Kethleen - Kapitola 33. Čas na smrt

Kapitola 33. Čas na smrt

Kočkodlak byl ve vážném stavu i následující dva dny a přes veškerou péči v Hagridových rukách se zdálo, že nemá přílišnou šanci na přežití. Až konečně třetí soumrak po té, co jej jeho paní a velitelka přinesla se probudil a nabyl částečně vědomí.
Vděčně přijímal obrovu péči, ale z nevysvětlitelného důvodu se zdálo, že toto je naposledy, kdy jej vidí. Olízl mu spokojeně přátelskou ruku a zamžoural očima.
„To bude dobrý,“ pokusil se ho Hagrid konejšit, ale kočkodlak jej snad ani nevnímal.
Dokonce i Tesák vytušil, že se něco děje a teď už neexistovalo nic, co by jej od toho malého mourovatého stvoření mohlo oddělit. Nezáleželo už ani na tom, že on je pes a to druhé…
Stingweho oči zůstaly nehybně upřené na dveře srubu, čekal.
„Hej!“ zařval obr a zatřásl s ním. Jemně, ale přesto důrazně.
Znovu mu vtlačil do čumáku hojivý balzám a Stingwe naposledy tiše zapředl.
Poslední, co vstoupilo do jeho paměti bylo, že se dveře otevřely. Pak už nebylo nic…

* * *

Horečně pobíhala po místnosti a nevnímala čas, rozestavený nábytek, co se jí pletl pod nohy, ani temné oči Hana, které ji nepřetržitě sledovaly.
Pokoušela se tak jako vždy navázat spojení, ale vše čeho se dotkla v mysli bylo hluché. Už třetí den po útoku Vrahounů byla sotva schopná žít sama pro sebe. Mysl i srdce nyní bylo daleko pryč. V hlavě se jí rodilo na tisíc myšlenek a s každou další minutou zase tiše mizely, byly stejně zmatené, jako sama dívka.
Nakonec přeci jen zaplula do koupelny a od té chvíle se už neozývalo nic. Han dál tiše hleděl na dveře a pak opatrně připsal dalších pár řádků do zaprášeného deníku. Nesly se pořád ve stejném duchu, psal o tom co se stalo a o tom jaký dopad to mělo na celkovou situaci.
Po chvíli i on konečně osušil stránku a zavřel kalamář. Očistil brk a pečlivě vše uschoval na své místo.
Když klepal na dveře koupelny neozvalo se nic a to se mu zdálo, že tam Joe předtím něco říká. Nakonec jí jen stručně oznámil, že jde opatřit nějaké jídlo a nezbytné informace jako vždy. Odpovědí mu bylo ticho, tak se tiše vytratil.
Ztráta kočkodlaka je oba zasáhla a to si zprvu myslel, že se něco takového nemůže stát.
Joe mu neodpověděla ani když se vrátil a nadále byla zavřená v malé a špinavé koupelně. Tak sám připravil nějaké jídlo a rozložil mapy a další části pergamenů, které odhalovaly vše, na čem poslední dobou pracovali. Nevěděl proč, ale od chvíle, kdy toho malého mourka zasáhlo kouzlo, či co to bylo, měl dojem, že se vše hroutí, jako by to byla předzvěst konce. Ale odkdy byl on, Han Gwennyd vlastně pověrčivý?
Toho kočkodlaka ovšem byla škoda, to musel uznat. A Joe? Ta nevylezla ani tehdy, když jí oznámil, že už je půlnoc a že půjde držet hlídku. Vlastně mu neodpověděla vůbec ničím, ani jakýmkoliv zvukem.
Povzdechl si a odešel před dveře domku. Noc byla bezhvězdná a nebyl vidět ani měsíc.
Možná i počasí předpovídalo nějakou tragédii, kdo to mohl vědět.
Když se později vrátil, začínalo už svítat, obloha byla stále ještě zatažená a u země se držel jakýsi mlžný opar, který vše kolem zahaloval do mystického mlčení.
Joe seděla před vyhaslým krbem a v ruce měla kočkodlakův obojek. Beze slova k Hanovi se potom zvedla a odešla ven. Lehl si a spal neklidným spánkem asi tři hodiny. Když se probudil, zjistil, že se na něho dívá.
Zaregistroval její upřený pohled a překvapeně sebou trhnul.
„Jak dlouho už-.“
„Dneska se tam chci vrátit.“ Přikývl a bylo mu jedno, že ho tak netaktně přerušila. Konečně byla zase tady a mluvili spolu.
„Dokončím to, nezáleží mi na tom, jestli půjdeš taky. Teď už je to jen moje věc, vrať se domů.“
Han se posadil a prohrábl si tmavé vlasy spadající do očí. Pokusil se nevnímat to matné ranní světlo jemně jí ozařující pobledlou tvář, snažil se nevšimnout si toho, jak jí to i přes smutek sluší a jak jí vlasy příhodně poletují ve slabém vánku z otevřeného okna.
„Já přeci nemám domov.“
Jenže jako by ho opět neslyšela. Snad ho ani neviděla i když tak seděli naproti sobě.
Nakonec zamrkala a znovu se přinutila vnímat jeho, všiml si jak se jí očima přehnal potlačený smutek, byl to jen okamžik. Litovala, že to není někdo jiný, ale jen on. I jeho to zabolelo, ale odvrátil hlavu, aby vytáhl složený hábit, co měl předtím pod hlavou.
„Jak to uděláme?“ zeptal se už jako vždy odhodlaně a bez náznaku váhání, nebo nelibosti. Či jen jeho čiré bolesti.
„Zaútočím přímo.“
Han ustal uprostřed pohybu, když si nazouval botu. „Cože!?“
„Zašlo už to příliš daleko, nakonec z toho je jen krevní msta.“ Vypravila ze sebe tiše, ale s takovou jistotou, že měl pocit, jako by i křičela.
Když si nazul i druhou botu a ostatní naházel do jednoho z tlumoků, napřáhl ruku aby jí pomohl vsát. K jeho vlastnímu překvapení přijala a za chvíli už ji následoval do prudkého svahu.
Po tom, co se naposledy připravili na boj a převlékli se, schovali svoje věci a zakouzlili je proti nalezení někým jiným. Pak oba s naprostou jistotou poodešli několik metrů a naposledy se zadívali kolem sebe. Poslední chvíle před bojem, ale Joe už nebyla nervózní. Teď už ne. Oba věděli, co se musí stát. Najdou vůdce vrahounů a dostane poslední značku, nic jiného nebude třeba, to bohatě postačí. Jenže k tomu, aby se toto uskutečnilo budou muset vytvořit hotové peklo na zemi.
Han prudce dýchal a pociťoval stejné rozechvění, jako už několik posledních týdnů. Zase se vrhne po boku Joe do neočekávaných chvil proti černé magii, ale bude to stačit? Dva proti několika desítkám? Musí, má ji a v tomhle směru si musí věřit.
„Hane?“ vyrušila ho nečekaně.
Překvapil ho její klid a vyrovnanost, jako by přesně věděla, co se bude dít.
„Hm?“ zamručel.
„Lituješ někdy?“
Odvážil se a dotkl se jejího ramene, věnovala mu podivný pohled a on si všiml, že ještě není pod vlivem svého démona. Její oči byly čokoládové. A neodtáhla se, jen čekala na odpověď.
Nechtěla ho tím trápit a možná ji nedošlo, že tímto letmým dotekem mu způsobuje to největší mučení zamilovaného člověka. Byl jí nablízku a přesto v tu chvíli byl jen jako vzduch, do kterého ta slova vyslovila. Neadresný a neurčitý, bylo to nechtěně kruté.
S lehkým mravenčením v kůži ji pustil, sevřela jeho ruku a než je oba přemístila, dověděla se jeho odpověď.
„Nikdy.“

Opět pohlédl do její tváře a bylo mu jasné, že tato chvíle byla nevyhnutelná. Takže jsou skutečně na konci svojí společné cesty a musejí se rozejít. Věděl to, i když ani jeden neřekl jediné slovo, které by to potvrzovalo. Bylo jim to jasné.
Hanovo srdce se prudce sevřelo a tepalo jako splašené, jak se s ní může rozloučit? On se s ní nechce rozloučit a asi to ani nedokáže.
„Sbohem, Hane.“ Řekla měkce a s tím nejlaskavějším zablýsknutím v čokoládových očích mu zmizela.
„JOE!“ křičel z plných plic, ale byla už pryč. Stál na sále sám a slunce zapadlo za obzorem.
Nebyl schopný se pohnout a ani dýchat. Vzduch mu vázl v plicích a každá vteřina se zdála nekonečná.
„Vrať se,“ zaškemral jako dítě a kolena se mu podlomila. Narazil si je o tvrdý kámen.
Bylo ticho a ona pryč. Navždy.
V hlavě mu probleskly všechny vzpomínky na jejich setkání v Cornwallu, na to jak mu uvěřila a jak spolu pracovali a žili několik týdnů. Byl jí tak blízko, ale přitom byla tak vzdálená. Vzpomněl si, jak ji pozoroval ještě to ráno, jak byl šťastný z té chvíle a myslel i na to, jak společnými silami zničili vůdce Vrahounů. Jenže proč je teď sám na skále, volá jí a ona je pryč? Proč mu praská srdce a on se snad řítí někam do temnoty? V hlavě uslyšel její slova.
Byla jemná a naléhavá jako tehdy: Slib mi prosím…
A on to přeci slíbil, ví co musí udělat. Svůj denník měl stále u sebe, pevně jej sevřel v rukou a rty se letmo dotkl jejich desek. Otevřely se a on dopsal poslední část příběhu.
Nezbývalo už nic jiného, než očistit její jméno. Nezbývalo už nic jiného, než jej odnést Bradavickému řediteli a největšímu čaroději všech dob, Albusu Brumbálovi.

* * *

Miluji tě tak, až mě z toho bolí duše.
Můžeš mi odpustit, že se snažím znova?
Tvé ticho mě nutí zadržet dech…

Jenže když Han odcházel, netušil co se stane. A osud ho možná sledoval, protože to přeci nemohla být jen náhoda. Nebo ano, ale proč mu jen Gwennyd naslouchal? Proč poslouchal slova, která… ale to zatím ještě ne.
Han chtěl skutečně splnit to, oč ho ona požádala a chtěl dostát svému slovu. Jenže mu bylo i jasné, že důkazy jež má nejsou kompletní, chybělo mu něco posledního, něco co by dokonale prokázalo to, že dívka kterou miloval, je nevinná.
Nevěděl kam se ztratila ona a ani to, jestli ji ještě někdy uvidí. Věděl jen to, že když si jej Lucius Malfoy jednoho večera před mnoha a mnoha týdny najal, podepsali přeci smlouvu. A právě pro ni se rozhodl jít. Mělo to být jednoduché, Lucius má dnes přeci nějaké jednání…
Každý čtvrtek měl, ale tohle bylo osudné…

Vpadl do místnosti a znovu popadal dech. Po kolikáté toho večera už to bylo? Hlava mu třeštila a na plicích ho divně škrábalo.
„Mám to, pane… nesu jej, mám ho!“ zahalekal a pak zavrávoral.
Nikdo nemohl zvednout větší vlnu chaosu a nevěřícného hemžení, než v tu chvíli Han Gwennyd, který vtrhl přesně o půlnoci do pracovny Albuse Brumbála a zuřivě zamával svým deníkem a jakýmsi kusem trochu začouzeného pergamenu.
Brumbál spěšně přiskočil a pevně, až to bylo na starce za jakého ho Gwennyd měl, nečekané.
„Kde je teď ona!“ zatřásl jím trochu a Gwennyd se rozkašlal, podivně se mu zalesklo v očích až se mu na vteřinu zamlžili. „Kdo, pane?“
„Kde je.“ Teď už se Han zase na chvíli probral a podařilo se mu to divné „cosi“ potlačit.
„Nevím.“ Pípnul a s nejzoufalejší tíhou u srdce se skácel k zemi u ředitelových nohou.
Byl mrtev.

Miluji tě tak, až mě z toho bolí duše.
Můžeš mi odpustit, že se snažím znova?
Tvé ticho mě nutí zadržet dech…

* * *

„Severusi prosím, tohle bys měl vidět.“ Zavolal ředitel později krbem a smutek v jeho hlase se mísil možná i s úlevou. Jenže ani jedno tu nebylo bez toho druhého.
„Volal jste.“ Řekl trochu sarkasticky, když se vynořil z krbu a setřásal ze sebe smítka prachu.
Brumbál se ztěžka posadil za svůj stůl a spojil konečky prstů tak, jako už u něj mistr lektvarů dlouho neviděl. Všiml si sešitu ležícího na desce ředitelova stolu a kusu nějakého pergamenu.
Brumbál si dlouze povzdechl a pokynul mu pak jednou rukou.
Modré oči byly zářivé jako vždy, ale podivně záhadné a smutné.
„Han Gwennyd před pár minutami zemřel.“ Řekl svým klidným hlasem a nevšímal si zdviženého obočí a mírného úšklebku na tváři svého profesora.
„Byl otráven a zasažen kouzlem Counjoure, bohužel bylo pozdě.“ Následoval další ředitelův povzdech. „Před svou smrtí mi předal toto, měl by sis to přečíst.“
Snape se znovu podíval opovržlivě na ošoupané kožené desky a procedil opovržlivě něco o deníku, ale přeci jej jen vzal do ruky a začal listovat.
Jeho zrak se ovšem zastavoval, nebo zběžně přeskakoval jednotlivé řádky. Ani si nevšiml chvíle, kdy jej obsah těch listů, jež před chvílí nechtěl vzít ani do ruky, zaujal. Vnitřně to opět pohnulo jeho světem.
Když potom na chvíli zavřel oči viděl před nimi naškrábané jediné její slovo. Dodávalo mu naději a nyní ho i děsilo: Věřím, stálo tam. Bylo to to slovo, jež mu před časem zanechala.
„Její kočkodlak nemá žádné zprávy? Nic nového?“
Snape zavrtěl hlavou a znovu se zamračil. „Nic.“
Brumbál si povzdechl. „Díky profesoru Gwennydovi máme důkaz o tom, že je nevinná.“
„Nemůžeme to použít.“ Zavrčel Snape, „Je to k ničemu.“
„Smutný úsměv předcházel ředitelovu odpověď: „Ještě nepřišel Luciusův čas. Ale domnívám se, že Lord Voldemort se o něj postará.“
Snape přikývl, nejspíš se mu Malfoy bude muset zodpovídat za to, co se stalo a že selhaly všechny jejich plány. Vrahouni vyřazeni a nyní měl Brumbál důkaz, že je jeden z významných kouzelníků i smrtijed. Byla to pas na druhou, i když Hana stála život.
Dalo by se říci, že Malfoy byl též vyřazen, mohli by to použít, kdyby bylo třeba. Ale zatím ještě ne. Brumbál věděl, že načasování je to nejdůležitější i Voldemort přeci využíval tohoto „kouzla“.

* * *

Z denníku Hana Gwennyda:

…přípravy pokračují pořád stejně.
Včera jsme ale ztratili kočkodlaka při jednom z útoků. Byla to past, kterou na nás nastražili Vrahouni. Naštěstí se nám podařilo dostat se odtamtud pryč a z jejich řad zmizelo dalších několik bojovníků. Ovšem jejich vůdce tam nebyl. Je možné, že se jej pokusí ukrýt a následné pátrání bude zkomplikované mstou.
Stingweho jsme dopravili na bezpečné místo a i když nemůžeme zanechat vzkaz, máme alespoň jistotu, že bude v bezpečí. Snad to přežije, ačkoliv se bojím, že jeho šance jsou malé. Tolik by nevydržel ani leckterý člověk, přesto má ona stále naději.
V bradavicích jsme narazili na Harryho Pottera. Zabránila mu, aby ji následoval, ještě štěstí, že nemusela použít svoje síly. Spojení s démonem stále selhává a někdy je dokonce silně nestabilní. V takových chvílích by on neměl být rozhodně na blízku.
Ještě si to neuvědomuje, ale myslím že jí to ovládá. Je to zřetelnější když je něčím oslabena. Příkladem mohl být ten kočkodlak, ale vše naštěstí dopadlo „dobře“.
Nemáme zprávy jestli přežije…

…Stále mlčí a nevychází ven. Pokoušel jsem se ji nějak pomoci, ale je to marné. Je další den a máme už téměř jistotu, že kočkodlak nemohl přežít…

…přišel čas, musíme jít. Opět mě poslal pryč, ale jsme tak blízko. Nemohu ji opustit i kdyby to bylo to poslední…

…Až zpětně mi dochází, že to musela vědět už od rána. Pozorovala mě dlouhou dobu…musela vědět, že mě opustí, měla to snad promyšlené? Teď je pryč několik minut, nevím co bude dál je to jako by se vytratilo všechno světlo kolem. Chybí mi.
Snad mi někdy odpustí, vím že věděla co k ní cítím a nikdy mi nedovolila se jen přiblížit. Pamatuji si, co mi řekla ten večer v jeskyni. : „Nikdy nebudeme víc, než jen přátelé.“
I já ji pak sledoval, ten koho ona musí milovat, je šťastný člověk. Závidím mu.

Následoval poslední záznam toho dne. Byl ještě čerství a psaný roztřeseně.
Z jeho řádků čišelo vědomí, že pisateli zbývá málo času. Trpěl před svou smrtí velmi a vlastně se tam rozepisoval jen o tom, jak se mu podařilo za obrovského rizika získat od Lucius Malfoye smlouvu a jak došlo k jeho otrávení.
Nemohl se bránit, na tento jed neexistuje protilék, tedy ne dost rychlý a pro něho bylo už pozdě. Další část už byla zmatená a byla jako poslední nahlédnutí do duše Hana Pretoriana Geoffreye Gwennyd. Byla jako poslední obra někoho, koho miloval zoufale moc, ale nikdy to nebylo víc, než jen jeho vědomí a cit.
Zůstal a zemřel sám. Tak jak to předpověděl.

* * *

„Vrátí se?“ zavrněl té noci ještě Stingwe, když Snape přišel zpět do své vlastní pracovny a v ruce držel poslední odkaz mrtvého kolegy.
Pohlédl trochu zamračeně, ale nebylo to myšleno zle.
Odložil deník na stolek a přešel k mourovatému pacientovi. Zachránil jej na poslední chvíli a byl nyní u něho, alespoň mu nahrazoval její nepřítomnost. Prsty se opatrně dotkl měkkého kožichu a v očích mu zajiskřilo.
„Spi.“
A kočkodlak ho poslechl. Jeho pán měl té noci mnoho myšlenek a mnoho úvah, ale nyní je nechtěl ještě sdílet. Navíc byl Stingwe unavený, léčil se pomalu.
„Vrať se.“ Zašeptal později někdo do tmy a bylo to jako výraz všeho.