Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis sedmý

Po tom, co se mi v posledních dnech stalo, začínám přemýšlet nad tím, jak zabezpečit mé děti pro případ, že jednou takové štěstí mít nebudu. Tenhle malý průšvih, ze kterého jsem se dostala snad jen čirou náhodou, mi dal dokonalou lekci. Budu si muset dávat příště větší pozor, hlavně na to, kam šlapu, protože jedno šlápnutí vedle mě může stát i život. Ještě nejsem zcela zdravá, ale to nevadí. Konečně začínám zase chodit. Škrábance se zahojily, zůstaly jen drobné jizvičky, které se asi časem ztratí a šlachy si konečně uvědomily, že se můžou hýbat, ne jako před více než týdnem, kdy jsem ležela s kotníkem tři dny ve stejné pozici. No fuj, raději nevzpomínat.
Tehdy, když jsem tam ležela, jsem přemítala nad spoustou věcí, nad kterými vlastně dumám ještě teď a ne méně, spíše usilovněji. Přemýšlím nad svým dřívějším životem, kdy jsem jako studentka vysoké školy vedla úplně pohodový život s občasným stresem ze zkoušek, jinak pohodička. K čemu mi je, že umím zaúčtovat kde co, ovládám daně a dokážu vypočítat mzdy nebo platy, prostě jsem si vybrala špatnou školu. Měla jsem jít na policajta, třeba by mi to bylo i k něčemu. Ale to jsme odskočila. Vedla jsem spokojený život, bydlela jsem na kraji města, měla svýho kluka už rok a půl a taky brigádu, se kterou jsem byla poměrně spokojena. Jenže jednou jsem to prostě nedostala. Jo, byla jsem hloupá, ale nevěnovala jsem tomu vůbec pozornost, navíc už se mi kdysi stalo, že když jsem nachlazená nebo vystresovaná, tak mám "volno". Tohle volno o zkouškovém období, bylo fajn, ještě řešit nepříjemné bolesti a ženské záležitosti! Ale když už bylo po zkouškách a znovu se To nedostavilo, začínala jsem se bát.
Patrikovi jsem hned nic neřekla, začala jsem přemýšlet nad tím, jestli nejsem třeba těhotná. Bála jsem se dojít si do lékárny, navíc jsem neměla moc peněz na rozhazování a výplata z brigády měla být až za týden.
Patrik, ale nebyl slepý, nakonec jsem se mu svěřila a prakticky za hodinu jsem si dělala těhotenský test, byl negativní. Jak se mi jenom ulevilo! Jenže asi vyšel špatně. Přibrala jsem kilo, mívala jsem strašné chutě a to bylo vážně k nevydržení, jenže taky mi začínalo být po ránech špatně. Sice jsem nezvracela, ale přece jsem měla žaludek jako na vodě.
Tak jsem si zašla k doktorovi. Byla myslím asi 20. března. Tam se mé obavy potvrdily. Byla jsem těhotná a navíc v desátém týdnu!!! Doktorka mi řekla, že jestli chci jít na potrat, tak bych měla se rozhodnout velice rychle.
Bylo to proti mým zásadám. Zmařit život nenarozeného dítěte, to já bych přece nemohla. Jenže Patrik si myslel svoje! "Nemůžeme mít dítě, pochop to! Nemáme kde bydlet, já jsem na pracáku a ty musíš dodělat školu. Buď rozumná, přece si nebudeme kazit život!" Atd.
Bylo to vážně hrozné. Ale nakonec jsem souhlasila. Nechápu, jak jsem se mohla nechat ukecat. V téhle věci!
Zašla jsem si znovu za doktorkou a domluvila termín v nemocnici. Den před nástupem do nemocnice, jsem utekla do lesa za domem, strávila jsem tam celou noc a probrečela ji. Bylo něco kolem půlnoci, nevím přesně, neměla jsem s sebou ani hodinky, ani mobil - nechtěla jsem vědět, za jak dlouho půjdu nechat zabít své dítě-, jsem uslyšela letadla. Bylo jich hodně. Asi za pár minut jsem uslyšela od města výbuchy. Město bylo bombardováno, lidi umírali a já si seděla na Zaječáku a plakala nad svým bolem.
Z města stoupal dým, bylo to vidět i v noci, ještě dlouho po tom, co letadla zmizela.