé, ale Joe se to rozhodně líbilo. Mohla si vše zařídit podle svých potřeb a protože stejně plánovala že bude většinu času pryč, nemělo to být nijak extra vybavené.
Celý byt byl situovaný na okraji centra Londýna, příhodně ležel asi deset bloků od bytu Nymfadory Tonkové a tedy od místa, kde žil normálně i Remus. Byla to možná jen náhoda, ale oba věděli, že to bude jen k užitku, kdyby se cokoliv dělo, jedni nebo druzí měli možnost blízké pomoci.
Nebyl zde takový ruch, jako v jiných částech města a mudlové tudy prakticky skoro vůbec nechodili. Staré skladiště se nacházelo poblíž břehu řeky a budilo dojem opuštěnosti a prázdna. Okna byla vesměs zabedněná a světlo sem pronikalo jen stropními otvory, které byly prosklené. Nikdo tam tedy vidět nemohl. Dveře a steny, byly celkově zakouzlené tak, aby nepropustily žádný zvuk a aby byly naprosto chráněné. Navíc se sem nemohl ani nikdo přemístit, stejně tak jako jen tak přenést, nebo snad teleportovat. Dokonalý úkryt pro někoho, kdo je na „tažení“.
V okolí bylo jen pár rodinných domků kde žili senioři a další zchátralé skladiště, které bylo naplněno starým a zkaženým obilím. To propátrali pro případ, že by se někdo chtěl schovávat hned vedle ní.
Vnitřek bytu byl oddělen jednotlivými dřevěnými přepážkami. Celkem tu bylo hned několik místností. Kromě koupelny a provizorní kuchyně, která obsahovala jen to nejnutnější, zde byla ještě pracovna s miniaturní laboratoří a cosi jako informační nástěnka, kam Joe dávala vše co ji mohlo zavést k Wrangrovi a vše co o něm později zjistila. Ložnici si zřídila sice také, ale měla ještě jedno provizorní lůžko v pracovně, které jak později zjistila, bylo prozřetelné když se často vracela pozdě a nebo unavená po práci neměla ani sílu dojít několik kroků dál.
Všude kolem bylo ticho a díky odzvučení nebylo možné zaslechnout nic, co by vevnitř dělalo hluk. Joe si musela zvyknout na to, že ticho bude to jediné, co ji bude obklopovat. Sama pro sebe si nemluvila, bylo to zbytečné a jen ji to v tom obrovském prostoru děsilo a mátlo. Někdy se přistihla, jak se jí stýská po zvukách a hlasech bradavického hradu, jak jí chybí společnost a mluvení, ale nemohla jinak. Zvolila si cestu při které musela snést i toto.
A také že ano.
Ale aby zde mohla žít a měla vše důkladně připravené, chybělo ještě něco. Totiž ostatní vybavení. Měla nábytek, ale ne oblečení. Měla laboratoř, ale ne materiál a měla pracovnu, ale ne potřebné knihy. To vše musela nakoupit a kde jinde se dá všechno tohle sehnat?
Na Příčné ulici. Odpověděla sama sobě v duchu.
A tak se rozhodla, že je načase začít realizovat svůj plán.
Večer si připravila vše potřebné a nachystala si mudlovské oblečení a jeden ze starých cestovních plášťů, které jí předtím sehnal. Pak se posadila na zem a zhluboka se nadechla.
Věděla že to musí udělat, ale nechtělo se jí do toho.
Odhodlala se a hůlkou oddělila první pramen jejích hnědých vlasů. Dlouho jej držela v ruce a dívala se na něj. Hladila jej a i teď byl jako samet, musí to ale udělat. Takhle sice také neměla jistotu že to bude fungovat, ale když si je zkrátí, nebude hned všude nápadná.
A tak to udělala. Hnědá vlasy dopadaly na chladnou podlahu a dívce se tu a tam po tváři skutálela slza. Bylo to jako ztratit část sebe, ale řekla si, že vlasy zase dorostou a alespoň se jí nebudou všude tolik plést.
Nechala si je dlouhé alespoň po ramena aby je mohla sepnout do uzle a přemýšlela ještě o tom, že si změní barvu, ale rozhodla se raději neexperimentovat. Přeci jen měla ráda tu podobu, kterou zdědila po své matce. Jak jí chyběla ta fotka a hrací skříňka, ale musela je tam nechat.
Když šla konečně spát, ještě stále jí stékaly slzy po tváři. Jeden z pramenů si schovala a odložila jej převázaný kusem provázku na stolek. Nemohla se zbavit všeho.
V noci ji provázel sen, který se stále točil kolem zamčených dveří a dvou sloupů po jejich stranách. Nemohla je otevřít a ani tehdy, když se pokusila probudit svou magii, ta nefungovala a ona byla zoufalá. Byla ráda když noc konečně minula, neměla nikdy ráda tyto divné sny, ale kdo by vlastně měl.
Jen rychle zhltla část ze svých zásob, které tu nechal Remus a zbytek si zabalila na cestu do ošoupaného vaku. Měla toho hodně na práci.
Nejprve se přemístila do svého domu v Port-Airoweru, kde ji skřítkové nadšeně uvítali a když jim vysvětlila, že potřebuje jen nějaké dokumenty, zklamaně zase odešli. Slíbila jim, že se tam zase zastaví a oni byli nadšeni. Dlouho zůstávali v domě sami a střežili a opatrovali jej jak nejlépe dovedli. Nemohla je vzít nikam sebou a pro ně bylo lepší když mohli být tady. Pokoušela se jim jednou dokonce nabídnout i svobodu, ale odmítli to, ba je to jen vyděsilo.
Vyběhla po schodech do prvního patra a zahnula do strýcovi pracovny. Skrýš cenných papírů a klíč od trezoru našla přesně tam, kde byl naposledy. Musela zajít ke Gringottovým, ať už to bylo nebezpečné sebevíc, potřebovala peníze. Nechtěla po sobě nechávat dluhy a nebo platit na směnky, mohlo by to být nebezpečné. Brumbál měl jistě oči a uši všude. Už i tady se zdržela déle než by bylo rozumné. Dům mohl vstřebat její magický podpis a rozpoznat jej a pokud ona věděla, byl to právě Brumbál kdo se také podílel na ochranných kouzlech. Mohl by se o ni tak dovědět.
Vybrala ještě nějaké další maličkosti, které si vzala sebou a rozloučila se se skřítky. Poprosila je, aby pokud možno neříkali že tam byla a odešla.
Cestovat letaxem by nebylo moudré a nebyla si jistá, jestli je dům ještě stále připojený, ale mohl by být. Záchranný autobus také nepřipadal v úvahu a přemístit se přímo na Příčnou ulici by bylo nevychované. Tak to udělala po mudlovsku.
Hábit schovala do ošoupaného vaku a Londýnským metrem se dopravila do centra. Minula tajný vchod do ministerstva a pokračovala dál. Nikdo si jí nevšímal a ani ona nebudila pozornost. Bedlivě se rozhlížela na všechny strany a značně nervózní konečně vešla do Děravého kotle.
Kývla na hostinského Toma a prošla na jeho zadní dvorek. Nasadila si zase cestovní plášť a přetáhla si kapucu. Hůlkou poklepala na vybrané cihly a vchod do Příčné ulice ji vpustil dál.
Jako vždy zde vládl čilý ruch, ačkoliv lidé se nezdržovali příliš dlouho jako tomu bylo dřív. Válka tedy zasáhla i sem a všichni nakupovali jen to nejnutnější a pokud možno rychle.
I tak se našlo pár odvážlivců a loudalů, kteří k velkému překvapení nejevili známku znepokojení. Tu a tam se zastavili a prohodili pár slov, pak se zase rozešli a pokračovali dál.
Joe si ovšem všimla, že kouzelnických dětí se tu pohybovalo skutečně jen pár a většinou byli zalezlí uvnitř jednotlivých krámků se svými rodiči, kteří je tahali dál od oken a poplašeně se ohlíželi.
Došla k mramorovému schodišti a s povzdechem prošla těžkými dveřmi, které ji skřet v livreji přidržoval otevřené. Byla tedy vevnitř, v kouzelnické bance, ale co teď? Nikdy sem nemusela jít a nikdy se nemusela starat o peníze. Tohle bylo jiné, ale určitě to zvládne.
Trochu poplašeně se nejspíš musela dívat s kápí napůl zakrývající její tvář, když kolem ní prošlo několik odeklínačů, kteří skřeti také zaměstnávali.
Jedním z nich byl i Billův přítel, kterého Joe viděla o prázdninách na svatbě, ale k jejímu štěstí ji nepoznal. Jen k ní přišel a oslovil ji.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se a po očku si ji prohlížel, byla docela pěkná.
„Ehm, no já bych potřebovala vybrat nějaké peníze, jen nevím jak…“ špitla a zděšeně si uvědomovala to, že by mu mohlo dojít kdo je. Sice se spolu na svatbě nebavili, ale ta možnost, že by mu to došlo tu byla.
Naštěstí měl odeklínač spoustu další práce a protože už na něho jeho kamarádi volali, jen rychle jí řekl aby si připravila klíč a počkala si na jakéhokoliv volného skřeta za přepážkou. Pak se rozloučil a spěšně odešel do zadní části budovy.
Joe si vnitřně oddechla a napůl ještě nervózní z toho co se mohlo stát, se vydala podle Gawaynových pokynů k přepážce.
Skřet ji oslovil velmi hrubě, ale když mu ukázala klíč a požádala o částku, pracoval velmi svědomitě. Ihned vypravili posla a ten se už během půlhodiny vracel se zmíněným obnosem. Joe odmítla podstoupit jízdu vozíkem a skřeti ji vyhověli. Musela jako všichni nejprve projít některými bezpečnostními opatřeními, spočívajícími v ověření totožnosti a několika podpisech, ale úspěšně si uložila váček s penězi pod hábit, poděkovala a odcházela.
Kapuci si nasadila ihned jak se otočila od skřeta za přepážkou. Bála se, že by mohla potkat po Gawaynovi ještě někoho dalšího, třeba Billa, nebo snad Fleur…. To by byl skutečný průšvih.
Štěstí stálo při ní.
A tak měla Joe dostatek prostředků k tomu, aby nakoupila potřebné přísady do lektvarů, vybavení pro laboratoř, pergameny, inkousty a brky. Dále pak navštívila madam Malkinovou a pořídila si několik dalších hábitů, plášťů a šatů. Ne nijak poutavé, ale praktické.
Když byla hotova i s tím, zamířila do Krocánků a Kaňourů, aby vybrala několik potřebných knih. Jako vždy měli vše co potřebovala a prodavač ji rád ochotně poradil. Předstírala, že je ze Salemské školy a že je zde na návštěvě příbuzných.
Jen jednou se musela schovat za hromadu nezáživných knih o jasnovidectví, když někde v předu zahlédla lem pláště patřící Zabinyho matce.
Celkem si vybrala asi šest knih především týkajících se Obrany proti černé magii, byla to úroveň pro sedmý ročník a pro ty, kteří se chtějí stát bystrozory. Další dvě potom patřily složitým lektvarům a poslední se týkala Historie kouzelnického světa. Tušila, že by tam mohla najít něco o Zabijácích jak se sám tituloval právě Wrangr.
Když zaplatila a vše uložila do zakouzleného tlumoku, vydala se do posledního obchodu, který si neznámo proč nechávala naposledy. Zhluboka se nadechla a s rytmickým cink vešla dovnitř.
Zvonek upoutal pozornost prodavače a ten vyšel ze zadní části obchodu. Změřil si ji pohledem a přemýšlel co asi chce.
„Dobrý den,“ pozdravila ho napůl chladně a napůl nedočkavě.
„Dobrý,“ odvětil a dál si ji prohlížel, jako by hodnotil. „To asi nebude jen obyčejný dru že?“
Joe se krapet usmála a stáhla si kapucu. „Potřebuji něco speciálního.“
„Aha a peníze máte?“ zeptal se trochu neurvale.
To už ji donutilo se skutečně ušklíbnout. „Ale jistě,“ prohodila a hodila na pult objemný váček s galony, jen to zachrastilo. „Jsem na cestách,“ vysvětlila.
„V tom případě bych měl něco přesně pro vás,“ rychle napravoval svoji chybu. Potěžkal obnos koženého pytlíku a podal jí ho zpátky. Očka se mu rozzářila když ji vyzval aby ho následovala dozadu.
Tam měl vystavené všechny typy a to nejlepší vybavení. Také všechno kvalitní a přirozeně drahé. „Jaké parametry by mělo splňovat vaše nové koště?“
Joe se zablýsklo v očích když to vše viděla. Skutečně si jdu koupit koště? Ptala se sama sebe, ale její jedna část, která se na to nesmírně těšila jen radostně volala: ano, ano, ano..anoooo!
„Nepotřebuji nic závodního, ale musí být rychlé a hlavně tiché. Potřebuji spíš něco netypického, nechci s ním hrát famfrpál.“
„Samozřejmě, tedy především něco pružného a přiměřeně rychlého, samozřejmě natolik aby vás nikdo neslyšel?“ ujišťoval se.
„Ano, přesně to.“ Broukla a vpila se mu do očí. Prodavač nebyl nikterak světaznalý, ale nebyl ani hlupák. Ve svém řemesle byl jedničkou, ačkoliv někomu jako Joe nemohl odolávat. Věděla jistě že na něho musí paměťové kouzlo, ale nejdřív musela zjistit vše, co by se jí hodilo a tak to udělala.
„Možná nějaké z řady Ferdgyalo?“ navrhl a přešel k jednomu z košťat. Měl světlou leštěnou násadu, krásně tvarovanou a ocas dynamicky vyvážený.
Joe mu ovšem nevěnovala pozornost, v jeho mysli si přečetla vše co bylo třeba. Rychle přešla na druhou stranu, kde byl jediný kus prvotřídního koštěte, ne určeného pro famrpál, ale učeného pro někoho, kdo s ním potřebuje „žít“. A to ona musela.
Přemistování bylo hlučné a budilo pozornost, teleporty zase byly nepraktické a letaxem se nedalo dostat všude. Koště bylo jednoduché, bezhlučné a zcela vhodné, když by jej využívala jako doplněk cestování.
„A co třeba tohle?“ nadhodila.
Prodavač zalapal po dechu. „Ale to není-.“
„Myslím že je, vezmu si jej.“ Nečekala až domluví. Pak se sladce usmála, „určitě se dohodneme na ceně.“ Zamručela a nenápadně zachrastila váčkem s penězi.
„Je toto nejlepší koště co mám.“ Protestoval chvíli prodavač.
Joe se opět zajiskřilo v očích „a právě proto ho chci.“
„Moje koště,“ zaúpěl a sledoval jej. Hýčkal si ho tu a pečlivě se o něho staral a teď se ho měl vzdát? Ale musel, volání odměny bylo silnější, navíc tušil, že by asi nemohl odmítnout.
A tak se dívka po pěti minutách rychlého dohadování o ceně a dalším vybavení zálibně zadívala na svůj nový majetek.
Bylo celé černé s jediným stříbrným pruhem, který jej protkával po straně a klikatil se jako blesk. Dokonale obroušené a vyleštěné do diamantové tvrdosti, nedalo se zlomit a uneslo by i velkou váhu. Ocasní pruty byly úhledně upravené a ani jediný proutek nepřekážel, neměl špatný tvar, nepřečuhoval a nebyl navíc. Bylo to dokonalé koště, lehké a rychlé, tiché a dobře manévrovatelné. Ideální pro někoho kdo je na stopě a nebo na lovu.
Joe zaplatila a nelitovala nákladů které vynaložila. Když odcházela s úhledně zabaleným podlouhlým balíčkem a nacpaným tlumokem, otočila se naposledy a trochu nerada použila kouzlo ovlivňující paměť. Ne snad, že by prodavač zapomněl, jen si nedokázal po slabé minutě vybavit tvář a ani to, jestli to byla žena, nebo muž.
V kapse jej hřály zlaté galony a to bylo hlavní.
Joe se se svým nákladem vydala okamžitě „domů“ a tam vše rozložila a vybalila. Večer se měl stavit Remus, který slíbil, že jí bude nosit potraviny.
Mezitím se Joe dala do úklidu a dalších nezbytností. Koštěti vyhradila speciální místo ve své pracovně. Přísady a všechny potřeby do lektvarů seřadila vzorně na jednu starou komodu a pergameny, brky a inkoust uložila do stolu. Knihy seřadila na jedné z polic a oblečení vyrovnala všechno na jednu hromádku na polici u postele.
Byla připravena.
Po zbytek dne pročítala staré vydání Denního věštce, které také sehnala na Příčné ulici a pečlivě vystřihávala vše podstatné a kontrolovala jakékoliv důkazy.
Na provizorní nástěnku připichovala vše co našla a vytvořila i kresbu Wrangrova obličeje, byla přesná jako by mu hleděla nyní do tváře. Znovu se v ní probudilo odhodlání.
Najde ho a ať si Remus říká cokoliv, postará se o to, aby už nikomu neublížil…

Remus se ještě jednou pokusil promluvit si s mistrem lektvarů. Jenže ten z jeho přítomnosti rozhodně nadšený nebyl. Byl víkend a studenti byli povětšinou v Prasinkách, proč ho ten vlkodlak jen musí otravovat? On teď chtěl být jinde.
Netrpělivě tedy naslouchal, když Remus trochu neobratně pokoušel vysvětlovat.
„Skutečně s tebou potřebuji mluvit a nepočká to.“
„Tak co chceš.“ Vyštěkl netrpělivě a jeho prsty začaly bubnovat po stole.
„jde o to, že-.“ Nestačil dokončit.
„nemám na tebe celý den.“ Zahučel náhle mistr lektvarů, jestli jde zase o ten tvůj lektvar, dostaneš ho přesně podle úmluvy.“
Remus chtěl odpovědět, že o to přesně jde. Že kdo jiný kromě jich dvou ještě ví o této dohodě? Kromě Brumbála a Siwan samozřejmě.
„A teď už bys měl jít, nebo máš něco dalšího na svém prohnilém srdci?“ vrčel nepěkně.
Znamení ho v posledních několika dnech zase přivádělo k šílenství a ačkoliv jej necítil, nechtěl teď aby to viděl kdokoliv. I tak to nebyl pěkný pohled a tak neměl ani trochu ze své obvyklé snahy o trpělivost.“
„Potřebuji.“ Řekl už také trochu naštvaně Remus. Jak jen může být Snape tak zabedněný? Chtěl mu říct o tom že za ním Joe byla. Nechtěl hned vyzradit tajemství, ale jen ho ujistit o tom, že je v relativním bezpečí. Jenže nedostal šanci. Tak alespoň chtěl udělat to druhé, kvůli čemu přišel.
Snape jen něco zavrčel a opět zabubnoval prsty po stole.
„Chci jeden z tvých jedů.“ Řekl poněkud ponuře a dutě.
Mistr lektvarů mu konečně věnoval pohled, který trval déle než několik vteřin.
„Chceš někoho otrávit?“ posmíval se.
„Ne.“
„Tak proč si myslíš, že bych ti ho měl dát?“ vrčel a černýma očima ho doslova probodával.
„Potřebuji jej, ale ne pro někoho. Chci ho pro sebe.“
Snape se jízlivě zasmál: „pro sebe?!“
Remus si odevzdaně povzdechl a odsunul si jeden s prošedivělých vlasů stranou. „Nečekám, že bys mě pochopil. Ale chci ten jed pro sebe, pro všechny případy.“
„A proč myslíš, že bych ti ho měl asi tak dát?“ zavrčel opět Snape a pohledem jej provrtával na místě.
„Pro poslední možnost,“ řekl prostě Remus a nevšímal si podivného výrazu na Severusově tváři. „Vím toho příliš.“ Řekl trochu tajemně a i tak doufal, že jindy bystrý Snape něco vytuší.
Jenže další znepokojení z rány na levém předloktí zcela znemožnilo tuto možnost.
„Vypadni odsud.“ Vykřikl náhle mistr lektvarů.
„Severusi, buď přeci rozumný.“ Pokusil se ho vlkodlak přesvědčit. „Jsem si jistý že pro sebe bys udělal totéž.“
Snapeovi nosní dírky se nebezpečně zúžily. Jen jedinkrát mávl hůlkou a přivolal drobnou lahvičku s jediným douškem jakési kapaliny.
„A teď odsud zmiz.“ Vyhodil ho konečně. "Než si to rozmyslím."