Návrat do zimy 1/2

Studený vánek se prohnal kolem okna a vytvořil krátce pruh jinovatky na skle. Studený vítr, který proniká vnějšími štíty je jeden z důvodů, proč se ven moc nechodí, a to přestože už deset let pravidelně každý týden střílíme na slunce vodíkové bomby o průměru fotbalového stadiónu. Bez udržování Slunce by nás nějaký vánek už asi netrápil. Odložil jsem příbory od oběda a posadil se před televizor. Vzpomněl jsem si na staré knihy, kde vědci se svou typickou neoblomností tvrdili, že Slunce je takový zdroj energie, že jeho teplo nás bude zahřívat dalších pár set miliónů let. Jenže nikdy nikdo na Slunci nebyl. Po čase se zjistilo, že uvnitř Slunce tuhne, ale z povrchu stále sálá teplo. Z toho se vyvodil jasný závěr, že tohle Slunce dlouho nevydrží, takže bude potřeba zakročit. To bylo před třiceti lety. Začalo se něco dít, až před zmíněnými deseti lety a od té doby se lidé snaží vytvářet čím dál větší a větší rakety, přestože války už dávno neexistují - celá planeta je jeden ohromný stát, kde se mluví jediným jazykem. Lidé si mysleli, že takto vznikne pravý ráj, ale jen se to zhoršilo. Války sice oficiálně nejsou, protože nyní se tomu říká občanské nepokoje, ale rozsah je téměř stejný. Berlín nechce poslouchat rozkazy z Londýna, Londýn zase nechce poslouchat rozkazy z New Yorku a tak dále.

Na obrazovce televizoru právě představovali nový a extra účinný krém proti námraze vaší pokožky, se kterým můžete být venku za stálé venkovní teploty až půl hodiny. Zakroutil jsem hlavou nad tou blbostí, protože slovem venkovní se myslí za hranicemi štítu, kde se teplota pohybuje něco „málo" kolem sto-dvaceti stupni celsia pod nulou. Další zajímavost-Celsius se už používá i v bývalé Americe. Vstal jsem z gauče zklamán dnešním programem v televizoru a šel se připravit na noční šichtu. Moje práce v Plzni spočívá v hlídání banky. Jelikož v dnešní době je přepadáváno téměř každý den aspoň třikrát, tak vydělávám dostatek kreditů na luxusní život. Tak nějak to říká náborová reklama, ale ten „luxusní" život je občas velmi krátký. Dnešní hlídači mají výcvik jako speciální jednotky, když ještě existovala armáda. Dnes je jen policie. Umíme toho víc než policie.

Procházel jsem tunelem a sledoval skrz plexisklo drobné záblesky na povrchu slunce. Budou to rakety, které se vystřelily přibližně před týdnem. Po každém záblesku se slunce rozzářilo nepatrně víc, ale jen v daném bodu, což je hlavní problém raket. Přes svůj rozměr jsou pořád moc malé na rozžhavení Slunce. Padaly návrhy k bližšímu průzkumu Slunce, abychom vymysleli dokonalý materiál na reaktivaci Slunce, tím se myslí dokonalá výbušnina, která posune Slunce zpět o jedno stádium, tedy do doby, kdy bylo příjemných třicet ve stínu. Nad nulou. O těchto teplotách má polovina lidstva mokré sny, ale hlavní problém je paradoxně v rychlosti. Dokážeme poslat raketu, aby dorazila na Slunce za týden, ale tato rychlost je pro posádku raketoplánu smrtelná. Pár set G nevydrží ani roboti, kdežto celotitanová a krásně aerodynamická raketa to zvládá v klidu, hlavně u ní pár promáčklin nevadí. Přesto párkrát vodíkové bomby vybuchují už ve vesmíru, to bývá třeba týden takové zimy, že popraskaná plexiskla se opravují další měsíc.

Dorazil jsem k přetlakovému průlezu, který jistí každou budovu, když tunel praskne. Přejel jsem prstem přes čtečku a můj personální čip informoval počítač ve dveřích, jaké mám jméno, příjmení, datum narození, trvalé bydliště, rodné číslo a povolání. Zloději mají, stejně jako my hlídači také velice malou „životnost". Průlez se otevřel a počítač mě pozdravil, jako hlídač můžu mít zbraň, takže se alarm při prolezení rentgenovou komorou nespustil. V takových těch babských povídačkách se říká, že hlídači za počítačem u rentgenové komory regulují sílu záření občas tak, aby koukaly ženám pod šaty. Občas to s kamarádem děláme.
Seděl jsem na plastové židli v rohu banky pod jednou z kamer a hrál si s pistolí. Vždy, když se hlaveň namířila směrem nějakého občana, tak měl oči přes půl obličeje a rozhlížel se po ostatních s tou známou prosbou o pomoc, která se mu leskla v očích. Já se jen mírně usmíval, protože mi skrz kšilt nebylo vidět do očí a na displeji pistole jsem přepínal režimy z infračerveného do rentgenového. Každý z nás má v sobě tak trochu voyeura.

Zrovna jsem zkoumal proporce jedné mladé slečny, která se za svoje tělo opravdu stydět nemusí, když se rozhoukala siréna a plexisklové okenice zakryly štíty. Místnost začala stroboskopicky blikat rudou září majáku. Všichni okamžitě lehly na zem, protože při přepadení jde opravdu o život, mírumilovné ,,Všichni na zem a nic se vám nestane‘‘ nefungovalo nikdy a i zloději vlastnící podprůměrné IQ si dali pět a pět dohromady, což v překladu znamená ,,lehněte si zvesela, stejně umřeš docela‘‘ tudíž jsem vystrašené obličeje okolních lidí chápal, i já měl trochu nahnáno a zbraň v ruce mi moc nepomáhala. Zloději se po zrušení armád dostaly k jejich zbrojnicím, takže granáty, samopaly a jiné vymoženosti se objevují více, než často. Začal jsem svého luxusu litovat, přeci jen zloději mají možná větší životnost, než my.

Když jsem se opíral o zeď tunelu, tak mě lidé obcházeli opravdu v širokých obloucích ( samozřejmě tak širokých, jak tunel dovoloval ). Byl jsem od krve snad i mezi půlkami. V agentuře říkaly, že dostaneme nový „kanóny", ale jako novou inovaci jsem považoval ten displej. Když zloději vlítnuli do banky, tak jsem jednoho střelil do břicha. Nejdřív jsem myslel, že měl vestu, protože se na mě jen tak divně podíval, pak vyplázl jazyk a vyzvracel si vnitřnosti. Pak to bouchlo. Výbušné střelivo znám, ale tohle byl příruční granátomet. Pistole-granátomet. Visela mi v prstech a nevěřícně jsem na ni koukal. Měl jsem pocit, že kdybych teď párkrát střelil na Slunce, tak ho rozzářím sám jediným zásobníkem. Nasadil jsem mušku na Slunce a skrz plexisklo se na něj podíval. Zmáčkl jsem spoušť a řekl ,,Beng!‘‘. Zajištěná pistole jen nepřítomně cvakla. Prý mě tenhle psychicky labilní stav přejde, až se pořádně vyspím. Tu pistoli mi zajistili oni. Elektronicky a na heslo, zítra mi jí u vchodu aktivují. Mám zvláštní pocit, že mi nevěří.

Ráno bylo pohodové, jelikož jsem odešel domů už brzo, kvůli tomu mému stavu, tak jsem se krásně vyspal a ještě mám před sebou celý den. Pročítal jsem jediný denní tisk, který se v Plzni nachází, když někdo zazvonil u dveří. Na stole mi vyskočila holografická projekce muže v dlouhém kabátu s těžkými boty, co mě však zaujalo nejvíc byl čipový odznak na levé straně hrudi. Vnitřní záležitosti. Něco jako česká FBI. Tak mě napadlo, jestli ten zloděj nebyl někdo známej, občas se to stává, že smetánka hledá trochu toho vzrušení, které je omezeno nyní jen na zločiny. Moře už je zmrzlé opravdu dlouho a po skále se taky moc neprolezete. Popadl jsem pistoli, ale byl jsem si vědom, že zajištěnou jí budu moci maximálně házet. ,,Dobré ráno přeji, jmenujete se Václav Polina?‘‘ tato otázka byla jenom řečnická, protože skener v jeho ruce mu už určitě vyhazoval celou moji složku, složku, kterou má každý občan na planetě Zemi, pokud se nenarodil ve stokách a nedržel se celý život mimo civilizaci. ,,Ano jsem to já, čím mohu posloužit pánovi od VZ?‘‘ nahodil jsem mírně sarkastický úsměv a čekal na reakci. ,,Vy vlastně ničím, ale nedopatřením se k vám dostala jistá... jistá zbraň. Když jste ji použil měl jste štěstí, že jste přežil, služební pistoli vám předám zde a od vás bych si žádal tu...druhou.‘‘ Vztyčil ruku a na prstu se mu houpala nějaká stará pistolka. Pomalu jsem ji vzal a hodil na gauč. Každá zbraň má být mimo službu zajištěná, o to víc mě překvapilo, když ustřelila lustr. ,,Omlouvám se, trochu jsem si s ní hrál‘‘ poznamenal VZťák a já už tušil, že není něco v pořádku. Došel jsem ke stolu a zvedl tu přísně tajnou hračičku.

Když agent se zbraní v ruce odcházel a přejížděl nad její pažbou dekodérem, tak už mu na hlavu mířila ta odjištěná stará zbraň, která mi odstřelila lustr. Červená tečka se opřela VZťákovi o týl nakrátko ostříhané hlavy a v té mé zrovna probíhalo podezření nad celkovou situací.,,Tady kurva není něco v pořádku‘‘ řekl jsem a spoušť cvakla.