In the Shadows I.

Mračna si hrála na honěnou a kapky šeptaly svůj vlastní příběh. Lehounký větřík načechrával koruny stromů a ty se pohupovali do pravidelného rytmu. Parta holek v hloučku, se smály dívce uprostřed. Pokřikovaly na ní a pak jí každá z nich uhodila. Po chvíli je to asi přestalo bavit, protože jí nechaly nepokoji. Nechaly jí ležet na zemi a vedle ní zahodily deník-jediný kamarád kterého kdy měla, jediná věc které se mohla svěřit, jediná věc která se jí nesmála a nebo jí nenadávala.

Deník měl už jen asi polovinu stránek a byl celý počmáraný sprostými nápisy. Ještě než tohle, ale udělaly, každou stránku si pečlivě přečetli a doplňovali celé čtení potupnými hláškami a bolestivými kopanci.

Dívka se s potichým siknutím usadila v trávě. Necítila se ještě na to, aby vstala. Měla pocit, že se každou chvíli rozpláče, ale ona neplakala nikdy. Opatrně se protáhla. Pootočila hlavou a podívala se na to co dřív bylo jejím deníkem.

" Smutný to konec, kamaráde" pomyslí si

Raději začne, ale přemýšlet o tom jak je na tom. Neutrpěla žádné moc vážné zraněním ale stejně jí bolel celý člověk. Při každém nadechnutí ucítila v hrudníku píchnutí, asi měla naražené žebro. Na tváři měla dlouhý šrám a modřiny na rukou jí začínaly už fialovět. Jak tohle vysvětlí doma, netuší. Stejně by řekla, že si toho ani nikdo nevšimne. Babička jen chodí uklízet a vařit a nezajímají co její vnučka dělá. Máma chodí domů až večer a tátu už nemá. Jen vzpomínky.

Opatrně si stoupla a pomalu si došla sednout na lavičku v parku kterém byla. Sem na toto místo nikdo nechodí. Prý se tu stalo neštěstí, utopila se tu v rybníčku jedna dívka, od té doby se o tomto místě vyprávějí hrůzostrašné příběhy, ale Anděla ničemu takovému nevěřila. Nezajímalo jí to a nikdo jí to nemohl mít za zlé. Rybníček působil malým dojmem, ale na dno se nedalo dosáhnout.

Odešla na jeho kraj a sáhla do jeho studené vody. Lákalo jí dál jít a už s nikdy nevrátit. Utopit se v jeho chladném, mokrém nitru. Nikdy už neuvidět modré nebe, nikdy už nepromluvit s živým člověkem.

Najednou sebou trhla. V černé vodě uviděla postavu. Bílá pleť a rozevláté hnědé vlasy. Málem začala panikařit, někdo s určitě topí. Utonulá dívka dál klesala ke dnu. Nepřemýšlela o tom jak se tam dostala a jak to že jí neviděla ani skočit. Začala jednat. Volala o pomoc, ale jak by nikdo mohl přijít, když sem nikdo nechodí. Neměla na vybranou. Sundala si alespoň(n boty, aby ji netáhly ke dnu. Kaničky ale nechtěly povolit. Rychle tedy skočila do vody. Plavec byal dobrý, ale stejně jí na chvíli ochromila studená voda. Začala šmátrat pod vodou. Vynořila se a dlouze se nadechla aby vydržela co nejdéle hledat. Marně.

Nakonec celá unavená, když už ani málem nemohla chodit, vylezla na břeh. Nechápala to. Ví určitě, že tam někoho viděla.

Když už , ale ležela ve své teplé posteli tak přesvědčená nebyla. Brzy usnula.

Probudila se uprostřed noci. Rozhlédla se po temném pokoji a pokusila si sednout na kraj postele. Stuhlá záda jí nepříjemně bolela a v hrudníku se stále ozývalo nepřijemné bodání. Stoupla si a došla k oknu, pohledem přitom zavadila o zrcadlo. Až po chvíli si uvědomila co tam viděla. Musela si zacpat pusu aby nevykřikla. Neviděla tam sebe, ale tu dívku, kterou se pokoušela zachránit v rybníku.

"To se mi jen zdá" snažila se přesvědčit sama sebe

"Ne nezdá" dostane se jí odpovědi

" Určitě nespim?" skusí to ještě jednou

" Ne"

"Kdo jsi? A co tu děláš?!"

" Ty mě vidíš?" odpoví ji otázkou

To andělu zmátlo, Neodpověděla.

"Angel?!" naléhá dívka dál

" Jak si mi to řekl?"

"Angel, to je tvé jméno. Vím toho o tobě spousty..." řekne tajemně "doopravdy mě vidíš?"

" Jo vidim. A víš jistě, že se mi jen nezdáš? Nepředstavuju si tě?

"Jo vim to jistě. Dokázala by sis představit tohle?" vztáhla k ní ruku a popadla jí za ruku. Anděl vykřikla a prudce si sedla na posteli. Probudila se. S úlevou si oddychla. Byl to jen sen. Pak jí, ale pohled zabloudil k ruce, kterou jí stiskla. JSEM SKUTEČNÁ