Darakhové I.

Kdysi, kdysi jsme mohli létat volně po nebesích. Mohli jsme si užívat darů, jež nám bozi dali. Ale teď? Teď je vše jiné. Musíme se skrývat i přes svou velkou moc. Musíme dbát na to abychom zůstali nezpozorování a v bezpečí našich úkrytů, jinak i tomu málu, co nás přežilo, hrozí vyhubení.
- výňatek z učebnice Darakh mei allnoth (Maskování Darakhů)

Šel ztichlou nocí. Jeho klidný krok nevydával skoro žádný hluk. Těch pár lidí co bylo ještě vzhůru ho míjelo bez povšimnutí. Výlohy mnoha obchodů osvětlovaly ulici chabým světlem a snažily se tím pomoci zbídačeným pouličním lampám. Mlha se tiše kutálela po dláždění chodníku a dodávala všemu nezemský vzhled. Vypadalo to jakoby se snažila utlumit realitu tohoto světa a vnést tam trochu nadpřirozena. Ani bezmračná noc nenarušovala klid této scény a právě v tom se mu zdálo vše nesprávné.
Pozorně se rozhlížel ulicí a bedlivě sledoval každý temnější kout čí zvláštně tvarovaný stín. Tato ulice vždy překypovala životem. A to i v noci. Dnes tu ale bylo ticho a klid. Šlapky se stáhly do vzdálenějších postranních uliček, stejně jako jejich pasáci nebo jako dealeři drog. Nikdo se tady dnes večer nehádal, gangy po sobě nestřílely a nikdo tu nevykrádal obchody, nebo jen tak z hecu nerozbíjel výlohy. Ani všudypřítomné majáčky policejních vozů nenarušily mdlé světlo pouličních lamp. Dokonce ani krysy nevylezly z kanálů.
Cítil taky to napětí, které roztahovalo své dlouhé ruce ulicí. Věděl co to znamená, ale nedokázal si vysvětlit jejich přítomnost právě zde. V této ulici museli být Hledači. Ale co dělali za Hradbou?
Město ve kterém žil bylo jako i většina ostatních rozděleno na dvě poloviny. Na tu civilizovanou a klidnou, kde nebyl žádný zločin. A pak na tuhle jeho stinnou část. Všichni zločinci a Hybridi byli vyhnáni sem, za Hradbu. Takto slušní a civilizovaní lidé řešili své problémy se zločinem. Jednoduše ho oddělily a tvářili se že neexistuje.
V té civilizované polovině pak hlídkovali policisté a takzvaní Hledači. Policie se starala o normální grázlíky, vrahy a zloděje, ale hledači měli jiný úkol. Ti vyhledávali takzvané hybridy.
Jak zatraceně vysvětlit pojem Hybrid? pomyslel si muž jak pomalu kráčel ulicí. Celé to začalo před přibližně stovkou, možná dvěmi stovkami let, kdy Obyčejní zjistily, že kromě nich po světě chodí i jiné bytosti. A to mnohem inteligentnější a silnější než oni. Vše to odstartoval první nalezený živý upír. Ten hlupák se tehdy nechal chytit jako sériový vrah. Vědci potom začali zkoumat jeho DNA a oddělily typickou bílkovinu díky níž mohou upíry jednoduše vysledovat. Potom to šlo všechno rychle.
Vysledovali i Lycany. Ti jak je známo vedli s upíry válku snad od úsvitu časů a díky ní se také prozradily. Lidé totiž našly pár jejich mrtvých těl v upířím doupěti. A provedli totéž s jejich krví. A nedlouho na to ke smůle všech nalezly i prvního Darakha.
Ano nalezly prvního z nás. Pomyslel si muž znova a vzdechl do tiché noci. Pro darakhy
nebyl velký rozdíl v tom, zda lidé věděli jestli existují, nebo ne. Pokud ovšem nebyli chyceni…

Na ulici zaskřípěly brzdy rychlého vozu a na zem něco dopadlo. Velmi těžce. Auto potom odjelo tak rychle jak přijelo a zmizelo v zatáčce na konci ulice. Muž se rychle rozběhl k věci nebo snad člověku, který ležel na zemi. Nakonec se ukázalo že to byla světlovlasá dívka. Ležela na špinavém asfaltu zkroucená, oči strachem vytřeštěné kamsi do dáli. Vůbec nereagovala ne jeho přítomnost. Pomalu ji zvedl do náruče. Nevážila skoro nic.

„Sakra, to tě nikdo nenaučil používat mimikry?“ zamumlal spíše pro sebe než k ní a vydal se dál ulicí.

Ve tmě se objevil malý paprsek světla. Bylo jí teplo a něco tu moc hezky vonělo. Pomaloučku se pohnula a zjišťovala jaké škody byly napáchány na jejím těle. Žebra s radostí nahlásila svůj zbídačený stav, stejně jako pravá ruka a rameno. Klid, to nějak přežiješ, tak jako vždycky. Snažila se povzbudit sebe samu.
Rozhodla se že se podívá na svět kolem sebe. Chtěla otevřít oči když se jí najednou ozval u ucha hlas.
„Neotvírej je. Máš tržnou ránu na levé tváři a já ji zrovna sešívám. Nebylo by moudré aby si s ní hýbala.“ Hlas byl mužský, chraplavý a drsný ale ne nepříjemný. Zaznívala v něm starost.
„Jak je možné že nic necítím?“ zeptala se.
„Lokální umrtvení.“ Odpověděl znovu hlas.
„Sem snad…“
„Tady nejsou žádné nemocnice. Jsi u mě doma. Mimochodem jmenuji se Rhonin.“
„Já jsem Leika. Jste lékař?“
„Býval jsem. Ale to je dávno…“ odmlčel se. „Proč jsi nepoužila mimikry?“zeptal se.
„Jaké mimikry?“
„Každý z nás se umí maskovat a tomu se říká mimikry.“ Vysvětlil.
„Cože? Jak každý z nás?“
„Necukej sebou nebo ti zůstane jizva.“utišil ji. Ta holka vůbec nic netuší. Kriste jak mohla přežít tak dlouho?
„Kde máš rodiče?“zeptal se.
„Nemám rodiče. Jsem dítě z ulice.“odpověděla trochu posmutněle.
„Tak to se musíš umět pěkně dobře skrývat. Lidi jako ty tady končí mnohem dřív, teda mnohem mladší chtěl jsem říct. Kolik ti vlastně je?“
„Bude mi brzo dvacet. Je pravda že se umím dobře skrývat. Když jsem nechtěla, tak mě nikdo nenašel. Řekla bych, že jsem měla docela štěstí…teda až doteď.“
To jsi teda měla. Děcka jako ty většinou končí na našem hřbitově dřív než stačí zjistit kde to vlastně jsou. A to mnohem mladší než jsi ty. Ani netušíš jaké jsi měla štěstí.
„Tak poslední steh. Pár dní potrvá než mě uvidíš.“zasmál se. „Snaž se zatím trochu odpočinout.“

Dívka brzy na to usnula. Zvedl se od ní, posledním pohledem zkoumaje tenkou jizvu sešitou velmi jemným stehem. Táhla se po levé skráni od vlasů až dolů k čelisti. Když bude mít rozpuštěné vlasy tak si té značky nikdo nevšimne.
Ano tak to chodilo, když chytli darakha, dali mu značku. Hezkou dlouhou jizvu na levé polovině tváře. Jeho vlastní se táhla od čela přes oko k lícní kosti. Lidé si byli moc dobře vědomi toho, že se nedokázali regenerovat tak dobře jako upíři nebo vlkodlaci. U nich by tyto značky neměly smysl. Způsobit aby jednomu z těchto dvou plemen zůstala jizva bylo nepravděpodobné, ne-li nemožné.
Sedl si pomalu do křesla nedaleko dívčiny postele a zapálil si cigaretu. Na člověka by musela být sakra dobrá aby se dokázala takhle dlouho skrývat. Jenomže ona není člověk a neví to. Je darakh. Cítil to z ní. Nepotřeboval si ani všímat fyzických odlišností od normálních lidí. Její tělo instinktivně kopírovalo lidský vzhled. To je vrozená vlastnost, ale existuje pár detailů, které se dají zakrýt až dostatečným tréninkem a zkušenostmi. Její lehce zašpičatělé uši, ostřeji řezané rysy, delší špičáky, svislé zorničky očí, delší končetiny a trup, to je jen pár znaků, které jí prozrazovaly a které ona neuměla zakrýt. Pravděpodobně nikdy neviděla svůj odraz a tak jí nedocházejí tyto drobné rozdíly.
A znova se sem připlétá ten podivný aspekt štěstí. Tak mladí darakhové byli odváděni na popravu a silnější jedinci byli využíváni pro různé uče…moment!
Muž se prudce zvedl a došel k jejímu lůžku. Naklonil se nad ni a znovu se podíval na jizvu na tváři. Jak je možné, že si toho nevšiml již dříve? Okraje rány už jsou trochu zacelené, takže musí být už starší. S rychlostí jakou se darakhové léčí by to tipoval tak na tři možná čtyři dny. To je skutečně divné. Vypadá to, že ji chytli už dříve a označili ji, ale ona jim utekla. A pak ji museli chytit znova. A šťastnou náhodou si nevšimnout označení a rozdílů. Až se vzbudí bude s ní muset mluvit a má hodně otázek které mu bude muset zodpovědět. A ví, že i ona se bude ptát a bude ji taky muset vycvičit. S tím co umí by tady za Hradbou nepřežila ani den.
Pokuste se překročit hradbu nebo odejít z města a budete usmaženi. Tak jim to bylo kdysi řečeno.A jen málo lidí mělo tu odvahu vyzkoušet jestli je to možné. Jejich těla dodnes leží spálená na škvarek poblíž Hradby a na hranici města. Nikdo nemá dost odvahy odnést a pohřbít je.
O světě za hranicemi města věděli lidé jako Rhonin málo. Za svého života se dostali jen párkrát ven a někdy vůbec ne. Jediné co věděl bylo, že nedaleko leží dva tábory. Něco jako věznice. Tam drží odděleně upíry a vlkodlaky. Lidé měli dost rozumu na to, aby je nezavíraly spolu s darakhy a zločinci za hradbu. Kdyby to tak udělali, brzy by nastal masakr a vzpoura.
Upíři jsou drženi v obrovské voliéře. Lidé stále hloupě věří, že umí létat. Po rtech mu přelétl úsměv. Kdyby jen věděli…
Nás považují za menší nebezpečí, protože nás z historie neznají. V tom se hodně mýlí.

Temnotou opět pronikl letmý paprsek světla. Dívka pomalu otevřela oči a prudké světlo ji najednou oslepilo. Ty hloupá. Pomyslela si a vůlí stáhla zorničky do úzkých svislých štěrbin. Najednou si uvědomila že světlo nebylo tak prudké. Ležela v středně velké místnosti. Nalevo od ní byl krb ve kterém přívětivě plápolal oheň. Po obou stranách postele stály malé stolky se svícny a spoustou malých lahviček a flakonů. Světlo zažehnutých svíček a ohně z krbu na nich vykouzlovaly neuvěřitelné odlesky. Vypadaly jako malé hvězdy. Trochu se nadzvedla na loktech aby viděla z místnosti více. Prudká bolest v žebrech a rameni jí v tom zabránily. Zvědavost jí ale nedala a pokusila se o to podruhé. Když se jí podařilo opřít o pelest postele rozhlédla se lépe než poprvé. Na stěně proti ní byla knihovna. Police byly přeplněny různými knihami. Některé byly nové jiné staré a hodně ohmatané. Knihovna byla, stejně jako postel a stolky, bohatě vyřezávaná a z tmavého dřeva. Stěny byly pokryty hedvábnou tapetou s rostlinným vzorem. Leika mohla jenom hádat jestli byla zlatá nebo to působilo světlo ohně a svíček. Na několika místech byla tapeta roztržená a prožraná moly stejně jako těžké sametové závěsy na oknech po její pravé straně. Všimla si že po straně krbu u jednoho z malých stolků stojí velké křeslo s pomuchlanou dekou na sedadle. Bylo ale prázdné. Kromě ní nikdo v místnosti nebyl. Chtěla zavolat toho muže, jenomže si nedokázala vybavit jeho jméno. Když na to přišlo nedokázala ani vydat nějaký zvuk, v krku měla sucho. Celé se jí to zdálo jenom jako nějaký sen. Čekala, že se každou chvilku probudí ve svém úkrytu ve městě, ale nic takového se nestalo.
V místnosti něco zavrzalo. Leika prudce otočila hlavou po zvuku. Až teď si uvědomila, že uprostřed stěny jsou dveře. Ty se teď právě otevíraly a do místnosti někdo vešel. Byl krytý šerem.
„Dobré ráno. Odpočinula jsi si?“ Ten hlas okamžitě poznala. Byl to ten muž co jí sešíval tu ránu.
„Ano. Děkuju.“zachraptěla s vypětím.
„Počkej donesl jsem nějaké jídlo a pití.“muž přistoupil blíže k posteli a položil na stolek opatrně podnos tak, aby neshodil flakony. Dívka si ho se zájmem prohlédla. Byl vysoký a štíhlý. Na chvilku se jí otočil zády. Zdálo se že si prohlíží nějakou lahvičku proti světlu. Všimla si jak se mu pod košilí rýsují svaly mohutných zad. Měl do jejich půli dlouhé černé vlasy a sem tam v nich zazářil světlý pramen.
„Tady napij se a nenech se odradit tím pachem. Pomůže to srůst tvým polámaným kostem.“podával jí malou skleničku. Nápoj skutečně páchl odporně ale Leika to vypila do dna. Nemělo to naštěstí žádnou chuť.
„Teď, pokud dovolíš, podívám se na tvoji tvář.“ Před očima se jí rozsvítilo malé světýlko. Uvědomila si, že je to baterka. Už měla na jazyku otázku, když dostala odpověď.
„Nefunguje tady elektřina a tak si musím vystačit s tímhle.“ Díky světlu které jí mířilo přímo do obličeje neviděla jeho tvář, ale cítila jak jeho studené ruce sundávají obvazy.
„Vypadá to tak, že otok splaskl, ale ne zcela. To znamená že infekce ustupuje. Stehy se už zahojily.“pokojem se nesla známá vůně.
„Co to tu voní?“zeptala se.
„Myslíš tohle? To je mast proti infekci. Něco se ti do té rány dostalo.“ Cítila jak jí prsty přejíždí po skráni, ale stále jí to připadalo zvláštní.
„Mám tu tvář stále otupěnou. Skoro necítím jak se jí dotýkáte.“
„To je možné. Dávám ti na to taky něco proti bolesti, tak se může stát, že to místo nebudeš chvilku cítit.“zdálo se jí že se usmál. Konečně světýlko zhaslo a ona trochu roztáhla zornice aby lépe viděla. Poprvé spatřila jeho tvář. Měl vysedlé lícní kosti a ostře řezanou bradu. Kůže byla světlá a po levé tváři se mu táhla jizva. Začínala někde v polovině čela a sjížděla dolů přes černé obočí, tam na chvilku vynechala, aby se těsně pod okem mohla vrátit a sejít dolů pod lícní kost. Tmavé oči měly přemýšlivý výraz, hloubku zamyšlené tváři dodávaly mírně sevřené úzké rty.
Stále pozoroval jizvu na její tváři. Nelíbilo se mu jak se hojí. Teda spíš nehojí. Stehy už vytáhl a rána byla srostlá ale přesto byla neustále zarudlá a oteklá. Měl strach jestli Hledači nepoužili otrávenou čepel. Občas to dělávali. Přestože jizva nešla přes oko, tak jako u něj, byla mu dost blízko a existovala možnost, že jej jed nebo infekce zasáhnou. Měl by jí nasadit antibiotika, aspoň pro jistotu. Znovu nabral trochu masti a přejel prsty po jizvě. Na dotek byla horká.
Až na jizvu, byl ale její obličej dokonalý. Světlé, ocelově šedé oči trochu zmateně bloudily po místnosti. Plné rty byly mírně pootevřené. Zlaté vlasy rámovaly hezkou tvář s růžovými líci a malým nosíkem. Hotová panenka pomyslel si. Kde asi tu podobu viděla? Darakhové často přejímají podobu lidí co už někde viděli, nebo kterou užíval některý z jejich předků a Rhonin měl pocit, že ji už někde viděl. A hodně dávno. Všiml si, že si prohlíží jeho tvář a usmál se na ni. Trochu se začervenala.
„Řekni mi jak vidíš na levé oko. Zakryj si to pravé a rozhlédni se.“ Leika si zakryla pravé oko. Všechno se najednou lehce rozmazalo. Před tím si toho vůbec nevšimla.
„Vidím trochu rozmazaně a špatně se mi zaostřuje.“řekla mu. To mu přidělalo další starosti, ale přesto dokázal vyloudit bezstarostný tón. Bylo dost možné, že to způsobují ty léky proti bolesti…
„Tak tvář by měla být v pořádku.“znovu pokládal čerstvý obvaz na ránu. „Teď se ale ještě potřebuji podívat na tvé rameno a bok. Máš polámaných pár žeber a rameno bylo vykloubené…“dívka si najednou uvědomila, že pod dekou leží jen ve spodním prádle a zčervenala ještě více. Odvrátila tvář, aby to neviděl. Pomalu stáhl pokrývku. Rameno se zdálo pořádku, i když podle jejích slov stále bolelo. Bok na tom byl o něco hůře. Tmavě modré podlitiny se táhly po celé jeho délce. Opatrně prohmatával žebra, kontroluje zda srůstají dobře. Sykala bolestí, ale snažila se to nedávat moc najevo, Uměla toho vydržet opravdu hodně pomyslel si. Ale přesto…
„Sakra holka, ty se vůbec nehojíš.“ Zamumlal. Další vrozenou vlastností darakhů bylo rychlé hojení. Jejich instinkt jim napovídal jak zaměřit svoji vnitřní sílu na zraněná místa a rychle je uzdravit. Nemohli si dovolit dlouho stonat. Ale u ní se tato vlastnost skoro vůbec neprojevovala a to nebylo dobře. Znovu se ho zmocnil pocit, že s ní není něco v pořádku. Dokázal pochopit její netrénované maskování i to, že se její schopnosti neprojevovaly. Jenomže ztráta vrozených vlastností byla moc i na něj. A ta rána na obličeji mohla být tím pádem mnohem starší než odhadoval. Dělo se tu něco divného…

„Hmm, promiňte já zapomněla vaše jméno…“zamumlala s plnou pusou jídla.
„To nevadí. Jmenuji se Rhonin a tykej mi.“
„Chtěla jsem se tě zeptat na to co jsi onehdy říkal o tom maskování. Mluvil jsi o mě jako o jedné z vás a já to nechápu…“
„Dlouho jsem uvažoval nad tím, jak bych ti to vysvětlil, tak abych to zbytečně neprotahoval. Nakonec jsem si ale uvědomil, že neexistuje nějaká zkrácená verze.“ Zhluboka se nadechl.
„O existenci upírů a lycanů jistě víš.“ Dívka kývla. „Takže musíš vědět i o daracích.“ Další kývnutí. „Zkus mi říct co všechno o nich víš.“ Řekl. Na Leičině tváři se objevil zamyšlený výraz.
„Zrovna moc toho nevím. Jen to málo co jsem se dozvěděla z vyprávění. Jsou velmi silní a rychlí. Mají ostřejší smysly než lidé a nedají se vystopovat pomocí krevních testů jako například vlkodlaci. Jsou odolní vůči zbraním a rychleji se hojí…“
„Přesně tak, ale to je tak asi vše co o nich vědí lidé všeobecně. Například další z jejich vlastností je, že se dokáží dokonale maskovat a podle potřeby měnit podoby. A to jak z vnějšku tak zevnitř. To že je někdo darakh se dá zjistit velice těžko a proto jich taky bylo chyceno jen málo. Některým se ale bohužel nepodařilo dobře se skrýt. A já patřím k těm smolařům. Já jsem darakh a ty také.“ Leika byla připravena odporovat, ale než stačila cokoliv říct, pokračoval.
„Další jejich vlastností je, že dokáží vycítit ostatní darakhy. Je to stejné, jako když vlkodlak vyčenichá dalšího vlkodlaka. My se ale navzájem vycítíme mentálně. Nemůžeme je vysledovat, ale pokud jednoho potkáme, víme, že patří k nám.“
„Stejně jsi poznal i ty mě?“zeptala se.
„Ano stejně. Ale pomohly mi k tomu i další aspekty. Jak už jsem říkal, umíme přejímat lidské podoby, ale k naprosté dokonalosti, potřebujeme trénink. Pouhé převzetí podoby nestačí. Existují totiž jisté rysy, které jsou nám vlastní a které nás od lidí odlišují a zakrývat je není snadné. Proto jsem se tě ptal, proč jsi nepoužila mimikry. Tyto znaky jsou na tobě jasně patrné, což vypovídá o tom, že jsi se v tom necvičila.“ ¨
„Ale já nemohla. Nevěděla jsem to.“ bránila se.
„Já vím. Neobviňuji tě z ničeho.“ uklidňoval ji.
„Vím že se kolem mě dělo pár podivných věcí.“ přiznala. „Když jsem nechtěla tak mě nikdo nenašel. Dokázala jsem rychle utíkat. Cítila, slyšela a viděla jsem věci, které nikdo ani nezaznamenal. Například jsem v noci viděla jako ve dne a občas jsem potkávala lidi, o kterých jsem věděla, že je odněkud znám a že s nimi mám něco společného. Takhle to ale bylo celý můj život a já nevěděla, že jsem něco zvláštního. Považovala jsem to za normální.“
„Ono je to normální, ale ne pro ostatní lidi. Ale tohle je ve skutečnosti jen zlomek toho co jsme.“ Jeho výraz se zdál zamyšlený, jakoby nad něčím uvažoval a nedokázal najít slova pro vyjádření myšlenek.
„Naše rasa je mnohem starší než lidská, upíří nebo vlkodlačí. Historie o nás mluví už desítky tisíc let před Kristem…“
„To není pravda. Lidé se vás snažili vypátrat, ale nikde nenašli jedinou zmínku o vaší civilizaci…“ odporovala.
„Lidé totiž pořádně neví, kde hledat.“usmál se. „Myslím, že znáš Egypt, Mezopotámii, Aztécké pyramidy v jižní Americe a další podobné země všude po světě?“
„Ano to znám. Proč?“
„Zkus mi říct co měly tyto země společného.“ Vyzval ji.
„Nevím. Byly známé a na svou dobu velice vyspělé?“ zeptala se nejistě. Usmál se na ni.
„Přesně tak. Na svou dobu byly velice vyspělé. Vědci se dodnes hádají jak byly postaveny pyramidy, jak byly vytesány křišťálové lebky nebo jak vznikly obrazce na planině Nazca. Jedna z teorií říká, že to vše postavila vyspělejší civilizace, nebo lépe řečeno rasa, než ta lidská. A co kdybych ti teď řekl, že mají pravdu. Že tady skutečně byla vyspělejší rasa a to ne jedna, ale byla lidskou expanzí potlačena a vymizela. Ne však zcela.“ Podíval se na ni. Byla překvapená. Nemohla to všechno jen tak vstřebat. Před pár dny byla jen nějaký bezdomovec z ulice, kterého chytli a vhodili za Hradbu. A dnes tu leží a poslouchá tenhle prazvláštní příběh, který jí ale nic neobjasňuje.
„Stále nevím kam tím míříš.“řekla nakonec.
„Počkej a uvidíš. Chci říct jen to, že mimo lidí tu byli i jiní. Byli inteligentnější a silnější, ale lidí bylo víc. Museli se stáhnout do ústraní a tak se přizpůsobili většině. Chovali se jako lidé a jejich potomci brzo zapomněli na svůj pravý původ. Časem se začali měnit. Mutace je uzpůsobila k životu mezi lidmi. Stali se silnějšími, rychlejšími a bystřejšími. Stali se lovci a člověk jejich přirozenou kořistí. Tak vznikli první vlkodlaci a upíři. Historie se o nich neustále zmiňuje.Existují různé příběhy o jejich vzniku a to povětšinou náboženské. A my celý ten vývoj sledovali. Zdá se, že o nás nikde nejsou žádné zmínky, ale to je pouze protože myse umíme lépe skrývat.“po jeho tváři znovu přelétl úsměv. Leika začala uvažovat, jestli není tak trochu šílený. Bylo to dost pravděpodobné.
„Darakh je v původním znění Darak-hay a to znamená Dítě draka. My jsme draci.“ Jeho hlas byl klidný, jakoby sděloval obyčejný fakt, který hlásili ve večerních správách. Leika si byla ale celkem jistá o jeho duševním stavu a začala přemýšlet nad tím jak se odsud rychle dostat.
„To je nesmysl.“prohlásila rezolutně.“Myslela jsem si, že jsi normální, ale…“ najednou se jí slova zadrhla v hrdle. Rhonin před ní klidně seděl a pozoroval ji sytě zlatýma očima se svislými zorničkami. V ruce, která se zdála být pokryta jemnými zlatými šupinkami, držel kouli plamenů. Ty se lehce omotávaly kolem dlouhých prstů, zakončených ostrými drápy a on nevydal sebemenší bolestný sten.
„Kriste…“
„Tohle není nesmysl, ale pravda a já jsem normální darakh.“usmál se a jeho oči i ruce byly zase lidské. „Kdysi jsme mohli létat volně po nebesích. Mohli jsme si užívat darů, jež nám bozi dali. A teď? Teď je vše jiné. Musíme se skrývat i přes svou velkou moc. Musíme dbát na to abychom zůstali nezpozorování a v bezpečí našich úkrytů, jinak i tomu málu, co nás přežilo, hrozí vyhubení. Přesně takhle to popsal jeden z našich předků, ve svém denníku, který se teď používá k výcviku v maskování se. Když se rozmohli lidé, začaly jsme se skrývat v horách a lesích, ale brzo pronikli i tam. Nezbylo nám nic jiného než změnit svou podobu od základu.“ Jeho pohled byl smutný a plný vzpomínek.
„Jak je ale možné, že se tak velký tvor dokáže proměnit v něco tak malého jako je člověk?“ zeptala se Leika.
„Jednoduše. Je to něco podobného jako kočičí svaly proti lidským. Kočičí sval má několikanásobně hustší vlákna a je tím pádem silnější. U nás je to stejné. Naše svaly mají hustší tkáň. Problémem je ale hmotnost. Tu změnit nemůžeme. Stejně jako například u plynů, můžeme změnit objem ale ne hmotnost. Tak se může stát, že darakh v lidské podobě může vážit i něco přes tunu.“ Leika se pustila do smíchu.
„To je skutečně legrační představa…“
„To tedy ano, ale teď bys měla znova odpočívat.“
„Ale já mám ještě tolik otázek…“namítla.
„Na ty bude dost času později.“ Položil jí ruku na čelo a ona za chvilku usnula.