Černé růže (1)

Před dveřmi se rozléhal dusot. Nebylo to dneska poprvé, tak na to můj otec nijak nereagoval. Ale já jsem přestala jíst a zvedla hlavu. Čekala jsem, že každou chvíli se dveře rozletí dokořán a za nimi nějaký farmář a bude si stěžovat, jak mu někdo ukradl krávu, když byl na trhu nebo se sem vřítí rozrušená hospodyně s tím, že došly zásoby brambor a je tedy neprodleně nutné někoho poslat, aby donesl nejméně o polovinu pytlů více, než je celková spotřeba. Usmála jsem se. Tak to bylo pořád. Teda alespoň od té doby, co otec začal nosit soudcovský talár.
Dusot ustal a otec konečně začal vnímat, že něco není v pořádku.
„Vstupte“ zareagoval na hlasité dunění na dveře. Strážník pobral veškerou důstojnost a vstoupil do jídelny. Těžce oddychoval a zdálo se, že není schopen slova.
„Zatarasila cestu…jsme odříznuti…není jak se dostat ven, všude jsou černé růže“ otec se napřímil a naznačil mu, ať se posadí. Ale strážník odmítavě kýval hlavou. „Není času nazbyt, jestli se nedostaneme za hranice města,“ nyní se mu mluvilo zřetelně lépe „ brzy dojdou zásoby potravin“
Otec vstal a procházel se po místnosti.Černé růže. Byla jen otázka času kdy se tu objeví. Samantha je teď mocnější než kdy dřív a prahne po stále větší moci. Dokud tu nebyla ona bylo vše v pořádku. Lesní lidé vládli přírodě, Temní žili hluboko pod námi a lidé žili své vlastní dějiny a nezasahovali těm kouzelným do života.
A pak se narodila ona, napůl Temná a napůl Lesní člověk. Za necelých devatenáct let svého života ovládla obě tyto rasy a zbýval jí už jen krůček k nadvládě nad lidmi. Postupně ovládala osadu po osadě,celé vesnice a města lidí přeměnila na své poddané. Nic z toho by však nenastalo, kdyby neměla svého nejvěrnějšího spojence.Černé růže. Ty jimiž proudí Samanthina krev, ty, jenž svými ostny nechávají stékat jed do nevinných obětí. Jed, který z nich vytvoří druh, jakým je sama Samantha, zcela podřízený její zlovůli.
Soudce si uvědomoval, že toto město je jedno z posledních, které bylo ještě obydleno lidmi. A tušil i proč.
Zůstala jsem sama. Otec odešel kamsi do města a hospodyně sháněla potraviny. Stejně to nemělo cenu. Jednou i ten poslední zbytek jídla dojde a každý se nechá dobrovolně podrásat trním než aby umřel hlady, pomyslím si.
Venku je slyšet lidský vřískot. Co se to děje? Vykročím k oknu a sleduji davy lidí, které míří do středu města. Za obzorem je vidět kouř, který se blíží závratnou rychlostí. Někdo zapálil černé růže! Stojím u okna neschopna se pohnout z místa. Tak rychle jsem to nečekala.
Někdo vstoupil do pokoje, ohlížím se za ním. Je to můj otec. Křičí na mě abych šla k němu. Hořící růže právě začaly obepínat dům a hledají cestu dovnitř. Rychle k němu doběhnu a on mi podává malou lahvičku s fialovou tekutinou. „Vypij to!“ Nic nechápajíc do sebe naliji onen lektvar. Zdá se, že otec si oddychl.
V přízemí se rozbilo okenní sklo a černé růže se prodíraly výše až do našeho patra. Dveře se pod silou růží vyrvaly z pantů a trny nám nemilosrdně zajely do masa. Vykřikla jsem bolestí a s pohledem upřeným na otce omdlela.