Střep naděje

Zas je to tu. Den střídá noc a temno se prohlubuje. Ve zlomku vteřiny, zlomek střípku upadá na zem. A ty jej nevidíš, přesto hledáš. Pro tvoji slabost, upadl střípek poslední naděje. Tak se vzchop, otevři oči a naslouchej. Co slyšíš? Jako cinkání jemných zvonečků, je přímo pod tebou. Máš ho na dosah ruky. Pro oči nevidíš. Leskne se. Tak otevři ty oči. Že nechceš? Nebuď slaboch, snaž se. Ještě kousek. Zvedáš ruku, ale proč? Proč ty slzy, proč ten smutek. To kvůli té maličké ráně na prstu? Ach, nevidíš. Nevidíš trhliny na duši. Dnes jsi to nezvládl. Tvé tělo se mění a vzduchem se nese tvé vytí bolesti. Zítra to dokážeš. JÁ ti věřím. Běžíš tiše pustinou a začínáš mít hlad. Teď naposled se nasyť. Oči zářící, hledící k měsíci, čelisti zaseklé v lidském mase a krev proudící, tvoří z vás jednoho člověka, jedno zvíře. To nezkrotné zvíře lačné po smrti. A náhle uvidíš zář. Něco cinká, zní to jako zvuk jemných zvonečků. Máš sílu jej sebrat. Natáhneš to, co kdysi byla ruka a uchopíš cosi… Skrz stromy se prolomí světlo slunce. Měníš se. Vedle tebe tělo od krve a ty jej nevnímáš. Už ne. Už to bylo naposled.Věříš, že dnes to dokážeš. Zvedáš se a v rukou pevně držíš střípek naděje.
Zas je to tu. Den střídá noc a temno se prohlubuje. Ve zlomku vteřiny, zlomek střípku…sevřeš pevně v ruce. Zařezává se ti do kůže. Koluje žilami, stává se součástí tebe. Cestou rudo-chladnou se dostává do nejniternější části tebe. Tvé srdce buší jako o život. Střep se zasekl kdesi uvnitř, tvé srdce puká. Ty jsi to dokázal. Teď už jsi svobodný. Vstáváš z postele. Pohlédneš z okna. Je úplněk a vzduchem se nese vytí bolesti těch, jejichž čas, teprve přijde…