Kethleen - Kapitola 30. Cesta k moři

Kapitola 30. Cesta k moři

Den po dni se míjel čas a Joe, která ještě nedávno rozebírala s Remusem všechny své kroky, byla najednou osamělá. Čas pro ni snad přestal existovat a dělila jej jen na hodiny strávené stopováním, lovem a spánkem. Mimo tento malý svět neexistovalo nic.
Už delší dobu neměla kontakt na nikoho, dokonce ani Remus už netušil kde je. Nechával jí sice vzkazy, ale zdálo se, že skladiště už nevyužívá.
Zprávy které ke všem doléhaly byly děsivé. S ničící silou útočily na mysl těch, které dívku znali a dělila je na dva tábory. Ten menší jim věřil a ten větší, ale skrytý je rozhodně odmítal. Ale bylo to tak zmatečné, že si nemohli být jisti úplně.
Pomátla se snad dívka? Nebo se z ní stal jejich nepřítel, ačkoliv zatím stále na správné straně? Jen jeden jediný muž si byl zcela jist, ačkoliv i on občas postrádal jakýkoliv důkaz, prostě jen věřil a víra v ní mu pomáhala přežít.
To vše co slýchali se zdálo jako sen, nemohlo to být skutečné, tohle by ona přeci nikdy neudělala. Ale proč o tom tedy pochybovali?
Ze zimy se stalo jaro, čas pokročil.
Věci se opět pohnuly.

Joe už týdny sledovala Wrangra. Byla mu prakticky na stopě a neomylně a nebezpečně mu dýchala na paty. Vždy jakoby tušila co udělá, ze začátku se snažila proniknou do jeho zvyků, odhalit co potřebuje, nějaký jeho rituál a nebo potřeby.
Jenže jak se zdálo Zabiják byl zcela bezzásadový a naprosto nevypočitatelný. Zvykla si na to a způsob jeho řízeného, i když vesměs jednoduchého systému přijala za svůj. Soledo ji učil, aby při stopování poznala svou kořist. Snažila se o to a výsledek byl znát, přibližovala se k němu nebezpečně rychle. Poslední měsíc dokonce těsně, oba tušili že může stačit hodiny a setkají se.
Chodila všude za ním a neštítila se ničeho. Vyhledávala jeho skrýše a ty kteří mu pomáhala vždy vyslechla a pak od nich odešla. Nechávala je žít, ale díky nim si tvořila jeho obrázek a charakter. Někteří z těch, které on vyhledával byli buď staří přátelé a nebo jen náhodné oběti. Jednou se dokonce stalo, že to byl podřadný smrtijed. Vyslýchala je a pomocí magie a Veritaséra získala ty správné odpovědi.
Wrangr se ze začátku hodně ukrýval, právě proto se stalo, že o nich nikdo dlouho nic neslyšel. Joe mu dělala věrný stín a on se nejednou v noci budil a měnil noclehárnu, či skrýš. Cítil ji v zádech a poprvé v životě se mu pocit, že sám je kořist nelíbila, ale nepřipouštěl si, že by mohla mít nějakou šanci. A tak, když jednou opět zvolil místo úkrytu a ona ho vystopovala, stalo se, že zapadli sněhem. Dělil je pás neprostupných hor a svahů, které mohly každou chvíli způsobit neřízenou katastrofu. Laviny byly na denním pořádku a nebylo ani s jejich kouzelnými schopnostmi možné, byť jen vystrčit nos z jeskyní, které si vybrali. Byli uvězněni a tak tomu bylo dlouhé týdny. Přežívali jen díky náhodě a malým zásobám.
Jenže sníh ustoupil výš a oni byli časem volní, postupně ještě vystřídali další takové úkryty a nejednou se stalo, že po sobě mrštili kletbu, byli tak blízko.
Čím víc se přibližovala, tím víc byl on nepříčetný a naštvanější. I její krev se vařila, pomsta byla to jediné pro co žila a po čem toužila. Ve chvíli, kdy byli uvězněni, ji právě pomsta vyplňovala celý svět, krom toho neexistovalo nic jiné. Stejně tak, jako pro Wrangr neexistovalo nic jiného, než najít Harryho Pottera. Nedávala mu šanci.
A tak čas plynul, Remus už vzdal marnou snahu ji najít a i když dál pravidelně docházel do skladiště, vždy se smutkem zjistil, že se nic nezměnilo. A pak to přišlo, byla to mediální záplava.
Denní věštec skoro každý den informoval své čtenáře o další vraždě. Nikomu se to nechtělo věřit, oni obviňovali Joe. Napadala a zabíjela kouzelníky, občas náhodné mudly a vždy to byl masakr. Nenechávala prý nic na svém místě a brzy se stala centrální hrozbou. Bystrozoři po ní začali pátrat a Popletal ač nerad, musel přistoupit na to, že je zločinec. Lucius Malfoy toho přirozeně využíval pro sebe a jen mu našeptával dál, tak jako vždy.
A po Joe nebyla ani stopa, zmizela a krom jistých zpráv o tom, co zase udělala o ní nevěděli nic. Co bylo ovšem horší, že Joe netušila, z čeho ji viní. Ona jen dělala to, co měla.
Stopovala Wrangra a vyslýchala, blížila se k němu a do poslední chvíle se na to připravovala.
Jenže nebyla sama a v tom byl ten háček. Dlouhou dobu nikdo ze stopovaných, ani stopujících neměl možnost doslechnout se, co šokuje kouzelnický svět a proto jen pokračovali dál. Co by se stalo, kdyby dívka náhodou narazila na nějaké noviny nemůžeme odhadnout, byla by to náhoda, ale v tomto případě ještě nepracovala.
A čas plynul.

* * *
„Z tradic magických již v podvědomí kouzelníků jen málokdy zůstává.
Vítr odvál pryč a obavy vytvořily jiné, přesto Cestu jednu stále svět náš zná. Tam, kde dvě ústí v jedno hledej pravou víru. Nic není silnější než vědomí “patření si“.
A tak přijď v místa a požádej Jednoho. Otevře ti oči, vystav sebe sama a své druhé sebe. Nic nebude silnější než cesta vaše.
Ni bouře nezahladí stopy, ni země neroztrhá pouto.
Cesta jediná je otevřena pro každého, vkroč na ni v životě svém, jedinou možnost mýti budeš.“

* * *

Najali si ho ještě ten večer. Měl spolupracovat s dalším kouzelníkem a ačkoliv to bylo někdy proti jeho zásadám, souhlasil.
Ze svých cest, průzkumů a stopování měl posílat pravidelná hlášení a také to činil. Jen jednou se musel odmlčet na dlouhou dobu, když se po obou sledovaných doslova slehla zem. Tenkrát to trvalo dlouho, ale čekání bylo úspěšné, zase je našel a ihned informoval svého „nadřízeného“. Krom této činnosti nemusel už dělat nic.
Jen stopoval a posílal zprávy, vyčkával, dokud nedostane jiný příkaz. Jenže pak se něco zvrtlo.
Stalo se, že i on pochopil část své úlohy a jen pramálo se mu to líbilo.
Vždy si dělal záznamy a pečlivě, nyní do nich zapisoval i soukromé pozorování a postupně se obával rozkrývat tajemství, jež mu jeho zaměstnavatel neposkytl. Jeho instinkty mu už předtím říkaly, že je něco v nepořádku. Měly i tentokrát pravdu, obelhávali ho a když to i Han zjistil, postaral se o to, aby se dozvěděl vše.
Jenže to šlo už jen těžko. Od chvíle co si přečetl konečně Denního Věštce a zjistil, že je vše úplně jinak, neměl čas. Konečně se stalo to, na co čekal.
Dívka jež stopoval našla svou oběť.

* * *

„Je tu pořád tak pěkně.“ Řekla skoro až zasněně a rozhlížela se kolem. Dlouho tu nebyla a docela ji překvapilo, že ji vzal právě sem. Byla mu ale vděčná, tuto krajinu měla nesmírně ráda.
Zase se vrátila tam, kde byla před dlouhou dobou a tentokrát nebyla sama. Snape ji doprovázel, vlastně to byl jeho nápad, aby se „prošli“. A tak ji vzal do Irska na pobřeží, lépe řečeno k Poustevníkovi, kterého Joe už znala z dřívějška.
Očima hltala vše kolem a nemohla se nabažit té nádhery, příliš se to nezměnilo, vlastně skoro vůbec až na to, že zde byla patrná zima. Otřásla se a pak si spokojeně přitáhla plášť blíž k tělu…Irsko, to je nádherný kus země.
Jako vždy zjistila, že ji upřeně pozoruje. Byl to jeho nápad a byl spokojený s tím, že i jí se naprosto zamlouval. Rád ji pozoroval když se usmívala, bylo v tom něco hřejivého a nakažlivého.
„Ale proč právě sem?“ zeptala se překvapeně.
Jen se pousmál a pak se pomalu vydal podél pobřeží k jeskyni, jež obýval starý řezbář. Joe mu byla v patách a občas ho zdržela, když se nedokázala odtrhnout od toho co viděla. Trpělivě čekal, i když hluboko uvnitř sebe vědě,l že to není jediné překvapení dnešního dne. Tak moc se na to těšil, rozhodně byl zvědavý a to už je co říct…hlavně u něho.
Joe nic netušíc vešla do Poustevníkova obydlí a tak jako předtím se s ním pozdravila. Snape to samé učinil po ní a pak se dali všichni do nepříliš dlouhého hovoru. Nebylo toho mnoho, co by starý muž potřeboval vědět, pro něho snad ani neexistoval svět tam venku, on byl prostě na pobřeží a opracovával kameny.
Chvíli tedy společně rozmlouvali a pak k Joeyninému překvapení se jejich hostitel otázal, zda už byli na útesu. Skutečně nechápala, co tím myslí, vždyť tady jsou útesy skoro všude na pobřeží. Jenže Snape to nejspíš chápal jinak, že by v tom bylo něco jiného? Mlčky, ale rozhodně zvědavě to sledovala.
Profesor se pouze podivně ušklíbl a pak jen krátce kývl hlavou s odpovědí, že teprve půjdou. Na to se tvář starého muže podivně rozsvítila a v očích se zalesklo něco zvláštního. Už dlouho tam nikdo nebyl, na tuto kouzelnickou tradici už se vskutku skoro zapomnělo a teď tu má dva, kteří to chtějí zkusit. V duchu jim to přál, kéž by jim to vyšlo, ačkoliv byli docela zvláštní pár, ale cítil z nich spokojenost. Ano, skutečně by se to mohlo povést.
„O čem jste to mluvili?“ zeptala se nevině, když se rozloučili a s přáním Poustevníka se vydali zpět na pobřeží, na tu odlehlou část, kde jste mohli najít tajný průchod do jeskyní.
Snape jí neodpověděl a jen ji vybídl, aby vstoupila dál. Když tak učinila, byla překvapena.
Vše kolem krásně zářilo a nebyla zde ani zima ani tma. Bylo to jako něco podivného, matné světlo vycházelo z krápníků a hladkých kamenů, jež omýval před dlouhými roky snad i sám oceán.
„Jsou tady na začátku dvě cesty,“ konečně promluvil s pohledem upřeným hluboko do jejích očí. „Na konci se potkávají, ale mezitím jsou různě propletené. Sejdeme se nahoře.“ Řekl trochu záhadně a vydal se doleva. Dívka mu ani nestačila odpovědět, tak rychle zmizel.
Co to mělo ale znamenat?
Začínala v tom chápat něco podivného, co to jen bylo? Co jí ještě neřekl? Podvědomě vytušila, že to ale nebylo nic zlého, stejně tak jako cítila, že je to pro něho z neznámého důvodu důležité. Když se nad tím zauvažovala, uvnitř sebe cítila něco rozechvívajícího se, ta samá důležitost tedy byla i u ní, jen ještě nechápala příčinu.
Vydala se doprava a s pohnutím se rozhlížela kolem. Byla to nádhera a ona ji vnímala celou svou bytostí.
Myslela jen na to, co jí řekl. Sejdeme se nahoře…

* * *

Závozní hostinec, který v opuštěné vísce přetrvával už několik století a byl tak ve skutečnosti památkou, byl opět naplněn. Nejen místní si přišli vychutnat lahodné pivo a čerstvě upečené ječné koláčky, ale i někteří cizinci se tu a tam objevili. Právě oni byli častým zdrojem zájmu a přinášeli různé novinky, jež se po jejich odchodu přetřásaly ještě dlouhou dobu.
Ten večer se řešilo to nejožehavější téma posledních měsíců, totiž vraždící dívka z vyšších kruhů – slečna de Lator.
I dnes se opakovaly stále stejné domněnky a nejeden chvastoun měl možnost prohlásit, že kdyby se tu teď ukázala, vytřel by jí zrak. Vždyť nějaká pomatená holka jako ona si sotva dokáže bez pomoci zavázat boty.
Wrangr vstoupil zamaskován jako jeden z prostých obchodníků a ačkoliv jej tu nikdo neznal, klidně by jej i vtáhli do hovoru. Jenže tu se stalo něco, co ještě nikdo z přítomných neviděl.
Bolot byla sice obyčejná vesnička, ne čistě kouzelnická a tedy známá jako Prasinky, ale na kouzlení tu mohl narazit každý prakticky kdykoliv. A přesně to se stalo i dnes, jen v jiné formě a poněkud „uspěchaně“, jak by řekli místní, zvyklí na svůj klid a pohodu.
„Hej ty!“ vykřikl jakýsi ženský hlas ode dveří.
Najednou utichla veškerá zábava. Každý se chtěl podívat kdo to byl a podivné rozechvění způsobilo, že to zarazilo naprosto vše. Prostor mezi nimi se bleskurychle vyprázdnil.
Obchodníček stojící u nálevního pultu se na chvíli zarazil, ale pak se zřejmě nuceně uvolnil.
„Zase ty? Už jsem ti řekl ať za mnou nelezeš, neotravuj ženská!“ zavrčel a pokusil se tak vzbudit mylný dojem u vesničanů. Ti ale za ty roky zvyklí se do toho raději nepletli.
Měl holt smůlu.
„Nebuď idiot, škodí to tvé pověsti.“ Odsekla.
„Co chceš?“ otočil se konečně podrážděně a rukou naznačil pohyb směrem k hůlce.
Zůstala klidná a naprosto vyrovnaná.
Pak konečně jeden z místních a nejvěrnějších čtenářů Denního Věštce pochopil, koho to mají před sebou. „To je ta holka de Lator.“ Vypískl a sálem se ozvalo sborové huhlání a šeptání.
„Chci tebe.“ Řekla temně až to ostatními otřáslo a okamžitě zmlkli.
Wrangr se dal do smíchu. „Vrať se domů k hračkám. Určitě ti jich dali plno.“
„Vlastně nikdy žádnou.“ Řekla poněkud tvrdě a pak se očima zapíchla přímo do něho. „Zabil jsi mi kamarádku!“ vykřikla náhle.
„Jo tu…“ opakoval znuděně.
Joe se zablýsklo v očích. „Tenkrát jsem ti řekla, že proti tobě nic nemám a ať odejdeš.“ Odmlčela se na chvíli a všimla si, že ostatní je pozorují jako v nějakém mudlovské sportě. Čekali co bude dál, ale ani se nepohnuli.
„Dnes už to neřeknu,“ dodala výhružně a udělala krok a pak další a další k němu.
„Jsi směšná.“ Řekl podivně.
„Tak proč se bojíš? Jsi přeci Zabiják, ti neznají strachu.“ Posmívala se mu.
„A ty jsi zase vražedkyně. Dosud už se nedostaneš.“
„Vsadíme se?“ ušklíbla se a oči jí ztvrdly při pohledu na něho. Změnily se v diamant.
Je to tady.. pomyslel si vesničan co četl Věštce. Tak takhle to dělá…

* * *

Cesta na ni podivně působila, cítila se v jednu chvíli tak šťastná a v tu další jako by snad byla z něčeho zkoušená, ale pak se jí ulevilo, když zjistila že uspěla. Celou tu dobu se rozhlížela kolem a nemohla se nasytit pohledu na třpytné jeskyně, lákavé odbočky a další zákruty tohoto labyrintu.
Byla zvědavá co je dál, ale bála se jít moc rychle, nebo opustit tyto kameny dřív, než se jich nasytí. Mohlo by to trvat i roky, byly tak nádherné a jasné. Hlaďoučké na dotek a chladivé.
Našla i stěnu, která byla porůznu popsaná iniciály nějakých jmen a divila se jejich tvarům a zpracováním. Museli být některé i pár století staré.
Takže toto místo bylo snad posvátné?
Také jako vedena v nějakém snu vzala do ruky ostřejší kámen. Cítila nutkání také zvěčnit iniciálu, ale pak se zarazila. Proč by to měla dělat? A proč by do skály měla rýt J jako Joe? Ne, to pro ni nemá význam. Tak tam vyryla něco jiného. Jedno jednoduché a zakroužené písmeno, o kterém si byla jistá, že ho tam musí zanechat.
Skála se před ní rozestoupila a ona spatřila kamennou římsu.
Teď nepokrytě překvapeně hleděla na vše kolem.
Ani si nevšimla že po cestě sem stoupala, či snad ne? Vždyť nyní byla několik set metrů nad zemí a pod jejíma nohama se rozkládalo moře. Cítila jeho vůni a slyšela křičet hladové ptáky. Tak tohle tedy myslel tím :sejdeme se nahoře? Ale kde tedy byl on?
Fascinovaně sledovala scénu pod sebou, ani si ho nevšimla když přišel a když na malý okamžik jeho oči, srdce a celou jeho bytost rozzářilo nevyslovitelné štěstí. Byla tam, přeci jen…
Jeho Joe.

* * *

Vše kolem pohltila detonace světla, nikdo nejdřív netušil, odkud se bere. Nikdo nedokázal ani vzhlédnout aby se podíval, čelit mu bylo hrozivé. Pak se to jednomu z vesničanů přeci podařilo.
To světlo vycházelo z té dívky, bylo to neuvěřitelné.
„Zabij jsi ji a já chci za to tvůj život.“ Řekla podivně zvučným a hlubokým hlasem. Oči ji pulzovaly silou diamantu protkaného rudými žilkami. Opět cítila zlost, vztek, ale nebylo to takové, aby se neovládla.
Wrangr se předtím pokusil vytáhnout hůlku, ale srazila ho jediným pohybem ruky k zemi. Vzdoroval a pokusil se bojovat, ale to co viděl, ještě nikdy nezažil. Poprvé v životě naprosto nevěděl, co má dělat.
Srazila ho na kolena a on tam jen tak klečel, naprosto neschopný se pohnout, nebo se na ni jen podívat. Světlo které z ní prýštilo ho bodalo a pálilo v očích, jakoby v nich měl zabodnuté ostré dýky. Pak najednou zaniklo a všichni se cítili slabí a neschopní dýchat.
Wrangr také.
V zápětí se stali dvě věci, na které by se stěží dalo zapomenout, do místnosti vpadl dveřmi zarostlý černovlasý muž s potměšilým, leč nyní vystrašeným výrazem a za ním vstoupil poslední člověk, kterého by dívka čekala.
Han Gwennyd.
Věnoval ji jeden jediný pohled a pak namířil na černovlasého chlapíka na zemi hůlku a pronesl to poslední: „Avada Kedavra!“
Muž zhasl a už se nikdy nepohnul.
Wrangr se najednou zvedl a upoutal pozornost dívky i ostatních. Ti naprosto zmatení a konsternovaní nechápali a ustrašeně se krčili. Co se to dělo? Najednou sto světlo, vražda a ta holka co o ní psali ve Věštci!
Odrazila ho a on narazil na stěnu na druhém konci sálu, přešla pomalu k němu a donutila ho před ní kleknout. Nemohl udělat nic, pronikla mu v jediném okamžiku do hlavy a srdce, měla ho ve své moci.
Hrála si s myšlenkou na to zastavit tlukot jeho srdce a také sledovat jak umírá. Přetrhnout jedinou žilku v mozku a nebo jeho plícím říct, aby už se nepohnuly a on by se udusil. Tak snadné by to bylo, stačilo tak málo, jen to vyslovit. Přát si to. Pak ji ale došlo něco, co dlouho odmítala. Ne spíš o tom nepřemýšlela, jejím cílem přeci bylo Wrangr najít, nyní chápala, že zabít jej by bylo špatné.
Remus měl pravdu, Gabriela také, když ji přišla navštívit ve snu. Nakonec měl pravdu i Snape, který jí přeci říkal, aby nikdy nezabíjela úmyslně.
Hleděla Wrangrovi hluboko do duše a viděla strach a stejně tak i všechny jeho hříchy a vraždy kterých se dopustil. Měla ho jako na podnosu a musela se rozhodnout co s ním udělat.
Han ji sledoval a tiše doufal, věděl že ty lidi předtím nezabila, že to byl někdo jiný, vlastně mu došlo že to byl Grisna. Ten kterého před ani ne pěti minutami zabil on, ale doufal, že ona tu vraždu nespáchá. Nepřál si to, i když by to asi pochopil.
„Pro každého to, co sám chystal.“ Řekla najednou a pak se dala do smíchu, bláznivého.
„Ano, to je přesně to, co udělám.“
Všichni mlčky přihlíželi a ani se neodvažovali dýchat.
Joe naposledy napřáhla ruku a namířila konečky i část dlaně na Wrangrův krk. Ten vycítil, co ho asi čeká. Nikdy neměl pravé city a neměl je ani teď, jen ji nenáviděl a sebe i ostatní vinil z toho, že ho dostala. Co s ním tedy chce udělat?
„Přeji si, aby to co odteď uděláš jiným postihlo tebe, pokud to bude špatné.“ Začala pevně odříkávat a s každou další slabikou a s každým dalším nadechnutím to dostávalo status pravdy a kouzla jež nelze zrušit. „Od této hodiny budiž proklet, ať se proti tobě obrátí, co jiným ve zlém učiníš a dvojnásob tě to potrestá. Ať nejsi víckrát schopen použít temné síly a ublížit živým i mrtvým. Buď označen.“
Nastalo ticho, byla to jen chvíle, kdy se nepohnulo nic a jediný zvuk, ba dokonce zvenčí se neozval. A pak vzduch přetnulo bolestivé zakřičení Zabijáka Wrangra.
Svezl se na zem, kde se zmítal v bolestech a křičel ze všech sil. Vypálila mu na krk znamení a to bylo žhavé a planulo. Byl to kruh protnutý jediným paprskem. Bylo to znamení.
Tak odčinila smrt své nejlepší kamarádky a další ublížení, nehledě na to, co musel jistě provádět i daleko před tímto dobrodružstvím. Vypálila mu cejch a postarala se o to, aby už nikdy ve svém životě nepoužil černou magii a nebo aby vědomě neublížil člověku. Kdyby to byl udělal, znamení by ho vytrestalo daleko hůř a navíc znemožnilo by mu to dokončit jeho špatné úmysly. A tak v tuto jedinou chvíli z rázu přestal být Zabijákem.
Už nebyl nic, jen obyčejný kouzelník poznamenaný kletbou co nelze zrušit.

* * *

Tenkrát o Vánočních svátcích ji vzal sebou na prastarou Cestu. Byla to zkouška, která je měla buď navždy spojit a nebo rozdělit a on nepochyboval o tom která z těchto možností to bude. Nikdy by nemohl být šťastnější, než když ji uviděl, že už tam na něho čeká.
Byla tam a to bylo to poslední a nejkrásnější, co mohl o Vánocích zažít.
Magický a prastarý zvyk milenců, jež se rozhodnou spojit své životy a podstoupit zkoušku své víry v sebe navzájem. Jak řekl v jeskyni jsou na začátku dvě cesty, klikatí se a rozbíhají, mají mnoho slepých stezek a odboček, ale pro ty, čí láska je natolik silná kouzlo propustí a nejdou se. Odměnou na druhé straně jim je spojení takové, jež se rovná sňatku.
Ale jen opravdová láska může zvítězit a jen ten, kdo miluje se může dostat na druhou stranu a nezabloudit. Tuto zkoušku lze podstoupit jen jedinkrát v životě a když se nezdaří, už nikdy nelze opakovat.
Právě proto byla nahrazena praktičtějšími a obřadnějšími zvyky. Nehledě na to, že v pozdějších dobách se kouzelníci mezisetbou už nebrali pouze z lásky a proto se slib manželství přenesl jinou formou dál.
Ten který nyní podstoupili oni byl ten dřívější a skutečný. Pouto jež je spojilo bylo hluboké a stejně silné jako víra v ty dva samotné. Byl to jejich společný a taný dárek k Vánocům.
Joe poznala co se stalo a nebylo potřeba to dále rozebírat. Stejně tak bradavický profesor lektvarů o tom nemluvil. Jen to věděli a cítili.
Skutečně je to spojilo tak, jako by nikdy na veřejnosti nemohli být. Nyní tedy patřili k sobě a sobě navzájem. Nezvyklé, ale krásné jen pro ně dva.
A tak stáli opřeni o sebe navzájem a dívali se na moře.
Dlouho…vždyť byly Vánoce, nebylo kam spěchat.
Nekonečně dlouho…

* * *

A Denní Věštec měl opět o čem psát.
A náhodný svědek, který občas pracoval pro Řád, měl opět o čem mluvit.
A vesničané znovu zasedli ke stolům aby vzpomínali.
Jen Joe a Han byli pryč společně.
Jen Wrangr byl poznamenán a zničen.