Lovec lovců upírů: Kapitola I. - část 5.

"Slečno Gwen, probuďte se," probrala mě Nina, naše služebná, z neklidného spánku. Rychle jsem se oblékla a spěchala jsem k hlavním dveřím, kde právě Agnes nasedala se svým chotěm do kočáru. Naposledy jsme si padly kolem krku a přály si hodně štěstí do dalšího života, ale to už kočí prásknul bičem a má sestra mi naposled se slzami v očích stiskla ruku. Pak se za ní zabouchly dvířka a já smutně přihlížela, jak má jediná spřízněná duše odjíždí daleko od domova.
Po zbytek dne jsem jen bezcílně bloumala po domě a nervózně čekala na večer. O půl deváté mi Nina zhasla svíčku a zavřela dveře mého pokoje. Počkala jsem, až její kroky utichnou, opatrně jsem vyklouzla z postele a ve světle měsíce jsem se oblékla. Nakonec jsem otočila klíčem v zámku a zamkla na dva západy.
"Gwen, tobě určitě přeskočilo," mumlala jsem si pro sebe, když jsem slézala z okna dolů po staré jabloni. Vyplížila jsem se ze zahrady a chviličku po deváté jsem vkročila do vrbového hájku. Na lavičce jsem spatřila známou postavu.
"Dobrý večer, Marcusi," pozdravila jsem nesměle. Upír zvedl oči a když mě uviděl, usmál se.
„Gwen, jsem tak rád, že jsi přišla,“ řekl šťastně. Posadila jsem se zase naproti němu a povídali jsme si až do půlnoci.

Takhle to chodilo večer co večer. Co odjela Agnes, stávaly se mé dny čím dál jednotvárnější a já se stále více těšila na chvíle strávené s Marcusem. Vyprávěl mi o dalekých zemích na druhé straně Aurionu, o místech, na které jsem si byla jistá, že nikdy v životě nevstoupím.
Bylo mi s ním dobře, protože v takových chvílích jsem se cítila svobodná a mohla alespoň na okamžik zapomenout na svá trápení.
Po čase už můj strach z něj téměř vymizel. Přišla jsem jako obvykle na smluvené místo a Marcus mi vesele zamával. Zhluboka jsem se nadechla, došla až k němu a podala mu ruku. Trochu nevěřícně se pousmál a zlehka ji políbil. Byl to zvláštní pocit, stát takhle blízko upíra a riskovat, že mě kousne. Když se jeho rty dotkly mé ruky, projel mnou záchvěv strachu, ale zbytečně. Poprvé jsem se posadila vedle něj.
Když jsme se loučili, políbil mě na ústa. Trošku jsem se začervenala a pohladila ho po tváři. Bylo to nádherné. Pak jsme se objali a já mu položila hlavu na rameno. Opět se dostavilo to nepříjemné mrazení, jakmile se jeho zuby příliš přiblížily k mému krku, ale přesvědčila jsem se, že jemu můžu věřit.

Od té chvíle získal můj život úplně nový rozměr. Každou noc jsem trávila s Marcusem, procházeli jsme se přírodou za městem, dívali se na hvězdy. Marcus znal snad všechna souhvězdí, vyprávěl mi o nich a dokázal pojmenovat i každou hvězdu zvlášť. Pokud nám zrovna počasí nepřálo, zůstávali jsme v Marcusově domě.
Upír bydlel v malém domku na kraji města. Vnitřek tvořila jediná místnost, poměrně obyčejně zařízená, jen malá kuchyň a v rohu postel. To však byla jen zástěrka pro případné návštěvníky. Skrytými dveřmi se vcházelo do prostorného sklepení, jenž bylo vybavené luxusním nábytkem. Stěny pokrývaly drahé koberce a police po obvodu pokoje byly přeplněné nejrůznějšími knihami. Často jsem prosila Marcuse, aby mi z nich četl. To jsem potom seděla vedle něj s hlavou opřenou o jeho rameno, nechala se hladit po vlasech a poslouchala ten milovaný zvuk jeho sametového hlasu.

Tolik jsem si přála, aby to nikdy neskončilo, jenže osud je nemilosrdný. Po půl roce štěstí přišel den, který všechno zničil a obrátil můj život v prach a slzy…