Volání Nové Kalifornie

Šel jsem do hospody u malamuta a očekávala jsem tam jen jedinou osobu. Žádné užralé nebo udrobované horníky, žádné mastné hlavy, hostesky nebo jiné kreatury, které zlehčují význam Reddingu, ale jednu mladou, hezkou, milou a chytrou dívku. Jmenuje se Cindy. Dy drží v tomto
zavšiveném městě. Není to tu tak hrozné, avšak nějaké změny by byly vhod. Ale co naplat.

Přišel jsem do velké místnosti plné stolů, židlí, různých lampiček a ozdobiček, ale ta největší ozdoba celého baru se na mě usmívala už z dálky za pultem a věděla, že jdu přímo za ní. Když jsem jí znovu spatřil, bylo to, jako bych jí viděl poprvé. Její vlasy, její úsměv, její milá tvář třpytící se v záři lamp a osvětlení. Byl to anděl! Kdybych měl jen tu odvahu říct jí to, co k ní cítím. Dříve nebo později to přijde. Ale jakmile přicházím blíže k pultu, její ústa jako vždy nezahálejí, její očka se třpytí a znovu slyším její líbezný hlásek

„Ahoj Luqu, copak si dnes dáš?“, přičemž její úsměv byl tak krásný, že neopětovat ho by bylo velkým hříchem. „Hmmm, moc rád bych si dal tvůj hlas, Cin!“. Zaculila se a bylo vidět, že je červená až po kolena. Mnohem roztomilejší byl ale fakt, že se to snažila skrývat utíráním pultu utěrkou a předstíranou prací. Neváhal jsem ani chvíli a řekl: „Budeš tady ještě večer? Šerif po mě chce nějakou prácičku, však to znáš. Nějakej bandita, nějaká krádež. Prostě maličkosti!“ a možná sem si ani neuvědomoval, že to občas trochu přeháním.

„Tak honem, kovboji, říkej, co by sis dal!“ a její úsměv stále nemizí. Je to moje sluníčko! „Nooo, dal bych si třeba něco lehkého na zahřátí!“. Viděl jsem jí na tváři, že věděla o co jde, nezahálela, vzala sklenku, nalila do ní whisky. „Neměl by si ale moc pít, jsi ve službě a ty to víš!“ znovu řekla líbezným hlasem. „Ale tak to já vím, ale ústa si přeci nechat vyschnout je věčná škoda!“ a zamrkal jsem na ní. Ona jen ztonule zakroutila hlavou a začala se věnovat zákazníkům okolo stejně tak mile, jako se věnovala mě. Občas jsem i žárlil, ale nejsem takový, abych to dával najevo.

Den jsem dělal jen nějaké úřední spisy. Tahle šerifská práce je vážně nudná, ale tak co si má člověk počít, když denně zavírá lidi za krádeže, vloupání, ublížení, vraždy a podobně. No, rychle jsem to nějak sesmolil a těšil se, až zase po dlouhém pracovním dni uvidím svou krásku za pultem a popovídáme si konečně o něčem rozumném a budeme mít na sebe trochu víc času. Šerif dneska ze mě neměl moc dobrý pocit, říkal prý, že myslím na hlouposti, než na povinnosti, ale tak co si stěžuje. Je zraněný, má zlomenou nohu, tak tu šerifuji já a ne on.

Po práci jsem znovu vypálil, jak rána z pistole, rovnou do baru a tam jsem jí zase viděl. Kdykoliv sem jí spatřil, hrozně se mi ulevilo a já cítil takový ten hřejivý pocit, kdy víte, že osoba, na které vám tolik záleží, na vás každý den čeká na tom samém místě a vy si můžete být jisti, že jí tam vždy najdete. Přišel jsem k ní a než jsem stačil promluvit jediné slovo, usmála se na mě široce víc, než kdy dřív, a já očekával nějakou radostnou zprávu. „Luqu! Tady jsi! Ty to ještě určitě nevíš, ale musím ti to říct! Jsem tak šťastná!“ … Když to dořekla, moje srdce se rozbušilo a já očekával, že se celý rozskočím radostí, i když jsem nevěděl, oč se jedná. Najednou se za ní objevila její kamarádka, vlastnitelka baru Betty, která se na mě ovšem podívala naprosto zničeně a v jejích očích byl vidět smutek, skoro bych mohl mluvit o pláči. Cindy se však na mě stále usmívala a netušíc o výrazu její kamarádky, spustila „Luqu, já se stěhuji! Do Nové Kalifornie na jihovýchod odsud!!!“ … Když jsem to slyšel, jakoby se mi srdce zastavilo. Chvíli jsem nevěděl, co mám dělat nebo říkat, ale každopádně jsem na ní civěl jak blázen.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to nezdálo nebo jestli jsem náhodou neslyšel špatně, ale její pokračovaní mě utvrdilo o opaku. „Ach můj bože, umíš si to představit? Nová Kalifornie! Pevná vláda, krásně prostředí! Je tam moc krásný ranč! Prý hotam vede nějaký Westin, tak se tam poptám po nějaké práci! Ach! Vždycky jsem snila o nějaké krásné budoucnosti!“ … když dokončila těch pár vět, jakoby se mi zhroutil celý svět! Tolik jsem jí chtěl říct, že pojedu s ní, ale šerifování mi vynášelo dobré peníze a nemohl jsem odsud jen tak odjet, jakoby se nechumelilo!

„Cindy…to…to je…skvělé“ Vyhrkl jsem ze sebe pár slov. Ona se na mě dál usmívala, jakoby to bylo něco úžasného a pokračovala v mytí skleniček a zpívala si přitom známou předválečnou písničku „San Francisco“. Vůbec sem nevěděl, co mám říkat dál! Jen jsem seděl, díval se do země a pokoušel si dát pět a pět dohromady. Když jsem se konečně probral z mojí agonie, řekl jsem „A jak se tam chceš dostat?“ … „No přeci karavanou Luqu! Každý měsíc sem přijíždí karavana, tak to nebude problém se tam snad bezpečně dostat“. Vzpomněl jsem si na jejího kamaráda Matthewa, který sem z New Kalifornia Republic přijížděl jako vedoucí karavany a který si s Cindy často povídal u potkáních zápasů na jižní straně města.

„A kdy odjíždíš?!“ zeptal jsem se z posledních sil. „Zítra by měla přijet karavana, tak si sbalím své saky paky a odjedu!“ … Slovo odjedu mě ranilo jako kudla do zad. Bylo to tak bolestivé! Ta bolest byla snad horší, než kulka do nohy nebo ruky. Skoro jsem se jí tam rozbrečel, ale hlídal jsem si svou mužskost a nedával jsem na sobě znát jakékoliv zklamání, i když jsem byl naprosto zničen. Jediný, kdo zaregistroval mou bolest, byla její kamarádka Bett, která mě znala, jako jejího vlastního syna. Moc dobře věděla, jak mě tato zpráva ranní, ale nechtěl jsem Cindy kazit radost a křečovitě jsem se usmíval, až jsem se musel pevně chytit pultu a držet se, abych nepropadl záchvatu pláče a psychického šoku.

Bylo to tak nesnesitelné! „Cindy, už musím jít, něco jsem zapomněl.“ a se lživou výmluvou sem utekl do kanceláře šerifa, kde jsem si vylil všechen ten vztek, co se ve mně nahromadil. Byl jsem jak posedlý, bouchal jsem do stolu, ničil jsem si ruce o zeď, jen abych si vylil tu zlost, která mě naprosto ovládla! Když už jsem nemohl dál, šel jsem do svého pokoje v baru. Bett už očekávala můj brzký návrat, tak mi v pokoji zanechala vzkaz „Buď silný, vím, co prožíváš!“ … v normální situaci, kdyby to byl jiný člověk, řekl bych, že vůbec neví co prožívám, ale zrovna jediná Bett to určitě věděla. Vždy, když se mi podívala do tváře, tak přesně věděla, co mi je. Nikdy jsem nemusel nic říkat. Ona to věděla.

Ráno jsem se probudil s hroznou bolestí hlavy a bylo to asi poprvé, co to nebylo z alkoholu. Vůbec jsem v noci nespal a pořád jsem na to musel myslet. Když jsem vstal, zamotala se mi hlava a já málem upadl na zem. Okamžitě jsem se vzpamatoval a dopotácel se až k baru, kde jsem neviděl Cindy. Bett se na mě podívala s ustaranou tváří, nic neřekla, jen ukázala za sebe a já přesně věděl, co tím myslí. Rychle jsem utíkal do zádní části města, kde karavany vyvěšovali své stany a viděl jsem něco, co jsem očekával. Karavan do Nové Kalifornie tu vztyčila svůj stan.

Část Cindy:

Přišla jsem ke stanu a nemohla se dočkat, až uvidím Matta. Byl vždy tak milý a hodný a já věděla, že tomu tento měsíc nebude jinak. Vešla jsem bez váhání do stanu a viděla jsem nějakého muže v tesla brnění. Byl to on. Matthew si tu srovnával a balil poslední věci, aby mohl vyrazit na cestu zpátky. „Ahoj Matte!“ zvolala jsem a bez váhání jsem mu skočila do náruče a radostí jsem skoro nedýchala. „Cindy! Tak rád tě zase vidím!“ … chvíli sme se na sebe jen smáli a nic si neřekli. Byl to náš pozdrav. Pak sme se posadili na seschlou zem a i jsme si povídat jako vždy. „Tak copak Cindy, jak jde život?“ … „Matte, mám pro tebe překvapení!“.

Matt se na mě podíval trochu nechápavě, trochu překvapeně, avšak dlouho jsem ho nenapínala, zaběhla za stan, přišla zpět a hodila před něj dva batohy plné věcí. Matt na batohy chvíli trochu nechápavě koukal, avšak pak se mu rozsvítilo. „No Cindy, tak to jsem nevěděl, že se k tomuhle rozhodneš!“ avšak bylo vidět, že to nemyslí moc vážně. „To víš, změna je život přeci ne?“ a usmála jsem se na něj plná radosti při pomyšlení, že konečně vypadnu tady odsud. Matt chvíli sdílel radost se mnou, ale najednou jeho tvář od smíchu a radosti upustila a zatvářil se, jako kdyby si na něco vzpomněl.

„Děje se něco?“ … „Ne, ne, v pořádku, jsem rád, že jedeš s námi, Cindy!“ ale jeho vážnost byla stále silnější a jeho hlas trochu působil ironicky. Nevěděla jsem pořádně, co si právě matt myslí, ale já byla šťastná, že jsem si mohla splnit svůj sen. „Nu, musím si ještě zařídit pár věcí. Kdy vyrážíš?“ … „Zítra brzy ráno. Přijď tak kolem osmé a vyrazíme. Ještě seženu pár stráží, aby cesta byla co nejbezpečnější. Pustiny nejsou už to, co bývaly!“ a koutkemst byl vidět úsměv. Popadla jsem svoje batohy, hodila je do karavany se zbožím připraveným k odjezdu a cválala jsem jako kůň do centra rozloučit se s přáteli a známými, abych neměla černé svědomí, až budu odsud odjíždět.

Část Luq:

Když jsem jí viděl cupitat pryč do města, bylo mi čím dál tím víc zle a já se připravoval na její odchod z města. Nemohu stále ani pomyslet na to, že už jí nikdy neuvidím! Vzchopil jsem se a šel dělat svou práci a snažil jsem se na to nemyslet. Večer, když jsem odcházel z práce, jsem se za pult raději ani nepodíval, poněvadž jsem se bál pohledu, že tam nikoho neuvidím a rychle jsem přeběhl přes bar až do mého pokoje.

Když jsem se probudil, měl jsem oteklé od pláče, a tak jsem se to snažil zamaskovat brýlemi. Nechtěl jsem vypadat jako zbabělec a tak jsem si moje otekliny zakryl. Bylo sedm hodin a třicet minut a Cindy byla zrovna na cestě ke karavanám. Dlouho jsem stál na místě a díval se na její vzdalující se tělo. Přemýšlel jsem, dlouho sbíral všemožnou odvahu různě poschovávanou v mém těle a rozběhl se za ní. Když jsem jí zastavil, otočila se na mě, široce se usmála, objala mě a řekla „Určitě ti napíšu Luqu, měj se tu báječně, mám tě moc ráda!“ a řekla to takovým krásným tónem, že veškerá odvaha jí cokoliv říct byla rázem v niveč.

Najednou mě kdosi chytil za rameno a otočil mě k sobě. Byl to Matthew a koukal na mě naprosto vážným výrazem. „Celý život čekáš na to, až jí budeš moci říct jednu blbou větu! Celý život jí máš na očích, celý život se ti o ní zdá a máš halucinace, kdykoliv na tebe promluví! Celý život čekáš na tu správnou příležitost, tak za ní sakra jdi aspoň teď, nebo za ní už nepůjdeš nikdy a budeš si to do smrti vyčítat! Nemáš co ztratit tak BĚŽ!“ strčil do mě jak do vozíku pochopil každé slovo, které mi řekl.

Když jsem přiběhl ke karavaně, kde bylo i moje sluníčko, chvíli jsem se na ní díval a znova sbíral odvahu, kterou jsem upustil na zem. „Copak se děje Luqu, něco potřebuješ?“ podívala se na mě a s úsměve čekala na to, až se vyjádřím. „Cindy, neodjížděj prosím! Tohle mi přeci nemůžeš udělat! Celý život jsem tu žil jen pro tebe a čekal na to, až ti budu moct říct jednu věc! Jsi pro mě důležitější než můj vlastní život a cítím se s tebou tak hezky! Víš, moc tě miluji Cindy! Miluji tě nadevšechno na světě a byl bych moc rád, kdyby si nikam nejezdila! Chyběla by jsi mi tak moc! Prosím, nikam nejezdi! Byla by to pro mě až moc velká rána! Prosím!“. Nemohl jsem uvěřit že jsem ze sebe něco takového vydal, ale dokázala jsem to a věřil jsem sám v sebe snad poprvé v životě.

Cindy se na mě podívala chápavým pohledem, ale náhle zvážněla, a to tak, že jsem jí takovou snad ještě neviděl. Na nic nečekala, chvíli se mi dívala do očí, jako kdyby také sbírala veškerou odvahu a nebylo ani na vteřinku vidět jakéhokoliv náznaku úsměvu nebo dobré nálady. „Luqu, snad jsi nečekal, že tady zůstanu po celý život! Toto město upadá a pod vlivem těch blbých drog upadne do zapomnění, stejně jako kdysi prosperující Modocz kterého jsem se sem kdysi přistěhovala. Jediné, na čem toto město stojí, je těžba surovin z dolů Kokoweef a Morningstar! Tyhle doly jsou ale plné drogově závislých horníků, copak to nevidíš? Přeci jsis nemyslel, že tady budu mít budoucnost! Představ si! Nová Kalifornie! Je tam Westinův ranč! Ranč, na kterém je mým snem pracovat. Je tam mnoho příjemných lidí, pevná vláda, žádné drogy ani hazard. Město založené na nějakém pevném základu a rozumnou budoucností. Luqu, tady nemohu zůstat!“

Tyhle slova mě dostali na tolik, že jsem si sedl na zem, chytil se za hlavu a jen těžce snášel ten prudký proud adrenalinu v mém těle! Tolik jsem chtěl jí chytit a nepustit! Když jsem vzhlédnul dopředu, viděl jsem, jak karavana odjíždí a Cindy se společně s chlapci vypravuje na cestu. Poslední zamávání pravou rukou mi naznačilo, že jí je to také moc líto a že i přezto, že se už nikdy neuvidíme, na mě bude stále myslet.
________________________________________________________

Poté, co byla prezidentka Tandi obviněna víceprezidentem Carlsonem ze spoluúčasti na smrti senátora Westina, byla její pozice (už dříve oslabená selháním v případu anektování Vaultu 15) natolik otřesena, že byla nucena na svou funkci rezignovat. Jakožto nový prezident neztrácel Carlson příliš mnoho čas upevňováním moci NCR. Pod jeho vedením se rozšiřování NCR zpomalilo. Jeho zájem se soustředil mnohem víc na plnění vlastní kapsy než na rozvíjení civilizačního procesu. Město New Kalifornia Republik se zmítalo v mnoha situačních problémech a během několika málo let zaniklo a bylo vymazáno z mapy světa i s lidmi, kteří zde působily a nevědíce, kam dále jít, zemřeli na pospas zrádné a příliš tvrdé pustiny. Jejich těla nikdy nebyla nalezena a staly se jen smutnou historií poválečné Ameriky.

Poté, co doktor Johnson tak obětavě ošetřoval horníky během Velké Jetové Pohromy, zvolili ho občané Reddingu jednomyslně starostou města.Pod doktorovým starostlivým vedením uzavíralo město stále užší vazby s Vault City. O několik let později pak Vault City Redding anektovalo. Statut Občana byl přiznán zhruba deseti procentům populace Reddingu. Pozice šerifa zde byla nahrazena seržantem. Do postu seržanta nastoupil starostlivý a pracovitý Luq Jason, který se svými muži prohledával oblasti zaniklé Kalifornie pod snahou najít zbytky Kalifornské civilizace. Bohužel se mu toto nikdy nepodařilo. Dovršením 65. roku seržant Luq Jason umírá a je následně pohřben na slavnou Golgotu s náhrobním nápisem: „Žil jsem jen s východem a západem slunce. Svého slunce. Navždy tě budu milovat!“