Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis šestý

Mrzí mě, že jsem nemohla dokončit minulý zápis, ale vážně to nešlo. Doufám jenom, že nezapomenu zmínit nějaké důležité informace a napíšu sem vše, co jsem chtěla napsat včera.

Skončila jsem u toho, že začalo pršet. Byla jsem odříznuta od mých přátel, od lidí, s kterými jsem prožila posledních pár let a opravdu jim vděčím za mnohé. Ležela jsem v sutinách, v nepohodlí a navíc během krátké chvilky mokrá na kost. Celý den bylo trochu zataženo a nějak jsem nevěnovala pozornost tomu, že je obloha temnější a temnější. Spadly dvě tři kapky a pak začalo lejt. No síla! Nebylo vidět na opačnou stranu cesty, která byla široká sotva čtyři metry. Neviděla jsem Adama a začínala jsem mít strach.

Pokaždé, když se vojáci ode mne vzdálili, jsem se pokusila vyprostit si nohu z pod toho kamene, bohužel vždy marně. Nevěděla jsem, jak dlouho tam budu ležet, jak dlouho bude pršet ani a navíc, kdy se od tama dostanu. Mohlo to trvat několik hodin, ale úvahy o dnech byly děsivě reálnější. První hodiny jsem byla při vědomí, unavená a prochladlá. Stále jsem hlídala vojáky, aby mě nezahlédli a to mě velice vyčerpávalo. Nakonec v největším vyčerpání usnula. A stále pršelo.

Po probuzení mi nebylo zrovna nejlépe, některé vozy, které den před tím přijely, odjížděly z města, takže to bylo hrozně hluku a kouře. Stále pršelo, všude bylo bahno a voda, která nestíhala odtékat. Byla mi zima, začínala mě bolet noha a navíc i záda, ale strašně. Navíc jsem si potřebovala odskočit.

Hodiny utíkaly a situace se neměnila. Začínala jsem pochybovat o tom, že se od z toho prokletého místa dostanu. Z minut se stávaly hodiny a z hodin dny. Nakonec jsem tam ležela tři dny, v mokru, chladu, nepohodlí, bez jídla. Cítila jsem, že mi je hůř a hůř, prochladla jsem. Bolelo mě v krku, špatně se mi dýchalo a ještě více mě braly záda. Jestli jsem chytla zánět ledvin, mohlo to se mnou hodně špatně dopadnout.

Po třech dnes se pro mě Adam vrátil, vzal s sebou i Filipa. Dva silní chlapi, využili příležitosti, když vojáci opustili svá stanoviště, a pokusili se mě z pod toho kamene vyprostit. Trvalo to několik minut, ale nakonec se povedlo. Odnesli mě domů - ze začátku mě podpírali, ale pak to vzdali a nesli mě na zádech, střídavě. Cesta trvala přes hodinu.

Nevzpomínám si, jak mě donesli a co se se mnou následující den dělo, jen vím, co mi řekli. Prý jsem blouznila, ještě teď mám zvýšenou teplotu a to už je týden pryč. Nejprve jsem byla podchlazená, ale pak mi prý strašně rychle stoupla horečka. Nevěděli, jak mi mají pomoci, měli horečku srážet a zhoršit tím jiné zdravotní potíže? Zvolili obě varianty, chladit alespoň hlavu a snažit se léčit ostatní komplikace: angínu, zánět ledvin a zápal plic. Navíc jsem měla zraněnou nohu, díky tomu kameni.

Žaludek se mi bouřil proti všemu, co se mi podařilo spolknout. Kvůli ledvinám jsem musela pít, ale to polykání bylo utrpení. Za pitomé tři dny si navalit tohle všechno, je fakt smůla. Jinak !konečně! přestalo pršet.

Několik dnů mi bylo vážně zle, horečky nechtěly ustupovat a ostatní problémy se taky nelepšily. Doufala jsem, že s z toho vyhrabu. Trvalo to dlouho, bolesti začaly ustupovat a mě začínalo být pomalu lépe.

Dnes už jsem osm dní zpátky, v teple, u svých dětí, přátel. Angína pomalu odeznívá, dýchá se mi pořád špatně, ale už je to přeci jen lepší, jen záda stále bolí, když jsem opřená, nebo se špatně pohnu. O procházkách si, nejen kvůli prozatím nezhojené noze, můžu nechat jenom zdát.

Chtěla bych psát dál, ale Adam mi teď skoro krade z ruky pero. Mám se prý šetřit a ne psát, prý na to budu mít ještě hodně času. Vždyť to dělám, jen píšu, to tolik námahy nestojí… Dobře, vážně se mi moc nechce, psaní je totiž mnohem lepší forma komunikace, než mluvení. Na papíře se občas objeví to, co by někdo nikdy neřekl. Jak se říká: Papír se nečervená! Asi tímhle deníkem prásknu Adama někdy po hlavě. Samozřejmě ne moc.

Byla by to škoda, protože… a to NENAPÍŠU, protože mi koukáš přes rameno, Adame!