Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis pátý

Dnes mi není moc dobře, proto nevím, jak dnešní zápis bude dlouhý. Snažím se stále zachycovat , co se děje, a když se nic neděje, tak chci psát, abych věděla, že žiju. Že je stopa, díky které mohou ostatní poznat (mám na mysli nálezce tohoto mého deníku, nebo sama sebe za několik let, pokud se toho dožiju), jak jsem žila a že chci žít dál.

Před týdnem jsem odcházela s dalšími třemi lidmi zjistit, kam se poděli vojáci. Samozřejmě se nám nestýskalo,ale chtěli jsme vědět, zda je město bezpečné a hlavně na jak dlouho. Vyrazili jsme chvíli po úsvitu a obešli místa, o kterých bylo známo, že se tam vojáci vyskytují a mají tam své tábory. Některé byly prázdné, tábory jakoby se propadly do země, jinde zůstalo pár vojáků a balily svých pět švestek, nebo se jen tak poflakovali. Co mělo jenom znamenat, že odchází? Proč by to dělali? Chystají další útok, nebo už nás konečně nechají žít.? Nic jsme nevěděli, netušili…

Po několika hodinách, kdy jsme našli poslední, ale plně obsazený tábor, jsme zanalizovali situaci a vraceli se zpět. Jako poslední, uzavírající skupinu jsem měla hlavní úkol, a to krýt nám záda, což jsem plnila dobře. Nikdo nikde. Při přecházení poslední nerozbořené silnice se pode mnou pohnul jeden kámen, a noha mi pod ním uvízla.

Kdyby to ale bylo to nejhorší! Nevím, kde se vzali, ale z daleké zatáčky se objevila kolona obrněných aut, což znamenalo totální průšvih, zvláště pro mě. Nemohla jsem pryč a ostatní mi nemohli pomoci, byli již na druhé straně silnice. Zalehla jsem za sutiny a doufala, že přejedou, aniž by si mě všimli. Kolona byla dlouhá, vozy plné mužů. Nikdo si mě nevšiml, naštěstí. Jenže to nebyl stále konec smůly. Pár vojáků seskočilo a zaujalo strážnou pozici. Hlídat silnici nebylo pro mě v tuhle cvíli dobré, ale já je přece nemohla poprosit jestli by se na chvíli neotočili a nenechali mě odejít.

Hledala jsem pohledem Adama, který byl na druhé straně silnice. Krčil se za jinými sutinami a byl pro vojáky neviditelný, ale pro mě ne. Já věděla, kde ho najít, jak ho rozeznat od kamenů, což nebylo nikdy lehké, dokázal se totiž úplně krásně maskovat. Zahlédla jsem jeho pohled, slyšela nevyřčená slova, že se pro mě vrátí...

Ze zatažené oblohy s prvním zahřměním, začaly padat provazy deště. Zatracená smůla!

Je mi zle! Dokončím zápis později.