Ve světě štěstí a problémů

"Ahoj Danielo!" zavolal na mě jeden o rok starší kluk, Lukáš.
"Ahoj, Lukáši!" odpověděla jsem. "Proč nechodíš na plavání?"
"Nevím, poslední dobou nějak nestíhám." povzdechl si Lukáš.
"To je mi líto. A baví tě to vůbec ještě?"
"Už moc ne, abych byl upřímný." přizná se Lukáš. "Ale nadruhou stranu jsem tam zase poznal super lidi, jako třeba tebe!"
"Mě to už taky moc nebaví, ale chci dokončit ty dva měsíce, pak už jsou letní prázdniny." řekla jsem.
"A co chceš dělat o prázdninách?" zeptal se mě Lukáš.
"Ještě nevím, ale asi pojedu s rodiči a Petrou na chatu. Ale jinak budu doma. A ty plánuješ co?"
"Asi pojedu za Martinem, můj kámoš. A kdo je vlastně ta Petra?" řekl Lukáš.
"Moje nejlepší kamarádka, ale neřekla bych, že už nejlepší, moc už o mě nestojí." přiznala jsem sklesle.
"Sorry, musím jít. Můžu se odpoledne stavit?"
"Ne, dneska nemůžu. Mám sraz s Petrou, sorry."
"Jo, v poho. Tak čau!"
Když jsem se pak odpoledne sešla s Petrou, nevěděla jsem ještě, že mě Petra totálně podrazí.
"Ahoj Danielo. Nebudu to protahovat, ale už nechci, aby jsme byly nej kámošky. A stejně se stěhuju. Sorry." řekla a odešla.
To mě naštvalo, ale nic jsem neřekla. Šla jsem sklesle domů a pak mě napadlo zazvonit na Lukáše.
"Dobrý den paní Karlová, je doma Lukáš?"
"Ahoj, ty jsi Daniela? Promiň, ale Lukáš odešel na nákup. Stav se příště."
Měla jsem zkrátka smůlu. Jenže po cestě mě zastavila taková holka s blonďatými vlasy.
"Ahoj, ty jsi Daniela, viď?"
"Jo, jsem. A ty jsi kdo?" zeptala jsem se.
"Já jsem Monika." řekla mi. "Chceš se se mnou podívat do světa štěstí, smůly a problémů?"
"Jo, ráda!" řekla jsem hned.
"Tak pojď se mnou."
Někam mě Monika zavedla a na nic víc si nepamatuju. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem velkou krajinu, nádherné stromy, božské slunce. Byl to ráj.
"Ahoj" špitla Monika. "Myslíš si asi, že tohle je skvělý svět, ale to je jenom klam. Pamatuj, vše, co ti tady lidé poví, nesmíš jim věřit Danielo. Vše je lež a klam!" řekla mi Monika a najednou se kamsi ztratila.
"Moniko? Moniko?!" volala jsem, ale nikde jsem ji neviděla.
Šla jsem tedy po měkké trávě do nekonečné krajiny.
"Haló! Je tu někdo?" volala jsem na všechny strany, ale nikdo se neozval.
Sedla jsem si bezmocně do trávy a řekla jsem si, že to byla blbost poslouchat malou a neschopnou Moniku. Co když se už nikdy nevrátím domů? Už nikdy neuvidím mámu a tátu? A Lukáše? Náhle mé štěstí sevřel ledový strach. Najednou tam stála nějaká postava.
"Haló, je tam někdo?" křičela ta postava.
"Já jsem tady! Daniela!"
"Danielo! Tady je Lukáš! Pojď za mnou!"
Náhle jsem si vzpomněla na Moniku. "Nesmíš tady nikomu věřit, všechno je lež a klam."
"Nepůjdu! Vím, že nejsi Lukáš, kterého znám!" zavolala jsem a postava zmizela. Pak jsem si všimla, že je tu strašné ticho. Pak mi dal někdo ruku na rameno. Vylekala jsem se a zakřičela.
"Neřvi Danielo, to jsem já, Monika!"
Pomalu jsem se otočila. "Jo?"
"Jo!"
Skočila jsem na špek. Nebyla to Monika. Pravá Monika se taky nechala oklamat a za chvíli jsme už ležely zavřené v nějaké jeskyni, ale spolu.
"Co teď budeme dělat, Moniko?" zeptala jsem se.
"Co? To nevím!"
Náhle jsem se zase ocitla na chodníku, tam, kde to všechno začalo. Monika se náhle rozplynula jako mlha jen zavolala: "Všechno v tom fantasy světě Full byl jen klam, Danielo! Přesto si všechno pamatuješ! Sbohem!"
Všechno bylo pryč a já si myslela, že se mi všechno jen zdálo. Dobře to skončilo, s Lukášem jsme nej kamarádi, ale Moniku jsem od toho dobrodružství už NIKDY ale NIKDY v životě neviděla.