Černé růže (2)

Ze mdlob jsem se probrala až v noci. V celém těle mi pulzovala nesnesitelná bolest, která mi brala všechno odhodlání žít. Z míst, kde se mi předešlého dne zabodly trny, vyrůstaly tmavě zelené úponky. Obepínaly mi celé předloktí, dlaň a ovinuly se kolem prstů, takže vytvářely jakési rukavice. Vstala jsem ze země, na níž se neustále svíjely Černé růže. Už jen útržkovitě si vzpomínala, co se stalo. Dívala jsem se z okna a někdo přišel do pokoje. Byl to starší muž, ale nejsem si tím jistá. A cosi jsem vypila a slyšela, jak se rozbíjí okno.
Vracím se tedy zcela instinktivně k oknu a čekám, že se mi vybaví další vzpomínky. Pohlédnu z roztříštěného okna na temně zelenou louky, pole, na zelené město. Něco je tu jinak, ale nevzpomínám si. Cítím neobvyklé nutkání vyjít ven, že musím někoho najít. Vybíhám z pokoje a ve spěchu hledám. Ano, už vím, musím najít toho muže, co mi dal vypít ten lektvar. Sbíhám ze schodů, když se zarazím v půlce kroku. Přede mnou leží lidské tělo, téměř celé zahalené do trnitého roucha. Shýbám se k němu, tuto tvář znám. Je to on, ten muž. Odsouvám růže z jeho obličeje. Je celý podrásaný, ale bez známky krve. Když oddělávám poslední zbytky rostliny z jeho tváře, všimnu si menší prohlubně na jeho spánku. Zrak mi sjíždí k jeho rukám a zděšeně si zakrývám ústa, když v jeho pravici rozpoznávám zbraň. Tisknu se ke zdi, sotva pár centimetrů od těla a po tvářích mi stékají slzy ztráty. Vytrhnu mu ze stisku zbraň a házím ji co nejdál od toho člověka, jako by to mohlo zvrátit jeho smrt. V jeho levé ruce najdu kus zmuchlaného papíru a opatrně jej roztřesenýma rukama otvírám.
„Molly,“ jak známě mi to jméno zní, „mé drahé dítě,“ takže je jejím otcem. Oči se jí zamlžily novou dávkou slz. „To, co jsi včera vypila, byl Azuřin nápoj, teď není důležité, kdo je ona, ale skutečnost, že tím, že jsi ho vypila, se i po nakažení vymykáš Samanthině kontrole.“ Ve zprávě byla nasekána spousta chyb, nejspíš nebyl čas na kontrolu. „Jsi svobodná, nejsi podřízena jejím rozkazům a časem se ti vrátí i paměť. Jako otec ti radím: uteč a schovej se do hor, ale jako jeden z Mocných ti říkám: postav se proti zlu a bojuj s ním. Pokud v tobě proudí alespoň trochu matčiny krve, tak hledej pomoc v Mia – Dey. Demus lao de teisen, tvůj otec.“
Obrátím pohled zpět na místo, kde leželo tělo mého otce. Nezadržím bolestný výkřik: „Otče“ když nenacházím jeho mrtvolu. V tomto domě mě už nic nedrží. Odcházím a ještě jednou, naposledy, se ohlédnu na náš dům. Ale už to není ten dům, ve kterém jsem vyrůstala; je jiný. Je celý obepnut zelenými stonky a černými květy, dokonale splývá s okolní krajinou. Jak říkám, nic mě tady nedrží a tak se vydávám za hranice města.

Rozhlížím se po okolní krajině.Od Samanthina vzestupu bylo všechno tak jednotvárné, všechno obrostlé růžemi. Už se stmívá a tak si najdu místo, na němž lze zapálit oheň.
Za pár desítek minut už sedím nad žhnoucími plameny a nechávám si zahřívat ruce. Je mi tu dobře, vzpomínám na otce, ale přesto si nedokážu vybavit žádné konkrétní okamžiky našeho života.