Návrat do zimy 2/2

Každá zbraň, i když služební, i když stará, má tlumič, takže jediným zvukem široko daleko bylo žuchnutí těla. Čipový odznak tiše škrábal o podlahu a střelná rána dělala dlouhou rudou šmouhu. Opřel jsem tělo VZťáka v kuchyni o stěnu a uklidil bordel, než někdo přijde. Pak jsem si sednul do obýváku na gauč. Spadl jsem na něj z velké výšky, takže se vrstva omítky od rozstřeleného lustru vznesla na okamžik do vzduchu. Nalil jsem si plnou skleničku whisky a vyklopil to do sebe. Pak další a další. Vedle poloprázdné ( poloplné? ) lahve jsem položil starou pistoli s malým nápisem walter na hlavni a vedle ní pistoli-granátomet bez nápisu. Vzal jsem ten kanón znovu do ruky jal se ho prohlížet. Celá pistole byla z keramických článků a plastu, takže rentgen má smůlu a stejně tak detektory kovu. Vysokými procenty alkoholu se mi zamlžovala mysl, ale jasně jsem věděl, že podobně účinné zbraně se od konce válek a armády nedělají, tudíž jde nejspíš jen o prototyp. Pomalu jsem zbraň zajistil, tentokrát na své heslo, tudíž beze mě z ní nikdo nevystřelí a vyndal jeden z nábojů. Drobný, podlouhlý ovál se mi houpal uprostřed dlaně v rytmu, s kterým se mi motal svět. Nábojnice byla oranžová a byla na ní malá značka, kterou se označují radioaktivní suroviny. Dřív by asi člověk reflexně nábojnici upustil a odstoupil patnáct metrů, ale v dnešní době je radiace působením štítu téměř všude. Lidé s vypadanými vlasy a rozsáhlá rakovina kůže, to jsou obrázky, které vláda v ,,ráji‘‘ nezveřejňuje. Vložil jsem nábojnici zpátky a okamžitě mi bylo jasné o co jde. Pod označením radioaktivního prvku se totiž zalesklo nepatrné logo TES. Zkratka vládního oddělení, které drží planetu zatím uzpůsobenou pro život, přestože jeho název zní jako cestovní firma. The Earth Sunrise. Oddělení, kde se vyvíjí výbušniny pro udržování žhavého slunce.

Zvolna jsem se posadil a zbraň umístil vedle mého služebního veterána na stůl. Zahrabal jsem pod matraci a vytáhl krabičku cigaret. Jedna z mála posledních krabiček, kouření je zakázáno již dvanáct let, protože se kouř shromažďoval pod kopulí štítu a znečišťoval již tak znehodnocené ovzduší. Za kouření je nyní trest odnětí svobody. Po tom, co jsem zabil vládního agenta je jedna cigareta něco jako krádež telefonu po přepadení banky. Nasál jsem modrý dým a v hlavě se mi udělalo jasno. Chtěli mě zabít a to je velmi dobrý důvod pro pomstu. Odjakživa mě společnost zavrhovala, jedni mě neměli rádi, protože jsem dělal ochranku a druzí mě nenáviděli, protože mé konto je tučné jako jejich manželky po třech dětech. Zvolna jsem se usmál a slunce mi najednou přišlo neuvěřitelně chladné. Rozhodl jsem se, lidé si tuhle planetu nikdy nezasloužili. Země zjizvená jadernými válkami, rozvrtaná doly pro těžbu nerostných surovin a ovzduší na úrovni hustoty rosolu. Znovu jsem natáhl dým do plic a v hlavě se mi zrodil plán. Pomalu jsem přejel prsty po malém pultíku na stole a přesně jak jsem si myslel, všechny mé účty byly zablokovány. Klávesnice se znovu rozezněla a na holografickém displeji se vyobrazil můj obličej i s celou složkou pod nápisem ,,Kdokoliv viděl tohoto muže, ať se ohlásí na nejbližší policejní stanici, nebo zavolá naši speciální linku na čísle....‘‘ upozornění pokračovalo až po tučnou odměnu, kterou dostane každý, kdo mě nahlásí. Pěstí jsem rozrazil projektor ve stole a zvedl zbraň od TES. Odblokoval jsem pojistku a usadil si ruku s pistolí-granátometem podél těla. Do druhé ruky jsem si vzal služební zbraň a strčil si obě zbraně za opasek. Došel jsem k šatně a zvolil si z nabídky na malém displeji dlouhý kabát a těžké boty. To až poteče krev. Cizí krev.

Na dveře začal někdo bušit. Bum, bum, bum, plesk. To plesknutí zaznělo poté, co jsem přivítal návštěvu kulkou do srdce. Párkrát zalapal po dechu a oči se mi zalili krví. Jak jsem tušil, byl od VZ a za opaskem měl stejnej šunt jako je moje služební zbraň. Do výtahu nemůžu, všechny fungujou na sken, takže horolezectví po odvodním potrubí, které přivádí vodu a ohřátý kyslík do budov. Mimochodem další z extrémních ,,sportů‘‘ dnešní doby. Vysoké procento úmrtnosti je hlavním lákadlem. Chytil jsem se namrzlého potrubí a v hloubi duše jsem doufal, že neproletí kolem jeden z těch ,,vánků‘‘ , nebo ze mě na zemi zbude ledová tříšť. V rozstříleném plexisklovém okně hvízdal přetlakem vzduch, musel jsem na to okno spotřebovat půlku zásobníku z mého veterána, než mě napadlo použít dělo od TES. Z toho stačila jedna rána a ještě mi výbuch popálil kabát. Pomalu jsem nechal tělo klouzat působením gravitace dolů a cesta byla téměř klidná, až na chvilku, kdy mi uklouznuly ruce na námraze. Tolik sprostých slov ta trubka ještě určitě neslyšela. Pevná půda pod nohama má něco do sebe. Z nedalekého tunelu na mě skrz plexisklo koukal dav lidí a tleskal nad zvládnutým sesunem, asi mě mají za sebevraha, nebo extrémního sportovce, tak sem je poslal do krajin, kde je rozhodně větší teplo. Upravil jsem si očouzený kabát, aby nebyly vidět zbraně a vyšel do výzkumného centra TES. O pár set metrů dále jsem nastoupil přetlakovou komorou do tunelu a už mi bylo jasné, že mám pravdu. Na veřejných holografech právě tancoval nějaký velice chytře vypadající vědec a všem kolem představoval ,,Novou budoucnost lidstva‘‘. Raketa poháněná nejnovějším pohonem s výbušninou o účinnosti patnácti jaderných raket, kdyby každá z nich měla náklad uranu, který spotřebuje jaderná elektrárna za rok. To už je pořádnej dělobuch. Jenže co to udělá se sluncem, nebo nedej bože se Zemí to už nikdo neřeší, všechny kolem zajímá jen výkon, který trochu zaskočil i mě. Zjednodušeně řečeno, takovej výkon, který udělá tahle petarda je asi poměr jako prskavka vedle zmíněné jaderné elektrárny. Prskavka byly rakety, které jsme posílaly doteď, elektrárna je to, co se má poslat za hodinu a patnáct minut při slavnostním ,,Obrození Slunce‘‘. Lidé si sice planetu nezaslouží a já jsem dítko vyvržené ze společnosti, ale opravdu jsem jediný, který vidí, že vědci dělají další chybu? Vždyť musí tušit, že tohle je prostě MOC. Nejsem fyzik, ale tohle se mi prostě nezdálo. Přešel jsem ze zrychleného kroku do běhu.

Tasil jsem zbraň a rozstřelil první skener, z boku budovy TES vyjel maják a tunel se začal stroboskopicky lesknout rudou září. Co mi to jen připomnělo? Dveře se však nečekaně otevřeli a ochranka už vyvalovala oči na podlahu. Docela to klouzalo. Prohlédl jsem veterána a pocítil uspokojení nad množstvím kulek v zásobníku. Tolik agentů tu snad není. Oni mě chtěli zabít první, jejich smůla, že to zkoušeli na pracovníka roku. Pracovník roku u ochranky, to je už o čem mluvit. Pistole se mi pravidelně cukala v ruce, jak jsem střílel do překvapených obličejů strážců, u každých dveří dva. To mají z těch filmů. Rozžhavenou zbraň sem si strčil za opasek a dlaň jsem usadil na radioaktivní bouchačce. Pomalu jsem strčil levou rukou do dvoukřídlých dveří a s pravou rukou za zády se začal protínat davy lidí z vyšších kruhů. Uprostřed sálu stál ředitel TES centra a právě odpočítával start rakety s rukou nad velkým rudým tlačítkem. Proč jsou ta nebezpečná tlačítka vždy rudá? Rudá znamená krev, takže to vlastně odpovídá, tady poteče spousty krve. Vytáhl jsem zbraň, až když se ke mě skrz davy začali cpát agenti VZ. Střelil jsem jednou. Netrefil jsem, ale patrona vybuchla řediteli pod nohou, takže výsledek byl stejný. Rudý rosol. Byl jsem naivní idiot, asi jsem taky moc koukal na akční filmy, tak zabijou bosse a vše končí dobře, tady jen přiběhl poskok ke stolku zmáčkl tlačítko, mě chytily za ruce agenti VZ, které jsem nestihl zkomprimovat na skladovací verzi a raketa potěšeně vylétla ze sila za ohromného burácení do vesmíru. Třeba to světu vážně pomůže, třeba.
Byl jsem odsouzen k popravě, ale jelikož zjistili, že jsem díky TES zbrani radioaktivní, tak mě pustily domů, kde mě zamkli na heslo. Odsouzen ke smrti vyhladověním. O dva dny později na Zem dolétl záblesk ze Slunce. Lidé jásali, protože teplota stoupla o padesát stupňů téměř z hodiny na hodinu, plexiskla začala praskat tentokrát změnou teploty a lidé za bujarého veselí vybíhali ven. O den později teplota stoupla znovu a vědci se začali strachovat.

Seděl jsem v křesle a dojídal poslední oplatky, které jsem našel zakopnuté pod nočním stolkem. Pozoroval jsem své ruce, na kterých se začali objevovat tmavé fleky. Nemoc z ozáření. Pohlédl jsem z posíleného plexiskla ven. Posíleného, abych nikam neutíkal, přestože mám nanejvýše týden. Slunce tentokrát opravdu žhnulo, lidé se drželi doma, protože bylo nesnesitelné vedro a klimatizace předimenzovaná z ohřívání kyslíku na ochlazování přetíženě hučela. Byl jsem asi jediný kdo si všiml změny Slunce, já na to měl celé dny. Když se na nebi objevila rudá záře, všichni užasle pozorovali nebe. Po Slunci ani stopy, přesto bylo pořád větší vedro. Týden po události mi zbývaly tři dny do smrti. Lidé se spálily kdykoliv se dotkly stěn a věřící předpovídali armagedon. Nebudou tak blbý jak se občas zdá. Třetího dne jsem se nemusel bát smrti, vědci řekli, že lidstvo má den. Měli tentokrát pravdu i oni. Den to byl opravdu jasný. Chtěly teplo? Dostaly ho.

Planeta země byla sežehnuta slunečním výbuchem, který byl zaviněný lidskou populací. Satelity, které byly posílány při prvních vesmírných programech byly dostatečně daleko, aby výbuch přestály. O pár tisíc let později, když se satelity dostali na dosah Země přeprogramovanou instrukcí začali analýzu a focení povrchu. Nedostatek černého uhlí, který hrozil v roce 2392, byl podle satelitů zažehnán. Hrozba, že Slunce vyhasne byla podle satelitů zažehnána také, to samé co se týče přelidnění...prostě šťastný satelitní den..rok...století...tisíciletí...