Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis první

Žádný den nemůže být normální, ani když hezky začíná. Po takové době konečně přestalo pršet a nebe bylo modré, na chvilku. Vše bylo úplně super až do doby, kdy Tom šel na obhlídku. Nevrátil se. Před hodinou našli jeho tělo.

Byl to kamarád, nejhorší ale je, že není první obětí, ani poslední na naší straně. Oni neodejdou, dokud někdo z nás bude žít. Nevědí, kde jsme a kolik nás je, a to je naší výhodou. Ale přicházet o přátele je až moc snadné, ale bolí to stále, i když si na to zvyknu. Vlastně se na to zvyknout nedá. Každý počítá s tím, že se někdy někdo nevrátí, ale když to přijde, všichni to nesou těžce.

Nejraději bych odešla, pryč z města, nemá cenu tu zůstávat a zbytečně bojovat. Jenže nemůžu odejít, zůstávat mimo město je nebezpečné a všechny cesty jsou hlídané. Navíc zde jsou lidé, na kterých mi záleží a s kterými chci být až do úplného konce - našeho nebo jejich. Navíc mě před pěti lety pověřil můj poslední žijící příbuzný úkolem, kvůli kterému zde setrvávám. On a pár dalších šli pro pomoc, věděli, kam jít. Já musela zůstat. Jen pár lidí ví proč.

Již mnohokrát jsem to chtěla zabalit. Vykašlat se na to a prostě zmizet. Ale nemůžu, protože by pak byla smrt Toma a těch ostatních zbytečná. Dokud budu žít, budu věřit a dokud budu žít, budu psát.