Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis třetí

Včera jsme donesli zásoby vody na několik dnů. Chodíme pro vodu do lesní studánky, která od města asi dvě hodiny chůze. Deset kilometrů, možná. Nejsem si zcela jistá. Ale občas trvá půl dne, než se vrátíme zpět. Někdy je velmi těžké se dostat z města. Někdy se z města ani nedostaneme. Pro vodu nás musí chodit tak pět šest lidí. Každý většinou nese mezi pěti až deseti litry, to je individuální.
Není to ode mě hezké, ale je dobře, že nás už není tolik, co dříve. Obstarávat jídlo pro stovku lidí bylo velmi těžké a mnohdy jsme byli o hladu až několik dní. Dnes nás je pětatřicet. A bude nás méně. Ale to není důvod, proč někoho odepsat. Není to etické.
Museli jsme změnit své útočiště, už několikrát. Nyní sídlíme ve sklepech domů, sice nám chvíli trvalo, než jsme je udělali obyvatelnými, ale nakonec se podařilo. Ty místnosti nejsou sice moc velké, ale všichni mají kam složit hlavu. Máme i několik dvoupatrových postelí, ale hlavně matrace a spacáky. Dokonce i dětské kočárky. Využijeme vše, co máme. Díky dešťové vodě máme, co pít, když nemůžeme pro vodu, máme, kde se umýt, přeprat to nejšpinavější prádlo.
Nejhorší je to s dětmi. Máme dohromady pět dětí. Tři chlapce a dvě dívky. Od tři do sedmi let. Samozřejmě jsou mezi námi i dva patnáctiletí, ale ty já už nepovažuju za děti, sama si dobře vzpomínám, jak mě štvalo, když mě někdy v patnácti letech přirovnávali k dětem. A tahle doba donutí rychle dospívat, tak můžu bezpečně říci, že oni jsou víc dospělí, než kdysi já.
Kdysi? Není to ani deset let, co jsem byla v jejich věku.
Došlo mi, že žádám toho, kdo bude má slova číst, aby vzkázal, těm co mě budou hledat, že jsem se nevzdala. Ale jak někdo pozná komu to má říct a kdo vzkazuje? Nijak.
Jmenuji se Romana Tárová, je mi čtyřiadvacet let. Jsem matka Viktora a Anežky, dvojčat, které se narodily až několik měsíců po jejich odchodu, jsou jim tři roky.
Kdo jsou oni? Ti, na které čekám? Můj otec Karel Tár, dnes už asi šedivějící stařík. Můj snoubenec, Patrik Janů, ani nevím, jestli ho ještě někdy uvidím. A pár dalších přátel: Tomáš Filip, Tereza Průchová a Marek Švejda. Ty další neznám.
Doufám, že až se vrátí, budu ještě žít a mé děti také. Doufám, že přivedou ty, které slibovali, protože vychovávat děti v téhle kruté době, není zrovna med. Jsem členka výzkumného týmu a dělám vše proto, aby mé se mé děti dožily každého dalšího rána a zatím se mi to daří. Jednou bych ráda, aby poznaly svého otce.
Za svého nejbližšího mužského příbuzného považují Adama. Přítele, který je mi blízký a velmi mi pomáhá. Dokonce pomáhal mým dětem na svět. Začínám se bát, že získává víc než moji přízeň…