Poslední z rodu Liebhaber - 5 kapitola

Krásné letní ráno provoněné příjemnou vůní naplnilo celý dům, to si přeje každý, když ráno vstává. A málo komu se to daří. Susan se však do tohoto rána probudila. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je. Moc dlouhou dobu se probouzela v nemocničním pokoji, že zapomněla, jaké to je se probudit v 'normálním' domě. Vyskočila čile z postele, otevřela okno a spokojeně se usmála. Kdy naposledy otevřela okno? Před sedmi lety? V nemocnici nesměla… Slyšela zpěv ptáků a skoro se rozbrečela tou nádherou. Ulehla zpět do postele, otočila se směrem k oknu, poslouchala zvuky přírody a vůbec se jí nechtělo vstát. Chtěla si tu chvíli užít.

Po několika minutách se nakonec zvedla, oblékla a sešla dolů. Konečně dokázala identifikovat tu krásnou vůni, která zavítala i do jejího pokoje. Podle vůně by našla kuchyni i poslepu a to i v domě, co nezná. Zastavila se u dveří a usmála se. "Krásné dobré ráno."

Kate se otočila a usmála se. Tvář se jí rozzářila jako ranní slunce a oči jen zářily. "Dobré ráno i tobě." Pokynula dívce ať vejde do místnosti. "Jak se ti spalo, tady u nás? Víš, co se říká. Co se ti zdá první noc pod novou střechou, tak se vyplní."

Susan vešla, usadila se na židli a zamyslela se nad tím, co se jí zdálo. "Spalo se mi dobře, až moc dobře. Nechtělo se mi vstávat." Přiznala se. "Bylo skvělé spát v pohodlné posteli a jinde než v nemocnici…" Kate se usmála a připravila Susan snídani. Chléb s máslem a medem. Ovoce a kakao.

Susan bylo tak dobře, jak už dlouho ne. Hezky poseděla, popovídala si. Pomohla dokončit přípravu ovocného koláče a zkrátka jí bylo dobře. Ani sama Kate nevěřila, že si dokáží obě spolu sednout a hezky popovídat. Nevěřila, že by se s ní dokázala bavit normálně, bez pocitu viny, ale pravý opak je pravdou. Obě si svěřily nějaké to tajemství a Susan byla ráda, že má svoji první kamarádku a zvláště tu co zná krutost života.

Sirius je chvíli pozoroval ode dveří a chvílemi chtěl do jejich rozhovoru zasáhnout, ale nakonec si to rozmyslel s tím, že by to nemusel být dobrý nápad. Raději se otočil a odešel se domluvit s Remusem, kdy začne první hodina Suzaniny výuky.

***

První hodina byla naplánována na středeční odpoledne. Susan se nemohla dočkat a byla strašně nervózní. Takhle nedočkavá ještě nebyla, za půl hodiny ji čekala její první hodina výuky. Netrpělivé přecházela po celém domě a cekala, až se její učitel dostavil na hodinu. Měl sice ještě čas, ale stejně je lepší být na místě vždy dříve, protože není zdvořile nechat někoho cekat. Sirius sedel v kresle, četl si knihu a koutkem oka ji pozoroval. Znal Rema dlouho, ale teď si opravdu nebyl jist, zda přijde včas, doufal jen, že ano. Těsně před tím, než hodiny odbily celou, se objevil Remus Lupin a přivítal se se Siriusem. "Je pokoj připraveny" Sirius na něj pohledl a ušklíbl se: "Myslíš, že není?" "Jak tě znám, tak určitě není." "Nebyl," usmála se Kate a objala ho. "však ho znáš. Ale neboj se, pokoj už čeká jenom na vás, jenom doufám, ze bude vyhovovat. Kdyby ne, tak pak řekni, do další výuky, ho vylepším.'

Sirius kývl a vyzval Susan ať ho následuje do pokoje, zavřel dveře a rozhlédl se. Pokoj byl vybaven přesně tak, jak si představoval. "Takže Susan, tady v tomhle pokoji tě budu učit. Prosím, posaď se." Sám se usadil na polštář na zemi naproti Susan. "Sirius mě seznámil s tvým problémem, takže nejprve začneme s koncentrací, vyrovnaností a podle toho, jak zvládneš ovládání sebe sama, přejdeme na nitrobranu."

"Co je to nitrobrana?" nechápala, ta slova nikdy neslyšela.

"Nitrobrana je obrana mysli. Naučím tě ji využívat, abys necítila emoce ostatních. Nikdo se ti nepodívá do hlavy, bez tvého svolení, nebudeš cítit to, co nebudeš chtít. Až zvládneme nitrobranu, rád bych ti pomohl naučit se ovládat tvoji moc. Ale to chvíli potrvá. Nejdříve musíme zvládnout jedno a pak to druhé." Vysvětlil učitel. "Můžeme začít?"

Susan kývla a zaujala polohu tureckého sedu, přesně jak jí ukázal učitel. "Narovnej se, ramena trošku dozadu a trošku dolů, přesně tak - to je ono. Dlaně si opři o kolena a zhluboka dýchej. Nadechni se nejprve do břicha, pak do hrudníku a vydechni - nejdříve břicho a pak hrudník. Takhle dýchej pravidelně, hluboce, brzy ti to přijde přirozené. Zavři oči a uvolni se. Soustřeď se jenom sama na sebe, na své nitro, střed tvého Já, na tlukot svého srdce." Remus si všiml, že jí lehce zazářily ruce a pak byly opět normální. Učil ji soustředit sama na sebe, mluvil na ni klidně, tiše. Seděli tam takto hodinu.

"Teď otevři oči a vydechni. Tak jak se cítíš?"

"Dobře. Je mi fajn."

"To jsem rád. Doufám, že sis zapamatovala, celý postup, dýchání a relaxační metody. Budeš je cvičit denně - jako domácí úkol. Nejlepší by bylo tak dvakrát za den a minimálně půl hodiny. Je to důležité pro další lekce, ano?" zadal dívce její první domácí úkol a ona z něj měla velikou radost. Remus se postavil a pokynul žačce, ať učiní totéž. "Předvedu ti nitrozpyt. Chci, abys věděla, proč je nitrobrana tak důležitá. Otevři svou mysl a uvolni se."

Susan ležela v nemocnici, smála se. Obraz se změnil. Hezký dům, křik a pláč. Malá holčička utíkala za svojí matkou zpět do domu. "Mami, já se bojím.", "Jdi pryč, Susan, jdi ven." Zašeptala žena, stojící uprostřed místnosti, plných mrtvých těl. Obraz se znovu změnil. Modrá záře, křik…

Remus vystoupil z její mysli a zachytl padající Susan, jenž ztrácela vědomí. "Jsi v pořádku?" Susan se chvěla, neodpovídala a plakala. Nakonec ale kývla, že jí nic není. "Bude to dobré, uvidíš. Chtěl jsem, abys věděla, jak poznáš, že někdo proti tobě využívá nitrozpyt. To relaxační cvičení je na tohle dobré, uvolníš svoji mysl, na nic nemyslíš, žádné myšlenky, jen ty sama. Když budeš poctivě cvičit a já příště nahlédnu do tvé mysli, neuvidím nic a ty nic neucítíš. Za pár týdnů tě naučím, jak zabránit, aby ti nikdo nenarušoval tvé soukromí. Ale teď už končíme, jsi unavená."

Zvedli se a vyšli z místnosti. Susan byla zmatená, nepamatovala se na to, co se stalo, když jí bylo šest let. Myslela, že tohle se jí občas zdávalo, jako zlý sen. Ale dnes zjistila, že tohle není pouhý sen, ale skutečná její minulost. Musím zjistit víc, víc co se stalo.

"Pojďte se najíst, udělala jsem svačinu." Usmála se na ně Kate. Po drobném jídle, šla Susan spát, byla unavená a nechtělo se jí být teď v něčí společnosti. Chtěla být sama a urovnat si myšlenky. Vlezla si do postele a zachumlala se do peřin až po hlavu. Usnula dříve, než si stihla vybavit něco ze své minulosti.