Runy osudu

Anotace: Povídka na pokračovaní.Není to nic extra, ale snad se nějaký jedinec najde, kdo to ocení. For my sweet Ann..

Kapitola I: Pochod Mrazu
První ranní paprsky zářícího slunce protrhnuly mocný závoj mlhy, pohlcující celé Severní krajiny Deoneru, jako první náznak blížící se kruté zimy a období nelítostného mrazu, jenž má na svědomí svým každoročním příchodem mnoho lidských životů.Prudce ostrý vítr z horských končin Hyjel ovane chladné vnější zdi malé pevnosti Venghorm.
Venghorm byl vystavěn roku 519 králem Meniasem v dobách prastaré války stínů, kdy svět středomoří tvořil jednotný celek všech dobrých ras. Pevnost do dnes slouží, jako strategické pohraniční stanoviště, které brání okolní města Stormwerck a Dorian před nájezdy sněžných barbarů a hyjelských nelítostných banditů.
Celá pevnost je tvořena vnějším obvodem kamenných hradeb, jenž utváří kruhovou obrannou linii okolo malého hradu, který je chráněn hlubokým příkopem.Samotná vnější zed vytváří druhý vchod do hradu díky vedlejší „vnitřní“ zdi. Vnitřní zed slouží jako spojovací most mezi hradem a obranným valem.Právě na tomto místě stojí dvě postavy, mladý rytíři s pohledem upřeným k severu, odkud mrazivý dech nenasytně oblizuje jejich chlapecké tváře.Dech pradávných démonů..
„Bude sněžit“ protrhne okamžik ticha jeden z mladých rytířů.Mladý muž je urostlejší postavy a pro mnohé lidi zajisté působí hrozivým dojmem neotesaného barbara.“Přeji si, aby otec dorazil na shromáždění včas.“Dlaní si prohrábne vlasy a upraví jejich neposlušné pramínky, jenž mu padají do tváře.
Oči, prokrvené několika dny nespavosti, však upře na svého mlčícího druha.Ten je oproti němu menšího vzrůstu, avšak jeho tvář je bledá, jakoby duše bloudila v nekonečném prostoru temné prázdnoty.
Prázdnoty sžírající srdce a samotnou podstatu v nitru mladého rytíře.Ledově modré oči s mírným nádechem zelené připomínají čisté, smaragdové moře, obklopující zbytky pevninského světa.Smutek, utrpení, naděje….vše je náznakem emocí z nitra, které nacházejí cestu osvobození skrze křišťálové oči rytíře..
„Posloucháš mě?“
Tichý společník mírně přikývne se zrakem upřeným k horám, kde za jejich pozadím vychází slunce vyzařující harmonii, a veselé paprsky hořící hvězdy konečně pohladí zamrzlé tváře obou rytířů.“Stejně tomu moc nerozumím.Proč svolávat shromáždění?Útoky barbarů se dějí každým rokem, a vždycky je naše ocel odrazí.“
„To se dozvíme“ odpoví nepřítomně Arenius s očima upřenýma k úsvitu.
„Are?“ Mohutný rytíř promluví opatrně na malého přítele, neustále ho pozorujíc ted už
starostlivým pohledem.
„hm?“
„Jsi v pořádku?“
Neodpoví.Okamžik ticha pohltí oba dva přátele.První bílé vločky začnou padat z nebeského ráje a mrazivý severní vítr ovane znovu jejich promrzlé tváře.
Zavře své oči a temnota pohltí jeho zrak, jako člověka uzavřeného v útrobách děsivého vězení.Zhluboka se nadechne a pomalu melodicky vypouští vzduch ze svých plic, uzavřen v nitru sebe sama.“Nic mi není.“
„To vidím“
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu.“
Arenius pomalu otevře oči a stočí pohled k němu.Ledově modré oči probodnou mohutného přítele.“Enyasi.Já…neviděl jsem ji 10 let!“ Odvrátí se od něj a zády se opře o hradní cimbuří.
V Enyasově obličeji se nejprve objeví nechápavý a zmatený výraz, ale v té chvíli procitne.Překvapeně zamrká a dosavadní výraz vystřídá vlna překvapení.“Mluvíš o Maxië.Je to tak?“
Místo odpovědi jen lehce přikývne, upřeně pozorujíc strážní hlídky na hradbách, jenž se ztrácejí z dohledu díky mizernému počasí a mlze.Myšlenkami však putuje v jiném světě.Odlišným od toho, v němž každý den žijeme, trpíme a umíráme.
„Je to kněžka“ přeruší vír myšlenek jeho druh.
„Já vím.“ Odvětí podrážděně Arenius už neopírajíc se o zed.“Řád svaté Luny.“
„…a elfská princezna“ Pokračuje opatrně Enyas nenápadně se usmívajíc nad svým dlouholetým přítelem.Ten na něj otráveně pohlédne.
Jako by to bylo včera, kdy se procházeli v palácové zahradě ještě malé děti.Krásná mladá elfka a on.Věčně nesmělý a odtažitý jinoch schovávající se za přísnou kamennou maskou budoucího rytíře.Už tenkrát byla tak nádherná.Její čistě zelené a pronikavé oči v jejichž třpytu se pokaždé odrážela věčná naděje.Naděje, na lepší život v tomto ponurném světě stínů.
Obě dvě děti došli k malému jezírku, kde se posadily na měkkou, voňavou trávu.“Víš co to je?“ promluvil chlapec a ukázal prstem na krásně vykvetlé rostliny se zářivě bílými květy.Dívka zavrtěla hlavou.
„To jsou lénie.Uchovávají v sobě nadpřirozenou sílu živlů.“ Řekl upřeně pozorujíc mírumilovné rostlinky. „Včetně pátého…ducha přírody.“
„Tatínek mi o nich vyprávěl, když jsem byla ještě malá, ale nikdy jsem je neviděla.Jsou nádherné.“ Odpověděla dívenka sladkým hlasem.Vždycky, když promluvila musel se pousmát.Měla nevinný hlas.Celá její duše byla neposkvrněná a čistá.Pohlédl na ni.
„Ano.To jsou.“
„Lénie..“ Zašeptal s hlavou skloněnou k zemi.“, „Co jsi říkal?“ Ozval se hlas jeho přítele.
„Jen, že by měl někdo zkontrolovat stáje.“ Zalhal a pozvedl hlavu.Zaměřil svůj zrak na budovu vojenských stájí.Od posledního požáru před týdnem je nikdo před jejich příchodem nedokázal dát do pořádku.Minulý velitel se zdál být neschopný a dva budoucí paladinové museli zaujmout dočasně místo držitele.Ani jeden z nich nebyl dvakrát nadšený, ale nikdo z nich s tím nemohl nic udělat.Neuposlechnutí rozkazu řádu znamená pro rytíře neuposlechnout samotné titány- roditelé Věčného světla.“Jestli nebudou opravené do příchodu hostů, tak nás Tenndron zabije.“
„Tebe zabije.Nezapomeň, že já jsem budoucí král.“ Řekne se smíchem Enyas odcházejíc do hradu.Arenius se jen ušklíbne a nadále pozoruje hrstku dělníků, kteří mají na starosti opravy stájí.Po chvíli se však otočí, nasaje čerství vzduch do plic a dunivým krokem vstoupí do útrob hradu.
**
„Váš kůň je skvělý, výsosti“ Poznamená muž po králově pravici.Přes 100 jezdců, oděných v těžkém plátovém brnění a zahalení v ohromných kožešinách putuje na velkých válečných koních zasněženou cestou.Mrazivý vítr jim každým okamžikem šlehá do tváře.Bílé vločky padají z čistého nebe a dopadají na už tak zasněženou krajinu, pokrytou ledem a kameny, které jsou ostré jako břitva.“Od Vás mě každé slovo potěší, lorde Peride.Měl jste ho vidět před 7 lety v bitvě“ Zareaguje s úsměvem na lichotku starý král Menias IV.
„Upřímně doufám, že mi bude ctí stanout někdy v bitvě po vašem boku“
„Snad se tak nikdy nestane, lorde“ odpoví král a Perid na svého pána překvapeně pohlédne.“Náš lid, již trpěl dost“ dokončil Menias a pobídl koně k poklusu.Jen o několik málo metrů za ním pokračovali ve dvojici jezdci na mnohem menších koních než ostatní.Postava po levé straně byla drobnější, ale vyšší v porovnání se svým spolujezdcem.“Nemám dobrý pocit z tohoto setkání děvče, neměl jsem tě brát sebou.Pro tento úkol jsi dosti nezkušená a-„
„Nepodceňujte mě, mistře.“ Skočila mu drobná postava do řeči. „Chci být nápomocná.Mnohé jsem se od Vás naučila.Prosím..věřte mi.“ Dořekla a s napětím čekala na mistrovu reakci, která nemusela být uklidňující.
„Tady nejde o víru, ale tvé bezpečí.Jsi budoucí vůdkyně našeho lidu!Nezapomínej na to, Maxië.“ Stařešina na ni pohlédl krátkým, starostlivým pohledem.“Kdyby žil tvůj otec.Nikdy by toto nedovolil.“
Nic na to neřekla.Ani nemohla.Vše co řekl byla pravda.Je nezodpovědná, neměla by zbytečně riskovat svůj život, ale ona chce.Taková se narodila.

**
„Jak pokračuje práce?“
Vrchní stavitel pohlédne do kamenné tváře mladého rytíře a krátce na to přeškrtne část textu na pergamenu, který drží ve svých ušpiněných rukou.“Včera v noci spadlo lešení a zbortila se skoro celá konstrukce, pane.Celou noc jsme vše museli dát do pořádku, ale nakonec jsme ve výstavbě pokročili.Nebudu Vám lhát, lorde.Nejsem si jist jestli stáje vydrží..nemáme čas pokračovat opatrně.Lidé jsou z práce unavení“ Poslední slova dokončí s jasnou nervozitou.
„Taky vám za práci platím.I když nemusím“ Odpoví Arenius a pohlédne na nedostavěné stáje.Skupina dělníků upevňuje mohutný trám a ostatní se starají o další nezbytnou činnost.“Máte hodinu“, „A-ano, pane“
Enyas a Arenius.Rytíři světla, ochránci míru a spravedlnosti.Princ a jeho přítel.Dva nejznámější muži v království.Lidé Deoneru dva mladé šlechtice popisují mnoha způsoby.Enyase, jako idol všech urozených a krásných žen.Zatím co Arenius je prostě Arenius.Pro mnohé záhadou, pro jiné syn velezrádce a pak je zde hrstka těch, kteří mu jsou oddáni přátelstvím.Všeobecně byl však populární princ Enyas, který vždycky zářil optimismem a energií.Stejně tak byla známa jeho slabost k ženám, nebo spíš ženy měli slabost k němu.Obyvatelé království jsou šťastni za takovou osobnost, jenž bude ztvárnit budoucího vůdce celé země.Věděl to.Chtěl být králem za každou cenu.Miloval svůj lid a byl připraven za něj položit život.To stejné očekával od všech ostatních.
Jediný, kdo Enyase neobdivovali stejně jako všechny ostatní lidi byli Iteruianští elfové, kteří sídlili na západě v Sigmálských lesích.Elfové nikdy neměli v lásce lidskou rasu.Dlouhá staletí sporů obě dvě rasy dohnala k nevraživosti a vzájemnému obvinování, avšak ostrov Irendill nebyl jediný obývaný.Celé středomoří tvořilo mnoho ostrovů jež jsou úlomky bývalého kontinentu.Jsou to místa, kde ambiciózní lidé, orkové, trpaslíci a mnoho jiných ras budují říše a snaží se získat své místo ve světě, který se zrodil z mnoha staletí temné války.Nová epocha dějin světa teprve začíná…
„Můj, pane?“
„Co je?“ Zavrčí nevrle princ sedíc v křesle a pozorujíc každý detail dívčího těla, jenž pokojně oddechovalo na posteli.
„Mám Vám vzkázat, že pán Arenius se svojí družinou vyjel na průzkum.Vrátí se večer, mylorde.“ Oznámí dunivým hlasem přes dveře sluha.
„Díky.Můžeš odejít.“ Zatracený Arenius.Pořád jen v sedle.Pomyslí si a pousměje se, neustále pozorujíc ten výkvět mládí.Proč?Proč mám pro ně takovou slabost.Ušklíbne se, vstane z křesla a zamíří k posteli..

**

„Stopy jsou ještě čerstvé“ Protrhne hrobové ticho Pelgrim uklidňujíc koně.Hořící hvězda tohoto světa pomalu zapadá a nad krajinou mrazivých plání se začínají rozprostírat stíny temnot.Jen zářivě bílí sníh pomáhá se orientovat skupině patnácti jezdců.
„Orkové?“ Navrhne jeden z rytířů, „V těchto končinách?To těžko“ Ozve se jiný.Vítr se v té chvíli prudce zvedne a koně zase zneklidní.“Co barbaři?“
„Možná.“ Odpoví nahlas Arenius pozorujíc mohutnou stopu ve sněhu.“To by vysvětlovalo ty hluboké stopy.Mají mohutné koně“ Promluví znova Pelgrim a rozhlídne se kolem sebe.
„Jedeme dál, at je to cokoliv..najdeme to.“
„Vítr zničí stopy.“
„Tak to, abychom se hnuli.“ Pousměje se Arenius a pobídne koně kupředu.
**

Početná kolona jezdců putuje neúnavně a plni odhodlání dál mrazivou nocí severu.Mohutný barbar na obrovském válečném oři pohlíží na svoji kořist z malého kopečku.Hořce se usměje a odhalí žluté páchnoucí zuby v rukou svírajíc obří sekeru, která by rozpůlila hlavu i samotného trolla.Nemůže se dočkat na ten pocit radosti, až zaboří svoji zbraň do masa protivníka a rozláme mu všechny kosti.Těší se na jejich nářek, třesk oceli a výkřiky hrůzy.Tím vším tento severský válečník žije.
„Mám divný pocit.“ Elfská princezna odvrátí tvář směrem ke kopcům, které téměř pohltila temnota.
- „Pozor!Je to past!“ Zavalití válečníci v kožešinách vyrazí z temnot, jako mocné přízraky hnány nenasytnou a krvelačnou zuřivostí pohlcující jejich divoké srdce naplněné nezkrotnou touhou po válce a zabíjení.Drásající ticho Severu přeruší výkřiky hrůzy a vyplašený koně začnou shazovat své obrněné jezdce.
„Co se to sakra děje?!“ Zahřmí král Menias a bodne koně do slabin řítíc se k předním pozicím konvoje.Osobní garda krále na nic nečekala a okamžitě vyjela za ním, jako strážní andělé ochraňující boha před samotným ďáblem.

Velká ohnivá koule překvapivou rychlostí proletí vzduchem a s vražednou přesností zasáhne barbarského válečníka, který s hlasitým řevem upustí svoji zbraň pod náporem planoucí, ohnivé bolesti stravující postupně jeho celé tělo zahalené v kožešinách.Těžce dopadne na kolena naklánějíc se ze strany na stranu, avšak po chvíli dopadne mrtev tváří k zemi.Jeho mrtvola je nadále spalována magicky šlehajícími plameny utrpení a osvětluje krvavou bitvu kolem něj.K tělu přistoupí drobná postava zahalená v plášti..chvíli tiše kouká na už pomalu doutnající tělo, avšak po několika vteřinách odvrátí od padlého pohled a rozeběhne se do tmy vstříc neviditelné bitvě.
Situace se zdaleka nevyvíjela dobře, jak se na první pohled ze začátku mohlo zdát.Neznámý noční útočníci podnikli výpad pouze na přední část voje, kterou tvořila ozbrojená předsunutá skupina.Z temnot se s válečným pokřikem vyhrnulo desítky mohutných a po zuby ozbrojených bojovníků masakrující vše co jim stálo v cestě.Překvapený oddíl jezdců nestačil rychle zareagovat a vyplašené koně shazovali své jezdce, kteří byli dobíjeni nemilosrdně napadajícími nájezdníky.Rychlá pomoc královské gardy v čele s králem naštěstí dokázala zvrátit průběh potyčky..jen na chvíli.
Královská garda, nejlepší vojáci království, veteráni a oddaní muži během okamžiku vytvořili bleskově půlkruh ve dvojí řadách v jejichž čele stál samotný král.
„Napadli nás!“
Král letmo pohlédl na krvavý konflikt, jenž matně osvětlují pochodně.Na nic nečekal a okamžitě na válečném koni s taseným mečem vyrazil v před.Jeho oddaní strážci neváhali a střemhlav už s připravenými kopími se řítili za svým vůdcem.

Lord Perid prudce vrazil do nepřítele zabodávaje nelítostně svůj meč až po rukojeť do týlu protivníka. Ten zařve ohlušující bolestí a na místě mrtev klesne k zemi. Rytíř pohlédne na zkrvavenou čepel zbraně, ale než se stačí na jeho tváři zjevit úsměv symbolizující vítězství odněkud z temnot se na něj s válečným pokřikem vrhne další soupeř. Jako vraždící monstrum sekerou rozrazí dvojici vojáků, kteří se mu postavili do cesty a s vražedným pohledem i pohrdavým úsměvem se blíží ke své „oběti“. V té chvíli se ozve válečný roh. Ve stejný moment do hordy nepřátel, jako želená pěst narazí s hrdinským pokřikem král s hrstkou jezdců-Osobní garda.
Nepřemožitelná síla jezdců smete všechny barbary stojící jim v cestě. Chvilku nepozornosti mohutného barbara, kterou způsobil náhlý zvrat událostí.Perid okamžitě využil příležitosti a na nic nečekajíc se rozeběhne proti bojovníkovi. Čepel meče projela břichem, jako nůž máslem a nepřítel padl k zemi s vrásčitým výrazem plný bolesti a nepochopení.
Nelítostná noční bitva zuří v ohromné síle. Jako krvavá lázeň. Třesk oceli a kovu, jenž divoce se od sebe odráží, sténání raněných, řev umírajících.
Paladin bleskově vykryje ránu mečem a štítem uhodí protivníka do obličeje, který neudrží rovnováhu a hlavou dopadne na tvrdý balvan, jenž mu rozdrtí lebku. Jeho zbylí dva druhové se na paladina s duší plnou nenávisti vrhnou. Ten však jejích útoky úspěšně odráží a po několika krátkých, ale silných výpadech leží oba dva bojovníci na zemi.Tenndron si lehce oddychne snažíc se orientovat dění kolem sebe.
„Nemáme naději! Musíme utéct.“ Ozve se známý hlas za jeho zády. Místo odpovědi se otočí a prudce vrazí pěstí muži do obličeje.“Žádný útěk, žádná zrada!“Počká, až královský důstojník vstane neustále ho pozorujíc vražedným pohledem.
„Jsme tady uvězněni!“ Prohlásí opatrně kapitán a rukou si tře ránu na tváři.“Je jich mnoho! Jsou všude..z temnot přichází další a další.“ Tenndron si důstojníka dál nevšímá a pozoruje situaci kolem sebe. Zbytky jeho ozbrojenců se udatně brání po dvojicích, kde si neustále kryjí své záda. Dobře je vycvičil. Věděl to. Pod náporem přesily nepřátel zoufale odolávají.
„Kde je král?“
„Byl zatlačen s posledními muži ke skalám. Támhle!“ Voják prstem ukáže směr, kde se i přes tmu matně rýsují pevné zdi skal. Jen pouhých čtyřicet metrů. Paladin pohlédne do beznadějné tváře kapitána a odhodlaně vydá rozkazy.“Musíme se sjednotit a společně si prosekat cestu ke králi.“
„Co-cože?“
Tenndron položí důstojníkovi ruku na rameno.
„Je to zkouška víry, kapitáne. Odvahu..potřebuji vás. Vaši muži vás potřebují.“
Slova velmistra paladinů království na velitele zapůsobila. V jeho ztrápené, unavené tváři vznikla jiskra naděje. Stejně tak v jeho duši se vznítil plamínek odhodlání..odhodlání bojovat až do konce.“Ano, pane.“
„Slyšíte to?“ Promluví jeden z rytířů. Ptal se zbytečně. Ozvěny bitvy slyšel každý z nich.
„Potřebují naši pomoc“ Ozve se jiný člen družiny čekajíc na další pokyn jejich tichého velitele ponořeného do tajuplného zamyšlení.
„Jedeme“ Řekne na místo odpovědi a bodne koně prudce do slabin.
Barbarský válečník hlasitě zařval a mocným máchnutím sekyry prorazil helmici vojáka, který padl ihned k zemi.Spustil vítězoslavný pokřik, jenž po několika vteřinách vystřídal křik bolesti, když jeho tělo vzplanulo a začalo být oblizováno šlehajícími plameny.Spolubojovníci kolem něj vystrašeně ustoupili, ale ani tohle je nezachránilo.Země se zničehonic začala chvět.V tom okamžiku se vytvořili ve sněhu pukliny z jejichž nitra smrtelnou rychlostí vyletěli zelené chapadla, které ihned zaútočili na k smrti vystrašené barbary.
„Učil jsem tě dobře“ Uznale pochválí elfskou princeznu její starý mistr a vyvolá další ohnivou kouli přímo do středu nepřátel, kteří se mají na útěk.
„Dochází mi síly,“ Chapadla začínají pomalu mizet v hlubinách země „Už nemůžu.“Vyčerpaně se svalí na zem.
„Maxië!“ Starý elf k ní hbitě přiskočí a pohlédne ji do tváře. „Kolikrát jsem ti řekl, že to nesmíš přehánět.Kontroluj své síly neb-“, „Chcete mi ted dávat přednášku, mistře?“ Skočí mu do řeči a bez jeho pomoci vstane.
„Kdyby tě viděl otec, tak..“ Stařec neměl čas ani doříct větu a se znechuceným výrazem ve tváři uškvařil nešťastnou dvojici barbarů, která ho chtěla napadnout z boku.“U svaté Luny..jestli tohle přežijeme budu se starat lépe o svoji zahrádku.“
**

Jako první zastavil svého koně na vyvýšeném kopci s pohledem upřeným dolů k bitvě, která je na několika místech jasně ozařována šlehajícími plameny za doprovodu hlasitého sténání, řevu bojujících a nepřetržitého nárazu oceli, jenž vydává jasný a pronikavě řinčivý zvuk ničivého teroru a smrti.Jezdcovo nitro zavalil mocný neklid.Sžírající neklid svazující vnitřnosti a samotnou duši.Na nic nečekaje sáhl bleskově po meči a bodnutím koně do slabin vyrazil zuřivě vstříc bitvě.Jeho srdce tlouklo, jako o závod.Zhluboka oddechoval valící se na koni, v pravé ruce držící svůj meč.Čím rychleji se blížil ke svému cíly tím hlasitěji nabíraly zvuky bitvy na síle- rvoucí mu uši, avšak ani puch spalujícího se masa ho nedokázal odradit a s narůstajícím vzrušením střemhlav vletěl do naprostého chaosu..