Tajemství palouku

Tajemství palouku

Byla poklidná noc, obloha jasná a hvězdy na nebi krásně svítily. Jediným rušitelem příjemného ticha se stalo zářivé zelenožluté světlo dole na palouku. Ráno zmizelo. Stávalo se tak denně, jenže to už si toho dokázali všimnout i vědci.
"Tento podivný jev byl zaznamenán v roce 1900 přesně na tomto místě. Říkalo se, že to jsou stvoření z jiné planety, nejspíš z Marsu. Lidé je nazývají marťané nebo také mimotemšťané, ovšem ti neexistují, je to jistě jen přelud. Nějaký člověk si určitě chtěl vystřelit," dokončil jakýsi vědec v televizním pořadu Nerozluštitelné záhady.
"Já ale věřím tomu, že to jsou marťani, kdo by asi takový silný světlo udělal," řekla Janě Petra. Byly to sestry z chaty nad paloukem.
"Já taky," přisvědčí Jana, "dneska večer se tam podíváme."
Když se setmělo, sešly pomalu na palouk a schovali se za velký starý smrk. Padala rosa, sýček houkal a dívkám začínala být zima.
"Jenom aby vůbec přišli," zapochybovala Jana, "to bychom tu mrzli marně."
"Já bych šla domů. Bojím se." Přizná se zmrzlá Péťa. Jana však rozhodla, že počkají alespoň čtvrt hodiny a když se nic nebude dít, půjdou domů.
Po chvíli ustalo houkání sýčka a k palouku se začlo přibližovat světlo. Na louce přistál létající talíř. Chvíli se nic nedělo. Sestry strnuly napětím, co bude dál. Vtu se otevřely dveře talíře a z něj, světe, div se, vystoupili. . .
"Marťani!" Zděsila se Jana. Měli velké čtvercové zelené hlavy, kulaté žluté oči, maličké tělíčko, dlouhé hubené ruce a nohy s červenými drápy. Průvod neznámých stvoření směřoval ke stromu, kde byly obě sestry ukryty. Chtěly utéct, ale. . .
"Cítit já lidská duše," a to Janu a Petru doslova strachy připoutalo na místo. Když tam stály, zadržujíc dech, najednou je svázalo ono zelené světlo a ony upadly do hlubokého spánku.
"Být tu zvědavci! Odnést na loď!," promluvil největší marťan skřípavým hlasem. Dva z nich odnesli spící těla na svou loď.
"Místa!" Zavelel velitel, "vy vědět, co dělat! Ničit a ničit!" Sám se vrátil na palubu, rozhodnut probudit své zajatkyně a promluvit si s nimi. Probouzet je však nemusel, probudily se sami a seděly svázány na podlaze jakési místnosti s miliony tlačítek.
"Kdo vy být?!" Zeptal se, "proč vy být u ten strom? Co vy chtít udělat?
Žádná ze sester ze sebe nedokázala vypustit jediné slovo.
"Tak být to už?!" Rozčilil se marťan až mu jeho i tak zelená hlava zezelenala ještě víc. "Vy neposlouchat?!" A začaly z něho lítat jiskry.
Nakonec se zmohla na slovo Jana: "No. . . my. . . totiž. . . my jsme vám chtěli . . . no. . . nabídnout mír . . . mír za všechny . . . ehm." Prohlásila vyděšeně, nic jiného ji totiž vtu chvíli nenapadlo.
Z marťana znovu sršly jiskry: "Nabídnout vy mír nám za všechny? Člověk nechce mír s my, protože člověk nesnášet nás! My proto muset zničit vás!!!" Rozběsnilo se to stvoření. Do místnosti se začali hrnout ostatní mimozemšťané: "my udělat to, co vy říct," oznámil jeden z nich, druhý doplnil: "Začít už svítat, vyhodit zajatce," ale velitel rozhodl, že poletí s nimi.
Dívky zavřeli do kruhové místnosti s jakousi postelí, a protože Jana byla už od přírody zvědavá, a i přesto, že jí Petra domlouvala, ať to nedělá, lehla si tam. Vtu ránu ji přiklopilo skleněné víko a na Janu se valil zelený dým. Nebylo slyšet nic, než Petřin zběsilý výkřik. Nevěděla co dělat, splašeně lítala po místnosti a dovolávala se pomoci. Samozřejmě nikdo nepřišel.
A jak rychle to nastalo, tak tak rychle to zas ustalo. Dým zmizel a víko také. Péťa ihned přispěchala k Janě, aby zjistila, jestli je v pořádku. Ale byla to vůbec Jana? Vždyť na jejím místě ležela stvůra, podobná těm ostatním. Petra se úděsem málem skácela, ale snažila se zachovat chladnou hlavu. Stvůra Jana se najednou na Péťu upřeně podívala a vrhla se na ni.
Velitel marťanů to všechno sledoval malou televizí. Doufal, že Jana, převtělená do marťana , svou sestru zničí. Doufal marně. Petra Janu schválně strčila na stůl. Víko se uzavřelo. Péťa čekala, co se bude dít. A vidí, jak se z Janina znestvořeného těla spouští onen zelený dým. Péťa jásala, když se na stole objevila normální Jana a obě se vrhli do pravého sesterského objetí. To všechno viděl ten zlý marťan. Zuřil a rozhodl, že se vrátí zpátky na Zem.
"Letět my na Zem. Říct vy vašim lidem, aby vy lidé nechat vládnout nás. Jinak zničit my Zemi a z vás udělat my nás." Na Zemi vyslal dívky k samotnému prezidentovi, aby mu od něj vyřídily vzkaz. Ony to tak udělaly a řekly také, že marťané chtějí Zemi zničit. Pan prezident se jim jenom vysmál. Co teď? Mohly se spolehnout jen samy na sebe. Jen ony teď mohly Zemi zachránit. Jenže JAK? Musely na ně ušít nějakou boudu.
"Tak co, ustoupit vy nám?" Ptal se hned velitel.
"Ehm," odkašlala si Jana, "dokážete všechno, i to pro nás nemožné?" Prý dokázali.
Pak mluvila Péťa: "Ano, budete nám vládnout, jen když . . ." a Jana dopověděla: "Jen když planetu Zemi učiníte nezničitelnou vším, co existuje, a že zabráníte tomu, aby se lidé mezi sebou vraždili a když někdo bude chtít někoho zabít, zabije tím jen sám sebe."
Tato mimozemská civilizace byla tak hloupá, že souhlasila. A nedošlo jim, že jsou sami proti sobě - chtěli totiž lidi využít (což díky chytrosti sester udělat nemohli) a pak je vyvraždit.
Velitel se snažil lidi přimět, aby ho poslouchali, ale nic mu to nepomohlo. Proto se rozzuřila chystal se je zabít. Nemohl. Zabil tím sám sebe. I jeho oddana stvoření byla zabita, samozřejmě hloupostí velitele. Jana s Petrou našly východ z létajícího talíře a utekly domů.
Dívky dostaly vyznamenání za služby státu a Zemi od pana prezidenta (i jeho si totiž mimozemšťané snažili podmanit, takže je viděl a nezbývalo mu než se sestrám omluvit), u létajícího talíře se stala turistická atrakce.
Konečně lidé uvěřili, že marťané existují, vlastně existovali, i když možná ještě někde jsou, ale jiní než tito.
Lidé jásají: TAJEMSTVÍ PALOUKU ROZLUŠTĚNO!!!