... /2

Vyběhla z hostince do tmy a ta jí okamžitě pohltila. Byla neuvěřitelně chladivá a uklidňující – přesně to, co potřebovala. Oblékla si plášť a nasadila kapuci, pak přešla pár kroků ke stájím a odvázala Arnona. Vyšvihla se do sedla a vydala se na cestu. Pomalu projížděla Mormotem a náhle jí bylo smutno tak, jako už dlouho ne. Věděla, že jí začne hned ráno hledat, a že ji jistě po čase najde, vždyť taky byl jedním z nejlepších královských Stopařů, ale stejně jí bylo smutno. Arnon vycítil nejistotu a nesoustředěnost své paní, a tak pohodil hřbetem, že málem spadla.
„No jo, no jo, sem si jistá!“ zašeptala a začala plánovat jak se dostane do Sefa-tarmi – hlavního města Yökuluaru. Rozhodla se, že nepojede po Hlavní cestě, ale vezme to zkratkou – přes mormotský hájek - aby na hranicích nenarazila ne divisionáře. Z přemýšlení ji však vytrhl nějaký hluk nebo spíš křik jakéhosi muže
„Dělej, Rotte, drž ho, nesmí nám utýct, zmetek jeden zlodějská!!“ Zahnula za roh a uviděla původce všeho toho povyku. Nějaký chlapec visel z okna hlavou dolů a snažil se vymanit ze sevření brunátného, křičícího muže.
„Neudržím ho, Tome! Běž ho dolu chytit... Dělej!!“ Mladík spadl do chroští pod oknem, ale ihned se zase zvedl a dal se na útěk. Z domu za ním vyběhl muž jménem Tom a začal ho pronásledovat. Uviděla, jak se pár oken rozzářilo světlem svíčky a několik zvědavých hlav vykouklo do noci. To mi ještě scházelo, pomyslela si. Pobídla koně a dohnala Toma.
„Co vám vzal ?“zeptala se.
„Asi pět set zlatých!“ odpověděl muž. “Chyťte ho, pane, prosím!!“podíval se jí do tváře a ztuhl.
„A kurva !“ hlesl začínaje pomalu ustupovat.
Kopla koně do slabin a rozjela se za zlodějem. Mohl by se jí hodit.
„Tome, Tome!! Kdo… kdo to byl?“ vydechl udýchaně Rott
„Elfka!“
„Cože?!“ zhrozil se Rott. „tak to má chudák spočítaný.“

Podkovy zvonily o dlážděnou cestu. Ohlédl se. Někdo za ním jel, ale nevypadal jako příslušník Hlídky, natož stráž. Jezdec ho dohonil a přitáhl koni uzdu.
„Dělej, naskoč!“ byl to spíš rozkaz než otázka, a tak Eldir udělal, co se po něm chtělo. Zachytil se napřažené ruky svého zachránce, vyhoupl se na koně a ten se rozjel směrem z města. Jeli dlouhou dobu mlčky a vítr jim šlehal do tváře. Eldir cítil nervozitu a zároveň vzrušení z tajemného jezdce. Mohl to být kdokoliv, ale Eldir se nebál.
Po chvíli dorazili až na kraj lesa, kde Eressiel slezla a chytla Arnona za uzdu.
„Nechci aby nás někdo našel,“ vysvětlila když zahlédla stín pochybností na tváři toho mladíka. I on tedy seskočil a šel po svých. Šli hustým lesem a stromů stále přibývalo, větvičky je neustále švihaly do obličeje ale stále ticho přerušilo jen pár bolestných usyknutí obou z nich. Chtěla najít nějaký úkryt, ale protože to na déšť nevypadalo, spokojila se s malým paloučkem. Začala sbírat dříví a rozdělávat oheň. Mladík na ní stále hleděl, ale pak se osmělil.
„Já…eště sem ti ani nepoděkoval.“ Poprvé se jí podíval do tváře a docela se podivil. Byla to holka a docela pěkná. Měl pocit že se na něj konečně usmálo štěstí.
„Není zač“ usmála se.
„Já .. jmenuju se Eldir.“ Podal jí ruku. Chvíli se zdráhala, ale nakonec přijala.
„Eressiel“znovu se uculila. Její stisk byl nečekaně silný, ale ruku měla krásně hebkou a ženskou. Jediné co jí hyzdilo, byly dvě malé vytetované tečky na prsteníčku.
„Ty…e?“ vykulil oči. „Do prdele!“ hlesl, zakopl o padlý kmen stromu a svalil se na tvrdou zem.
„Néé nech mě, ty příšero“ zaskučel. Rukama si zakryl oči a začal vzlykat. Chvíli na něj udiveně koukala a pak promluvila:
„Jsi v pořádku?“
Vzhlédl „Ty… ty nejsi elfka ?“
„Ne!“
„Lžeš! Co to tetování? To mají jedině elfové!“
„Vychovali mě lidi, nejsem elf!“
Chlapec se zarazil.„Nene, děláš to jen abys mě ošálila, a pak mě mohla mučit!“
„Kdybych chtěla, mohla sem ti ublížit už dávno nemyslíš??“ ušklíbla se. Eldir se trochu uklidnil, ale stále si držel odstup.
„Nemáš žízeň?“ zeptala se po chvíli. Eldir sebou trhl a vystrašeně se na ní podíval.
„Ne!“ odmítl. „S elfem pít nebudu!„ ohrnul nos a vyskočil na nohy. Pohlédla na něj, oči se jí zúžily ale nic neřekla, pak hlavu zase sklopila.
„Du zpátky do města,“ vyštěkl a měl se k odchodu.
„No jak myslíš ale teď seš psanec. Moc rádi tě tam neuviděj.“
„fajn tak pudu do Voriganu.“ Vorigan byla nejbližší vesnice od Mormotu, ležící na cestě k hranicím.
„Dobře, ale nechám hořet oheň, kdyby ses chtěl vrátit“ pokrčila rameny.
„To asi těžko,“ odsekl a zmizel za stromem. Chvíli se za ním dívala, ale pak si srolovala plášť pod hlavu a ulehla na suchou trávu. Eldir se vrátil teprve po hodině a sledoval jí jestli spí. Dělala, že ano, a tak po chvíli ulehl, také a usnul. Nakonec usnula i ona.

Již oblečený otevřel dveře z hostince a ovanul ho teplý vánek. Normálně by mu přišel příjemný a užíval by si ho, ale teď tu nebyla ona, tak ho to spíš otravovalo. Měl na sebe zlost, že se do ní tak hloupě zakoukal, ale ještě větší měl na ní, že si s ním něco začala. Věděl že nevydrží dlouho bez její hebké voňavé kůže, hlubokých očí, dokonce těch dvou teček na levém prsteníčku, co způsobily tolik problémů. Rozhodl se hned vyrazit, aby ji dohonil co nejdřív. Vlezl do stáje, kde to vonělo po čerstvém seně a kůži. Osedlal Fallara a vyvedl ho ven.
Nejdřív se chtěl poptat, jestli ji náhodou někdo neviděl, a tak se vydal na cestu.
Pomalu projížděl městem. Většina lidí byla na nohou a pracovala, jen na konci hlavní uličky stál hlouček lidí a jeden z nich hlasitě vyprávěl nějaký příběh a slova, která s k Derekovi donesla ho zaujala. Přijel tedy blíže
„…no a pak ho ta elfka chytla, vytáhla ho na koně a ujela“ davem to chvíli šumělo, ale potom se začal pomalu rozcházet. Derek slezl z koně a popošel k muži co vybíral do klobouku drobné mince. Potřeboval vědět více.
„ Co jsi to povídal o té elfce?“ zeptal se:
„Nóó, pane bude to ale za příplatek…“ protáhl muž. Derek už chtěl něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslel, přece jen to potřeboval vědět. Hodil muži dva zlaťáky.
„ Tak povídej!“
Muž potěžkal mince a spustil „ Tu noc sem špatně spal a cejtil sem v kos...“
„Prosím začni až u tý elfky!“ přerušil ho Derek.
„Ale to nebude tak zajímavý“ namítl vypravěč.
„To je mi jedno, dělej, mám málo času“ utrhl se na něj. Muž si něco neslyšně broukl pod vousy a začal „ Poprvé sem ji uviděl, když se mě zeptala, co mi ten mizera ukradl. Řek sem jí, že asi pět set zlatých a ona se za ním rozjela, pak ho chytla, vytáhla na koně a…“
„Jo to už jsem slyšel a kam jela?“ zeptal se Derek
„No z města“ odpověděl muž
„Jo… ale jakou branou?“
„Nóó Stydlonohou, myslim“ zaváhal.
„Myslíš nebo víš?“ ušklíbl se Derek
„Jo vim!“
„Dobře..“ Derek se poněkud uklidnil, nasedl na koně a trochu ho popohnal. Potřeboval doplnit zásobu vody, aby mohl vyjet. Rozjel se tedy ke studni na náměstí.