Sněhurka

I.
Na trůně království, jehož jméno legenda moudře neuvádí, se už pět set let držel rod Abraxů. Král Abraxas VII. Byl jediným potomkem krále Abraxa VI. a na trůn nastoupil pozdě, protože Abraxas VI. se držel žezla vytrvale do věku devadesáti pěti let. Abraxas mladší nepatřil k nejrozvážnějším mužům v Království ani si nebyl dvakrát vědom svých povinností. A tak se stalo, že byl vlastní korunovací poněkud zaskočen. Pokud jde o jméno -Abraxas- některým se zdálo nezapamatovatelné, jiným nevyslovitelné a většině pak prostě nemožné. Navíc se po sedm vládnoucích generací jméno panovníka neměnilo a tak si lidé v Království zvykli mluvit o svém vladaři prostě jako o Králi. Královu svatbu v jeho věku čtyřiceti let uvítal celý národ s nadšením a očekáváním, protože Král jakožto poslední své linie zoufale potřeboval dědice. Zmatek, který by po případném vymření Abraxovského rodu nastal, si nikdo ani nechtěl představovat.
Legenda říká, že král svou ženu vroucně miloval. Pravda je jen na půli cesty. Svatba Krále s mladičkou Leontýnou byl sňatek z rozumu. Leontýna byla z dobré rodiny- dost dobré na to, aby se hodila pro Krále, ale ne dost na to, aby si dělala další nároky spojené s následnictvím. Jak plynul čas, vyvinula se však mezi manželi pevné pouto založené na vzájemném porozumění. Takové pouto, které nikdy nevznikne ve vztahu vyplývajícím z vášnivé lásky. Když tedy Leontýna konečně otěhotněla, celý palác se radoval. Protože lékaři považovali královnino těhotenství za rizikové, zařídil Král, aby se jí dostalo všeho, po čem zatouží.
Tato fakta nejsou nová. Ta nám řekne i nevěrohodná legenda. Co už ale neuvádí, je Králova pohotová odpověď na lékařův dotaz, zda má v kritickém momentu obtížného porodu usilovat o záchranu matky nebo dítěte. Král neváhal ani okamžik, zda zachovat život dalšího Abraxa nebo své oddané ženy, a zvolil život dítěte. Když potom zjistil, že nejmladší z linie Abraxů je holčička a ještě k tomu nijak kypící zdravím s nepřirozeně bledou pletí, trochu svého ukvapeného rozhodnutí zalitoval. Lékař mu zdědil, že poslední královnina slova byla, že děvče je bílé jako sníh a má se tedy jmenovat Sněhurka. Král pohnut výčitkami svědomí se rozhodl její poslední přání akceptovat. Pravda, jméno to bylo neobvyklé, pro královskou dceru nedostatečně vznešené a, co si budeme povídat, nepříliš inteligentní.
„A co,“ říkal si tehdy Král, když držel děvčátko v náručí a díval se do jeho černých oček. „Vzhledem k tomu, že přirozené bylo, aby se jmenovala Abraxovna VI., může být holka ráda za Sněhurku.“

Král byl rozhodnut věnovat dcerušce lásku i za její matku, kteréže smrt si kladl za vinu. Byl sám k sobě nespravedlivý: Kdyby volil opačně, měl by na svědomí pro změnu život Sněhurčin a kladla by mu to za vinu navíc i jeho manželka. I tuto obhajobu jeho neodbytný a nelítostný hlas svědomí smetl argumentem, že věrná Leontýna by mu neudělila ani slovo výčitky. Tak se stalo, že Sněhurka byla do svých tří let nehorázně rozmazlována a Král si vlivem své bezstarostné povahy přestal dělat těžkou hlavu s následnictvím. Přes naléhání celého dvora nacházel své potěšení v početném kruhu milenek a byl s tímto stavem navýsost spokojený. Vše se změnilo o novoročním plese třetího roku od Sněhurčina narození.

Lavinie nebyla z nijak bohaté rodiny. Patřila sice k jedné ze starých šlechtických rodů, ale šlo zároveň o rodinu vcelku chudou. Laviniin otec zchudl při neúspěšném podnikání a prostředí, ve kterém děvče vyrůstalo, nemohlo soupeřit ani s domovy měšťanů střední třídy. Po tom osudovém bankrotu navíc pan otec značně zahořkl a ve své hrdosti odmítal veškerou finanční pomoc od stále se zužujícího počtu známých. Bohužel, odmítl podporu jednoho z posledních přátel, když jeho manželka potřebovala peníze na životně důležité léky. Malá Lavinie tedy od sedmi let vyrůstala v péči stále víc se v alkoholu utápějícího otce.
Neželela jeho ztráty, když se v jejích sedmnácti letech upil k smrti. Moc dobře si pamatovala, jak ho na kolenou a s pláčem prosila, aby nenechal maminku umřít. Nezapomněla mu rány, které utržila při mnoha z jeho opileckých návratů domů. Oboje by mu byla ochotna odpustit. Co mu ale nikdy neodpustila, bylo, že ji odsoudil k obsluhování chátrajícího hostince. Že jí upřel život mladé šlechtičny, jejíž jedinou starostí bylo, kterou z drahých látek si vybere pro ušití róby na dnešní večer. Nedopřál jí ani vzdělání na prestižní škole. Přitom bylo jisté, že po babičce- proslulé čarodějce- zdědila kouzelné schopnosti. Otec ji nedovolil magii studovat, protože by ho neměl kdo živit obsluhou hospody. O tyto všechny možnosti ji otec připravil, alespoň tak to Lavinie viděla.
Když se tedy zbavila otcova tíživého vlivu, využila všeho, co v tu chvíli využít mohla. Bez váhání vsadila všechno na jednu kartu. Prodala hospodu po otci, nechala si jen jednopokojový byt v patře a za utržené peníze si koupila luxusní šaty a několik kouzelnických knih. Zlepšovala se v kouzlech a o obživu se nestarala. Hned první večer totiž potkala v pro ni teď už cizím hostinci mladíka, který ji moc rád zajistil nocleh a po nějakou dobu i obživu. Lavinie k vlastnímu prvotnímu překvapení zjistila, že není vůbec těžké svést muže a že nemusí ani využívat magii, aby s ním manipulovala a získala, po čem touží. A tak se pomalu blížila k životu, po jakém toužila. Jeden milenec ji nemohl zajistit to, co potřebovala a tak stoupala po společenském žebříčku výš.
Bylo jí devatenáct, když se poprvé podívala na vyhlášený novoroční ples na královském dvoře. Její poslední milenec náhle zemřel na selhání srdce po vypití ranní kávy. Do toho okamžiku byl naprosto zdráv. To by se nám mohlo zdát jako záhada, nebýt faktu, že týden před svou smrtí žádal Lavinii o ruku a vyhrožoval, že ji zničí, když odmítne.
Toho dne byla tedy Lavinie volná, oblékla si své nejnovější šaty a vydala se na ples za jediným účelem: najít si přítele v těch nejvyšších kruzích a tomu by třeba i žádost o ruku hned tak neodmítla.

Král nebyl jediný, komu se zastavil dech, když neznámá hnědovláska v černobílých šatech vstoupila do místnosti. Zdálo se, že si fascinovaných pohledů celého mužského osazenstva není vůbec vědoma, a když jeden mladý rytíř před ní teatrálně padl na kolena, jen stěží skrývala rozpaky. Krasavice se nesla tanečním sálem (chůze její pohyb zdaleka nevystihovala) a mířila k lavicím u zdi. Zdálo se, že přišla sama. Její šaty byly jednoduché a přesto geniální. Černá, úzká, saténová sukně s decentním rozparkem podtrhovala její štíhlou postavu a dlouhé nohy a bílý korzet s výstřihem, který byl sice dosti hluboký, ale na ní tak nějak nepůsobil vulgárně. Co na ní bylo nejnápadnější, byly její vlasy. Kaštanové kadeře jí splývaly kousek pod ramena a Král téměř cítil jejich hebkost, když je prohrábne rukou nebo když ucítí jejich dotyk, až se ona k němu bude naklánět. Čokoládové oči- stejného odstínu jako její hříva- se zdály vyděšeně těkat po neznámé místnosti jako oči laně chycené na palouku hloučkem lovců. Dokonalá krása. Král věděl od prvního okamžiku, že ji musí mít. Že ji musí držet v náručí, líbat karmínové rty a hebkou šíji.
Jeho pohled se střetl s jejím, stydlivě sklopila hlavu, zamrkala dlouhými řasami a skryla překrásný obličej a rozpaky za vějířem. Rozhodl se: Dnes neodejde domů sama ani v doprovodu některého z přítomných pánů. Vlastně ji vůbec nehodlal nechat opustit tento palác.

Lavinie se nenechala oslnit leskem a bohatou výzdobou největšího sálu v královském paláci. Její pozornost zaměstnávalo jeho osazenstvo. S potěšením si uvědomila okouzlené pohledy mužů i závistivé pohledy žen. Nemusela ani použít magii, její krása byla toho večera přirozená. Ovívala se elegantním vějířem a kráčela sálem. Nemusela si klestit cestu, většina lidé jí spontánně ustupovalo z cesty. Jeden mladík se jí vrhl do cesty a klekl na jedno koleno: „Vznešená paní, vítej mezi námi obyčejnými smrtelníky,“ prohlásil žoviálně.
Ocenila jeho snahu úsměvem, do kterého oddávkovala přesnou dávku rozpaků. Když si byla jistá, že její výraz mladík i přihlížející přečetli správně, odvrátila naoko kvapně pohled, dvakrát mrkla hustými řasami a šla dál. Vybrala si lavici s nejlepším výhledem na celý sál, opatrně se rozhlédla kolem, aby si byla jistá, že její gesto nikomu neunikne, a pohodila hlavou. Pečlivě naaranžované kadeře se zavlnily a na okamžik odhalily volnou šíji zdobenou jediným tenkým řetízkem. Posadila se na polstrovanou lavičku a ještě jednou se rozhlédla. Zachytila králův pohled. Z toho jediného pohledu vyčetla jeho chtíč, touhu i okouzlení a dokonce i záblesk rozhodnutí, že ji získá. Málem se spokojeně usmála. V poslední chvíli stačila sklonit hlavu a pobavení zakrýt praktickým vějířem.
Dobrá, nemířila sice původně až tak vysoko, ale nebyla z těch, kdo zůstávají při zemi, když mohou letět k výšinám.

„Takže, vy jste poprvé na takovémto plese?“ ptal se král toho večera už počtvrté.
Lavinie trpělivě odpovídala s nesmělým úsměvem, že ano.
„Ano jistě,“ přitakal roztržitě král a horečně přemýšlel co moudrého by dál řekl.
„A jak se vám tu líbí?“ zeptal se nakonec. Tato otázka zazněla pro změnu už potřetí.
„Je to nádhera,“ vydechla nadšeně. „Nechce se mi věřit, že tady jsem.“
Ještě jednou si prohlédla jeho bezradný výraz a usoudila, že už nastala vhodná chvíle k tomu, aby se trochu rozpovídala. „Víte Veličenstvo, naše rodina nebyla vyloženě chudá. Jsem šlechtična a jsem na svůj původ hrdá, ale otec přišel na mizinu při jednom nevydařeném podniku…“
„Podnikatelství,“ odfrkl si pohrdlivě král. „Není nic méně jistého. Nic proti vašemu otci, jistě to byl poctivý muž…“
„… který odmítl přistoupit na jejich špinavou hru,“ doplnila ho hbitě Lavinie.
Král se spokojeně usmál nad průběhem konverzace a zeptal se: „A jak se dař panu otci?“
„Zemřel,“ pronesla suše, dřív než se stačila zarazit. Král se zalekl výrazu v jejích očích, který v tu chvíli zachytil, ale brzy ten pocit vyhnal z hlavy jako výplod vlastní představivosti.
„To je mi líto, madam,“ vypravil ze sebe po chvíli.
Lavinie už měla zase dostatečnou kontrolu nad svými myšlenkami než, aby dodala, že nemusí, a nasadila výraz, který jak doufala vyjadřoval, jak statečně tu ztrátu přemáhá.
Král už měl dost této plodné konverzace a především dost vína v krvi na to, aby ji dovedl k ještě plodnějšímu konci.
„Nechtěla byste se projít?“ navrhl a vstal.
„Může vaše výsost jen tak zmizet z vlastního plesu?“ zeptala se překvapeně, přestože moc dobře znala dvorskou etiketu.
„Můžu si zmizet kdykoliv a na jak dlouho budu chtít,“ prohlásil sebejistě, přestože vůbec netušil, zda to dvorní etiketa dovoluje nebo ne.
„Třeba na celou noc?“ nadhodila nevinně a vrhla po něm poprvé za ten večer koketní pohled.
„Třeba na celý den,“ odpověděl se spokojeným úsměvem. „Ale ten je ještě daleko. Půjdeme.“
Nabídl Lavinii ruku a pomohl ji vstát. Ve skutečnosti držela ona jeho, aby nepodlehl vínem způsobené ztrátě rovnováhy. Vířil v ní odpor. Nenáviděla alkohol a jeho účinky na lidech a opovrhovala těmi, kdo mu podléhali. Nechala by neopatrného panovníka spadnout, ale nestála o pozornost okolostojících. Navíc, žádný z jejích milenců nikdy neměl její úctu, nebyl důvod, proč by si ji měl zasluhovat Abraxas VII.
„Do zahrady?“ nadhodil nepřesvědčivě.
„Kam si přejete vy, výsosti,“ odvětila tiše.
„Venku bude zima…nechtěl bych, abyste nachladla. Půjdeme jinam.“
Čekal na její odpověď, ale nedočkal se. Zkusil nahlédnout do sklopených očí, ale nic v nich nevyčetl. V duchu proklel tuhle společenskou komedii, povzdechl si a vzal ji za ruku. Hodně už jich takto skrývalo pohled plný studu a rozpaků. Ale on je přeci jenom král a takový fakt rozboří i tu nejpevnější hráz zábran a nejistoty.

Lavinie sledovala Krále, jak otevírá skříňku s lahvemi vína a hledá skleničky. Pousmála se, spokojena se svým výkonem. Král se cítil nejistě, protože mu připadala tak nadpozemsky krásná, ale ona přitom dělala všechno pro to, aby jistoty dobyvatele nabyl zpět. Už se jí ale nechtělo postávat u dveří a čekat na pozvání. Nenuceně se posadila na postel a uhladila si vrab na sukni.
Král se k ní otočil se naplněnou sklenicí červeného vína, hbitě se postavila, aby víno přijala. Zbytečnost toho přípitku je otravovala oba, ale udělali, co si mrav žádal s očima upřenýma jeden na druhého. Nechala ho, aby vzal číši z její lehce se třesoucí ruky a odložil ji na poličku. Přitáhl si její chvějící se tělo k sobě a cítil, jak se přes počáteční odpor podvoluje. Sklonil se, aby políbil rty v té dokonalé tváři a zajel rukama do hebké záplavy kadeřavých vlasů. Tak dlouho to chtěl udělat. Jako by to byla věčnost, kdy vstoupila do sálu v paláci. Připadal si, jako by po ní toužil celý život. Její něžná ruka se nesměle ovinula kolem jeho krku a dívka se k němu přivinula, čímž říkala, že chce patřit jen jemu. V duchu proklel rozlohu těchhle královských komnat a doklopýtali k posteli. Nebyla rozestlaná, jen překrytá přehozem s královským emblémem. Bylo to lepší, samet byl příjemně chladný. Obratně uvolnil tkaničky na jejích šatech, a ty jí kupodivu bez dalšího odkladu spadly z ramen. Král si myslel, že největší krásu spatřil, když vešla do plesového sálu, ale teď se musel opravit. Držel ji od sebe na délku paží, aby se mohl kochat tím pohledem. To netrvalo dlouho, protože i jeho trpělivost měla své meze. Dychtivě přitiskl tvář na drobná ňadra a povalil ji na sametový povrch svého obrovského královského lože. Lavinie jen tlumeně vzdychla a objala jeho hlavu chvějícíma se rukama.

Ležela na zádech a bezděky se otřásla zimou. Neobtěžoval se sundat přehoz z postele a teď se neměli čím přikrýt. A jí byla zima. Král nebyl ani zdaleka nejlepší milenec v jejím životě. Lord Berkesy, kterého … zabila ta nešťastná nehoda s ranní kávou… byl o hodně pozornější a za každou cenu se snažil, aby jeho zbožňovaná hraběnka byla spokojená. Ne tak král ve svém mylném přesvědčení o pověsti nepřekonatelného milovníka, kterou v něm živily dvorní dámy, jež buď postrádaly odhad nebo tály jako jarní sníh už při pomyšlení na královský titul. Ale Lavinie byla dobrá herečka, a ten titul lákal samozřejmě i ji. Přivinula se ke Králově hrudi a se rty těsně u jeho ucha špitla: „Nevěděla jsem, že je možné zažít takovou rozkoš a přitom zůstat na zemi…tedy na posteli.“
Objal ji jednou rukou a přitáhl si ji k sobě tak, aby se rty dotýkal hebkých kadeří spadajících kolem ramen. Ucítil zachvění a uvědomil si chlad v místnosti
„Promiň,“ řekl a zvedl se, aby zpod jejich těl vytáhl sametový přehoz, kterým je pak oba přikryl.
„Slibuju, že už nedovolím, abys trpěla- i kdyby třeba jenom zimou. Teď jsi jen moje.“
A ty můj, pomyslela si Lavinie potěšeně, schoulila se do jeho náručí a ve stínu pod pokrývkou skryla triumfální úsměv.

Královu svatbu uvítala celá země s nadšením. Někteří reptali, že zchudlá šlechtična nemá ani dostatek váženosti u dvora ani dostatečně vznešený původ, ale většinou převážila všeobecná úleva, že zase svitne království naděje na následníka, protože tříletá Sněhurka ještě opravdu nebyla na vdávání. Jen králův nejbližší rádce protestoval se značnou vehemencí. V přítomnosti budoucí královny mu běhal mráz po zádech. Byla nadpozemsky krásná, ale v tom to nebylo. Měl jistotu, že kdyby byla ošklivá jak noc, s bradavicí na nose a opelichanou černou kočkou na rameni, moc by se na tom pocitu nezměnilo. Ale Král byl hluchý k námitkám svého nejlepšího přítele- jediného přítele, jakého si v královském postavení a se svou povahou ponechal. Oženil se začátkem jara, necelé čtyři měsíce od novoročního plesu.
Královna nadšení abraxských občanů z naděje na následníka nesdílela. Nehodlala je totiž v nejbližší době naplnit. Konečně měla k dispozici vhodné podmínky pro rozvoj magických schopností, poskytla jí je palácová knihovna a tajná komnata za dveřmi královniných pokojů. To první, co ji vštípila babička, když ji bylo šest a ona ji učila proměnit trs trávy v hrst písku, byly následky jaké čarování má. Nikdy nezkoušej kouzlit, když se na to necítíš. Bylo by to nebezpečné, magie vyžaduje všechnu fyzickou sílu, jakou máš. Nezkoušej to, pokud ji nemáš. Ne, nebude to zkoušet. Následník trůnu bude muset počkat.

II.
Sněhurka se potulovala po dvoře. Vychovatelka ji dala volno, než se dostaví lekce vyšívání. Teď se vyhýbala dvořanům mířícím za každodenními zábavami i povinnostmi, sloužícím chvátajícími za splněním rozkazů zadaných netrpělivými pány a dámám, které se v příjemném jarním dnu procházely po dláždění a rádoby pohoršeny otáčely hlavy před uznalými pohledy procházejících pánů. Sněhurce bylo patnáct, ale znala tyhle dvorní hry moc dobře. Rozuměla jim a učila se je hrát. V zamyšlení narazila do mladičkého chlapce, kterému se s nárazem rozsypaly listiny, které nesl. Spěšně se omluvila, ale když se chtěla vydat dál, zastavila se a vrátila se na místo.
„Výsosti, promiňte,“ zamumlal, když sbíral dokumenty po dlažbě. „Nevšiml jsem si vás…“
Sklonila se, aby mu pomohla posbírat papíry a chytla ho za ruku, aby zastavila omluvný monolog. Chlapec na okamžik zrudnul a zmlknul.
„Byla to moje chyba,“ prohlásila pak dostatečně zřetelně a podala mu zbytek papírů. S tím se zvedla, otočila a odběhla svou cestou. Chlapec za ní zíral, ještě stále okouzlen tím úsměvem, který mu věnovala. Ne, že by to bylo něco neobvyklého. Mladá princezna smíchem ani milými úsměvy nešetřila, ale tenhle patřil jen jemu. Díval se za ní dávno po tom, kdy lem její šustící sukně zmizel za rohem. Sněhurka už na něj nemyslela, myslela na večer, kdy si oblékne nové šaty, které jí vybíral tatínek. Náhle se s nepříjemným pocitem zastavila na rušném nádvoří. Cítila, jako by ji propaloval něčí pohled. Pomalu se rozhlédla po nádvoří, potom po okolních oknech. Měla dobrý zrak, poznala postavu v nejvyšším okně paláce, která z ní nespouštěla oči. Stála jako socha, krásná a ledová.
Socha není zlá, ona je, připomněla si Sněhurka v duchu a rozhodně se vydala dál za svým cílem.
Královna si zamyšleně podepřela hlavu rukou. Lidé se už tak děsí jen pohledu do jejich očí a vyprávějí si o ní krvelačné historky, i když Král jejich šíření tvrdě potíral do té míry, že vyslal tajné hlídky do vesnických hospod po celém království. Nevadilo ji to. To on chtěl, aby jeho ženu milovali stejně jako ji zbožňoval on. Ona nepotřebovala ani jejich důvěru ani jejich lásku. Ale nebylo nutné je zneklidňovat ještě víc. A stát v okně takhle jako bohyně pomsty celé dny její pověsti moc nepřilepší. Jenže ona chtěla mít přehled o všem, co se dělo. A hlavně chtěla mít přehled o ní. Sněhurka byla tak neuvěřitelně krásná, se svou alabastrovou pletí, bohatými vlasy jak havraní peří a uhrančivýma černýma očima. K tomu ten milý a vřelý úsměv třešňových rtů, při kterém se jí rozlila červeň po tvářích a dělala její mladistvé kouzlo ještě působivější. Byla ještě dítětem, tak se často uklidňovala. Ale spoustu okamžiků podobných tomu, který právě teď viděla, nasvědčovalo tomu, že tak už to dlouho nebude. Okouzlovala už nejen nebohé chlapce, jako byl tenhle sluha. Královna vnímala pohledy dvořanů a rytířů, které kdysi patřily jen jí. A bylo tomu tak, i když je začala děsit a přestože pro ně byla nedotknutelná. Přesto toužili všichni jen po ní.
Povzdechla si. Problém se Sněhurkou se bude muset vyřešit. Naštěstí ji zamilovaný tatínek nehodlal příliš brzo provdat, což by se Lavinii nehodilo zase z dynastických důvodů. Možná už nastal čas, aby zemi opatřila tak často vzývaného následníka. Ale jeden problém po druhém. Teď si opatří něco, co ji dá dostatečný přehled, aniž by musela stát denně u okna.
Ještě jednou přeleštila hedvábným šátkem plát mosazi. Nerada ho sundávala ze zdi ložnice. Tak ráda se do něj dívala a Abraxas se bude ptát. Rád ji pozoroval, když si před ním rozčesávala vlasy. Ale kouzlo vyžadovalo, aby měla k předmětu úzký citový vztah. Přešla k vařícímu kotlíku a zamíchala stříbřitou tekutinu lžící. Trochu nabrala, zvedla a nechala stéci zpět do kotlíku. Potěšeně sledovala, jak kapky podobné roztavenému stříbru dopadají do vřící nádoby. Mávla rukou, oheň vyhasl. Nadechla se, než sáhla do kotlíku, a tlumeně sykla bolestí, když nabrala hrst vařící tekutiny. Vrhla ji na mosazné zrcadlo a ladným pohybem ruky rozetřela po povrchu. Potom teprve vložila se znatelnou úlevou opařenou dlaň do ledové vody. Měla pocit, že voda dokonce zasyčena, když do ní ruku vložila. Mírně ohrnula ret nad pohledem na nevzhledné puchýře, než ji obvázala obvazy namočenými v léčebném lektvaru. Přešla k zrcadlu. Podle popisu v kouzelné knize a proti přírodním zákonům se stříbřitá tekutina vpila do povrchu kovu. Ještě s přehnanou pečlivostí, s níž provokovala vlastní nedočkavost umístila zrcadlo na zeď ztemnělé komnaty.
„Tak, je to,“ zašeptala spokojeně. „Ukaž mi třeba mého manžela.“
Povrch plátu se zamlžil a jako zahalen kouřem se objevil Král, jak sedí u stolu s několika společníky nad džbánem vína.
„Jak typické,“ ušklíbla se Královna a mávla rukou, aby nepříjemný obraz zahnala. Její manžel byl pro ní odjakživa lehce ovladatelný slaboch, ale nikdy se jí nehnusil tak moc, jako když se opíjel. Věděl to a snažil se před ní skrýt, když pil i když se zbavoval následků podobných zábav. Nepotřebovala kouzelné zrcadlo, aby se o tom dozvěděla. Jediným kladem bylo, že určitě v záchvatu veselí zapomene na večeři, kterou slíbil věnovat Sněhurce.
Znovu se zachmuřila, když si na nevlastní dceru vzpomněla. Ta nevinná a krásná tvář, až nezdravě bledá pleť kontrastující s červení rtů, hloubkou očí a černí nezkrotných hustých kadeří.
„Ukaž mi Sněhurku,“ štěkla na zdcadlo. To se znovu zamlžilo. Chvíli se zdálo, že se závoj mlhy odmítá rozestřít. Královna se zamračila, než se zadívala pozorněji a zjistila, že se dívá do místnosti plné mlhy. Zrcadlo nelhalo. Sněhurka ležela sama v obrovské vaně v královské luxusní koupelně. Žádné služebné s ručníky okolo, jen dívka schoulená v kouřící horké vodě. Královna se škodolibě usmála, když zaznamenal, že princezna pláče. Pláče, protože ví, že otec na ni znovu zapomněl, stejně jako včera, kdy strávil večer s Královnou. Pláče, protože se cítí osaměle. Chůvu, kterou by dospívající dívka tak potřebovala, poslal Král na Laviniin popud pryč už dávno. Jedinou komornou, která kdy byla princezně blízká nařkla a usvědčila Královna z krádeže šperků. Byla tak sama. Nebyla tu matka, jen Královna. A smích z tatínkovy pitky doléhal až do jejích pokojů. Proto poslala služebné s osuškami a vínem pryč, protože chtěla být sama.
Chvíli se Královna těšila pohledem na Sněhurčiny slzy, než ji úsměv začal zamrzat na rtech. Ne, už nebyl dítětem, dávno ne. Jak mohla být tak slepá, aby si myslela, že pohledy celého dvora princezna přitahuje jen okouzlujícím úsměvem karmínových rtů. Dávno dospěla a žádné dívčí šaty to nemohly zakrýt. Jen Královna to zjistila až teď, když pozorovala dokonalé linie dívčiny šíje, zad,hýždí, nohou, ňader a snad i na pohled hebkou bílou pleť bez jediné chybičky.
„Ještě pořád nejsi krásná jako Královna, holka,“ procedila mezi zuby. „Že není,“ vyštěkla na Zrcadlo, jako by ji snad mohlo dát odpověď. A pak ji napadla myšlenka, která se jí jednou stane posedlostí. Ujistit se o tom, že žádná žena v království skutečně není krásnější.
„Ukaž mi nejkrásnější ženu v celé zemi,“ pověděla potom a s napětím sledovala, než se obraz rozjasnil. Dlouho se dívala na vlastní odraz, který jí Zrcadlo nabídlo.
„Máš pravdu,“ pronesla potom s hlasem zastřeným úlevou. „Možná zrcadlíš jen moje přesvědčení, protože já jsem tě stvořila, ale hlavně, že se teď nedívám na ní.“
Ještě chvíli potěšeně pozorovala svoji tvář- mandlové hnědé oči rámované hustými řasami přivřené potěšením nad tím zjištěním, pleť se zlatavým nádechem, rty napnuté ve spokojeném úsměvu. Zrcadlo mělo pravdu. Ale na jak dlouho… Zneklidněna tou skutečností mávla rukou a obraz potemněl. Bude s tím muset něco udělat.

„Dceruško,“ oslovila s okouzlujícím úsměvem děvče, které sedělo naproti ní. „Myslím, že je na čase, abychom si my dvě promluvily. Brzy budeš dospělá a na mě je, abych se chopila role, kterou měla zastávat tvoje maminka…“
„Nikdy nebudeš moje matka,“ zarazila ji chladně Sněhurka.
Královnin úsměv se jen rozšířil a vrhla opatrný pohled na číši vína, která stála před princeznou netknutá. Dnes ji ta malá mrcha nevyvede z míry, dnes už ne.
„Měly jsme jisté rozpory, drahá,“ pokračovala, jako by si přerušení nevšimla. „Tak to bývá. Přeci jenom jsem macecha a přiznávám, že jsem dostála tomu výrazu a jako macecha se vždy chovala. Tak to bývá. Miluji tvého otce, Sněhurko. Je jen přirozené, že na tebe žárlím. Žádná by nebyla jiná. Jenže, to neznamená, že vůči tobě necítím jistou…odpovědnost.“
„Co ode mě chceš?“ zeptala se Sněhurka ostřeji než zamýšlela.
Královna si povzdechla a vzala do ruky pohár s vínem. Dávala si načas, než ho odložila.
„Výborné víno, nemyslíš?“ zeptala se. „Ještě se ve vínech moc nevyznáš, na to máš čas jako na spoustu dalších věcí, ale…“
Její promluvu přerušil hlučný vstup Krále, který se vrhl do pokoje ve veselé náladě. Z vlasů i pláště mu kapala voda.
„Tak tady jste, dámy,“ zvolal. „Hon se nám malinko pokazil. Museli jsme to kvůli dešti otočit. Můžu se k vám přidat?“
„Ale jistě,“ zvolala nadšeně Sněhurka.
Král ale věnoval pozornost vyčítavému pohledu Královny. „No, tak já vám nechám…soukromí,“ vykoktal nakonec. „Ale kuchyň je prázdná, nikdo nečekal, že se vrátíme tak brzo…a já mám žízeň jako…no, to zvíře s tím hrbem na zádech…“
„Klidně se napij, tati,“ pokrčila Sněhurka rameny. „Vína máme dost.“
„Co třeba ode mě,“ přiskočila k němu Lavinie s vlastní číší. Při tom rychlém pohybu se jí podařilo vylít část obsahu na koberec. Král zachytil padající sklenici i padající Královnu.
„Promiň,“ špitla Lavinie napjatě. „Měl jsi…byl lov únavný?“ snažila se otázkou zastavit jeho ruku, která sahala po Sněhurčině sklenici. Už ji držel v ruce.
„No, hlavně sme zmokli,“ odpověděl ležérně a nesl pohár k ústům. Chtěla víno vylít, ale nesměl si ničeho všimnout ani on ani podstatně pozornější Sněhurka. Využila toho, že jednou rukou ji ještě držel kolem pasu od chvíle, kdy zadržel její pád, a přitiskla se k němu s vášnivým polibkem. Doufala, že ramenem rozhodila jeho druhou ruku natolik, aby tekutina v čísi nezůstala.
„Opatrně, lásko,“ zasmál se, když se od něj odtrhla. „Málem jsi svou vášní vylila víno.“
Pozorovala ho, jak vyprázdnil obsah sklenice. V duchu zaklela.
„To jsem vážně nechtěla,“ zašeptala pak pohnutým hlasem a schovala hlavu v jeho obětí.
„Ale vždyť to bylo jen víno,“ zasmála se srdečně a pohladil ji po vlasech. „A navíc se vůbec nic nestalo. Kde je vůbec Sněhurka? Dcerko!“
Pustil Lavinii a vydal se dveřmi za Sněhurkou, která opustila pokoj, aby nebyla svědkem milostné scény mezi jejím otcem a ženou, kterou tak nenáviděla.
Královna se za ním dívala s podivným smutkem v očích.
Měla ho ráda, svým způsobem.

III.
Když starý Král zemřel, celá země truchlila. Nejen, že přišli o posledního muže z Abraxova rodu schopného chopit se vlády, ale navíc jim teď vládla obávaná Královna, kterou stejně všichni považovali za čarodějnici. Vládla sice jen jako regentka za nezletilou Sněhurku, ale vládla. A pevnou rukou. A nikdo se nevzpouzel, dokonce ani šlechtici, kteří odporovali i svému legálnímu vládci. Raději přijali následnictví v ženské linii, než aby jen připustili možnost rozvratu království, který by nastal, kdyby tady Abraxové najednou nebyli po pěti stech let. Navíc, Sněhurka se brzy vdá. Vhodného ženicha už jí zvládnou najít a ještě na tom sňatku vydělají. Všechno bude v pořádku.
Královna samozřejmě neměla v úmyslu vzdát se nároku na trůn a už vůbec ne ve prospěch Sněhurky. Z jejího ranního rituálu, kdy se vyptávala kouzelného Zrcadla, kdo je v celé zemi nejkrásnější, se stala posedlost. Věděla, že okamžik, kdy mladičká a nevinná princezna začne být pro všechny muže v okolí přitažlivější než ledová královna na trůně, musí každou chvíli přijít. A byla přesvědčená, že Zrcadlo si musí všimnout, až nastane.
„Delegace z Palosie se blíží k městu, Výsosti,“ oznámil obřadně sluha u večeře.
„Koho k nám poslali?“ zeptala se znuděně a nakousla olivu z vidličky.
„Princ Aventin, králův syn osobně.“
Lavinie pozvedla obočí a zvedla se od stolu: „Tak to bychom jeho výsost neměli nechat čekat, co říkáš?“
Ve dveřích se otočila: „Sněhurka. Pošli ji ke mně.“

Sněhurka se neochotně vlekla do královnina pokoje. Bez zaťukání otevřela dveře a vešla, Královna pro ni přece poslala. Spatřila ji, jak stojí zády k ní a služebná zapíná nádherné šaty v purpurové barvě, podvědomě se otřásla, když ucítila královnin známý podmanivý parfém. Lavinie nevěnovala nevlastní dceři pozornost, dokud si nezavěsila na uši briliantové náušnice. Pak se usadila u toaletního stolku.
„Přijela delegace z Palosie. Neuvidí tě,“ oznámila Sněhurčinu odrazu v zrcadle. „Budou tu několik dní. Zůstaneš u sebe.“
„Mám být zavřená doma? Celou dobu?“vyjela princezna na svou nevlastní matku. „Proč?“
„Protože si to přeji, maličká,“ odsekla Královna ledově. „Ale budu hodná, dceruško. Můžeš ven, ale nikdo nepozná, že jsi princezna. Nikdo, rozumíš? Běž se projet na tom svém drahém koni do lesa, ale žádné drahé šaty, žádné šperky...“ povzdychla si a otočila se k dívce čelem.
„Jsi děvče na vdávání a moc dobře víš, jak působíš na muže, netvař se, že nevíš. Nechci, aby tě paloský princ viděl…ne dřív, než se rozhodneme, kterému králi prokážeme tu službu, že s tvým věnem dostane abraxský trůn, dokážeš to pochopit?“
„Ne,“ odpověděla Sněhurka prostě. „A je mi to jedno. Udělám, co ode mě chceš, matinko. Jako ostatně vždy.“
„A jako ostatně vždy to říkáš tímhle odporným stylem, dcerunko,“ pronesla tiše za Sněhurkou mizející ve dveřích, než se znovu věnovala přípravě na to, až přijme zahraniční delegaci. Co takhle získat si paloského prince a následníka trůnu na svou stranu? Co takhle spojit dvě starobylá království a udělat tak svou vládu v Abraxii legální?

„Říkají, že je to čarodějnice,“ nadhodil Aventis směrem k vyslanci, který ho z rozkazu princova otce provázel.
„To je docela možné,“ přikývl vyslanec klidně. „Ale nemyslím, že by někomu od Královny hrozilo nějaké nebezpečí. A vyvarujte se předsudkům, můj princi. Královna Lavinie je sice regentkou za nevlastní dceru, ale pro nás je svrchovanou vládkyní Abraxie.“
„Prý je velice krásná,“ zkusil princ znovu. „A její dcera také.“
„To mohu potvrdit…tedy jen, co se Královny týče. Byl jsem na královské svatbě. Nikdy jsem neviděl krásnější ženu. Princezna byla tehdy ještě dítětem.“
„Říkají, že starého krále otrávila,“ odvážil se Aventis nakonec, i když znal předem reakci, jakou od starého diplomata obdrží.
„Nikdo to nikdy nedokázal,“ odsekl vyslanec podrážděně. „Co víc, nikdo se o to ani nepokusil. Princi, zdůrazňuji, jak už jsem řekl jednou, že do vnitřních záležitostí země nám vůbec nic není. Váš otec i já vám věříme, že tento dialog zvládnete, ale musíte si uvědomit, že do vnitřní politiky v suverénním státě cizímu vladaři nic není.“
„Dobře,“ zvedl Aventis obranně ruku. „Já se jen zeptal. Zajímalo mě to. Ty snad nikomu neřekneš, že jsem se ptal.“
„Já ne,“ diplomat tvrdošíjně odmítal opustit poučnou hlasovou rovinu. „Ale ne všem svým lidem můžete takto důvěřovat, abyste před nimi pronášel nahlas své nepodložené domněnky.“
„Lekce končí, učiteli,“ usmál se princ a položil staršímu muži ruku na ramenu. „Díky, ale myslím, že jednání s Královnou zvládnu. Jen jsem se na to setkání chtěl lépe připravit, nic víc.“
Vjezd do města nebyl nijak velkolepý. Lidé v Abraxii si na ceremoniály nepotrpěli a poloský princ to respektoval. Na nádvoří paláce nastal menší zmatek, pážata a sluhové spěšně brali koně od svých i cizích pánů, aby je odvedli do stájí. Aventis zastavil ruku mladíka, který chtěl vzít jeho koně.
„Já sám, příteli,“ usmál se omluvně. „Můj kůň se nenechá odvést hned tak od někoho.“
Sám vzal za otěže mohutného bělouše a vedl ho za ostatními do stáje.
Sněhurka splnila rozkaz své matky. Neporušila ho ani v nejmenším. Oblékla si šaty, které si půjčila od služky- tmavě zelené z tvrdé a neohebné látky, vlasy si vědomě rozcuchala tak, že se obávala, zda je dokáže znovu rozčesat, a nechtěla nic jiného, než vyvést ven koně a zajet si do města. Jenže macecha se zapomněla zmínit o zahraniční návštěvě, která zrovna teď přijela do paláce. A princezna, která se právě vrátila z vyjížďky, se zapletla do toho zmatku kolem koní cizinců. Vykoukla ze stání svého Ryzáka, aby zjistila, že stáj se stále hemží lidmi i koni.
Aventis přikryl dlaní nozdry svého hřebce, aby ho uklidnil. Nikdo z jeho okolí nechápal, proč si drží koně, který se plaší při sebemenším náznaku zmatku. Otec se mu smál, ale Aventis měl Tralgita rád. Jeho kůň byl víc než dobře vypadající dopravní prostředek, který se uměl vznešeně nést. Počkal tedy, než se zmatek na nádvoří alespoň částečně uklidnil, a teprve potom zašel s běloušem do stáje.
Sněhurka znovu vystrčila hlavu do uličky. Zdálo se, že už nikoho nepotká. Vyběhla tedy z Ryzákova stání a vzápětí prudce zastavila, protože se málem srazila s mladíkem, který z protějšího stání vynášel sedlo. Nebyla hloupá, poznala královského syna podle zlatého řetězu s odznakem plné moci kolem krku. Vyjekla úlekem a kůň za Aventinovými zády se polekaně vzepjal. Princ ještě nestačil vrata stání zavřít a bělouš i s uzdou na hlavě se vrhl přímo ven. Sněhurka jen zamrkala.
„Omlouvám se,“ dostala ze sebe, jak oba stáli v uličce a sledovali zběsile pádícího koně.
„Omlouváš se,“ opakoval princ jízlivě a vydal se za svým koněm.
„Počkej…te,“ chytla ho za ruku dřív, než se stihla zarazit. Princ se na dívku podívala a i přes vypjatost situace si nemohl nevšimnout, jak krásná tvář se skrývá pod záplavou neupravených vlasů a kolik půvabů odhalují šaty, které sice nebyly nijak nákladné co do ozdob, ale šetřili i na látce. Co by bohatá dáma dohnala ozdobami a šperky, na této dívce dokázala jen volně splývající látka a délka sukně.
„Poslouchám,“ řekl pak a neubránil se úsměvu, kterým prostě musel tu krásu ocenit.
„Znám lepší cestu, chytíme ho. Uvidíte. Půjdu s vámi.“
„Bude mi potěšením,“ přikývl.
Svým slovům nedostál. Děvče bylo sice okouzlující, ale když bělouše po louce hledali už hodinu, neubránil se nevrlosti.
„A to všechno, protože jedna holka nejen, že nekouká, kam běží, ale ještě neumí držet jazyk za zuby.“
„Nemůžu za to, že někdo si pořídí koně, který se utrhne při sebemenším zvuku,“ odsekla.
„Nejsi trochu drzá?“ podíval se na ní a zastavil se na cestě. „Víš ty vůbec kdo jsem?“
„Aventis,“ odpověděla klidně, aniž by se na něj podívala nebo se jen zastavila. „Princ a následník paloského trůnu, momentálně v pověření svého otce krále Daviotrapa na diplomatické misi k vznešené abraxské královně Lavinii.“
„Jak…jak jsi na to přišla?“ ptal se konsternován tou průpovědí.
„Nesete insignie paloského království včetně odznaku plné moci na zlatém řetězu kolem krku. Nejsem slepá.“
„Ale…“
„A toho koně taky pověst předchází.“
Aventis pozvedl obočí.
„Dělám si legraci,“ ušklíbla se Sněhurka. „Netušila jsem, že na následníka paloského trůnu zbylo tak labilní zvíře.“
„Tak pozor,“ bránil se Aventis. „Tralgit má nesporné přednosti…“
„Jo, rychle běhá a umí se dobře schovávat. To je nesporně užitečná vlastnost, hlavně teď.“
Aventis chtěl ještě na tuto poznámku něco odpovědět, ale Sněhurka ho utišila pohybem ruky.
„Támhle je,“ zašeptala. Princ mlčky přikývl. Oba se skrčili za nejbližší křoví, Aventis za Sněhurkou. Nesmírně intenzivně vnímal její blízkost a vůně jejích černých vlasů jím projela jako blesk poznání.
„Ty nejsi služka, ani děvečka od koní,“ prohlásil najednou.
„Tiše, uteče váš kůň.“
„Kdo jsi? A proč tenhle převlek?“ naléhal a na Tralgita v tu chvíli úplně zapomněl.
Sněhurka ho ignorovala a vyplížila se z úkrytu. Bělouš zastříhal ušima, když ho oslovila a pomalu se k němu blížila, ale neutekl. Nechal ji přiblížit se na dosah ruky, nechal její ruku pohladil sněhobílý nos a chytit otěže. Pak už stál, klidně stál i ve chvíli, když se k němu přiblížil Aventis a vzal do ruky otěže. Bezmyšlenkovitě poplácal koně po šíji, ale nespustil či ze Sněhurky.
„Kdo jsi?“ opakoval.
„Kdo bys řekl?“ vrátila mu otázku s koketním úsměvem.
„Nejméně královna. Prý je to nejkrásnější žena v království, nedovedu si představit krásnější ženu, než jsi ty.“
„Královna je starší,“ odsekla Sněhurka a úsměv jí vymizel z tváře. „A je to čarodějnice. To já nejsem. A neptejte se. Myslete si, že jsem třeba kněžna nebo mě mějte za služku. Nezáleží na tom.“
Otočila se k princi zády a chtěla odejít. Chytil ji za ruku. „Počkej!“
„Proč?“
„Rozhlédni se. Bude tma. Nemůžeš domů pěšky takhle sama.“
„Nejsem si jistá, že se mi chce riskovat jízdu na tomhle,“ ukázala směrem k přešlapujícímu bělouši.
„Se mnou na hřbetě budeš úplně v bezpečí,“ ujistil ji. „Slibuji.“
Než se stačila vzpamatovat, vysadil na koňský hřbet a vyhoupl se za ni. Usmála se pro sebe, když ji rukama objal, aby chytil do ruky otěže. Pobídl koně a vydali se k městu.
„Nebude dělat problémy. Mě poslouchá,“ pošeptal jí do ucha.
Cesta byla nekonečná, pro oba. On příliš silně cítil její tělo tak blízko u sebe, příliš silně vnímal její vůni a příliš silně si byl vědom toho, jak málo stačí, aby ji získal. Ona pro změnu netoužila po ničem jiném, než aby to udělal. Blízkost jeho těla byla opojná stejně jako vědomí, že přesně tomuhle chtěla Královna zabránit. Nemohlo jí to vyjít hůř. Když vítr odfoukl kadeř z princeznina krku, neovládl se a políbil bělostnou šíji. Zachvěla se a slastně zavřela oči.
„Mohl bys mě unést,“ navrhla tiše.
„Mohl,“ připustil a políbil ucho, kterému by víc než komu jinému slušely brilianty.
„Jen otočíš koně a budeme pryč,“ natočila k němu hlavu, aby ji mohl políbit na ústa.
Aventis jen doufal, že Tralgit ho zrovna teď nezklame a něčeho se nelekne.
„Kde pryč?“ zeptal se tiše a podíval se do těch nádherných, hlubokých černých očí.
„Kde budeš chtít. Ty mě uneseš. Do lesa, do mechu…“
Znovu ji políbil, dychtivě a vášnivě.
„To bys chtěla?“ zeptal se pak.
„Neměla bych to chtít. Přeci jenom, jsem šlechtična, sám jsi to řekl.“
„Neměl jsem to říkat,“ usmál se.
Mohl by ji mít. Stačilo by udělat to, co navrhovala. Navrhovala to se vší nevinností, kterou je kvůli němu ochotná odevzdat. S bezelstností mu prozradila, po čem touží, aniž by se zlobila, kdyby to udělal. Ale lest byla v tom, že to nesměl udělat. Nemohl. Bylo by příliš jednoduché zavést krásnou dívku- služku, děvečku, hraběnku, kněžnu, princeznu, královnu, ať byla čímkoliv, krásná byla nade všechny- do lesa, položit ji do mechu a splnit všechna přání, která ji vyčte ze slastně přivřených očí. Příliš jednoduché.
„Jsi moc krásná,“ řekl, protože nevěděl, co jiného by mohl říct.
Pomohl ji slézt už před branou, protože na tom trvala a díval se jak sama pěšky prochází branou a dveřmi pro služebnictvo do paláce. Ani nepomyslel na to, že už měl být na audienci u Královny.

„Myslím, že jistě najdeme cestu, jak se dohodnout,“ přikývl Aventis s širokým úsměvem směrem ke Královně. Ještě ráno by si pomyslel to, co chtěla v jeho očích hledat. Že je nejkrásnější bytostí, jakou kdy spatřil. Ale stále měl plnou hlavu tajemné děvečky, ne šlechtičny, opravil se. Nemohla být, za co se vydávala. Pamatoval si vůni jejích vlasů a hebkost její ruky. Ne, tahle nikdy nepracovala. Možná měla svoje důvody pobíhat po dvoře oblečená jako coura a možná je ani nechtěl znát.
„Doufám,“ odpověděla Královna a podala mu sklenici s vínem. Aventis seděl v křesle v jejím pokoji, který vybrala pro schůzku. Princ víno přijal a dotkl se tak její ruky. Poprvé za večer se na ní pořádně podíval. Očividně si na jednání vzala nejlepší šaty, jaké dokázala sehnat. Královnina krása okouzlovala každého muže a to ji prosazení požadavků dělalo jednodušší. A ona to věděla.
„Chci, abyste věděla, že já i můj otec jsme vždycky akceptovali Abraxii jako rovnocenného partnera a uznáváme vaši vládu. S tím nebude problém. Ale s královou… Nesmíte si myslet, že bychom se z královy smrti radovali, ani náhodou, ale máme ve vzájemné smlouvě nevyjasněné a sporné body, jejichž řešení starý král zarytě odmítal. Doufáme tedy, že vy budete přístupnější. Že spojeneckou smlouvu podepíšete, to je, jak doufám, samozřejmé.“
„Jistěže,“ odpověděla Královna. „Nemusíte tak opatrně volit slova, princi. Ctím Palosii jako tradičního spojence naší země. Ctím tradice předků.“
Gestem upozornila na portréty, které je po stěnách obklopovaly. Princ se s hraným zájmem rozhlédl a prohlížel si jeden po druhém. V hlavě formoval další věty. Vyslanec měl pravdu, člověk se diplomatem asi vážně nerodí a musí se ještě hodně učit.
„Víte, Výsosti, oni to nejsou tak úplně,“ začal a očima stále přejížděl po jednotlivých obrazech. „Vaši předci, že?“
Zavrtěla hlavou, brilianty zacinkali. „Předkové mého muže a jeho dcery, za níž vládnu, než…“
Zarazila se, protože Aventis vypadal, jako by ji úplně přestal vnímat. Bez mrknutí zíral na Sněhurčin portrét vedle dveří.
„Ano, moje dcera je velice krásná,“ řekla pomalu a zřetelně.
„To…to je vaše dcera? Myslím nevlastní. Sněhurka?“
„A dědička abraxského trůnu.“
Byla to ona. To věděl hned. Portrét zastával za skutečností. Malíř zdaleka nevystihl neobvyklou barvu její pleti ani její hebkost. Ale ty oči, ty rty…byly její. Byla vykreslena s dokonalým účesem a v drahých šatech, ale Aventis se nemohl splést. Zamilovaní se nespletou.
„Jistě byste se s ní rád setkal,“ řekla Královna, když s námahou odtrhl oči od obrazu a pohlédl zpět na Lavinii. „Ale obávám se, že to nebude možné. Je velice nemocná. Ale třeba se vaše návštěva protáhne a budete mít tu čest.“
Zkoumavě naklonila hlavu na stranu, aby rozluštila jeho výraz. Aventis skoro cítil nutkání políbit hebkou šíji, kterou tím pohybem odhalila. Vnímal Královninu přitažlivost a teď už tušil, že ho chce svést. Ale zaplést se s Královnou by znamenalo zamotat se do zlaté sítě. A to nehodlal udělat. Už chápal, proč se princezna promenádovala po dvoře ustrojená jako služka. Nesměla ven. Královna ji schovávala.
Snad přede mnou? Bojíš se, že se zamiluji do mladé krásné princezny a zapomenu na půvaby královny? Nebo snad dokonce požádám o její ruku? Co by tvoje šlechta a páni řekli, kdybys té žádosti odmítla vyhovět? Nechceš to vědět, viď?
„Odpusťte, výsosti,“ zvedl se s omluvným výrazem. „Ale cesta byl velmi náročná a člověk musí být čerstvý, když chce řešit takto spletitou politickou situaci.“
„Chápu,“ přikývla Královna, ale ve tváři neměla ani stín pochopení.
„Vyřiďte pozdravy princezně,“ řekl potom a vzal její ruku do své a políbil ji. „Ale víte co, veličenstvo? Nevěřím, že by kterákoli žena mohla převýšit krásu, kterou jsem dnes spatřil.“
V mandlových očích ji hrálo potěšení mísící se s ostražitostí. Nepustil její ruku, dokud ten pocit nezmizela.
„Dobrou noc, výsosti,“ řekl nakonec. „A ještě jednou odpusťte mou nízkou…výkonnost. Vždycky na tom nejsem tak zle.“
Když se za princem zavřely dveře jeho komnaty, těžce dosedl na postel a skryl obličej v dlaních.
Takže princezna. Právě jsi málem svedl dědičku abraxského trůnu. Spokojený? Stačilo tak málo a průšvih by byl na světě.
Jenomže co teď? Na Sněhurku nemohl přestat myslet a vědomí, že je princezna, nepomáhalo ani trochu. Lehl v oblečení na postel a přistihl se v přemyšlení, zda teď ve svém pokoji…v královských komnatách… také myslí na prince, kterého potkala. Přemožen vlastní sebejistotou věděl, že ano. A kochal se představou, jak ve svých peřinách… a v jemné noční košili… rozechvělá strachem, aby její myšlenky někdo třeba jen neuhádl, myslí na Aventina a bojí se třeba jen zavřít oči, aby se jí nevloudil i do snů, i když si je vědoma, že radši bude celou noc vzhůru a myslet na něj, než snít sen, kde on nebude. Usmál se pro sebe. Ano, to přesně teď dělá. A on na ni bude myslet také. A nakonec, proč ne. Už se stejně rozhodl. Jestliže královna nechce, aby se s ní potkal, zítra si ji najde a… neudělá nic, co by neměl. Přeci jen je tady jako dědic trůnu na diplomatické misi, ale nebude riskovat, že by už nikdy neviděl nejkrásnější dívku ve svém životě.

„Takže, teď mě poslouchej,“ Aventis se cítil hloupě, když promlouval do duše koni. Věděl, že mu Ryzák pravděpodobně nerozumí, ale cítil potřebu nějak se ujistit, že se jeho vzkaz ke Sněhurce dostane, pokud možno bez úhony. „Tenhle lístek je pro Sněhurku. Nechám ho tady a ty ho… nesníš. A ona pak přijde.“
Ještě jednou zkontroloval papírek zastrčený mezi prkny a pohladil koně po nozdrách. Jistě, bylo by mnohem jednodušší poslat vzkaz přímo abraxské princezně nebo přijet pod její okno, nebyl by problém zjistit, které je její. Ale musel by prozradit, co všechno ví. Vytratilo by se kouzlo a tajemství.
Večer čekal na louce, kde den předtím našli Tralgita. Nemusela přijít, ale on věděl, že přijde. A také věděl, že ho nechá čekat.
Už se neobtěžovala hrát si na chudou dívenku. Řekl přece, že jejímu převleku nevěří. Oblékla si jednoduché šaty a přes ramena si přehodila plášť s vysokým límcem. Vlasy sice rozčesala, ale jinak neupravila, nespoutala. Něco ji říkalo, že vlasy jsou největší ozdobou, jakou může na sobě mít. Aventis byl přirozeně okouzlen. Byl víc okouzlen než, když ji spatřil poprvé. Skutečnost, že byla královská dcera a také zakázaný nádech jejich setkání opředl i její výjimečnou krásu kouzlem, jaké ani její alabastrová pleť, ani uhrančivé oči, dokonce ani havraní vlasy nemohly docílit samy o sobě. A navíc tu bylo ještě něco, něco, co si oba uvědomovali jen neradi.
„Dneska jsem nechal sbližovací prostředek ve stáji,“ nadhodil, když přišla blíž. Musel by natáhnout paži, aby si jí mohl dotknout. Když si uvědomil, že si od něj vědomě udržuje odstup, dodal: „Měl bych se omluvit za včerejšek, já…“
„Lituješ snad něčeho?“ podívala se mu do zelených očí. Ty se zkoumavě přivřely, když formoval odpověď: „Ne.“
„Tak za co se omlouváš?“ vrátila mu bleskově, ale uhnula pohledem.
„Zašel jsem dál, než jsem měl,“ pokrčil rameny.
„A teď už tam zajít nehodláš?“
„Poslyš…“
Sněhurka zvedla ruku, aby ho zarazila: „Omluva se přijímá. Projdeme se?“
Vydali se směrem do lesa, šli pomalu a mlčeli. Jen si užívali vzájemnou blízkost a Aventis chvílemi pohlédl stranou, aby se pokochal pohledem na princeznu.
„Vypadáš krásně,“ přerušil ticho jako první.
„Líp než včera,“ ušklíbla se.
„I včera jsi vypadala nádherně. Nevěděl jsem, kdo jsi. To proto jsem…“
„Říkal jsi, že víš, že nejsem obyčejná služka.“
„Jistotu jsem neměl,“ připustil nejistě.
„Jsi snad šlechtic nebo ne? Šlechtic by neměl ani služku položit do mechu jen tak.“
„Služka, která se nebrání…“
„O co je horší, než princezna, která se nebrání. Tedy…třeba hraběnka, která se nebrání.“
„Omluvu jsi přijala, nebo ne?“ jeho hlas zněl víc než dotčeně.
„Nechci, aby ses omlouval.“
Zvedl ruce v bezradném gestu. Cítila se provinile, nepřišla se hádat. Jenomže tak úplně nevěděla, co přišla dělat. Jemně mu položila ruku na paži. Zachvěl se a tázavě se na ní podíval. Když zjistil, že neodpovídá, vzal její ruku do své a políbil. Nemohl si pomoct, sevřel ji v náručí a dychtivě políbil na rty.
„Vím, kdo jsi,“ zašeptal. „Dozvěděl jsem se to včera, když jsem mluvil s tvou matkou.“
„Není moje matka,“ špitla v odpověď, ale dostatečně zřetelně, aby mu došlo, že toto téma pro ně nebude nejlepší.
„Myslím, že jsem se zamilovat, myslím, že…“
„Do mě nebo do abraxského trůnu?“ zeptala se a vyvlékla se z objetí.
„Jak…já se to dozvěděl až dnes,“ koktal zmateně.
„Zamiloval ses? Miluješ mě? To říkáš? Tak to dokaž.“
Lehla si na polštář z mechu a vyzývavě se na něj zadívala. „V noci je les plný nebezpečných zvířat a já se budu bát. Budeš tady se mnou celou noc a držet m za ruku? To by byl důkaz lásky.“
„Já tě nechápu,“ prohlásil tiše, v očích spíš vztek než nepochopení.
„Čekala jsem to,“ pozvedla obočí a zvedla se ze země.
„Kam jdeš?“ zeptal se.
„Domů.“
„Sama?“
„Jestli se bojíte sám v lese pane rytíři, počkejte si tu na ráno. Já se v lesa nebojím ničeho. Třeba se ještě někdy uvidíme.“

Sněhurka ležela na boku, schoulená co nejblíže ke zdi. Bylo jí do breku. Nevěděla si s princem rady, když byla s ním, a nedokázala na něj přestat myslet, když s ním nebyla. Měla na sebe vztek za to, jak se chovala, a bylo jí to líto. Na druhou stranu, ona udělala jen to, co měla. Udržela si odstup. Vyrovnala tím to, že tam vůbec chodila.
Ani princ nespal. Ležel na zádech a zíral do stropu. Měl vztek na ní a na sebe za to, že nemůže zapomenout. Na ní za to, jak se k němu chovala, a na sebe za to, že se nechal připravit o slova i o rozhodnost. Nechtělo se mu znova jednat s Královnou. Byla to možná nádherná a neskutečně přitažlivá žena, ale jako politička se nepovedla. Nebyla jeho argumentům o moc přístupnější než starý král. A navíc, trápila Sněhurku. A to jí nemohl odpustit.

„Tohle prostě nepůjde, veličenstvo,“ prohlásil Aventis unaveně.
Jednání se protahovalo a k ničemu nevedlo. Královna nehodlala ustoupit ani o kousek a navíc neměla o zahraniční politice sebemenší představu. Byla sice okouzlující, když předstírala, že všemu rozumí, ale tím to dělala jedině horší. Čím víc se snažila na Aventina zapůsobit, tím víc uhýbal, protože věděl, že začít si něco s touto ženou by znamenalo něco jako dát se dobrovolně zapsat do státní věznice. Navíc měl stále plnou hlavu Sněhurky a netušil, co s tím bude dělat, když musí odjet. Povzdechl si.
„Výsosti, vypadá to, že tady už nemám moc co dělat. Podepíšeme to a zítra ráno odjedu.“
Chvíli ho svýma hnědýma očima pozorovala, než přikývla.
„Jak myslíte, princi, já jsem chtěla některým vašim požadavkům vyhovět,“ začala nejistě, než ji zarazil zvednutou rukou.
„Nechtěla,“ zavrtěl hlavou. „Budeme spolu mluvit otevřeně jako dva politikové, výsosti. Všechny tyhle debaty byly k ničemu. Stmívá se a já se chci před cestou vyspat. Takže to podepíšeme a já odjedu, ano?“
Královna mírně přivřela oči, jak skrývala hněv, ale, když promluvila, její hlas už byl zase stejně samotový jako předtím: „Jak si přejete, princi.“
To bylo všechno, co řekla. Když v setmělé místnosti zavládlo ticho, princ zalitoval slov, se kterými tuhle debatu ukončil. Jako diplomat to měl vyřešit jinak, lépe.
Když kráčel chodbou do svého pokoje, hlavou se mu honilo spoustu věcí, ale jedna převažovala. V duchu zaklel a vydal se ke stájím. Nezatěžoval se sedlem, když strojil svého bělouše. Naskočil a pobídl ho směrem ze stáje.
Sněhurka nespala, ležela v posteli v saténovém županu a zírala do stropu. V hlavě jí stále hrálo minulé setkání s princem. Byla to jen jedna událost, při které prakticky k ničemu nedošlo a Aventina nikdy od té chvíle neviděla, ale přesto si neustále přehrávala každý moment. Běžně si pohrávala s muži a s jejich pocity. Nebylo těžké držet je v určitých mezích, když byla nedotknutelná dědička trůnu, ale tohle bylo jiné. Nemohla na jeho dotyky, na jeho blízkost, na jeho polibek, na jeho hlas…nemohla na Aventina přestat myslet. Asi proto poznala zapískání pod oknem, třebaže hlas v takové podobě není tak úplně rozpoznatelný. Zvedla se z postele a přešla k balkónu. Spatřila ho, jak stojí na hřbetě neklidně frkajícího koně. Usmíval se od ucha k uchu a ona se musela nad tím lehkovážným činem usmát. Zvlášť, když znala povahu zvířete, jež využíval jako podstavec.
„Tentokrát jsem sbližující prostředek nezapomněl,“ zavolal na ni tlumeně. „Pošleš mě pryč?“
Opřela se lokty o zábradlí. Chtělo se jí prince s jeho sebejistotou potrápit, ale taky ho nechtěla vidět ležet na zemi s rozbitou hlavou. „Ne, když slezeš z toho koně,“ řekla klidně.
Seskočil na zem. Tralgit vedle něj popoběhl stranou, než ho chytl za otěže a uklidnil.
„Musel jsem tě vidět,“ řekl Aventis na vysvětlenou. „Zítra odjíždím.“
„Jestli tě tu někdo najde…“ začala Sněhurka
„Musel jsem tě vidět,“ opakoval prostě.
Zamyslela se. Zítra ojíždí. Může ho odmítnout? Chce ho odmítnout?
„Vydrží ten tvůj skvost s vlající hřívou stát venku celou noc?“ zeptala se tiše.
Aventis odepnul vodítko z jednoho oka ohlávky a přivázal koně k větvi. Podíval se na Sněhurku beze slov. Ta jen pokrčila rameny a zmizela z balkónu do pokoje. Aventina nechala stát venku. Nadechl se a vydal se ke zdi.
„Asi mi nehodíš lano nebo svázané prostěradlo, viď?“ zavolal směrem k balkónu, aniž by se snažil tlumit hlas. Měl vztek. Nesnášel, když si s ním žena hrála, nebyl na zvyklý. A Sněhurka to ostatně dělala od začátku. Pohrával si s myšlenkou nasednout znovu na Tralgita a odjet. Věděl ale, že by to nedokázal. Musel za ní. Znovu si povzdechl a jal se šplhat po okapu vedle jejího balkónu.
Sněhurka se ani neobtěžovala podat princi pomocnou ruku. Musel se přece alespoň trochu namáhat, když už si ho pouštěla v noci do ložnice. Zrovna nalévala víno do dvou sklenic, když vešel do pokoje. Na prahu si oprášil oblečení, sundal plášť, který se mu potrhal, když se zachytil o hřebík ve stěně, a otřel si zpocené čelo. Princezna nedala ani mrknutím oka najevo, že by si toho všimla.
Tolik ke snaze vzbudit soucit, pomyslel si.
Beze slova přijal nabídnuté víno, ale nespustil Sněhurku z očí, když upíjel. Byla tak krásná, aniž by potřebovala šperky nebo luxusní šaty. Pravda, župan i noční košile pod ním byly z dost drahého materiálu, aby podtrhly přirozenou krásu jejích tvarů. Dostatečně drahé, aby odhalili víc, než potrhaná levná látka, v níž ji poprvé spatřil. Ani tentokrát neměla vlasy nijak upraveny, což dávalo smysl, když teď vstala z postele. Tvářila se stejně sebejistě jako vždy, když ji viděl, ale s potěšením zjistil, že hlas se jí chvěje, když promluvila.
„Musel jsi mě vidět? Proč?“ zeptala se.
„Co myslíš?“ odpověděl otázkou s potutelným úsměvem. „Myslím, že víš.“
„Nejsme zase u té šlechtické cti a zásad?“ nadhodila.
„A u princezen a služek, které se nebrání?“ pokračovala a bezděky couvla, když se k ní přiblížil. Byl rychlejší. Udělal jeden krok a sevřel ji v náručí.
„Nenechám tě o tom začít,“ zašeptal potom do záplavy havraních vlasů. „Dnes ne.“
Zvedla k němu oči, nechala se políbit a ovinula paže kolem jeho krku. Doklopýtali k rozestlané posteli. „Čekalas mě?“ zeptal se pobaveně.
„Spala jsem,“ odsekla podrážděna jeho sebejistotou, ale sama odhodila župan za sebe a zvedla ruce nad hlavu, aby mohl stáhnout košili, která toho stejně sama o sobě moc nezahalovala. Aventis si stihl jen pomyslet, jak je její kůže dokonalá, než ho chytla kolem krku a stáhla na sebe. Neměla dobrý pocit z toho, jak si ji zálibně prohlížel. Chtěla levou rukou zhasnout knot lampy, ale princ zastavil její ruku: „Jsi příliš krásná na to, abych tě nechal zhasnout světlo.“
„A co když…“
„Slibuji, že nebudeš litovat.“
Věděl, že chce něco odpovědět a pravděpodobně něco, co nechtěl slyšet, tak ji umlčel polibkem a rozkošnicky se ponořil do všech představitelných vůní, které sálaly z jejího těla.
„Ona nás najde,“ pronesla do ticha, když ležela s hlavou opřenou o jeho rameno.
„Na tom nezáleží,“ uklidňoval ji.
„Nedá si pokoj, dokud nás nezničí. Uvidíš.“
„Ochráním tě, třeba i před Královnou,“ trval na svém. Tentokrát se neušklíbla jeho samolibému tónu. Poprvé, co prince znala, ji byla jeho sebejistota sympatická.
„Zabila tatínka, víš to?“
„Slyšel jsem něco na ten způsob…“
„Já to viděla,“ Sněhurčin hlas nebyl víc než šepot. „Byla jsem u toho. Nechtěla ho zabít, chtěla zničit mě. Nenávidí mě. Ale to víno, které jsem měla vypít já, vypil on. Byla to… nehoda. Ale tak to je. Ona ho zabila.“
„Lásko,“ začal nepřesvědčivě a přitáhl si její hlavu blíž. „To nemusí bát pravda…“
„Je to pravda,“ posadila se na posteli. „Ty mě nebereš vážně. Jsem pro tebe jen pěkná panenka na mazlení, ale ona…“
„Sněhurko, to přece tak vůbec není,“ snažil se ji umlčet, protože nechtěl hádku. Ještě zdaleka nebylo ráno a on hodlal ten zbytek noci využít.
„Ona je čarodějnice,“ pokračovala Sněhurka. „Ve sklepě má všechny knihy, lektvary, tam uvařila i jed, kterým zabila tatínka. Nenapadlo tě někdy, proč je tak krásná? Nevypadá trochu dobře na svůj věk?“
„A co já s tím?“ zeptal se podrážděně. „Řekl jsem, že tě ochráním, a to udělám. Co chceš víc?“
„Abys to dodržel,“ podívala se mu do očí a naklonila se blíž k jeho tváři. „Slíbil jsi to.“
Aventis se cítil zmaten. Znovu cítil naléhavou potřebu sevřít ji v náručí, když ho její vlasy lechtali ve tváři.
„No, to jsem slíbil…“
„Dokud bude ona královnou, nikdy nebudu v bezpečí…“
„Chceš mě využít?“ zamračil se, ale ta myšlenka mu jen na chvíli bleskla hlavou. Její blízkost ho zaplavovala příliš silně, než aby mohl uvažovat. Snažil se přesto, nelíbilo se mu, co řekla a jak to řekla. Chtěl přemýšlet.
„Jen chci, abychom mohli být spolu,“ zašeptala s ústy těsně u jeho ucha.
„Proč bys tedy měla být lepší než ona?“ zeptal se chraplavým hlasem v posledním marném pokusu osvobodit se z jejího vlivu.
„Protože mě miluješ,“ odpověděla prostě.
„Miluju,“ odpověděl popravdě. „A nenechám nikoho, aby ti ublížil. Zničím jí, jestli se o to pokusí.“

Bylo krásné ráno, když Královna vstávala. Vrhla pohled na druhou polovinu postele, kde spal Kripson. Když se jí nepodařilo svést prince, musela si spravit chuť a ujistit se o vlivu, který stále ještě na muže má. Tak si dala zavolat muže, o němž věděla, že ji zbožňuje. Myslivec nevěřil vlastnímu štěstí, když se octl v Královnině posteli. A ona byla spokojena se svou volbou. Až do teď. Teď ji jeho přítomnost vadila. Zvedla se, oblékla si župan a vydala se do koupelny. Jestli mu včas dojde, že má zmizet, vybrala si dobře. Ještě v županu, ale s dokonalou úpravou vlasů a tváře seděla v křesle ve své sklepní místnosti a hlavu si opírala o ruku na opěradle. Přemýšlela. Včera se stala chyba. Možná se stala už dřív. Nepodařilo se jí svést prince a navíc ukázala, že neví o politice ani to málo, co věděl její manžel. Bude si muset najmout poradce a ministry. To lze vyřešit. Ale jaktože jí Aventis mohl odolat. Byla přece nejkrásnější v celém světě, nebo snad ne? Vrhla podezíravý pohled na kouzelné zrcadlo. Už dlouho se ho na nic neptala. Příliš dlouho si byla jistá vlastní krásou. Nerada se ho vyptávala. Utvrzovala se tak v posedlostí vlastním vzhledem a v dětinské žárlivosti. Ale teď se musela zeptat.
Postavila se před naleštěný plát mosazi a zamyslela se, než pronesla tu svou oblíbenou frázi: „Zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější!“
Zamlžilo se. Se zatajeným dechem sledovala, jak se rozjasňuje. A od první chvíle věděla, že to, co vidí, není její sklepní místnost. A také věděla, čí pokoj to je ještě dřív, než se obraz vyjasnil a ona viděla Sněhurku nataženou na posteli. V duchu zaklela.
Takže je to tak. Ta holka konečně dospěla do dechberoucí krásky. Královna sledovala s nenávistí, jak leží a oddechuje. Ležela nahá na posteli a v otevřených očích měla zvláštní výraz. I Královna přiznala, že její nevlastní dcera je dnes ráno nějak krásnější. Něco v tom výrazu… Co to jen bylo?
Dobře, řekla si pro sebe. Takže už nejsem nejkrásnější na světě. Fajn. Ale to přeci nemohlo ovlivnit princův pohled na mě. Vždyť on tu mrchu neviděl! Ledaže by…
„Ukaž mi prince Aventina,“ štěkla na zrcadlo.
Když se mlhy rozestřely, spatřila princovu postavu. Vedl svého bělouše kolem zdí paláce a měl zasněný výraz. Lavinie se opřela o stůl za sebou a zamyslela se. Odkud mohl jít. Zadívala se mu do tváře a zaznamenala v jeho rysech jasnou únavu. Celou noc nespal. Těžko zaháněla podezření. Jak jen na to přijít?
„Ukaž mi znova princeznu,“ přikázala.
Sněhurka stála v županu na balkóně a česala si vlasy. Nechtěně idylický obrázek. Jediný pohled do její zasněné tváře Královnino podezření potvrzoval, ale důkaz…
„Ukaž mi, co je pod balkónem,“ řekla. Zrcadlo se zamlžilo a mlhy se odmítaly rozestřít.
„Zem, co je pod Sněhurčiným balkónem ty… idiote…“
Mlha se vytratila a objevila se lesní půda… rozrytá, rozdupaná… větvičky stromů byly olámané s okousanými listy. Lavinie se naklonila, aby viděla detaily. A spatřila otisk koňského kopyta. Zlostně přivřela oči.
„Jak si přeješ, dceruško,“ řekla si pro sebe. Chvíli krotila vztek, než se vydala k polici s knihami. Které kouzlo použít? Nebo je nutné použít kouzlo? Zaklapla knihu a vydala se do pokojů. Možná bude lepší prachobyčejné násilí.

Královna seděla na trůně a sledovala Kripsonovu nejistotu. Dobře se bavila. Ještě včera v noci vzdychala v jeho náručí, a teď ji oslovoval vznešeným titulem a klaněl se k zemi.
„Potřebuju od tebe službu,“ začala a podpořila svou žádost slibným úsměvem. „Nebudu šetřil vděkem, jestli to pro mě uděláš.“
Znovu se mlčky uklonil. Věděla, že by pro ni udělal cokoliv i bez toho přemlouvání, ale vražda korunní princezny skutečně nebyla běžná žádost.
„Odvedeš Sněhurku do lesa, zabiješ ji a přineseš mi v téhle truhle její srdce.“
Zůstal stát z hlavou skloněnou, docházel mu dech.
„Kripsone,“ oslovila ho a její podmanivý hlas byl tichý jako šepot, kterým k němu mluvila v noci. „Ona plánuje spiknutí. Musím se jí zbavit, jinak se tohle království rozpadne.“
„Nezajímám se o politiku, veličenstvo,“ pronesl a poprvé se j podíval do očí.
„Nemohu to žádat od nikoho jiného, chápeš?“
Zavrtěl hlavou a mlčky sledoval, jak se k němu blížila. Nevyšel ji vstříc jediným pohybem, když ovinula paži kolem jeho krku a přivinula se k němu.
„Nikomu jinému nevěřím,“ šeptala mu do ucha. „Nemusíš se zajímat o politiku, stačí, že…“
„Stačí, že se zajímám o vás,“ řekl. Jeho hlas zněl jemu samému hrubě.
Vášnivě ho políbila a pak se odtáhla. „Uděláš to pro mě?“
Těžce dýchal, když odpovídal. Otočil se, odešel z trůnního sálu a už neviděl, jak její pohled zchladl, když se za ním dívala.

„A proč přesně máme jít do lesa?“ ptala se Sněhurka, když následovala myslivce směrem na palouk, kde se kdysi setkala s Aventinem. Měla divné tušení, že právě to je to místo, kam směřují.
„Královna řekla, že budete vědět sama moc dobře, o co jde,“ řekl Kripson, aniž by se na princeznu podíval. Nelíbila se mu myšlenka, že bude muset tuhle krásku zabít.
Zastavili na palouku. Sněhurka moc dobře rozpoznala místo, kde si před Aventinem lehla do mechu a zachvěla se. Jak se to mohla Královna dozvědět?
„Co že mi tady máte ukázat?“ zeptala se nejistě a podívala se do očí Královnina sluhy.
Neodpovídal. Jen ji pozoroval a jí něco v jeho pohledu děsilo.
„Mám tě zabít a donést Královně tvoje srdce,“ odpověděl potom s pokrčením ramen. „Ale třeba si to rozmyslím…“
O krok ucouvla. „Ne, to ne…“
„Ale ano, princezno,“ prohlásil s křivým úsměvem. „Královna si taky přála, abys ještě žila, když ti bude řezat srdce z těla.“
Sněhurka se chtěla rozeběhnout, ale Kripson byl příliš rychlý na její pohyby zpomalené otřesem, jaký utrpěla. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě.
„Ale, když budeš hodná a nebudeš křičet, tak tě třeba nejdřív podříznu, než ti vyříznu srdce…“
Princezna sebou škubla a kopla Kripsona do holeně. Zaklel a upadl. Spadl přímo na ni a přimáčkl ji k zemi. „To nebylo zrovna ono, ty čubko,“ prskl.
Vykřikla, když roztrhl látku, která kryla její ňadra, a snažila se ještě jednou ho kopnout, ale neměla jak. Ani rukama si nemohla nijak pomoct, držel ji příliš pevně. Pak ale udělal chybu. Levou rukou sáhl dolů, aby jí vykasal sukni. Sněhurka nahmatala kámen, který ležel v blízkosti její pravé ruky a udeřila jím myslivce do hlavy. Nedostatek odhodlání zabít trochu ztlumil ten náraz, takže neroztříštil Kripsonovu lebku, ale ten stejně zůstal uprostřed pohybu a znehybněl.

III.
Na lesní mýtinu se pomalu vkrádala tma, která by v otevřeném prostoru nebyla tak znát, ale les už začínal být děsivý. Dlouho ležela Sněhurka zavalena nehybným myslivcovým tělem, než se odhodlala třeba jen pohnout. Byla příliš vyděšená. Ležela odevzdaně na jehličí a hleděla do stmívajícího se nebe. Něco ji přece jen donutilo jednat. Ucítila vlhkost na prsou, jako by po ní stékala nějaká tekutina. Zhluboka se nadechla a rozhodla se situaci řešit. Začne od toho bezprostředního. Nemůže se zvednout, protože na ní celou vahou spočívá nehybné tělo. Je mrtvý? Neochotně otočila hlavu, aby se podívala na tvář, která se opírala o její odhalená prsa. Z na pohled malé rány těsně pod linií špinavých vlasů vytékal pramínek krve, který ji stékal po ňadrech a špinil zbytky halenky.
Mrtvý by přeci nekrvácel, blesklo jí hlavou. Nebo ano?
Měla by to zjistit. Zvedla chvějící se ruku, aby nahmatala puls na krku, ale neměla dostatek jistoty v prstech, aby našla tepnu. Vzdala tedy i tento pokus.
Fajn, takže je buď mrtvý a proto musíš vstát, protože jinak se na tobě začne rozkládat mrtvola, nebo žije a každou chvíli se probudí. A nesmí tě tu najít.
Odvalila nehybné tělo ze svého a zachvěla se, když z bezvědomí Kripson zasténal.
Takže tedy pryč. Ale kam? Nemůže zpět, i les je bezpečnější než domov. Ale kam?
Kamkoliv, hlavně pryč…
Zvedla se a oprášila špínu z šatů. Pokusila se zacelit trhlinu v halence, ale nepovedlo se. No co, lesní zvěř ji snad neokoukne. Rozběhla se tedy kamsi do lesa. Rozběhla se s vědomím, že to ve svém psychickém i fyzickém stavu dlouho nevydrží, s vědomím, že les není bezpečný, ale s odhodláním doběhnout co nejdál a nepadnout na zem dřív, než hradby jejího rodného zámku zmizí za hradbou stromů.

„Hrabě, nechala jsem propátrat celý les a marně, ale nevzdáme se,“ opakovala Lavinie tváří v tvář hraběti Licolnovi- nejbohatšímu a tudíž nejmocnějšímu šlechtici v Abraxii. Věděla, že s nimi bude problém. Nikdo nechtěl změnu ve vládnoucím rodě, nechtěli cizí královnu na trůně- chtěli Sněhurku. Chtěli poslední Abraxovnu, chtěli ji provdat za vhodného a mocného muže a až jejich syna akceptovat jako svého lenního pána. To, že se dědička trůnu jednoduše ztratila v lese odmítali akceptovat. Všichni Královnu podezírali, ale jedině lumík na tahu by dal jakékoliv podezření najevo.
„Moji lidé i moje finance jsou vám k dispozici,“ uklonil se zdvořile.
„Najdeme ji,“ ujistila ho Královna vážně.
„To doufám, výsosti,“ odvětil zdvořile.
„Byla by to katastrofa, kdyby se má dcera ztratila. Katastrofa pro království samozřejmě, nehledě na mé osobní pocity,“ odvrátila hlavu k oknu, aby skryla pohnutí ve tváři. „Ale já vám slibuji, hrabě, že nepřestanu, dokud ji nenajdu.“
„Může být pozdě,“ připustil hrabě neochotně.
„Vrah, násilník i lesní zvěř po sobě něco nechá,“ odvětila Lavinie ledově. „A já nepřestanu hledat Sněhurku, dokud nebudu mít jistotu, že je mrtvá, pokud to je to, na co narážíte. Nepřestanu, i kdybych měla v ruce třeba… srdce té dívky, protože ani to není jistota, hrabě. Ani to není jistota, že mé dítě už není mezi námi. Já chci mít dokonalejší jistotu, rozumíte?“
Hrabě zmateně přikývl a s mrazením v zádech opustil místnost. Královna možná byla oslnivě krásná, ale byla to čarodějnice. Ta podivná slova, když mluvila o Sněhurce. Ten chlad a hrozba v očích a ten pohyb, s nímž pohladila zdobenou skříňku ležící na opěradle trůnu… kdovíco v ní schovávala. Radši být pryč z jejího dosahu i dohledu. Co se stane s Abraxií, jestli Sněhurku nenajdou, to si nedovedl představit.
Královna to myslela vážně, když mluvila o větší jistotě. Věřila Kripsonovi a krvavému obsahu schránky, ale přesto planula nedočkavostí, když scházela schody do svého sklepení.
„Tak výborně, drahoušku,“ oslovila teatrálně zrcadlo. „Ukaž mi mou drahou Sněhurku.“
Mlha se rozestřela téměř okamžitě, ale jen aby odhalila naprostou tmu. Královna si viditelně oddechla. Nevěděla sice, jak zrcadlo reaguje na žádost o zobrazení mrtvých osob, ale tohle něčemu napovídalo. Byla tady ovšem i jiná jistota.
„A teď, ty mé drahé vševědoucí zrcadlo, mi řekni, kdo že je na světě nejkrásnější.“
V životě zažila už mnoho potěšení plynoucích z osobních úspěchů, ale málokteré bylo tak velké jako spatřit v kouzelném zrcadle po dlouhé době vlastní tvář.

Zrcadlo nelhalo. Dívčí postava, která ležela ve spánku blízkému bezvědomí, měla skutečně do nejkrásnější ženy na světě daleko. Šaty už nebyly roztrhané jen v místech, kudy se Kripson chtěl dostat k jejímu tělu, ale prakticky všude, jak se prodírala trním a křovím. Obličej měla zašpiněný hlínou, do které spadla a která se smísila s vlhkostí slz, jaké neschopna pohybu na studené zemi vyplakala. Vlasy vypadaly, jako by se právě snažila velkou část si jich vyrvat, což klidně mohla být pravda, protože její spánek zpočátku vůbec nebyl klidný. Trhala sebou, jak se v jejích snech míhali myslivci, čarodějnice, upíři a vlkodlaci doprovázení nočními zvuky lesa. Později už její mysl rezignovala a nechala tělo odpočívat životadárným spánkem nerušeným nočními můrami. A tak ji našli první sluneční paprsky a zvuky probouzejícího se lesa.
Otevřela oči a cítila se podivně osvěžena. Události předešlého dne se zdály vzdálené a mlhavé, jako by se její mysl dokázala s nimi vyrovnat a hodit je za hlavu. Protáhla se a pozorovatel by se podivil nenucenosti, jaká v tom gestu byla. Na chvíli se zamyslela, kam dál, a usoudila, že to nemá smysl. Půjde, dokud znovu nepadne. Stejně už ztratila pomyšlení o směru a věděla, že les poblíž hradu je téměř neprozkoumaný, takže nemá smysl seděl a čekat. Buď někam dojde nebo dřív umře hlady nebo ji sežere neznámý druh lidožravé šelmy. Pravděpodobnost dvou posledních možností by byla stejná, i kdyby zůstala odevzdaně ležet na místě, ale první možnost pro alespoň malou šanci uskutečnění vyžadovala její aktivní účast. Takže se zvedla a vydala se směrem, kde zaznamenala nejmenší množství trnitých keřů a snažila se jít co nejpřímějším směrem. Když nezahne, musí přeci časem dojít na kraj lesa.
Myšlenka o kraji lesa byla sice zajímavá, ale kolem poledne se hustota stromů pouze zvyšovala. Možná také nesejít z cesty nebylo tak jednoduché, jak se zdálo, když si ten cíl vytyčila. Nakonec, ale přeci jenom někam došla. Mezi stromy se rýsovalo něco, co se podobalo domu. Zvědavě přišla blíž, aby zůstala ohromeně stát. Přímo uprostřed hustého a temného lesa stála chalupa. Dům by bylo příliš vznešené slovo pro chatrné dřevěné stavení, ale z komína vycházel kouř a Sněhurka si při jeho pachu uvědomila, nejenom jaká je jí zima, ale i jaký má hlad. Ať je uvnitř kdokoliv, jistě nenechá polonahou princeznu stát venku. Sama se ušklíbla svému cynismu, jaký se jí vkradl do mysli během půldenního cestování, vyhnala z hlavy obrazy ježibab, hladových kanibalů i zvrhlých myslivců a zaklepala na dveře.
Žádná odpověď.
Zkusila tedy kliku. Ta povolila a dveře se otevřely.
„Je tu někdo?“ zeptala se nesměle.
Nečekala na odpověď a vstoupila. Neměla ve zvyku čekat na dovolení. Přeci jen byla princezna a na pokraji zoufalství k tomu, tak se rozhlédla po místnosti, do které vstoupila. Nebyla tu ani známka po pokusu o úklid. Všemožné předměty od kuchyňského nádobí po oblečení se povalovaly všude kolem a v rohu hořel krb. Prošla kolem něj do kuchyně. Ano, jen blázen by snědl jídlo, které se vaří v kotli v neznámé a cizí chatě. Nechala tedy lákavou vůni za sebou a vydala se po schodech nahoru. Našla dvě ložnice. Musela se sehnout, aby vešla dovnitř. V jedné byly tři postele a v druhé čtyři. No, postele.
„Kam jsem se to, proboha, dostala,“ zamumlala Sněhurka a plácla sebou na postele napříč, protože by se do nich jinak nevešla. Teplo, pohodlí, únava a falešný pocit bezpečí ji ukolébaly natolik, že jen zavřela oči a usnula.
Probudilo ji neurvalé šťouchnutí do hlavy. Prudce se posadila a vzápětí znovu spadla naznak a zavřela oči, protože odmítala věřit tomu, co viděly.
„Kdo seš?“ vyštěkl čísi nepříjemně drsný hlas.
V duchu proklela vlastní nedokonalý zrak, než znovu otevřela oči a zjistila, že se nemýlil ani napoprvé. Před ní stálo sedm malých mužíků. Všichni měli plnovous a tváře tak zarostlé, že se v nich jejich oči málem ztrácely. Drželi v rukou krumpáče a na hlavách měli tak humorné a tradiční čepičky, že se málem rozesmála.
„Tak bude to?“ domáhal se ten první hlas odpovědi a pohled na mluvčího, který stál v první řadě a v ruce držel sekeru ji vzal veselou náladu.
„Sněhurka I., dcera krále Abraxa VII., dědička trůnu Abraxie,“ prohlásila pak hrdě a ani si při vyslovení všech svých obřadných titulů neuvědomila, jak vtipně ta řeč v jejím tělesném stavu musí znít.
Někteří mužíci se tvářili ohromeně, jiní včetně mluvčího jen pobaveně.
„A čemu vděčíme za vaši návštěvu, veličenstvo,“ ušklíbl se.
„Zabloudila jsem a…“
„Aha, princezna zabloudila,“ nenechal ji domluvit. „Chlapi, co se dělá s princeznami, který si nepamatujou poučení od maminky, aby nechodily do lesa samy?“
Otočil se ke svým společníkům, ale nedočkal se odpovědi, jakou asi očekával. Tvářili se zmateně, jen vilnost ve tváři jednoho vzadu, jehož výraz po celou dobu jednoznačně vypovídal o imbecilitě, ji malinko děsil.
„Hele, co s ní chceš udělat?“ zeptala se kolega mluvčího podrážděně.
„Vy jste trpaslíci?“ nevydržela Sněhurka s položením otázky.
„Ale! Princezna o nás ví?“ podivil se očividný předák skupiny.
„No jistě,“ zvolala nadšeně. „Trpaslíci. Pohádkový lid s krátkýma nohama a… ti, co kopou v dolech a vytvářejí cenné poklady z drahokamů, které najdou…a…“
„Skoro přesně,“ ušklíbl se předákův kolega. „Až na to, že nejsme pohádkoví, jak tvá výsost může vidět.“
„Neříkej jí tak,“ okřikl ho jiný trpaslík. „Není to žádná princezna. Co ta by tady dělala?“
„Já jsem princezna, jsem Sněhurka I., dcera krále Abraxa…“
„Dobře, dobře,“ zarazil ji první trpaslík. „A jak nám vysvětlíš, co tady teda děláš.“
„Jak moc detailů chcete?“ zeptala se nejistě.
„Co nejvíc,“ ozval se trpaslík ze zadních řad. Sněhurka předpokládala, že ten s přiblblým výrazem.
„Sklapni, Šmudlo,“ okřikl ho mluvčí. „Tak povídejte, výsosti.“
„Dobře,“ začala Sněhurka a založila si ruce na prsou, když si uvědomila, kam teď, když má všechnu jejich pozornost, celá skupina trpaslíků nepokrytě civí. „Moje macecha, která se nazývá Královna Lavinie zavraždila mého otce Abraxa VII. A teď se rozhodla zavraždit i mě. Poslala se mnou do lesa svého sluhu, myslivce Kripsona, aby mě zabil a přinesl jí moje srdce. Unikla jsem, protože se rozhodl nejprve mě znásilnit. Bloudila jsem celou noc a dopoledne po lese, až jsem dorazila sem. Klepala jsem, ale vy jste asi nebyli doma, tak jsem vešla, abych se podívala, kdo tu bydlí a…nešťastně jsem usnula na posteli, protože jsem byla moc unavená. To je asi tak všechno.“
„Stručné a výstižné,“ reagoval postarší trpaslík v druhé řadě a Sněhurce se zdálo, že má přeci jen o trochu vlídnější pohled než jeho druhové. „Dle mého gusta.“
„A chceš po nás co?“ zeptal se první trpaslík.
„Já jen…nevím, co po vás chci… pro začátek byste mi nemuseli ubližovat,“ navrhla nesměle.
Parta sedmi trpaslíků se rozesmála.
„Co? Co jsem řekla špatně?“
„Proč bychom ti měli ubližovat, velectěné veličenstvo?“ zeptal se druhý trpaslík, když popadl dech.
„Tváříte se tak,“ odpověděla prostě.
„Drahá slečno, ať už seš princezna nebo jen děvka, co se ztratila z dostaveníčka se zákazníkem, nic o trpaslících nevíš. Víš snad, proč žijem jak vzteklý psi v týhle mizerný boudě? Říká se, že neexistujem. Ne? Tak já ti něco povim. Byli sme tady dřív, než tvuj velectěnej pra-pra-praděda, když tvrdíš, že seš princezna, založil tohle království. Přišlo spoustu lidí. Nevadilo nám to, bylo nás málo. Jenže víš, vy lidi prostě nemáte rádi, když se od vás někdo liší. A tak ste nás vytlačili z vlastní země. Většina utekla do hor, my sme potomci těch, co zůstali.“
„Nesnažte se mě dojmout rasovou historií, drahý pane trpaslíku,“ odsekla Sněhurka. „Nic mi do toho není.“
„Jestli seš princezna, za kterou se vydáváš, můžeme třeba tomu vašemu rodu splatit dluh.“
„Kterému rodu,“ zasmála se Sněhurka. „Jsem poslední. Můžete přinést mé drahé matince moje srdce v kované truhle, jestli chcete. Nevím, čí dluh tak splatíte. Ale klidně se pomstěte na nevinné holce, když je to vaší rase milé.“
Rozhodila ruce a nemohla nezaznamenat, jak řadami trpaslíků projel záchvěv, když před nimi odhalila svoje ňadra. Ušklíbla se a znovu zkřížila ruce na prsou.
„Za včerejšek jsem přežila pokus o znásilnění, vyhnání z vlastního království, pokus o vraždu a noc v lese s vlkodlaky, upíry a kdovíčím dalším. Parta trpaslíků mě nevyděsí. Ani, když bude mávat sekyrami.“
„Já vám totiž nepřišla ublížit,“ dodala pak smířlivějším tónem. „Přišla jsem sem, protože jsem byla zoufalá a neměla kam jít. Domů nemůžu…“
„Mohla by se nám hodit,“ prohlásil postarší trpaslík zamyšleně.
„A k čemu prosimtě?“
„No, z toho, co řekla, je jasné, že výkupné za ni asi nedostaneme. Vařit asi taky neumí, ale koště by snad udržela…“
Sněhurka pozvedla obočí, ale i tak mizerná vyhlídka byla dost velkou nadějí na přežití na to, aby rozhovor přerušovala.
„Nebylo by špatné mít abraxskou dědičku trůnu jako služku, nemyslíte pánové?“
„Bereš nebo nebereš?“ otočil se ke Sněhurce s otázkou.
„Když mě tu necháte, udělám, co budete chtít,“ přikývla. „Skoro všechno,“ dodala, když se podívala na Šmudlu.
„Z něj si nic nedělej,“ mávl ten první rukou. „Trpaslíci se nikdy nemíchali s vaším plemenem. Dobře vypadáš a on se kouká, to mu stačí.“
Sněhurka si povzdechla a pokračovala: „Mám mocné spojence. Kdyby se mi podařilo shromáždit kolem sebe dostatek šlechty a svrhnout Královnu, odvděčila bych se vám za vaši pomoc. Mám dobré... známosti z paloským korunním princem, kdybych jemu…“
„Svoje politický pletichy si schovej pro někoho jinýho,“ odsekl první trpaslík. „Tady budeš uklízet a možná tě za to nakrmíme. Až se ukáže, že dokážeš dostatečně pokorně sloužit nižšímu plemenu, možná si znova promluvíme.“
Otočil se a všichni jako na povel odcházeli z ložnice.
„A šaty?“ zavolala za nimi Sněhurka.
„Nedostaneš ani o hadřík víc, než máš na sobě, holka. Je tu teplo, nenastydneš. Navíc, dobře se na tebe kouká.“

Aventis přecházel vztekle po pracovně svého otce.
„Synku, uklidni se,“ řekl toho odpoledne už asi potřetí starý král.
„Jak se mám uklidnit, tati,“ vykřikl princ. „Ztratila se. Prý se ztratila, ale já vím, že ji ta čarodějnice prostě nechala odstranit. A já slíbil, že ji před ní ochráním.“
„Pomalu, Ave,“ zarazil ho král Daviotrap I. „O tomhle jsi se minule nezmínil. Komu jsi co slíbil?“
„Sněhurce,“ odpověděl Aventis. „Slíbil jsem princezně, že ji před královnou ochráním.“
„Aventine,“ začala klidně jeho otec. „Královna Lavinie je svrchovanou vládkyní Abraxie, není…“
„Je nelegální vládkyní,“ přerušil ho Aventis netrpělivě. „V Abraxii odedávna vládli Abroxové. A Sněhurka je jediná Abraxovna.“
„Chápu, synu, ale do vnitřní situace cizího státu, navíc našeho odvěkého spojence nám nic není.“
„Říkal jsem ti, že Královna Abraxa VII. zavraždila?“
„Říkal. Celkem čtyřikrát,“ odpovídal král stále ledově klidně.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Aventis, jako by vůbec neposlouchal, co král už celé odpoledne opakoval.
„Nebudeme dělat vůbec nic, synu,“ odpovídal král, ale do jeho klidu se pomalu kradlo jisté podráždění. Bylo dobré, že se Aventis konečně zakoukal do dívky dobrého postavení, jejíž ruka jim mohla také pomoci ve vlivu a moci, ale nepotřeboval spory s mocnými sousedy. A potřeboval mít ze syna racionálně uvažujícího budoucího vládce a ne nemyslícího tetřeva v době páření.
„Jestli ty nebudeš dělat nic, já pojedu,“ prohlásil Aventis a vstal.
„Kam chceš jet?“ pozvedl král pobaveně obočí.
„Najdu ji. Zachráním ji!“
Daviotrap jen pokrčil rameny. Však on se poučí a při nejbližší komplikaci se ze své slavné záchranné výpravy vrátí zpět. Natolik už svého syna znal. Ani náznak znepokojení jeho jistotu nezkalil, když ho sledoval, jak opouští trůnní sál. Však on se vrátí…

Život u trpaslíků nebyl pro Sněhurku ničím příjemným. Alespoň v prvních několika dnech. Koště držela v ruce poprvé v životě, stejně tak hadr. Rejpal, tak se jmenoval mluvčí trpasličí skupiny z jejich prvního rozhovoru, si zřejmě natolik cenil zdraví svého a svých druhů, že ji nezaměstnával v kuchyni, ale chata se brzy musela lesknout jejím úsilím. Sice v duchu trpaslíky proklínala, ale ani slovem nedala najevo nelibost, když uklízela jejich kůlnu. Podařilo se jí taky z kusů látky, kterou jí Rejpal v žertu podstrčil, spíchnout nevzhledný kus oblečení, aby nemusela chodit po domě polonahá. Když se jí podařilo potlačit podráždění nad tím zacházením, vzpomněla si princezna, jak okouzlující umí být, a vysloužila si hned několik vlídných pohledů. Dokonce i několik vlídných slov.
„Takže jsem vám nakonec k něčemu užitečná,“ poznamenala s úsměvem, když ona a sedm trpaslíků sedělo večer u krbu.
„Dá se to,“ zamumlal Rejpal a rozhlédl se po chalupě.
„Mohli bychom přemýšlet, co se Sněhurkou bude dál,“ navrhl náhle Prófa. To byl ten postarší trpaslík, který se jí zastal hned první den. „Tady zůstat nemůže.“
„Proč ne?“ zeptal se Šmudla, který jí za dobu, co u nich Sněhurka pobývala, projevoval nefalšovanou náklonnost. Vzhledem k tomu, že jeho pohled se od vilnosti změnil k láskyplné oddanosti hned, když novou látkou zakryla své vnady, vysloužil si u Sněhurky nejeden milý úsměv.
„Protože je to abraxská princezna a my se musíme rozhodnout, zda jí pomůžeme nebo ne,“ odpověděl Prófa klidně.
„Už sme jí pomohli dost,“ odsekl Rejpal.
„Má pravdu,“ zarazila Sněhurka Prófův pokus o její obhajobu. „Pomohli jste mi dost. A jestli vám moje přítomnost nevadí, zůstanu u vás, dokud se nerozhodnu, co bych já chtěla podniknout. Třeba se ještě naučím vařit.“
Většina trpaslíků se pousmála při vzpomínce na její poslední okus o vytvoření poživatelného pokrmu a Sněhurka se smála s nimi. Opřela se v křesle a nechala se kolébat přívětivou atmosférou a pohledem do plamenů v krbu.
Královně Lavinii ovšem nebylo do smíchu, když hleděla na obraz dokonalé rodinné idyly v obraze svého zrcadla. Několikrát poklepala prsty na stůl, o nějž se opírala, než vyšla po schodech do trůnního sálu.
„Vítej, Kripsone,“ prohlásila s ledovým úsměvem. „Poděkovala jsem ti za čistě odvedenou práci?“
Kripson polkl. Hned při pohledu na její tvář věděl, že všechno je špatně.
„Takže, prozraď mi, z kterého nebohého zvířete je tenhle orgán?“ zeptala se a hodila po něm otevřenou schránku. Její zapáchající obsah se odrazil od myslivcovi nehybné hrudi.
„Srna,“ odpověděl sotva slyšitelně.
„Aha,“ přikývla Královna. „Dobře jsi odhadl mé anatomické znalosti. Nepřišla bych na to.“
Zvedla se z trůnu a otočila se čelem k oknu. Věděla, že na jeho tváři je teď naprosto zděšený výraz a nechtěla se na něj dívat. Když nevěděl, co se v Královnině tváři odehrává, musel být znepokojen ještě víc.
„Takže Sněhurka žije. Proč? Zželelo se ti jí snad? Odpověz, já se pravdu stejně dozvím.“
„Utekla mi,“ odpověděl prostě.
„Jak mohla sedmnáctiletá holka utéct zabijákovi jako jsi ty, smím-li se zeptat?“
„Na chvíli jsem ztratil pozornost…“
„Ta rána na hlavě,“ zeptala se na šrám, kterého si všimla už, když se vrátil z lesa. „Je od úderu nějakým ostrým předmětem, že? Hodila ho snad po tobě?“
„Ano, výsosti.“
„Mám se podívat blíž, abych ti řekla, zda to tak bylo? Nepodceňuj mě, Kripsone. Chci znát pravdu.“
„Udeřila mě do hlavy a já ztratil vědomí,“ Kripson svěsil hlavu, jak ztratil veškerou naději.
„Takže ta celá pravda?“ pokračovala Lavinie.
„Bránila se a…“
„Bránila se zabití nebo znásilnění?“ zeptala se Královna a myslivec se zachvěl, když zaslechl její hlas. Byl to snad jen sykot.
„Znásilnění,“ odpověděl nakonec bezradně.
„Aha. Takže jsi se rozhodl, že vražda a rozřezání mrtvého těla není pro nevinnou mladou dámu dostatečným utrpení, že? Rozhodl jsi se ještě se pobavit, dokud to šlo.“
„Já…“
„Víš, Kripsone,“ Královna se k němu otočila. Ve tváři se jí zračil nevysvětlitelný hněv. „Já vždy opovrhovala muži pro dvě věci. Neschopnost odolat alkoholu a neschopnost udržet chtíč na uzdě. Nepřerušuj mě, prosím. Nenávidím Sněhurku, jak jen může nevlastní matka nenávidět nevlastní dceru, konkurentku a překážku v absolutní vládě. Chci, aby zemřela, ačkoliv nemusí nevyhnutelně trpět. Ale nikdy, opakuji nikdy, bych nestrpěla vědomí, že ji někdo před smrtí znásilnil. Popravdě, nestrpěla bych to vědomí ani v případě jakékoliv jiné ženy, pokud bych tomu mohla zabránit.“
Znovu se otočila k oknu a její hlas nabyl mírnějšího tónu. „Zvláštní, že? Jsem krutá a nelítostná čarodějnice, ale žena je pro mě rovnocenný protivník. Ne jako muž. Vy muži jste ovladatelná sebranka už tak dostatečně ovládaná vlastním zvrhlým chtíčem.“
„Ubránila se?“ zeptala se nakonec zamyšleně.
Kripson horlivě přikyvoval, než si uvědomil, že jeho gestu nevidí. „Ano…“
Znovu se k němu otočila a její téměř milý výraz ho umlčel.
„Kripsone, víš, jak probíhá páření u pavouků?“
Kripson zděšeně zavrtěl hlavou.
„Poslouchej. Samička pavouka sežere ihned po aktu, u některých druhů už při něm. Samec samozřejmě od začátku ví, že zemře, ale nemůže si pomoct. Je drážděn pachem samičky připravené k páření do té míry, že jde na smrt jen, aby si zasouložil. Něco jako ty, viď drahoušku?“
Myslivec zůstal přikován na místě, neschopen pohybu.
„Takže pavouk,“ pronesla Královna rozkazovačným tónem a pozvedla ruku. Vyšlehlo modré světlo, zasáhlo Kripsona do prsou a ten se… změnil v pavouka o velikosti palce.
Lavinie se zhluboka nadechla. Kouzlo ji vyčerpalo, ale cítila nevyslovitelné uspokojení, když sledovala odporné osminohé stvoření, jak cupitá ven z okna sálu. Ještě chvíli stála v zamyšlení a sbírala síly, než se vydala do sklepení vymyslet způsob, jak skoncovat se Sněhurkou.

Řešení nebylo jednoduché, jak si uvědomila, když se plížila v přestrojení hlubokým lesem. Dlouho dumala nad knihami, než našla způsob, jak spojit konečné řešení Sněhurčiny otázky s řešením vzpoury stavů. Našla kouzlo, které do dokázalo. Uvařila lektvar, který způsobuje věčný spánek. To bylo něco. Věčný spánek. Její oříškové oči se rozzářily nad tou myšlenkou. Nebude jí překážet, nebude se moct vdát a přitom tady bude, aby udělala Laviniinu vládu legitimní. Jen bude spát. Namočila tedy do lektvaru jablko, protože se jí zdálo dobré jako symbol konce Sněhurčina životního ráje.
Pod čarou na stránce s receptem byla ještě nenápadná poznámka: „Jedině polibek od pravé lásky může zrušit kouzlo věčného spánku.“
Lavinie se rozesmála: „Kdo by líbal mrtvolu???“
„Navíc,“ dodala směrem k zrcadlu, když se přestala smát. „Láska je mýtus. Známe chtíč, vášeň, oddanost, ale láska? Sotva. Lidi neumí milovat, to jen básníci lidem pletou hlavu iluzí o lásce. A ani mýtus ani iluze můj triumf neohrozí.“
Pak použila jiný lektvar, který z ní udělal odpornou starou ježibabu, ale před tím sundala zrcadlo ze stěny, aby se v té podobě neviděla. Teď se v tom převleku plížila lesem k trpasličí chaloupce.

Zaťukala na okénko chaloupky. Trpaslíci byli v práci, v dole. Sněhurka otevřela okno a podezíravě se zamračila, když spatřila zjev za oknem.
„Dostala bych od vás trochu vody, děvče?“ zaskřehotala stařena.
„Kdo jste?“zeptala se princezna.
„Zabloudila jsem, výsosti,“ sklonila hlavu ještě níž, pokud to šlo při shrbení jejich zad.
„Jak víte, kdo jsem?“ Sněhurka se zamračila.
„Znala jsem tě, když jsi byla ještě úplně malinká, děvče.“
Sněhurka se zamyslela a nakonec otevřela dveře a pozvala stařenu dál. Nechala ji posadit se a přinesla trochu čaje.
„Tak odkud mě znáte?“
„Byla jsem komorná vaší paní matky,“ vysvětlila bába teskným hlasem. „Nová královna mě vyhnala ode dvora.“
Sněhurka zvedla hlavu a Lavinii bylo jasné, že našla strunu, na kterou může udeřit.
Chvíli seděly tiše. Obě zadumány ve vlastních myšlenkách. Stařena dopila čaj a odložila hrnek.
„Tak já zase půjdu,“ prohlásila a namáhavě se zvedla. „Jak jen se ti odvděčím?“
„Ale to není třeba…“ bránila se Sněhurka a také vstala.
„Ne, ne,“ zavrtěla stařena naléhavě hlavou. „Nech mě se ti odvděčit. Na, vezmi si alespoň jedno jablko. Prodávám je. Na, to nejhezčí je tvoje.“
Sněhurka přijala nabízené ovoce a držela je v ruce se zamyšleným pohledem. Něco nebylo v pořádku.
„Ochutnej ho,“ pobídla ji babizna.
Sněhurčina ruka s jablkem se zastavila na půli cesty k ústům. Něco se dělo. Všechny smysly jí říkaly, že to nemá dělat. V chalupě bylo najednou tíživé ticho. Ptáci přestali zpívat i vítr přestal šustit větvemi.
„Tvá matka zbožňovala jablka,“ prohlásila stařena se zasněným výrazem. „Denně jsem ji nosila ta nejlepší.“
To Sněhurce stačilo. Zakousla se do červeného jablka, sousto rozkousala a spolkla. Téměř okamžitě se jí zmocnila ospalost a během minuty omdlela a padla na podlahu.
Královna se narovnala a nechala spadnout plášť, který skrýval její hrb. Ještě, než zkontrolovala stav, v jakém se nacházela Sněhurka, vypila lahvičku s lektvarem, který jí vrátil její podobu. Sice teď na chvíli vyčerpala svou kouzelnou moc, ale nevadí, nebude ji potřebovat. Sklonila se ke Sněhurce. Nevypadala mrtvolně. Byla stále stejně krásná, ne-li krásnější, protože vypadala tak klidně. Věčný spánek.
Na dvoře zaslechla hluk. V duchu zaklela. Nepočítala s trpaslíky a zdržela se zbytečně dlouho. Příliš dlouho. Popadla pohozené jablko, ale pak si to rozmyslela a odhodila ho. Vyběhla ven a spatřila blížící se skupinu sedmi malých mužíčků. Na rozdíl od Sněhurky si ani na chvíli nemyslela, že jsou mírumilovní. Co víc, znali její tvář z obrazu na mincích, a poznali by ji. A nebudou ji šetřit. Vyběhla z domku a prchala kolem strnulé skupinky trpaslíků do lesa.
„Nebyla to Královna?“ zeptal se Rejpal s podivem. „Co se tady sakra děje???“
Šmudla se rozeběhl k chaloupce a nechal ostatní stát na místě. Ostatní ale věděli jasně, že ať tady Královna dělala cokoliv, nebylo to nic chvályhodného. Ať už z jejího zběsilého úprchu jako z místa činu nebo ze Sněhurčina vyprávění. Šmudla vyšel z domku a plakal: „Je mrtvá. Sněhurka umřela,“ úpěl.
Ostatní s Rejpalem v čele se vydali směrem, kterým běžela Lavinie. Nemuseli běžet daleko. Prchající žena spadla ze srázu a teď se svíjela na zemi a držela se za nohu. Všech sedm trpaslíků stálo na okraji svahu a pozorovalo ji. Královna se otočila, když ucítila jejich pohledy v zádech. Ohlédla se a viděla je tam stát jako znamení pomsty a něco jí říkalo, že všechno končí. Šmudla zvedl kámen: „Zabila Sněhurku,“ vykřikl vztekle.
Kámen zasáhl Královnu do ramene, přestože se snažila uhnout. Ostatní trpaslíci vzali po Šmudlově vzoru kámen do ruky a Lavinii zasypala sprcha z kamení.

Jak moc si trpaslíci Sněhurku oblíbili se projevilo až, když ji ztratili. Na první pohled bylo jasné, že není mrtvá. Jenom se prostě nechtěla probudit. Šmudla projevil svou nesmírnou šikovnost s dlátem, když pro ni vytesal nádhernou zdobenou rakev se skleněným víkem.
„Vystavíme ji před domem,“ prohlásil pak.
„Nezdá se ti to trochu morbidní?“ zeptal se Štístko. Prófa mu mlčky položil ruku na rameno, aby nechal Šmudlu být.
A tak tedy Sněhurku přikryli skleněným víkem a uctili její památku krátkým trpasličím obřadem, než se znovu vydali do práce.

Aventis se neobrátil při prvním náznaku potíží. Už tři dny nejedl a pil naposledy včera vodu z ledového potoka. Zmokl, byla mu zima a on i Tralgit byli utrmácení a zničení. Ale v hlavě měl stále jen Sněhurku a vědomí, že ji musí najít. Právě se ztratil v lese, když zahlédl kouř stoupající z komína jakési chatrče. Bylo pozdě odpoledne a za oknem se míhaly drobné postavičky. Ať už to byl kdokoliv, mohli by mu dát najíst a napít. Snad ještě jeho královský titul něco znamenal. Seskočil z koně přede dveřmi a chystal se vejít, když jeho pohled něco zaujalo. Vlevo ode dveří ležela skleněná schrána, kolem níž byly čerstvé květiny. V ní ležela dívka. Jeho dívka. Chvíli stál bez hnutí a sledoval to, čemu jeho mysl odmítala uvěřit. Polkl a bez váhání vběhl do chatrče.
„Kdo jste?“ vykřikl. „Co jste udělali se Sněhurkou?“
Téměř bez váhání vytasil meč a hodlal se s ním vrhnout na trpaslíky.
„Zabiju vás všechnu. Co jste s ní udělali?“
Všech sedm mužíků už bylo na nohou.
„Uklidni se, ať seš, kdo seš,“ krotil ho ledově Rejpal. „Co od nás chceš.“
Aventis s námahou zkrotil svůj temperament a zhluboka se nadechl.
„Před domem,“ vypravil ze sebe nakonec. „V rakvi. Tam leží princezna… tam leží Sněhurka.“
„Víme,“ přikývl trpaslík klidně. „Dali jsme ji tam.“
„Proč?“
„Královna ji zabila,“ odvětil Prófa klidně.
„Ne,“ Aventis zuřivě zavrtěl hlavou a vyběhl z chalupy. Vrhl se na kolena u rakve. „Není mrtvá,“ vykřikl a s námahou oklopil víko.
„Není mrtvá,“ opakoval.
Rejpal přišel k němu a položil mu ruku na rameno: „Nemůžeš nic dělat princi. Ani my jsme nemohli.“
Aventis jen mlčky vrtěl hlavou. Pak se sklonil nad tou děsivě klidnou tváří. Nad tváří, kterou tak miloval, kterou hledal.
„Slíbil jsem, že tě ochráním“ zašeptal. „Já to slíbil.“
Opřel hlavu o její studenou tvář. „A neochránil.“
Přes vůli mu stékaly po tváři slzy. „Neochránil.“
Chvíli vzlykal nad princezniným tělem. Trpaslíci ho mlčky pozorovali. Jeho žal vysvětlovatl všechno beze zbytku. Bylo jim, jako by znali celou historii jejich vztahu a jejich lásky. Jako by nebylo nic z příběhu dvou milenců, co by potřebovali vědět k pochopení scény, která se před nimi odehrávala.
Princ si nakonec hřbetem ruky otřel tvář a zhluboka se nadechl. „Miluju tě. Promiň,“ řekl nakonec a naposledy políbil nehybné rudé rty.
Všichni, kdo znají legendu, vědí, co se dělo dál. On ji opravdu miloval a ona milovala jeho. Ať už ten cit Lavinie nazývala vášní, chtíčem, oddaností nebo láskou, jejíž existenci popírala, mezi nimi bylo všechno. Sněhurka otevřela oči a k princovu zděšení ho objala kolem krku a stáhla k sobě. On jen zmateně zamrkal a nechal se od náhle oživlé princezny políbit.
„Vůbec nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala, princi,“ zašeptala. „Ale je mi dobře, protože jsi se mnou.“

Bylo by krásné ukončit příběh tak, jak ho končí legenda. „A potom žili šťastně až do smrti…“
Zdá se vám divný, nereálný?
Ale k jakému jinému závěru bychom došli? Že oni se vzájemně milovali a nechtěli jeden bez druhého žít. Ani starý paloský král to nechtěl. I on byl potěšen nad královstvím, které tak jeho syn věnem k zemi připojil. Takže můžeme diskutovat nad princovými motivy, když Sněhurku líbal, ale víme, že politika její oči neotevřela.