Jiný rozměr

Ráno se probudil s šíleným křikem. Něco se mu zdálo, ale okamžitě zapomněl co. Byl spocený a vyděšený, ale jinak celkem vpořádku.
Rozhlédl se po pokoji a něco mu přišlo zvláštní. Jen si to do důsledku neuvědomoval. Tedy až do chvíle, než …
„Ahoj mami,“ pozdravil svou mámu v kuchyni, ale ta vůbec nereagovala. Dál míchala smažená vajíčka k snídani se slaninou, ale Davida jakoby nevnímala.
„Snídaně,“ zakřičela do prostoru a odkudsi se vykolébal Davidův otec. Prošel kolem Davida, ani ho nepozdravil a sedl si ke stolu. Rozespale si promnul oči a čekal, až ho jeho žena obslouží.
„Dobré ráááááno,“ zahlaholil znovu David, s notnou dávkou podráždění, protože se ho snad rozhodli ignorovat. O žádném svém prohřešku ale nevěděl. Do jeho studijních výsledků sice neviděli, ale i tak ty byly vesměs vpořádku. Něco tu bylo špatně.
Postavil se za svou mámu ve značně naštvaném postoji, našpulil pusu do vzteku a už už se nadechoval jí něco říct, když … když máma vzala do ruky talíř s vajíčky a Davidem prošla, jakoby tam vůbec nebyl. Ani to nezaznamenala, ale David se kroutil v šílené křeči. Jako kdyby ho probodla a pak tím nožem projížděla skrz jeho tělo a rozetla ho ve dví. Úděsná a nepředstavitelně krutá bolest, která nebrala konce. Svíjel se na zemi, křičel a do toho všeho ještě začal výt pes. Opravdu příšerný pohled.
„Ztichni!“ zařvala matka zostra na psa. Lekl se, že by mohl dostat ránu, ale kňučel dál. Jen tišeji, protože i Davidova muka ustávala. Pomalu ale jistě, až oba ztichli docela. Jen David se třásl.
„Jsem snad mrtvý?“ zeptal se sám sebe nahlas a odpovědí mu nebylo nic než to, že pes naklonil hlavu nastranu, jako kdyby nechápal otázku.
„Včera jsem tě zase viděl v jeho pokoji, Marto. Nevím jak ty, ale já tomu říkám sebemrskačství. Nejlepší by bylo to tam zavřít a nechat ho odejít, nemyslíš? K čemu utíráš prach na nábytku, když to už je vážně úplně jedno. Nechápu tě.“ Pronesl najednou Mark. Davidův otec.
Marta se rozplakala. Co taky čekat od matky.
David na to hleděl zděšeně. Stál za svými rodiči a oni o něm mluvili, jako kdyby byl doopravdy mrtvý. Podíval se na svoje ruce a ty tam byly. Vlastně celý tam byl. Jenom nebyl úplně vidět. A možná, i když jistotu samozřejmě neměl, ho slyšel Dino, jejich pes.
Rozhodl se, že v kuchyni už nehodlá zůstat. Odešel nahoru do svého pokoje, vzal si na sebe bundu a měl se k odchodu ven. Když v tom se podíval do zrcadla. Vyděsilo ho, že nevidí vůbec nic. Ani sebe, ale ani tu bundu, kterou si na sebe vzal. Sundal ji, hodil na zem a budna se najednou objevila v zrcadle. Sebe ale nepozoroval celou tu dobu. Nepřišlo mu to ani trochu normální. Spíš naopak. Nedávalo to smysl. Hodil na sebe znovu bundu, otočil se ke dveřím a v tu chvíli se málem srazil opět s matkou. Vzpomněl si okamžitě na tu bolest z kuchyně a zařadil urychlenou zpátečku.
Matka vešla dovnitř a sedla si na postel. Po tvářích jí tekly slzy špinavé od řasenky a David toužil jako nikdy dřív ji obejmout. Ale nejspíš by to necítila.
„Já vím, že tu nejsi. Ale dala bych život za to, kdyby ses vrátil.“ Pronesla Marta a David na to neměl co říct. Stál tam uprostřed pokoje a díval se na svou plačící mámu, které neměl jak pomoct.
„Víš, občas mi pomáhá s tebou takhle mluvit. Skoro jako kdybys tu byl, živý a zdravý a přísahám, že by mi bylo jedno, kdybys prošel zablácenýma botama celý dům a rozbil moji nejmilejší vázu.“ Zasmála se. I David se musel usmát, protože přesně věděl, co měla na mysli. Tenkrát, když se mu tenhle husarský kousek povedl, lítala Marta po domě a vřeštěla jako siréna. Musel si vyslechnout záplavu slov, v nichž nechybělo spousta výčitek, spílání, citového vydírání, slz a zoufalství a v neposlední řadě také zákazů, příkazů a rozkazů. Bylo mu to jedno. Byl malý kluk a nějak ve skrytu duše věděl, že to mámu brzo přejde. Že podlaha se utře, střepy se sezbírají, psovi se umyjí packy, prádlo se vypere a že David po týdnu domácího vězení, které k těmhle klukovským kratochvílím neodbytně patřilo jako svědomitý trest, bude zase největším mazlíkem a roztomilým rošťákem svojí mámě. Ale tohle všechno už se stalo hrozně dávno.
„Je mi to líto mami,“ zašeptal do ticha David a po tvářích mu stékaly slzy stejně jako Martě. Bohužel ani tohle ale nikdo neslyšel.
Otočil se k odchodu a vrazil do dveří, které zavrzaly. Marta zvedla vyděšeně hlavu, protože si myslela, že přišel Mark a nechtěla se zase hádat. Nahonem přemýšlela o nějaké hodnověrné výmluvě, ale vzhledem k tomu, že při bližším pohledu u dveří nikdo nebyl, s úlevou podobné myšlenky zavrhla, vstala a chystala se odejít. U dveří se ještě otočila, přehlédla pokoj, jako kdyby tam byl David někde schovaný a zavřela.
David zůstal uvnitř ještě pořád překvapený. Přeci jenom nečekal, že do dveří vrazí. Přeci duchové dveřmi procházejí. Bylo mu to docela divné. Vzal za kliku a stiskl. Dveře se otevřely a pustily ho dál. Nějak to nechápal. Nicméně odmítl se tím teď zabývat. Byl rád, že může vypadnout. Seběhl schody, které při náporu několikrát vrzly, takže to chvíli vypadalo, jako že v domě straší.
Venku jenom tak bloumal po ulicích. Úzkostlivě se vyhýbal lidem a přemýšlel, co bude dělat. Nevěděl, co se mohlo v noci stát, že se ráno probudil nevyditelný. Trochu ho to děsilo. Došlo mu, že je v docela drsnym průšvihu, protože je na světě úplně sám. Uvědomil si ten fakt v celé své šílené reálnosti a otřásl se. Beznaděj hrozně studí a David jednoduše nevěděl, co má dělat.
Procházel podél jednoho obchodu s elektronikou a ve výkladu byla puštěná televize. Prošel by normálně zcela bez povšimnutí, ale koutkem oka zaznamenal něco, co nebylo tak docela vpořádku. Tedy v poslední době nebylo vpořádku víc věcí, ale tohle se týkalo tak nějak všeho. Zvuk sice neslyšel, ale zrovna běžely zprávy pod obrazem jako titulek. Kdyby začala třetí světová válka, nebude ho to šokovat jako detail, na který zaostřil. Fakt, že včera bylo 20. října 2007 a dnes je 19. listopadu 2008, ho značně vyvedlo z míry. Chvíli na to nevěřícně koukal a ani si nevšiml malého bílého chundelatého psíka, který šel s páníčkem po ulici. Hafan si tak očuchával konec okapové roury, ze které kapala voda a rozhodl se ji označkovat. Páníček na to nic neřekl, protože byl daleko před ním. „Ajku, k noze!“ A malé chundelaté stvoření se plnou parou rozeběhlo za páníčkem. Bohužel ale přesně místy, kde stál David. Když jím Ajk proběhl, tak to bylo jako kdyby mu podrazil nohy a ještě ho při tom bodnul do zad. Zařval bolestí. Psík se v té své rychlosti okamžitě zastavil a otočil. Zcela evidentně netušil, odkud zvuk který slyší, vlastně jde a tak zaštěkal. David se svíjel na zemi v kaluži od vody z okapové roury opět v šílených bolestech a bylo mu zrovna úplně fuk, že ho slyší ten pes, jehož pán ho popadl do náruče, pleknul ho po zadku a míříl s ním dál po ulici.
Davidovi docházelo, že cokoli živé jím projde, tak mu přesně takhle ubližuje. Bude si muset dávat větší pozor. Srdce mu kleslo až do kalhot. „Asi se budu mazlit s plyšákama,“ řekl sám sobě trpce.
Když se konečně sebral a nic ho už nebolelo, začal mu větší starosti dělat fakt, co se dělo za poslední rok a proč si z toho nic nepamatuje. Usilovně přemýšlel a snažil si vzpomenout, ale vůbec mu nepřišlo, že by uplynul celičký rok. Jednoduše šel včera ve svém pokoji spát a dneska ráno se probudil. Nic jiného se nestalo. Nebo … ano?