Dcera Ohně 11

Desirael se pomalu nadechla a převrátila se v peřinách. S nelibostí zjistila, že ji brní hlava, jako by ji někdo přetáhl silnou větví. Asi jen příliš dlouho spala. Zvedla ruce a chtěla je přiložit ke spánkům, když si uvědomila, že ji palčivě pálí obě zápěstí. Co se to stalo? Nemohla si vůbec na nic vzpomenout, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Ležela v teplé a pohodlné posteli, která voněla čistotou a vůbec to byl příjemný rozdíl oproti vězení… Desirael prudce otevřela oči a ztuhla. Tělem ji projel ten nepříjemně známý pocit, jako kdyby ji opařili horkou vodou. Naprázdno polkla a snažila se zůstat klidná. Vězení, proto ty bolavé ruce…
Matně vzpomněla na Bowena a Freyonallu… ale kam s nimi šla?
A pak se zničehonic usmála a s úlevou zase ulehla do peřin. Už je to jasné. Dostali ji ven, a teď ji tu nechali odpočinout.
Hlava ji sice bolela, ale protože měla najednou skvělou náladu, nijak to nevnímala.
Takže Bowen se na ni už nezlobí, to je skvělé!
Odkryla se, spustila nohy na zem a pomalu vstala. Košile z jemného lnu se jí lehce svezla až na paty a Desirael se těšila, až Královnu i Rytíře uvidí.
Odtančila k oknu a nechápavě se podívala ven.
Zahrady s mnohou zelení a rostlinami, bílé kameny a vyřezávané altány, neustálé zurčení vody a hučení vodopádu, nebo lesy zbarvené podzimem a zlatavá pole, či přívětivé pohoří, co se tyčí na obranu města...
Nic z toho tu nebylo. Jen holá pláň, nikde jediný strom. Tráva byla šedá a obloha se do blankytně modrého hávu jen těžko oblékala. Zdálo se, že daleko raději má bílou.
Místo květin rostlo v zahradě hnědé bodláčí a místo okrasných keřů trčely z tmavé hlíny šedé kameny. Desirael se zamračila.
Tohle není zem Elementů. Kde to ale…
Pak ji napadlo, že ji z vězení měly vysvobodit Kočky, ne Bowen a Freyonalla… Projela si vlasy prsty a vyjekla, když narazila na velkou bouli a cosi drolivého, o čemž usoudila, že je zaschlá krev. Rána do týla, která ji omráčila? Náhle před sebou viděla tělo Septima, z jehož krku prýští krev. Uviděla Bowena, který křičí a snaží se k ní dostat, Freyonallu, jak klečí a vzlyká… A pak ty strašné oči co na ni zíraly, ta nenávist a krutost…
Udělalo se jí špatně od žaludku. Může to být vůbec pravda? Může být v zemi...

Dříve než to dokázala v duchu vyslovit otevřely se dveře a Desirael se v obavách zahleděla do tváře staré ženy v prostých šatech, co vstoupila dovnitř. A za ní vcupitala ještě jedna, která byla, i když ne o moc, mladší.
Ještě více jí udivilo, že se před ní obě uklonily téměř až k zemi.
„Zdravím vás,“ řekla neobratně a váhavě. Ženy se uklonily ještě jednou.
„Máme vás připravit, paní. Pokud si budete přát, koupel je připravena,“ řekla ta starší s poníženě sklopenou hlavou.
„Budu si přát... Byla bych moc ráda, díky.“ usmála se rozpačitě a nevěděla, zda se má ptát hned, nebo zachovat klid a počkat, co se bude dít dál. Rozhodla se vyčkat a tak se nechala zavést do vedlejší místnosti.
Koupelna byla z bílého mramoru, krásná a honosná. Bylo to příliš neuvěřitelné.
„Je to sen,“ řekla si a pak přijala logickou myšlenku, že je možná pod vlivem drogy. Tak ať je, teď už ničemu nepomůže, jen si užije tu skvělou koupel. A opravdu, při pohledu na ohromnou kamennou vanu plnou horké vody se jí zvedla nálada a rozhodla se chvíli nepřemýšlet nad tím, kde je a proč. Žije, a to je teď hlavní.
Služebné stále postávaly vedle ní a Desirael se na ně pootočila, naznačujíc jim, že můžou jít.
„Vy nebudete chtít pomoct?“ zeptala se udiveně mladší z nich a starší ji káravě sjela pohledem.
Desirael zavrtěla hlavou.
Byla ráda, když obě zmizely za těžkými dveřmi. Rychle se svlékla a vklouzla do horké koupele. Vydechla úlevou, tohle potřebovala.
Dlouho se máčela ve vodě, kůži na rukou už měla svraštělou a rány na odřených rukou mokvavé. Bolelo ji, když je omývala žíňkou, ale udělat to musela. Ještě si několikrát opláchla obličej a vylezla ven. Usušila se připravenou měkkou osuškou a zabalila se do ní. Vykročila z koupelny zpět do pokoje a rozhlédla se, tak trochu doufala, že bude sama.
Služebné ale stály před ohromným zrcadlem ze zlatým rámem a ukazovaly na sedačku. Desirael se poslušně posadila a chtěla se chopit hřebenu. Starší služka to však udělala dřív. Začala něžně rozčesávat mokré vlasy své nové paní a Desirael cítila, jak jí do nich funí. Musela se usmát. Teď je ještě chvíli v bezpečí, ty dvě ji asi hřebeny a líčidly neubijí.
Mladší služka se mezitím sehnula k jejím nohám a vzala do ruky malé nůžky.
„To není nutné, udělala bych to...“ začala a obě služebné se zarazily. Vyměnily si pohled a pak pokračovaly, nedbajíc na občasné protesty.
Za chvíli tak měla Desirael vysušené vlasy, nehty na nohou i na rukou upravené a nablýskané jako zrcátka a starší služebná jí mazala zápěstí léčivou mastí, zatímco ta druhá vzala do ruky hřeben.
„Znovu je česat snad nemusíte,“ podivila se a služebná se pousmála.
„Rozčesaly jsme vám je. Ale neučesaly.“
Desirael se zamračila. „Nezaplétejte mi je, ženy Ohně nosí vlasy rozpuštěné...!“
„Tady ale není Oheň.“
Desirael zavřela oči. Jen se jí potvrdila její domněnka, ale stále doufala, že se plete. Stále doufala, že se ve dveřích objeví Bowen a ani by jí nevadilo, kdyby jí vyčítal cokoli, co by mohl. Ale sem nepřijde nikdo.
„Proč jsem tady?“ zeptala se tiše.
„To nevíme, paní. Jsme jen služky.“
„Oni mne zabijí!“ vyklouzly jí její obavy z úst. Pak se kousla do rtu. Vylévat si city k cizím ženám bylo jednak nerozumné, ale hlavně to vůbec nebyl styl Kočky. Zastyděla se.
Služka zatočila pramínek vlasů a připevnila ho k hlavě.
„To si nemyslím.“
„Jsem přece Ohnivá. Já zabíjím vaše vojáky, a...“
„A oni zabíjí váš lid.“
Desirael stiskla rty, ale v duchu ji potěšilo, že to služebná řekla. Čekala víc nepochopení od žen nepřítele.
Ta starší se trpce usmála. „Neupravovaly bychom vás, kdyby jste měla jít na smrt, paní. Odpusťte mi mou smělost, ale nejste to jen vy, kdo zabíjí naše syny. Dobrovolně by do vaší země ani nevkročili.“
Tak je to. Služebné na hradě nesnáší své pány, protože verbují jejich syny a posílají je do zbytečných bitev. A Desirael si uvědomila, jaké riziko podstoupila ta služebná, že toto jen vypustila z úst. A bylo jí jasné, že to řekla, aby ji utěšila.
Ať chtěla nebo ne, byla té staré ženě vděčná. Znovu se ověřilo, že všechen Strach neznamená zlo. Zlí jsou jen lidé, ať už Strachu nebo čehokoli jiného.

„Jste připravena, paní.“ slyšela po chvíli.
Desirael se podívala do zrcadla. Vypadla tak moc jinak...
Vlasy měla zapletené do zvláštního uzlu, který ji, ačkoli nevěřila, že je to možné, velmi slušel. Byla oblečena do světle modrých šatů s bílým lemem a jevila se jako šlechtična zahalena do pěkných, ale velmi skromných šatů. Tak ostatně vypadala vždy, s tím rozdílem, že za normálních okolností byla elegantní. Nyní ale neměla ten pocit, teď vypadala jako krásná chudá venkovanka.
Usmála se té myšlence. Teď musí přijít silný a odvážný rytíř a odvést si ji na svůj hrad.
„Je mi líto, paní,“ usmála se starší služka a vzdychla, „že šlechtična jako vy nenosí korunu, která ji právem náleží.“
„Ne,“ ohradila se a usmála se. „Koruny, diadémy, čelenky a podobné hlouposti nosí jen královny a princezny, já nemám právo jej nést.“
„Kardé Sirael má právo nosit korunu.“
Desirael polilo horko a rychle se podívala na služebnou svým pronikavým pohledem.
„Kardé Sirael? Co to říkáte?“
„Paní. Já jen opakuji to, co říkali mě.“
Odešla z pokoje a nechala Desirael samotnou. Ta usedla zpět na stoličku a nevěřícně hleděla před sebe.
Ne! To není pravda!
Začalo jí docházet co se děje. Jak můžou vědět, kdo je Kardé Sirael? Jak???
Začala mít strach, opravdový strach, takový, jaký ještě nikd v životě nepocítila. Rychle se zvedla a rozeběhla se k oknu. Bylo bláhové vyskočit z něj, a i kdyby to udělala, nedostala by se daleko. Je v neznámé zemi, v jiném světě, je ztracena.
Jediná myšlenka ji zbavila jakéhokoli zdravého rozumu, bylo dostat se pryč. Vrhla se ke dveřím, ale když zjistila, že je někdo z venku otvírá, ztuhla a napřímila se. Teď se jí pomalu začínaly vracet smysly a rozhodla se. Ať se stane cokoli, nesmí se tomu divit, nesmí na sobě dát znát překvapení, musí dělat, jako by čekala, že se octne právě tady.
Dobře. Bude si hrát na Kardé Sirael, pokud se to od ní očekává.
Neusmívala se, ale její výraz byl vznešený a hrdý. Do pokoje vstoupilo několik lidí. Jako první muž v černé uniformě, obličej dotyčného vypadal jako přerostlé rajče a nos měl jako okurku.
Na prsou mu svítil šedý spár.
Další muži jen postávali v pozadí a Desirael si domyslela, že to jsou jen řadoví vojáci.
Avšak když vstoupil poslední výše postavený muž, Desirael měla co dělat, aby překvapením nevykřikla.
Zlaté vlasy sčesané dozadu, oči šedé jako ocel a sličná tvář.
„Saylem...?“ zeptala se sama sebe.
Změřila si ho pohledem a odhrnula loknu, co jí padala do očí.
„Jste krásnější, než mi říkali...“ zahuhlal muž- rajče a lehce sklonil hlavu.
„Její krása se nedá popsat, pane.“ podotkl Saylem a trochu se na Desirael pousmál. A taky pokývnul hlavou na pozdrav.
Desirael naopak hlavu pozvedla.
„Vítejte na hradě Xabros. Jsem jeho pánem, Xavier z Xabrosu, tak mi říkejte.“
Desirael stála nehnutě. Poutavé jméno, pomyslela si.
„Jméno Saylem Dotren hel Botrem je vám známo, není-liž?“
Saylem si odkašlal. „Jsem Botrem hel Dotren.“
Xavier mávl rukou a pošklíbl se nedůležité poznámce.
A Desirael se v duchu zasmála. Sajlám. Takže Sajlám je na straně Strachu? Ne, nedávej najevo své překvapení.
„Jsem Desirael Frollo. Vámi přezdívaná Ještěřice. Mé jméno... tu možná již zaznělo za dobu mé... nepřítomnosti.“
Vojáci se po sobě podívali a usmáli se.
„S námi si na schovávanou hrát nemusíte, Vaše Výsosti. U nás nemusíte mít strach, že vám vaše skutečné jméno způsobí jisté nepříjemnosti...“
Desirael zvedla obočí a usmála se.
„Zdá se, že váš svět je daleko překvapivější než můj.“
„A daleko přívětivější. Dnes povečeříte v mé společnosti a myslím, že za pár dní dorazí můj pán Arabox. Bude šťasten, až vás uvidí. A nyní prosím, večeře již čeká. Bude mi ctí vás tam doprovodit.“
Desirael se lehce uklonila a dívala se na Xaviera upřeně, ale bez výrazu.
„Snad bych raději promluvila se Saylemem, kdyby to nebylo proti vaší vůli. Za večeři vám... děkuji.“
Xavier kývl a pomalu odcházel. Jen se naposledy ohlédl a kývl.
„Krásná.“ zamumlal ještě.
„Mohu tě tedy doprovodit?“ zeptal se Saylem a pak se zarazil.
„Promiňte, Vaše Výsosti.“
„Vykali jsme si, i když jsi mě nenazýval Výsostí. Ale je mi to jedno, pokud chceš se mnou mluvit jako můj blízký, posluž si.“
„Je ti to jedno? Ach...princezna by neměla říkat, že jí něco je jedno.“
„Sayleme,“ vydechla a rezignovaně sklopila hlavu. „O co tu jde?“
Saylem si nervózně uhladil vlasy. „Lepší to bude až... pak.“
„Pak? Sayleme, octnu se v cizí ložnici, jediné co si pamatuji je vězení, ty patříš ke Strachu a klaníte se mi, jako kdybych byla kdovíkdo. To mi chceš vše vysvětlit až... pak?“
„Ano. Jsi v bezpečí a nic se ti nestane. To, že nechápeš, je v pořádku. Jsi budoucí Královna, tak se nauč být trpělivá.“
Desirael vytřeštila oči. „Chci vědět, proč tu jsem. Proč jste mě sem odvezli a taky by mne zajímalo, když jsem podle vás Kardé, proč jsem ještě na živu?!“
„Desirael,“ sykl Saylem. „Jestli chceš dělat, že nejsi Kardé, prosím. Ale měla bys vědět, že Kardé Sirael nikdy neměla zemřít… Alespoň Strach se o to nesnažil.“
Kráčeli dlouhou chodbou kolem vojáků, rozestavených na stráži a když chtěla Desirael něco namítnout, Saylem ji přerušil.
„Až po večeři. Vše až po večeři,“ zvedl ruku a ukázal na dveře.
Ty se před nimi otevřely a Desirael zůstala stát oslněna spoustou světel. To že je malá večeře v Xavierově společnosti? Jako ze sna k ní doléhaly výkřiky:
„Ať žije Kardé Sirael!“

....

Desirael ležela v posteli a čekala, až jí služebná donese sklenici vody.
Tak moc si přála pochopit, o co tu jde, tolik o to stála. Nikdo jí však zatím nechtěl nic říct. Nepřicházelo jí na rozum, proč ji Strach tolik opěvuje, proč se klaní, proč...
Stáhl se jí žaludek, když si vzpomněla na tu děsivou hostinu. Ze soukromé večeře se vyklubala oslava o pěti chodech a asi sto lidech. Ti se jí ptali snad na všechno a ona jen škrobeně odpovídala, bez vzdoru, bez jakéhokoli náznaku nechuti. Zástupy manželek vysoce postavených lidí Strachu (ani netušila, kolik štěbetajících ženských může tento hrad pojmout) postávaly kolem ní a doufaly, že s nimi ztratí slovo, jejich manželé na ni házeli dost chlípné pohledy a jejich synové na ní- kupodivu- hleděli s jistou nedůvěrou, ale zároveň i s obdivem.

Povzdychla si. Tolik by chtěla domů. Co se tam asi děje? Byla další rada? Co Freyonalla, jak se jí vede? Poradí si Evelin se svou nově nabytou funkcí? Přijme ji Mirabel? Neměla vybrat raději ji? A co Lisbeth, usmířila se již s matkou? A co Bowen… na co myslel, když jí doslova předhodil Strachu?
Desirael sebou trhla- ozvalo se zaklepání a hned po něm vklouzla do pokoje starší služebná. Na podnose přinášela sklenici vody a podávala ji Desirael.
„Díky,“ pousmála se smutně a služka se jí uklonila.
„Budete si ještě přát?“
„Ano,“ kývla Desirael a trošku si poposedla. „Sedni si,“ ukázala na kraj postele.
„Ale paní, to přece....“
„Sedni si, hned.“
Služebná si ostýchavě přidržela zástěru a usadila se.
Desirael si chvíli prohlížela její vrásčitou a léty unavenou tvář.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Merille, paní.“
„Musela jsi být krásná, když si byla mladá... Ještě teď... jsi moc hezká. Víš to vůbec?“
Služka pokrčila rameny. Ale a tváři jí zahrál plamínek potěšení. Asi to moc dobře věděla.
„Jsi vdaná?“
„Vyrostla jsem jako služka.“
Desirael zavrtěla hlavou. „To není odpověď.“
Merille se na ní zadívala. „Služebné nemají právo stát se manželkami, pokud jim to pán nedovolí. A mě nedovolil.“
„Máš děti?“
„Nejsem vdaná.“
„Freyonalla také ne a má tři.“ vypálila Desirael bezmyšlenkovitě.
Merille si povzdychla. „Je vaším přáním to vědět?“
Desirael kývla.
„Porodila jsem syna.“ pak se na chvíli odmlčela a pokračovala. „Arabox ho naverboval. Teď je mrtvý.“
Desirael sklopila oči. „To mě mrzí. O to víc, že to bylo určitě dílo Živlů.“
Merille kývla. „To ano. Ale zajisté by ho nechali být, kdyby se nevrhal do jejich Království. Nikdy by to dobrovolně neudělal, byl to moc hodný chlapec.“
„Jak se jmenoval?“
„Bretolomeo.“
Desirael si lehce oddychla po počátečním úleku. Jakékoli jméno, co začínalo na Bret… ji vždy nehezky píchlo u srdce a ona se začala červenat.
„Všimla jste si, jak jsou ty nanicovaté ženské, co nosí drahé šaty a říkají si šlechtičny… jak bych to řekla…“ usmála se a přejela si rukou před obličejem. Asi chtěla změnit téma.
Desirael kývla. „Jsou pěkně ošklivé. Nenašla jsem jedinou, která by měla alespoň trochu souměrný obličej,“ zažertovala a Merille k jejímu překvapení přikývla.
„Všechny vysoce postavené ženy Strachu jsou hrozně ošklivé,“ usmála se. „Bůhví, proč tomu tak je. Ale jsou.“
„Ach, ale to musí mít nějaké opodstatnění..?“
„Možná. Možná je to tím, že souhlasí se špatnými skutky svých manželů. Zlo jejich duše se vyklube na povrch jako malé ptáče, co se dere ze skořápky,“ podotkla Merille hořce.
„Všichni vysoce postavení muži Strachu jsou špatní?“ zeptala se Desirael nedůvěřivě.
Merille kývla. „Jsou mocní. Jejich moc je zkazila. A je mnoho mužů, kteří jdou za nimi, ve snaze zalíbit se a získat poctu. A někteří mají.. jen strach.
Jistě tu byli i dobří, co chtěli svou mocí dokázat něco i pro chudé,“ podotkla, když viděla, jak se Desirael tváří, „ale kde je těm konec. Nejspíš sedí v kobkách a litují, že své přesvědčení neskrývali.“
Desirael se kousla do rtu. Něco takového tušila, ale snad stále doufala, že bude hodně lidí, kterým se zlovláda Strachu nelíbí.
„A co ty přísahy, které vynutí páni na svých poddaných?“
„Nu... ano. Ale to jsou přísahy obyčejných lidí, ti páni a podobná zvěř...ta jde s nimi dobrovolně. Víte, Výsosti, pokud to opravdu chcete slyšet, vysvětlím vám to.“ Odmlčela se a začala vyprávět. Desirael si přitáhla přikrývku k obličeji. Konečně někdo, komu stojí za slovo!
„Bývaly doby, které já již nepamatuji. Snad moje pramáti, či její matka... V těch dobách Strach nevěděl o Elementech a Elementy o Strachu.“
„Zadrž. Co je vlastně... Strach?“ dychtivě se na ní podívala a čekala úžasné osvětlení.
„A co jsou živly? Bez nich by nebyl život. Tak jako by bez strachu nebylo pro co žít.“
„Tomu nerozumím,“ přiznala se a začala si kousat nehet. Pak si uvědomila co dělá a rychle strčila ruku pod peřinu. „Beze strachu by bylo na světě veseleji.“
„Vskutku?“ usmála se služebná a v očích jí pobaveně jiskřilo.
„Jak by se chovala matka, kdyby neměla strach o své dítě? Jak by se chovali milenci, kdyby se nebáli, že ho ten druhý již nemiluje? Co by dělalo dítě, kterému by spadl míč ze skály a ono se nebálo pro něj skočit?“
„Tak sem nad tím nikdy nepřemýšlela…“
„Má to i své stinné stránky… Ze strachu číší veškeré zlo i dobro. Tak jako z živlů život i smrt. Kdyby nebyla voda, všichni pomřeme žízní. Ale v ní se dokážeme utopit.“
Desirael se pousmála a zkoumavě si prohlížela Merillinu tvář. „Víš toho hodně, Merille. Až příliš mnoho na služebnou.“
Podívala se na ni světlýma očima. „Možná nejsem služebná, má paní. Ale je to jen má věc a nikoho jiného. Ani vaše, s dovolením. Mějte mě za služebnou, tak to má být.“
„To respektuji. A nic jiného mi asi ani nezbývá. Povídej dál, o co jde, prosím…“
„Jde o to… že Strach a Elementy by měli žít v míru, co lépe, nevědět o sobě. Tak by byla zachována rovnováha.“ Odmlčela se, možná hledala slova. Ale pokračovala po nedlouhé chvíli.
„Právě tu před tolika stoletími porušil pán Arabox. Jako i u vás, zde bylo zvykem, že trůn se dědí z matky na dceru. A tenhle Arabox zabil svou ženu, ještě než přivedla na svět dědičku. A pak se ujal vlády. Tím započala zkáza. Světy otevřely svou hranici a Arabox pochopil, že by mohl ovládnout nejen Strach, ale i Elementy. Jak se o nich dozvěděl, nikdo neví.
Neuvědomil si však jedno. Nemůže vládnout ve světě cizím, ani tak ve svém. On je muž a muži na trůn našich světů nepatří.
Pojal tedy za ženu jednu hlupačku, byla příbuznou jeho ženy, a má ji plně v moci. Vládne on, jejím prostřednictvím. Arabox je pánem Strachu.“
„To musí být hodně stár, když vládne tolik set let...“
„Magie, Vaše Výsosti. Magie.“
„Řekni Merille... Pán Strachu chce ovládnout i náš svět?“
Kývla. A Desirael se ptala dál.
„Ale on vládnout nemůže... Chce tedy... vládnout naším prostřednictvím? Chce vládnout i skrze... mne?“
Merille znovu kývla.
„On mě tedy nikdy nechtěl zabít? To proroctví...“
„Proroctví!“ vybuchla. „Jen snůška blábolů, pokud chcete vědět, co si opravdu myslím! Možná to byl sám Strach, kdo ho vypustil do světa, aby vás zmátl! Arabox chce Ohnivý trůn, to je jasné!“
„Ale proč… proč právě Oheň?“
„Jen panovnice Ohně by dokázala přesvědčit ostatní, aby se také podrobili Strachu,“ řekla Merille a položila prázdnou sklenici na podnos.
„Protože Oheň je mocný. Velmi mocný. A vy víte sama, jak mocná jste. A netvrďte, že si po večerech tajně nezkoušíte kouzla a nemáte radost z toho, když přelomíte židli vejpůl, aniž by jste se jí dotkla.“
Desirael zalapala po dechu. „Co? To není pravda. Nic takového nedělám!“
Pak chvilku mlčela a stiskla rty. „Jen si občas… hýbu se závěsy… nechávám dveře, aby se zavřely… To co… zvládá každá princezna.“
„A vy zvládnete víc, a cítíte to.“
„Nemluvíme tu o mě, Merille. Nechci se ptát, jak to víš. Neodpověděla bys mi.
Páni Strachu tedy chtějí mít moc. Co se proti tomu dá dělat? Jak jim zabránit…“
Merille neurčitě kývla.
„Jak… Porazit celou dobrovolnou armádu Strachu. Pak nebude nikdo, kdo by nad těmi, kdo do války nechtějí, držel moc, jenže...Pán Strachu do války pošle nejprve právě ty, kteří se vzpouzí. Jako byl můj chlapec.“
Merille se ponuře usmála.
„Čím lépe budou lidé sloužit, tím lepší funkce v zemi Elementů dostanou.
Chudí by zase rádi žili v poklidu a nemíchali se do těchto záležitostí, proto ty děsivé přísahy. Poslušnost musí být, až Pán zavelí, všichni půjdou za ním. Ať chtějí, nebo ne. S tím neudělá nikdo nic.“
„Možná ano,“ řekla Desirael zasněně, ale Merille zavrtěla hlavou. Potom se chvíli zadívala na dívčinu mladou a hezkou tvář a koutky se jí protáhly k povzbudnému úsměvu
„Nedejte se, Vaše Výsosti. A nedejte ani nás.“
„Říkej mi Desirael. Nejsem tvou paní. Jsem ve stejné situaci, jako ty.“
Merille se na ni podívala se zvláštní něhou. Možná jí chtěla říct něco daleko jiného, ale odpověděla jen: „Ano, paní Desirael.“
Kočka se usmála a podívala se na ni. „Kdybych tě poprosila, abys mi byla přítelkyní..?“
„Musela bych nesouhlasit, znám své místo...“
„Pokud ho znáš, řekneš ano, až se tě znovu zeptám.
Ještě jedna věc, pověz, když chtějí trůn Ohně... Proč neovládnou Freyonallu?“
„Už se o to pokusili, mé dítě. A narazili na tvrdou skálu. Vaše matka si to ale nespíš nikdy neuvědomila.
Kdyby Vás dostali jako miminko, měli by moc i nad Vaší výchovou. Nenapadlo Vás někdy, proč prostě nezaútočili a nevyvraždili celou populaci v Araenu? Potřebují vás. A potřebují vás živou.“
Desirael se ztuhle dívala před sebe. „Dobrou noc, Merille.“
„Vyspěte se dobře.“ Odpověděla a ztratila se kdesi za dveřmi.
Desirael vydechla a položila hlavu na polštář. Konečně, konečně! ví o trochu víc. Možná jednou odhalí celou pravdu. A možná ne, ale co na tom bude záležet, když bude její lid svobodný. Její lid... to je skoro jako by si přiznala, že je Kardé Sirael.