Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis druhý

Před pár dny jsme pohřbili Toma, jeho rodina vymřela po meči. Byl to jedináček, nebyl z bohaté rodiny, ale ze sociálně slabší. Před útokem byly znát sociální rozdíly. Teď ne. Nefunguje elektřina, neteče voda a jídla je nedostatek. Chudí, bohatí - všichni jsou na tom teď stejně. Naše město mělo padesát tisíc obyvatel. Po nočním náletu bombardérů, už nás bylo mnohem méně. Po dalším náletu, tentokrát za rozbřesku, ten si dobře pamatuju, už nestála nemocnice, město bylo v plamenech. Kouř byl všude, stejně jako křik a nářek raněných. Hodně lidí stihlo utéct z města, zachránilo se několik tisíc lidí z krajních částí města. Ti, co zůstali, se rozhodli pomoci ostatním. Výbuchy plynu a hroutící se budovy zabili další.

Ještě než přišli vojáci, bylo nás asi pět šest táborů lidí. Pár stovek lidí různých profesí. Hasiči, učitelé, lékaři, kuchaři, studenti… Bylo nás hodně. Měli jsme zde rodiny s dětmi, raněné a nemocné. Ze začátku jsme vykradli pár obchodů, aby bylo jídlo, oblečení a hlavně voda, která byla právě nedostatkové zboží.

Čekali jsme na pomoc, marně. Nikdo nepřišel. Ani během prvních několika dnů, ani během těch let. Až časem jsme se dozvěděli, že se celá země potýká se stejným problémem. Nikdo s tím nepočítal, nikdo o ničem nevěděl. Jen prostě přeletěli hranice a začalo bombardování. Během jediné noci byla zničena velká města, vláda padla a země byla v takovém srabu, jak snad ještě nikdy. Kdo se nás snažil vyhladit? To nevíme do teď.

Chtěla bych, aby to už všechno skončilo, tak moc ráda, že si občas přeju, abych zemřela. Někdy jsou podmínky vyloženě strašné. Někdy nemáme jídlo, někdy vodu a jindy mnoho z nás umře ve velmi krátkém čase. Divím se, že je nás ještě tolik, vlastně nás je mnohem méně než na začátku. Víme o dvou táborech, které byly zničeny a odpůrci byli surově zabiti. Muži, ženy i malé děti, s nikým neměli soucit.

Dnes končím, jsem unavená a navíc si musím si promluvit s pár lidmi. Dochází voda, musíme ji někde sehnat, jinak je s námi konec.