Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis čtvrtý

V posledních dnech se naštěstí nic neděje. Chvíli pracujou nervy nám, chvíli Jim a tak je to pořád dokola. Už dva týdny byl dokonalý klid. Začíná se pomalu ochlazovat, ale dny ještě bývají teplé. Bude asi už končit září a začínat říjen, nevím jistě. Klid posledních týdnů je dobrý hned k několika věcem. Je možné, téměř beztrestně se pohybovat po městě, komunikovat s ostatními a měnit zásoby, aby z toho měli užitek všichni. Hlavně měnit informace, jsou nás přece jen tři tábory a každý má jiná fakta. Také využíváme tohoto času k tomu, že chodíme s dětmi ven. Když si děti hrají, jsme všichni ostatní obezřetní, tváříme se sice uvolněně, ale hlídat je třeba. Co kdyby…
Již před půl rokem jsem naučila všechny děti a hlavně ty moje určité povely, které znají všichni z našeho tábora. Znaky pro ticho, lehnout, pozor a další povely, které jsou důležité pro jejich přežití. Naštěstí jsou velmi učenlivé a dělají mi opravdu radost. Jsem na ně hrdá a nejen já. Hrajeme si a vlastně cvičíme, pro případ nouze. Sice to ti malí berou jako hru, ale vědí, že je to velice důležité.
Blíží se doba, kdy to budou čtyři roky ode dne, kdy mě – vlastně nás – můj otec, snoubenec a další lidé opustili. To, že odešli hledat jistý druh pomoci, je neomlouvá od toho, že nás tu nechali. Asi to otci neodpustím, že mě nevzal sebou, a nebo že mi mého milého nenechal.
Tehdy argumentoval: „Romuš, poslouchej, nechci, aby se ti něco stalo. A v tomhle stavu ti nedovolím, nemůžu dovolit, abys šla s náma.“ Jasně, byla jsem mladá, blbá, byla jsem plnoletá a navíc těhotná. Jen těžko si přiznávám, že jsem – tehdy ještě před útokem – chtěla jít na potrat. S Patrikem jsme se tak dohodli. Nemohla jsem si dítě (tehdy jsem nevěděla, že jsou dvě) nechat, ale nemohla jsem se překonat k tomu, abych mu vzala život a nedala mu šanci. Nakonec jsem se ani rozhodovat nemusela. Udělali to za mě jiní. Město bylo zničeno, vojáci přišli a kdo by riskoval provést, nebo podstoupit interrupci v bojových podmínkách. Nikdo a já jsem riskla riziko porodu. Nakonec jsem se na děti těšila a moc po nich toužila. Chtěla jsem Viktora – vítězství nad mou vlastní hloupostí, nebo Anežku, která by se jmenovala po ženě, která byla v českých dějinách nezapomenutelnou osobností.
Když nad tím tak přemýšlím, tak mi dochází, že Patrik vlastně utekl. Pod heslem Pro větší dobro, mě nechal v šestém měsíci se skupinou lidí ve městě a navíc si díky mému otci pojistil, že tu zůstanu. Zůstat znamenalo žít v nebezpečí, vyčkat jejich návratu a následně splnit svoji část úkolu; nebo zemřít, v což asi Patrik doufal.
Ale nechci tady řešit osobní záležitosti, proto tento deník nepíšu. Takže ve zkratce: Nic se neděje, dva týdny klidu jsou úlevou pro nás všechny. Vyměnili jsme s ostatními tábory zásoby různých druhů. V táboře u Borovinky se narodilo miminko, první dítě po třech letech. Vlastně třetí po bombardování. Je to skvělá zpráva. Děti znamenají naději a taky to, že ať se v těchto časech dějí takové hrůzy, přežívá láska.
Fuj, jsem to ale sentimentální.
Je pozdě, jdu uložit děti. Dnes mě čeká vyčerpávající pohádka o Koblížkovi.