Magická puška: Začátek konce

Zdálo se jí to tak romantické. Vesnice pod nimi ještě spala, zpoza kopce sotva vycházelo slunce, a oni se oddávali slastnému milování v rosou pokryté trávě. Od úst jim šla pára, ale zima nebyla ani jednomu z nich. Bylo léto a i když za ranního rozbřesku nedosahovaly teploty takových výšin jako přes den, jejich těla byla rozehřátá dost.
Na chvíli si pohlédli vzájemně do očí. Ona do těch jeho hnědých, on do těch jejích modrých. Četli si v nich jako v otevřené knize, oba byli zamilovaní. Mladí a zamilovaní.

Vzali se. Téměř přesně rok poté, co se začali pravidelně scházet. Uprostřed náměstí rodné vesnice, oddával je samotný starosta, viděli to všichni jejich přátelé, rodina a ostatní obyvatelé Simnogy.
Rugard a Lakima si řekli své ano uprostřed prosluněného dne, ona v bílých šatech plných nezbytných krajek a ozdůbek, on v prosté černé košili a tenkých kalhotách. Vzali se, protože se milovali.

Otevřel dveře domu, ve kterém bydlel poslední dva roky.
„Jsme tu,“ zašeptal své ženě do ucha. Políbili se. Byla noc, právě skončila svatební hostina a oni se tak po celém dni ocitli sami.
„Co kdybychom ozkoušeli tu novou koupelnu? Stavěl mi jí trpaslík, takže by měla být dokonalá.“
„Dobře,“ usmála se Lakima a rozpustila si hnědé vlasy, ty jí pomalu spadly do tváře. „Až po vás, pane.“

První půl rok utekl rychleji, než oba počítali. Ani jeden se nemohl nabažit přítomnosti toho druhého, byli šťastní a život se zdál být bezstarostný. Mladý pár. Novomanželé.
„Nemůže být nic krásnějšího,“ prohodila Vanessa, když seděla s Lakimou v kuchyni a upíjela kávu.
„Asi ne. Čekám na okamžik, kdy se něco zvrtne,“ zamyslela se Lakima.
„Ale prosím tě, nebuď takováhle. Užívej si to. Já jsem s Bernardem už dva roky a i když náš vztah je prakticky bez chyb, pořád s radostí vzpomínám na první dny, kdy jsme byli spolu. Skoro pořád jsme spolu jenom spali.“
Ženy se zasmáli. „Ano, taky máme takové chvilky,“ prohodila Lakima. Vtom přišel domů její manžel.
„Zdravím, dámy,“ prohodil bodře, pročísl si krátké černé vlasy a políbil manželku na tvář. „Řešíte tu babské kecy?“ zasmál se.
„Přesně tak. A u těch muži, jak je známo, nemají co pohledávat,“ prohodila pobaveně Vanessa.
Rugard teatrálně pozvedl ruce na svojí obranu. „Tak to se omlouvám, ihned ze svého domu vypadnu.“
„Stačí, když půjdeš do jiného pokoje, drahý,“ prohodila pobaveně Lakima.
„Tak tedy dobrá,“ souhlasil Rugard a znovu políbil svojí ženu.
„Roztomilé,“ okomentovala Vanessa.

Několik týdnů po dvouletém výročí stáli Rugard a Lakima proti sobě uprostřed obývacího pokoje. V krbu hořel oheň, příjemně tak vyhříval celý pokoj. Do jejich duší ale teplo dodat nemohl
„Ale to není možné,“ kroutil hlavou Rugard.
„Nevím, co se děje,“ přiznala zoufale Lakima.
Muž se posadil do pohovky. „Slyšel jsem, že kousek odtud žije jakási léčitelka. Ta by ti mohla pomoct.“
Lakima pozvedla obočí. „Mě? Ale vždyť…nevíme čí je to chyba.“
Rugard si odfrkl. „No moje chyba to rozhodně není.“
„Ale jak to můžeš vědět.“
„Prostě to vím, ano?“ zvýšil hlas.
„Ale miláčku,“ snažila se ho ukonejšit Lakima, „vždyť se nic neděje, všechno se dá vyléčit.“
„Není to moje chyba, že nemáme děti. Je to jasný?“
Žena na chvíli umlkla. Jistě, byla si jistá, že to byla pro Rugarda velká rána. Pro oba. Ale nepochybovat o sobě nebylo řešení.
„Dobrá,“ ukončila raději konverzaci a odešla do ložnice.

Po půl roce, kdy spolu manželé byli každou volnou chvíli, jen aby docílili svého přání, někdo zaklepal na vchodové dveře. Rugard právě scházel z ložnice jen v kalhotách, takže cizinci otevřel do půl těla svlečený.
„Přejete si?“
Před domem stál malý muž, takový stařík, s mladým výrazem ve tváři a šibalským pohledem.
„Dobrý den, vy jste Rugard?“
„Ano.“
„Prý se vyznáte v technice?“
„Je to můj koníček. Ale spíše pušky, elektřině moc nerozumím.“
„Přesně vás potřebuju. Víte, už dlouho sestavuji jednu pušku, ale pořád se mi nedaří docílit dokonalého efektu. Pomohl byste mi? Zaplatím vám.“
Rugard tak dostal první zakázku. Po okolí se rozkřiklo, že se vyzná v puškách a že je to výborný střelec, pár lidí si ho najalo na nějakou práci. Rugard začal cestovat. I přes protesty Lakimi odjížděl pryč častěji a častěji.

Jednou si ho najali na jednu práci daleko od Simnogy, vyřídil to jak nejrychleji šlo a poté se vracel domů. Po dvoudenní cestě na hřbetě koně mu nebylo zrovna do zpěvu. Nebe se navíc zatáhlo a z černých mraků se spustil liják. Tlusté kapky mu bušily do kápě, kterou se kryl před otravným deštěm. Když zahlédl v dálce malá světýlka, v duchu zajásal. Blížil se k nějakému městu. Při příjezdu si ani nevšiml jména, ale ihned zapadl do nejbližšího hostince. Koně nechal pořádně vysušit a sám si zaplatil koupel, teplou večeři a korbel tmavého piva. Seděl na baru, protože jinde v lokále už nebylo místo.
Dlouho se již neholil, takže mu tvář zdobil plnovous a vlasy mu sahaly k ramenům.

Když mu hostinský podával druhý korbel piva, opřel se o pult a pustil se s cizincem do hovoru.
„Cestujete z daleka, pane?“
„To ano, ale bydlím v Simnoze.“ Rugardovi nebylo moc do hovoru, ale ani neměl důvod hostinského odhánět.
„Tak to máte už kousek. Víte, nevím nic o vašem životě, ale kdybyste měl chuť na nějakou krasotinku, kousek odtud, pár bloků, je nevěstinec.“
Rugard položil korbel na pult a chtěl hostinskému ukázat prstýnek na levém prsteníčku. Ale místo toho po bleskové úvaze schoval ruku pod pult.
„Ano? Popravdě, jsem trochu promrzlý. A tyhle holky dokážou člověka zahřát.“
„Přesně tak,“ usmál se hostinský.
„Máte provize, je to tak?“ zeptal se s chápavým úsměvem Rugard.
„Ano,“ dodal na oko provinile výčepní.
„Takže se o vás zmíním, co vy na to?“
Hostinský se zasmál. „Být všichni zákazníci jako vy, pane…“

Ještě váhal. Stál pod stříškou nevěstince a poslouchal déšť okolo sebe. Právě se chystal podvést svojí manželku. Dlouho přemýšlel, než z budovy vyšel nějaký muž. Z nevěstince zavála pod Rugardův nos vůně. Vůně žen. Krásných žen. Podržel si tedy dveře a vešel.
U stolu seděl hubený mladý muž a četl si v nějaké knize. Rugard tedy k němu přišel. Snažil se nevnímat nepříjemný pocit v žaludku.
„Poslal mě sem hostinský Rudého kohouta,“ řekl místo pozdravu. Mladík odlepil oči od knihy a pohlédl na nové zákazníka.
„Dobrá. Zaplaťte mi zlatku, potom už platíte té dívce, která se vás ujme. Mám teď volné tři, jakou máte představu?“
Rugard chvíli nic neříkal. Před očima se mu pořád objevovala Lakima.
„Nevím. Nějaká, která to v posteli pořádně umí. Mám chuť na něco živějšího.“
Muž pokýval hlavou. „Takže druhý patro, první dveře vpravo.“
Chtěl si začít číst, ale na okamžik upřel pohled na Rugardovu levou ruku, ten si toho všiml a raději vyrazil po schodech nahoru. Prstýnek si sundal.

Vešel do pokoje a uviděl překrásnou dívku. Akorát se česala před zrcadlem, seděla tam zahalená do rudého župánku. Pohlédla směrem k Rugardovi.
„Ahoj fešáku,“ pozdravila ho. Měla jasně zelené oči, které Rugarda ihned zaujaly. Blonďaté vlasy měla rozpuštěné, cítil její vůni a v tu chvíli zapomněl na to, že má nějakou manželku.
„Ahoj. Ty jsi prej docela dobrá v posteli.“
Dívka se zasmála. „Prý docela! Tak pojď dál. Mimochodem,“ zvedla se, župan se jí rozevřel a odhalil tak její nahé tělo, „já jsem Kaila,“ představila se, podala Rugardovi ruku, a ihned ho políbila.

Zaplatil jí pět zlatých. A vyšel ven. Nemohl tomu uvěřit, cítil se naprosto fantasticky. Ještě pršelo, kapky deště mu stékaly po tváři, ale i tak nezchladily jeho nadšení. Něco tak divokého dlouho nezažil. Kaila byla hbitá a mladá, překrásná. Až po sexu, při placení, mu řekla pravý věk.
„Cože?“ podivil se Rugard, když si dopínal kalhoty.
„Ale tak, snad by ti to nevadilo,“ usmála se dívenka.
„Patnáct,“ zopakoval potichu Rugard.
„Doufám, že přijdeš zase, fešáku.“
„Určitě,“ ujistil jí Rugard a vyšel z jejího pokoje.

Domů se vrátil následující den. Lakima ho přivítala polibkem, on jí jen odpověděl na pozdrav.
„Byl tady Garmon.“
„Ano? A co chtěl?“ Garmona Rugarda potkal při jednom ze svých úkolů, od té doby spolu občas obchodovali. Garmon byl Technikář a bydlel v hlavním městě.
„Že prý má pro tebe nějaký nový revolver. Lepší, než máš ty. Chce ti ho prodat. Ubytoval se v hostinci, můžeš za ním zajít.“
„Možná,“ zamumlal Rugard.
„Není ti nic?“ zeptala se.
„Ne. Je něco nového?“ V té otázce bylo tolik výčitek, až to Lakimu zabolelo.
„Nic. Ale…“
„Žádný ale. Už jsem si na to docela zvyknul.“
Lakima si povzdechla. „Nevím, kde je chyba.“
Tím nahrála Rugardovi. „Ale já jo. V tobě! Copak to nechápeš? V tobě je ta chyba, ty nemůžeš mít děti! Já bych jich moh mít stovky! Ale v tobě je chyba!“
Stál teď naproti ní a křičel na ní z půl metru.
„Nebuď takový…“ žadonila Lakima, do očí se jí draly slzy.
„Ale je to pravda…sakra! Jakej teď máme smysl života, co? Já vydělávám prachy, ty si doma, sedíš na zadku a…“
„Chtěal jsem jít pracovat! Říkal jsi, že nemusím, že vyděláváš dost za nás oba!“
„Myslel jsem, že se budeš starat o děcka!“
„Já za to nemůžu!“ křičela Lakima zoufale. A tehdy jí Rugard poprvé uhodil. Pět let po svatbě. Praštil jí tak, až Lakima zakolísala, udělala pár kroků vzad a opřela se o kuchyňský stůl. Nevěřícně se na svého muže podívala.
„A kdo jinej! Chceš říct, že já? Kdepak děvenko, to ty! Ty seš neplodná jak nějaká stará senilní baba! Je to tvoje chyba.“
Udělal pár kroků k ní, ale ona se vystrašeně přesunula ke kuchyňské lince a popadla nůž. Napřáhla ho před sebe.
„Nech mě!“ Nevěděla co dělat. Rugard jí uhodil. A řekl jí ohavné věci. Nevěděla, co jí mohl udělat dál.
„Co tady máváš s tím nožem, co? Klidně bych moh vytasit ten kvér, co mám za pasem a…“ zmlkl. Uvědomil si, co právě říká.
„A co?“ zeptala se Lakima.
Rugard udělal krok dopředu. A Lakima sekla. Čepel zamířila k jeho levému oku. Zařval a chytil se za něj.
„Do prdele!“ křičel a dlaň si tiskl na krvácející víčko. „Cos to provedla?“
Lakima ztratila hlas, upustila nůž na zem a beze slova a v panice vyběhla z domu.

„Naštěstí to není vážné zranění.“ Léčitel právě došil rozseknutou tvář okolo Rugardova oka. Na víčka namazal jen nějakou mast a přiložil naň měkkou látku a připevnil jí obvázáním pacientovy hlavy. „Za týden přijdu a zkontroluji to. Vidět pravděpodobně budete, jen vám tam zůstane jizva. Máte štěstí, že vám ten bandita to oko nevypíchl.“
Léčitel se usmál, povzbudivě kývl na plačící Lakimu a vyšel z jejich domu ven. Manželé seděli u stolu. Rugard mlčky sledoval již dávno umytý nůž na kuchyňské lince, Lakima si otírala oči plátěným kapesníkem a střídavě do něj smrkala. Seděli takhle nějakou chvíli, než si Rugard povzdechl.
„Tak to by bylo.“
Lakima chvíli nic neříkala, ještě párkrát se vysmrkala a poté nakřáplým hlasem řekla: „Děkuju, žes neřekl pravdu.“
„Myslíš, že bych se hlásil k tomu, že mě moje vlastní žena skoro připravila o oko.“
„Chtěla bych se nechat rozvést,“ řekla náhle Lakima.
„Ani nápad.“ Očividně Rugarda nezaskočila, jak si původně myslela.
„Ale proč to dál udržovat. Vždyť…vždyť už to není jako dřív.“
Rugard zavrtěl hlavu. „Manželé se někdy hádají, to se prostě stane.“
„Cože!“ vykřikla překvapeně Lakima. „Hádají? Nadával jsi mi tak hnusně, že jsem si ten nůž chtěla bodnout do hrudi, místo toho, abych ho použila na tebe.“
Rugard na svojí ženu pohlédl, ze zdravého oka čišela nenávist a nechuť. „Možná jsi to měla udělat.“

Od té doby, co Lakima způsobila Rugardovi jizvu, uplynuly čtyři roky. Teď stáli oni, mág Hugo a Technikář Garmon před rozpadlým dřevěným domem, kde se měla nacházet magická puška, ale nenacházela. A malá roztomilá holčička.
Hugo nenápadně začal spřádat co nejsilnější kouzlo, Rugard si sahal za pas pro revolver, i když dobře věděl, že mu nebude k ničemu. Garmon už držel v ruce svojí vlastní pušku netušíc, že je to také zbytečné. Lakima upírala k holčičce nechápavý pohled. „Čípak jsi,“ zeptala se mile.
Rugard pozvedl oči v sloup.
„Tatínkova,“ řekla mile Dorina a ukázala na Huga. Ten právě napřáhl ruce a vyslal na svojí dceru stejné kouzlo, jako u Rugarda doma. Jenže tentokrát holčička neodlétla pryč, jak Hugo doufal.
Zasmála se, odkryla tak ostré zuby. Lakima vyjekla.
„Poučila jsem se, tatínku.“
Garmon vystřelil. Rugard také. Hugo znovu zaútočil. A Lakima pištěla.
Dorin jen stála, kulky s ní ani nehnuly, jen se jí částečně zarážely do těla a do bílých šatiček.
„Chci tu ženu,“ řekla klidně a ukázala na Lakimu. Ta vylekaně couvla. „Nechám vás jít, ale chci tu ženu.“
„Dobře,“ řekl Rugard. Lakima začala brečet.
„Hajzle,“ procedil skrz zuby Garmon.
„Na co?“ zeptal se věcně Hugo.
„Potřebuji něco jíst. Na sedm dní nebudu mít hlad. Potom si zase musím někoho ulovit.“
Lakima polkla. Garmon se pomalu přesunul k ní. „Ani nápad.“ Vykašlal se na pušku a vytáhl z pochvy svůj meč.
Rugard se zasmál. „Tak to je vážně dojemný. Hugo, co teď,“ zeptal se klidně, i když se mu třásly ruce a pociťoval hrozný strach.
Mág bezmocně pokrčil rameny. „Potřebujeme magickou pušku. Jinak se démon porazit nedá.“
„Přesně tak,“ poznamenala roztomile Dorin.
Nikdo nevěděl, co dělat.
„Vezmi si mě,“ řekl náhle Garmon.
„Je mi líto, musí to být žena. Žena, která je nějak spojená s technikou.“
Lakima zavrtěla smutně hlavou. „Ale…já nemám s technikou nic společného.“ Celá se třásla, nepřestávala plakat a bála se, že každou chvíli omdlí.
Malá Dorin se usmála. Její veliké černé oči se zaleskly. „Ale máš. Roste v tobě Technikářovo dítě.“ Lakima zůstala na holčičku zírat, Garmon otevřel ústa dokořán.
Rugard náhle úplně zapomněl, že metr od něj stojí démon, který by je pravděpodobně mohl během okamžiku všechny zabít. Podíval se směrem ke své ženě a Garmonovi. Směrem k Technikáři, který spal s jeho ženou.
„To snad ne!“ zakřičel.
„Ty blázne, teď se na to vykašli!“ vykřikl Garmon nevěřícně, když viděl Rugardovu vztekem zkroucenou tvář.
Jenomže Rugard v té chvíli jakoby neuvažoval. Namířil na Technikáře revolverem.
Jenomže nestačil vystřelit, i když to měl v plánu. Všichni uslyšeli hroznou ránu, spíše jí ucítili. Hugo už tenhle pocit jednou cítil, velice dobře si na něj pamatoval, chytil se za hlavu a padl k zemi, ostatní učinili zrovna tak. Rugard musel pustil svůj revolver, který se z nějakého důvodu rozžhavil do ruda a stačil ho tak značně popálit. Nebyl schopen slova.
Garmona stejně tak popálila jeho puška, Lakima se držela za břicho a snažila se popadnout dech. Ucítili to znovu. Ohromnou sílu, sílu tak mocnou, jako když by udeřil hrom, jenomže silnější a mnohem blíže než tomu bylo obvyklé.

Nikdo netušil co se děje.
Rugard se snažil zorientovat jako první, jenomže jakmile zvedl hlavu, uviděl ty černé oči, tak blízko jeho tváře. A potom omdlel.