Prokletá VIII

„ Být tebou tak to moc nedělám mohlo by to špatně dopadnout zvláště pro prokletou“! Byl to Norlyn tentýž muž co je tenkrát chytil ještě s Erthii. Když se Vanja podívala na onoho muže ,chtěla pohlédnout do očí člověku jenž jí chce zabýt , dostala strašný vztek. Přívěšek na krku jí začal pálit a oči jí žhnuly . Ztratily krásnou modrou barvu ,ale nabraly rudě červenou jako krev ,kterou tento muž jistě kolikrát prolil. Norlyn přikázal svému vojákovy aby Vanju přivázaly. Vanjou otřásl takový hněv že když se k ní voják přiblížil , bez rozmyslu se vytrhla z rukou druhého vojáka a tomu prvnímu, jenž jí měl přivázat rukou prolétla tělem avyrvala mu srdce z těla. Potom jej hodila na Norlyna a posměšně se na něj podívala. Voják se skácel okamžitě mrtev k zemi . S rukou od krve si prohrábla na pravé straně vlasy takže se okamžitě zbarvily a pár pramínku získalo červenou barvu.
„ Myslel jste si že mě jen tak získáte? Oh jak jste naivní“! prohlásila s jemným úšklebkem. Norlyn zůstal nevěřícně stát i Vojáci stojící za ním nevěřícně hleděly a čekaly na rozkazy. Elymor nedokázal tuhle náhlou proměnu pochopit. „ A tet bych byla velice ráda , kdybyste mého přítele pustily. Nebo snad chcete dopadnout jako váš přítel“? Řekla nyní a ruku od krve přiložila ke svému obličeji a jazykem objela dva prsty. Voják , který Elymora držel jej bez rozmyslu pustil a nehleděl na to jak bude asi od Norlyna potrestaný! Vanja popadla Elymora a rázným krokem vyrazily kupředu. Už byli od nich daleko ,ale Vanja pořád Elymora táhla aby šel.
„ Kruci co to do tebe vjelo ? Vůbec tě nepoznávám“.
„Buď rád a tet poslouchej nebo můžeš skončit jako ten chlap bez srdce“! Otočila se na něj vztekle a oči jí pořád žhnuly.
„ Tak proč mě nezabiješ“? zastavil se Elymor a rozhodil ruce.
„ Proto že se mi líbíš ,ale jestli začneš dělat zle zahyneš i ty“! zasyčela a dala se opět do kroku.Elymor přemýšlel nechápal co to do ní vjelo. Naháněla mu strach.
„ Dobře ,budu se snažit být hodný ,ale tet na chvíli prosím zastavme sem unavený a stále mě bolí noha od toho pádu“! O co mu šlo ? nechtěl zpátky padnout do zajetí těch ukrutánu ,ale chtěl získat čas a příležitost přijít na to co se stalo.
Vanja stočila svůj krvavý pohled na něj a váhala, ovšem potom svolila. Šla k Elymorovi , ale nešťastnou náhodou jí ujela noha po kluzkém povrchu kamene , který byl obrostlý mechem . Sklouzla a udeřila se do hlavy. Spadla a upadla do spánku. Elymor i přes strach který z ní měl k ní přiskočil a snažil se jí vzbudit. Když po hodné chvíli otevřela opět oči . Už nebyly krvavé plné hněvu a bolesti ,ale modré plné čistoty přátelství a nevinnosti.
„ Co se stalo“? Zeptala se opět s vím medovým hlasem a né přiškrceným .
„ Ty si nic nepamatuješ“? zeptal se nesměle Elymor.
„ Měla bych“? Jen to dořekla projela jí bolest a vzpomněla si na zážitky v posledních několika minutách na krvavé oči na sebe jak vojákovy bezelstně vytrhla srdce z hrudi a jak vyhrožovala i Elymorovi.
„ Ne že jsem to neudělal“?
„ Tak ty si si vzpoměla“?
„Řekni mi že sem to neudělala“?
„ Bohužel“sklopil Elymor hlavu „ Udělala“!
„ A jak“?
„ Vím už čím to asi bylo“ Vzpomněl si na účinky toho diamantu co mohou všechno způsobit a pokračoval „ Myslím že za všechno muže ta malá věc , kterou máme zničit“!
„ Tomu nevěřím , přeci něco tak malého nemohlo způsobit něco tak,krutého“!
„Bohužel mohlo“! Pomohl Elymor Vanji na nohy „ Ale tet by jsme se měly vydat dál ,vážně netuším jestli si je svým vystoupení zastrašila a když tak na jak dlouho opravdu musíme dál“!
Vyrazily tedy obratnou rychlostí . Vanja Elymorovi radši nic neříkala ,ale jako by se chvílemi v ní probouzel ten někdo jiný , tím kterým byla tam , když je zajaly a ona udělala něco co si nikdy neodpustí. Jako by to něco chtělo ven a tu hodnou milou osůbku se snažilo uvěznit aby to nekazilo tomu zlému jeho plány . Vždy se to snažila potlačit , ale čím blíž se blížily k sobce kam měla dopravit diamant tím mín to zvládala.

Elymor pořád kulhal bodavá bolest v noze prostřelovala až do ruky . Za chvíli už opravdu nemohl i když se sebe víc přemáhal prostě to nešlo….
Zastavily tedy v hlubokém lese. Byly sami a voják , kterého ztratily při tom pádu jim opravdu chyběl. Nejen jako společník , který by pomohl v tak těžkém úkolu ,ale i jako přítel. Vanja se pořád vnitřně přemáhala a snažila se potlačit v sobě tak hnusné pocity . Elymor jí tiše sledoval , dávno věděl jaký se v ní musí odehrávat boj! Sám si neuměl představit jak to musí být nesmírně těžké , bohužel ani ne muže pomoci jí ten kámen nést. Na místě by ho totiž zabyl ! Pohledem se střetly . Ani jeden nemohl mluvit ,ani jeden totiž nevěděl co tomu druhému říct. Vanja stále v sobě potlačovala onu zlou osobu a Elymor neustále přemýšlel kudy by se měly vydat. Dokud byl s nimi Thobias všechno bylo jednoduší.Oba totiž věděly kudy jít ,radily se kudy by to bylo nejlepší a když na jedno nebezpečí Elymor zapomněl Thobias byl ten , který na to upozornil a naopak. Bohužel neví kam se poděl.
Zrovna když se začínalo stmívat rozhodl Elymor že půjdou dál. Ve tmě je téměř nikdo nezahlédne a to je pro ně duležité.
„ Kam to teď jdeme“? Zeptala se Vanja po dlouhé chůzi tmou.
„ Jdeme k té sobce copak ty to nevíš“? Obrátil zvědavý pohled Elymor na Vanju.
„ Ale ty moc dobře víš jak to myslím. Vím že jdeme k té sobce ,ale já myslím jak tam půjdeme čím vším budeme muset projít , jakými zajímavými městy. Mno tady spíš vesnicemi“.
„ já ti to řeknu a ty budeš moc chytrá“! Pousmál se Elymor .
„ Ale co když se ztratím takhle budu vědět jak tam mám dojít“!
„ Vanjo pochop mě já ti to nemůžu říct . Už pro to že máš u sebe ten kámen . Jediné co ti snad můžu říct je to že se musíme dostat do Ramoru“.
„ Do Ramoru“? Zeptala se Vanja a koutky úst jí cukaly. „ Ty názvy mě jednou zabijí“!
„ NO sám si pamatuji , když jsem sem v 10 přišel jak sem se všem těm jménum a městům smál časem ti to ,ale příjde úplně normální“!
„ A jak si se sem dostal , chci říct kdo tě na tohle místo zavedl“?
„ No u nás to bylo trošičku komplikované , moje teta tady žila ovšem všichni tam u tebe ve tvém světe si myslely že je mrtvá . Nikdy bych se sem nedostal kdyby se nestala“. Na chvíli se odmlčí nadechne vydechne a pokračuje. „ Kdyby se nestala ta nehoda“!
„ Jaká nehoda“? Vyzvídá dál Vanja .
„ Naká zvědavá nemyslíš že je to moje věc“? Zeptal se Elymor podrážděně.
„ promiň já jen …..jsem hrozně zvědavá jestli o tom nechceš mluvit tak nemusíš . Já tě přeci do ničeho nutit nemůžu a ani nechci“.
„ né ty promiň“ Otočí se na ní Elymor a pokračuje „ Víš už jsem na to téměř nemyslel a chtěl sem na to zapomenout ,protože vidět umírat své rodiče to není zrovna dvakrát příjemné. Zkrátka byla to havárie při niž jsem jediný přežil já . Neměl jsem žádného příbuzného a tak mě chtěly dát do dětského domova . To se ,ale asi dozvěděla tetička a přišla si pro mě . Samozřejmě že jsem jí nevěřil ,ale přesvědčila mě . Nakonec jsem rád že mě přesvědčila , jsem tu Šťastný“!
„ to je mi líto“. Odvětila smutně Vanja a v duchu litovala že tohle téma vůbec načala ovšem její zvědavost jí nenechala spát.
„ Nemusí , je to už hodně dávno a já se s tím docela slušně vyrovnávám“.
„ A můžu mít tedy poslední otázku“? To Elymora rozesmálo.
„ Ty máš pořád nákou poslední otázku a já už nevím na co všechno ti mužu odpovídat a na co nemůžu“.
„ Jak si se jmenoval v mém světe“? Při vzpomínce na své dávné jméno se mu vynořily z hlubin všechny vzpomínky a malá slzička se vydrala ven . Elymor jí však utřel a tohle si zakázal . Brečet přece nebude . Co bylo , bylo tet žije nový život. Ovšem Vanji otázku úplně ignoroval , neměl sílu na ní odpovědět a Vanja to vycítila . Proto už se na nic nevyptávala a v tichosti Elymora následovala.
Když došly do Ramoru,Vanji přejel mráz po zádech. Vůbec se jí tady nelíbilo. Celé město bylo temné , na každém kroku lidi co žebraly o trochu jídla . Vyhublí na kost. Připomnělo jí to fotky co jim kdy si ukazovala učitelka . Takhle nák vypadaly lidi co kdy si byly v koncentráku. Chtělo se jí brečet a kdyby měla co všechno by jim dala. Bohužel sama měla ídla málo a to co ještě měly u sebe držel Elymor a zakázal jí cokoliv jim dávat. Chtěla ho zaškrtit. Takhle se tu trápí nemají co jíst a on si všechno nechá pro sebe,ovšem nic nemohla dělat. Jen tiše se sklopenou hlavou procházela mezi těmi lidmi a přála si odtud zmizet. Došly na náměstí , které aspoň trochu vypadalo. Naproti nim se tyčila taková mno řekněme hospůdka , kam mířil Elymor s otázkou zda by nemohly někde přespat. Když hospodský , který vypadal že každou chvíli umře na nákou nemoc je zavedl do pokoje Vanji se zmocnily obavy.