Nechtěná Past

„Vám něco zužuje dobytek na pastvinách?“ zeptal jsem se pana Westina, když mi oznámil tu špatnou novinu. Všechno mi vysvětlil do detailu tak, abych pochopil, oč jde. Byl jsem překvapen, jak se může tolik zvěře ztratit za jedinou noc a proto jsem obavy pana Westina velmi chápal. Od přírody jsem takovej hloupej dobrák a tak jsem si vzal svojí pušku a šel jsem hlídat, i když jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Hnala mě taky myšlenka, že panu Westinovi hodně moc dlužím a myslím, že by nebyl moc rád, kdybych se na něj po tom všem vykašlal. Nebylo by to ode mě fér. Řekl mi, že tam budu celý den a celou noc, aby zjistili nejen co to je, ale kdy to tam chodí, a proto jsem si s sebou vzal nějaké jídlo z hospody.

Na to, co mě mohlo čekat u těch kravskejch krdelí, sem byl docela klidnej a vyrovnaném. Mno tak co, umřít stářím nebo v pustině? Vždyť je to jedno, za Westina bych cedil krev kdyby to šlo. Ono moc obětavejch lidí v tomhle zavšivenym světě není a možná jsem se ochotností chtěl podobat právě jemu. Když jsem přišel na pastvíny, sluníčko fakt pálilo a začal jsem bejt z toho věčného pocení hodně dehydratovanej. Proto jsem si s sebou vzal pár flašek s (možná pochybnou) vodou od jednoho obchodníka, co nedávno přijel do Nové Kalifornie, abych náhodou nepadnul do mdlob. Ono je to dost možný, když je ve stínu 35 stupňů.

No na ty dvouhlavý smrdící tvory jsem nechtěl koukat dlouho, a tak jsem se opřel o vyčnívající skalku ze země uprostřed pastvin, schoval jsem se před sluníčkem a vypil první doušek vody. I když bylo horko a já věděl, že tu budu věčně, usmíval jsem se a představoval si, jak jednou odjedu z Nové Kalifornie pryč někam na západ daleko odsud. I když, nedávno sem přijela karavanou jedna moc hezká dívčina. Myslím, že se jmenuje Cindy. Aspoň jí tak říkal ten trouba Matt, co tu dycky oklobákuje a neví, do čeho píchnout. Blbec. Ale stejně odsud odjedu, a jí si vezmu s sebou hehe. Určitě nikoho nemá, teda pokud si něco nezačala s tím trubcem od karavan, ale tak hloupá zas určitě není. Chtělo by to třeba do San Francisca! Oooo tam jsem ještě nebyl. Prý je to tam úžasné, krásné moře, čistý vzduch. Hmm, co víc si člověk může přát.

Panejo! Zatím co si tu přemýšlím, už jsou dvě odpoledne a nic se neděje. Ach jo, jestli se za tu celou dobu, co tu trčim, nic nestane, tak se na to všechno vykašlu a odjedu hned. Stejně je to tady všechno jenom o těch kravskejch prdelích! Ale co, trochu si zdřímnu. Stejně mě to šílený sluníčko za chvíli probudí, jestli teda nepojdu žízní.

Tak to byl šok! Žádný sluníčko ani horko mě neprobudilo, za to mě probudila dost krutá zima. Mno co bych chtěl. Sluníčko je tatam a já na sobě nemám nic pořádného…ještě spočítám krávy a zachumlám se. Co jsem je všechny spočítal, žádná nechybí, tak je to v pohodě. Ještě by to chtělo, aby žádná nechyběla ráno, až se vzbudím, teda jestli se vůbec vzbudím. Když tak lezu do toho spacáku a přemýšlím, mohl bych se třeba podívat někam daleko za obzor. Velký města mě nebavěj. Co takhle nějaký malý zapadlý místo, o kterým skoro nikdo neví. Slyšel jsem kdysi nějaké zvěsti, že na severu je pár měst, která jsou malá a pokojná. Hmmm, možná se tam podívám se svojí budoucí holkou. Oooo to mi připomíná Cindy. Docela hezká dívčina, vypadá moc mile, krásný úsměv, prsa teda nic moc nemá ale tak co, každý na to holt štěstí nemá.

Něco slyším…co to je? V žádném případě na sebe nebudu upozorňovat. Budu ležet a opatrně se porozhlédnu, co to je. Zatím nic nevidím ale jistě to jsou kroky. Stále se nehýbu, jen moje oči jezdí po okolí zvědavým pátravým pohledem a nenacházejí odpovědí. Opatrně vstávám a pod náporem adrenalinu, který ve mně proudí, necítím tu odpornou noční zimu, která je všude kolem mě. Měsíc svítí jasně, takže není taková tma, jaká by měla být. Pomalu se proplížím za skalku a pořádně se rozhlížím, abych nebyl překvapen a odhalen zároveň. Najednou se z poza křoví vynořila jakási postava.

Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem jen sledoval, kdo to je. Mezi těmi stromy jsem to nedokázal rozpoznat, ale pak jsem jí poznal. Byla to nějaká dívčina, neznal jsem jí a nikdy jsem jí neviděl. Sakra ale co tu dělá? Že by ona kradla ty krávy odsud? To není možné, vždyť je jak kost a kůže, ta by tu krávu ani neodtáhla! Stojí tam a neustále se rozhlíží po okolí, jako kdyby něco hledala. Měřila něco přez 170 centimetrů určitě, ale byla docela vyhublá. Odkud se jen mohla vzít? Najednou vidím, jak zase couvá zpátky a ztrácí se někde mezi chroštím. Hmm, tak to opravdu vážně netuším, kdo to mohl být, ale ošklivá nebyla. V měsíčním svitu zářila jako hvězda, vypadala moc roztomile.
----------------------

Sakra!!! To bolí! Bolí mě hlava! Co se děje? Najednou mi začalo svítit nesnesitelné světlo do tváře a já nevěděl, kde to jsem. Nejdřív jsem jen mlhavě koukal po okolí a najednou jsem zanímal, že ležím na nějaké posteli. Když jsem chvíli koukal do stropu a jen zmateně pokukoval a nehybně ležel, uvědomoval jsem si, že tady jsem opravdu včera s krávami neskončil. Nastala panika. Pokusil jsem se vstát, ale byl jsem vážně vysílený. Alespoň se mi tedy podařilo posadit se a pořádně si promnout oči, abych lépe viděl, i když mě světlo pálilo do očí čím dál tim víc.

Najednou zjišťuji, že jsem v nějaké místnosti a pár postelemi, nějakým počítačem a vzorky na zdech. Byla to nějaká biologie, nějaké rostliny, lidské tělo, kosti a vlastně všechno, co se týká doktořiny. Nejsem v nějakém Vaultu sakra? Najednou se otevřeli dveře do místnosti a já očekával to nejhorší. Místo toho se vrhnul do místnosti jeden menší mužík s doktorským pláštěm, přišel ke mně, prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl „Už je to lepší?“ … nevěděl jsem, co mu mám na to říct, a tak jsem se jen zmateně rozhlížel a nenacházel slov. Po chvíli jsem se konečně spustil. „Kde to sakra jsem? Neznám to tady!“ … načež doktor se jen tak lehce pousmál a řekl „Hmm, kdyby si nám tam neomdlel, tak sme si tě ani nevšimly hehe!“ a doplnil svou větu upřímným úsměvem.

Když jsem si dal svých 5 a 5 dohromady, zeptal jsem se „Ale, kde to tedy jsem? Vy jste mi pomohli odněkud nebo jak to vlastně je?“ a očekával odpověď. Doktor se na mě pronikavě podíval a řekl „Tam, kam ses teď dostal, se už nikdy nikdo dostat neměl. Pojď, promluvíš si s někým, kdo tomu lépe rozumí.“ … chytl mě za ruku, sundal opatrně z pohovky a šli jsme pomalým krokem ke dveřím. Když se otevřeli dveře do další místnosti, málem jsem spadl na zem, jak jsem se lekl. Před námi se tyčilo obrovské, asi 2,5 metrové monstrum s drápama ostřejšíma jak můj nůž a poněkud houževnatým tělem. Doktor však neprojevoval sebemenší známky překvapení a jen se tak pousmál a tomu nehezkému stvoření zamával.

Vypadalo to skoro jako vlkodlak. Ale podle stavby těla bylo vidět, to nějaký druh ještěra. Nejdřív sem si myslel, že mě chce zabít, ale když se ke mně to stvoření přiblížilo, nestačil jsem se divit. Když jsem viděl do jeho očí, viděl jsem tam…nevím jak to popsat…obrovskýý proud tekoucí inteligence. Nevím proč, ale uklidnilo mě to. Nakonec, když si mě to zvíře očichalo a prohlédlo, byl vidět kousek mimiky, které se často říká „úsměv“ a najednou ke mně promluvilo „Hmm, doufám, že už ti je lépe! Nechtěli jsme tě tam nechat, abys tam umřel žízní.“ … chvíli jsem jen zíral, nevědíc, co si už myslet. Jestli se mi tohle všechno jenom zdá, nebo jestli se jedná o skutečnost!

„Co se mnou hodláte dělat?“ zeptal jsem se toho čehosi. Ona bytost se na mě znovu pousmála „Vůbec nic člověče, ale byl bych rád, kdyby si naše společenstvo neprozrazoval. Jakobe, nech ho tu se mnou!“ … Doktor pustil moje ramena, já se sotva udržel na nohou a muž kam si zmizel za dveřmi. Nevěřil jsem, že zvířata dokáží mluvit, ale možné je už asi všechno. To monstrum se jmenuje Gruthar a vysvětlil mi spoustu věcí. Že jsou to Deathclawové, kterým byla zvětšena inteligence jakousi Enklávou, dále mi vysvětlil, že toto je Vault 13 a že zde žijí také lidé, kteří nemají kam jít a jsou tu spokojeni. Upozornil mě, že Vult má 3 patra a že ve 3. patře je také vystavěna líheň pro Deathclawy, takže mám být opatrný, až budu mluvit s matkou smečky. Byla mi nabídnuta jakákoliv pomoc, ale řekl jsem, že ještě uvidím.

Vážně jsem tomu všemu jen těžko věřil. Bylo to všechno tak divné. Nu dobrá, nezahálel jsem a jel výtahem do 2. patra, které bylo podle Gruthara obytné. Na chodbách jsem potkával stejné ještěry, jako je Gruthar, akorát jiného vzrůstu a tvaru těla, jak už to u zvířat bývá. Když se otevřeli dveře do druhého patra, vykročil jsem viděl jednu velkou halu a po stranách haly mnoho dveří. Prozkoumal jsem asi dvě místnosti, ale v každé byla jen postel, skříňky a nějaký kontrolní počítač plus sprcha a WC. Mno, tady musel někdo kdysi bydlet. Najednou jsem slyšel dětský smích a vyběhl z pokoje. V hale se objevila jakási malá holčička, která vydávala zvuky kočky a chodila po čtyřech.

Přišel jsem k ní a zeptal se „Ahojky kočičko, kde máš maminku a tatínka?“. Holčička se na mě jen tak podívala, usmála se, vyskočila ze země a představila se mi „Já jsem Carol, a ty jsi kdo? Ty nejsi zdejší viď?“…“Ne nejsem, jen jsem se přišel podívat“ … Najednou vyběhla z místnosti nějaká žena. Když přiběhla až ke mně, poznal jsem jí. Byla to ta dívka, kterou jsem zahlédl tu noc, co jsem hlídal krávy. Hmm, z blízka vypadá vážně roztomile, i když její roztrhané tryčko a děravé džíny jí moc nekrášlili. „Tady jsi!!! Říkala jsem ať jsi ve třetím patře a ty se potuluješ tady…a….kdopak jste vy?“ … „Já jsem Josh, těší mě“ a podal jsem jí ruku. Chvíli na mou dlaň jen s nedůvěřivostí koukala, pak sebrala odvahu a potřásla si s ní „Ally, těší mě!“

Poznal jsem zde mnoho zajímavých lidí, kteří zde našli útočiště. Nebylo jich ale moc. Ještě zde byl jeden technik, který si neustále povídal sám se sebou, potom jeden hrozně zvláštní kluk, který si neustále na něco stěžoval a pak tu byl jeden vězeň, který chtěl vyhodit do povětří celé třetí patro, ale prý se mu to nepodařilo a tak tu zůstal vězněm. Ally mi toho hodně vyprávěla „Víš, cestovala jsem tady s kojí sestřičkou Carol do Nové Kalifornie a chtěli jsme začít nový život. Karavanu ale přepadli a všechny podřezali. Když mělo dojít i na nás, uchopily se moci Párači, co nás tu chrání a do jednoho zmasakrovali ty bandity. Teď žijeme tady a doufáme, že se zde bude objevovat více lidí a že vytvoříme společně komunitu, která jednou bude prosperovat…a vůbec, jdi si promluvit s Kerith do 3. patra. Je to matka smečky a vlastně žena Gruthara!“

Neváhal jsem a šel jsem tedy do třetího patra. Valuty jsou vážně moc krásné. Takové útulné a dobře zařízené. Někdo tady prý před nedávnem spravil hlavní počítač díky hlasovému modulu. Hmm, to musel být nějaký dobrý člověk a hlavně chytrý. Když jsem dojel do třetího patra, objevil jsem zde jednoho Párače, který hlídal vchod. „Kam si myslíš, že jako jdeš?“ na mě spustil. „Moc rád bych viděl Kerith, mohu dál?“ … v tu chvíliu jsem měl pocit, jako kdybych prošel nějakým rozsáhlým prohlížečem, protože jeho oči na mě byly velmi upnuté a vypadalo to, jako kdyby něco zjišťoval. Po chvíli ale svolil a ustoupil mi, abych mohl dál. To co jsem viděl uvnitř, jsem nikdy neviděl!

Nejdřív jsem viděl u vchodu malé tvorečky pobíhající po zemi, jeden občas spadnul na zem, druhý vyslovoval nějaká jednoduchá slova, když jsem se přibližoval do samotné líhně, začalo mě obklopovat čím dál tím více malých tvorečku a začali mě očuchávat. Když už jsem v tom houfu nemohl jít dál, ozval se hrozný řev. V tu chvíli jsem ztuhnul a nehýbnul se snad ani o milimetr. Malí tvorečkové utekli do ústraní a ze tmy se ozvalo „Jen pojď, už tě tu očekávám!“ … najednou se rozsvítila velká místnost, kde mezi malými tvorečky, celými i rozbitými vajíčky plných slizu byl jeden obrovský dominantní párač.

Měl jsem pocit jako že jdu na popravu. „Jsem Kerith, člověče. A ty jsi Josh viď? Hmmm, pojď posaď se, neublížím ti!“ a bylo to tak. Kerith byla ke mně velmi přívětivá a vyprávěla mi o muži, který se pokusil vyhodit vajíčka do povětří, o společenstvu lidí a páračů ve Vaultu a o daleké budoucnosti. „jednou toto společenství bude silné a my budeme schopni čelit všemu, co nás potká. Nyní je nás ale málo a potřebujeme růst. Naše inteligence nás naučila, abychom žily s lidmi, kteří nemají kam jít a tvořili s nimi jeden celek, abychom je a nás dohromady učinily šťastnými a silnými!“ … když vám tohle říká 2,5 metrové monstrum plné ostrých zubů a velkých drápů, skoro se toho bojíte. „Existuje ropná plošina, kde sídli hlavní vláda celého dění na pevnině. Oni dám dali inteligenci založenou na nějakém viru v naší krvi. Schovali jsme se zde před nimi a už nic s nimi nechceme mít nic společného. Nutily nás do ohavných věcí. Chtěli nás takové, abychom jim rozuměli jednoduché poveli, ale ne tak chytré, abychom si odvozovali věci sami od sebe. Byly jsme natolik chytří, že jsme se osamostatnily a vytvořily společenství, které bude jednou silné!“

Věřil jsem tomu a věděl, že tenhle tvor opravdu ví, co říká. Neměl jsem kam jít a život jsem si takto nepředstavoval, ale společnost mě zde drží a nechci je opustit….zvykl jsem si. Je to zde tak krásné. Dobrá společnost lidí a pečlivá ochrana před okolím. Jednou to tu bude úžasné.
--------------------------------------------------------

Konečně jsem našel tu jeskyni! To mi Goris připravil překvápko. Odejdeme z Vaultu, a on mi pak řekne že se něco děje se smečkou. Jdu se podívat do Vaultu, co se tam asi stalo...
--------------------------------------------------------
„Tak jak to tam dopadlo doktore?“
„Hmm, vaše posádka mohla být mírnější, pan Horrigan to trochu přehnal!“
„Ukažte, zaměřte kamery, chci se podívat…“
„Zde můžete vidět jedno rozseknuté tělo na dvě poloviny, druhé tělo prostřílené…oba muži jak můžete poznat. Pak zde máme jedno udušení, propíchaná hlava kudlou a jedna žena ukřižovaná s malým dítětem na zdi. Později vedle nich byl zaživa ukřižován i jeden chlápek co tam nedávno přišel. Zaznamenali jsme tam pak ještě nějakého muže s páračem, ale ti se tam objevily až po akci“
„Hmm, a máte to nahrané video, jak pan Horrigan propíchává tu ženu?“
„Ano mám, hned vám to pošlu do počítače, pane.“
„Děkuji…pokračujte v práci.“