O KOUZELNÉ KNIZE

V jedné vesnici, velmi vzdálené modernímu světu, byl sice ne největší, to byl Straka, ale nejznámější kopec Dobytčík.
Jméno nesl už od pradávna, neznámo proč zrovna tohle. Obyvatelé malé vesničky si však nestěžovali. Děti si tam
chodily hrát , poněvadž vůbec neměly ponětí, kdo žije v nitru hory. Nikdo nevěděl, že tam má své obydlí jeden mladý
čaroděj. Většinu dne trávil tím, že vařil různé lektvary. Ven vycházel většinou v noci, aby mohl vyzvídat a nasbírat
potřebné přísady do kouzel.Vždy před svou vycházkou, ať to bylo ve dne či v noci, se zneviditelnil. Chodil po těch málo
domech, co tam byly, a vyslýchal různá trápení lidí, kterým poté tajně pomáhal. Ve dne vycházel jen zřídka, když to
bylo opravdu nutné. Byl to takový dobrák, který se pro potěšení lidí pouštěl i do těch nejtěžších a nejnebezpečnějších
kouzel a zaklínadel. Vždy při přípravě nějakého roztoku si říkal:“Ti lidé na mě za chvíli budou závislí.“
Při této větě se vždy pousmál. Jednoho dne, když si zrovna děti hrály na Dobytčíku, čaroděj, na to jsem zapomněl,
jménem Hrozival, si zrovna kouzlil oběd. Hluk na kopci sice neslyšel, poněvadž ho zakouzlil, ale měl své zrcadlo, které
začaroval tak, aby mu ukazovalo děj na kopci. Svůj byt měl mimochodem velmi dobře zařízen. Skládal se z jedné
kruhovité místnosti, jejichž stěny byly polepeny podobiznami různých čarodějů. Naproti dveřím měl menší televizor.
Z levé strany ode dveří byla také menší pohovka, která sloužila i jako gauč. Uprostřed místnosti byl kulatý stůl, a podél
ostatních stěn byl nábytek, napěchovaný lahvičkami s lektvary a různými recepty. Nad pohovkou měl bílou poličku
s knihami. Měl tam oranžový koberec, a po stěnách svíce.
Ten den , když se Hrozival ujistil, že na kopci nikdo není, vyšel ven. Zabouchl za sebou trávu, a vydal se do lesa. Sám si
myslel, že na takovou chvíli je nemusí zakouzlovat. Zrovna když trhal Trhalku do rozumného lektvaru, uviděl v dálce
Krucijník. Stromy Krucijníky byly pro čaroděje veliká vzácnost, a proto si je šel také natrhat. Na Dobytčíku se právě
z druhé strany vynořil osmiletý chlapec, který hrál s ostatními na schovávanou, a za kopcem pykal. Sedl si na zelenou
trávu kopce , odrazil se a jel dolů. Všude kde projel jeho zadek se tráva najednou uhladila.Pomalu se blížil k čarodějným
a nezakouzleným dveřím. A je to! Osmiletý Adam se zadrhl a zastavil o vyčnívající kořen. Poté, co roztrhl kalhoty,
řekl:“Krucinál !“
Chytl kořen, naštvaně s ním škubl a najednou jakoby se v trávě udělala díra. Byly to dveře do čarodějova bytu.(Kořen
byl klika.) Dveře byly zevnitř betonové, takže se těžko zavíraly, když Adam vlezl dovnitř.
Pomalu se rozhlížel po všech těch úžasných věcech, zatím co Hrozival se snažil vylézt na strom. Nejvíce Adama zaujaly
knihy. Jednu po drihé je vytahoval a zase dával zpět. Potom si šel prohlížet lektvary. To už ho tolik nezajímalo, a proto
se obrátil na zrcadlo.
„To je přece Dobytčík!“ řekl Adam po pohledu do zrcadla.
„Tady musí bydlet čaroděj, ty kotlíky. Lektvary a všechno..“
Po této větě se tak vylekal, že skočil na gauč, popadl jednu knihu, seskočil z gauče, proběhl kolem stolu, vrazil do dveří
a běžel domů. Byl ale pevně odhodlán vrátit se tam v noci znovu.
Vyběhl právě včas, protože hned poté se z lesa vynořil Hrozival. Měl roztržený plášť, za to však plnou náruč květin a
bylinek. „To už budu mít měsíc pokoj.“říkal si Hrozival , a vlezl si do svého domu.
Nic netušil. Uklidil si bylinky, roztáhl se na pohovku a usnul.
Adam počkal, až budou jeho rodiče i strýček spát, a tajně se vydal ven. Prošel lesem a objevil se před Dobytčíkem.
Popolezl kousek výše a čupl si. Chvíli pátral očima v trávě, když konečně objevil kořen. Chytl se ho a zatáhl . Nic.
Zatáhl znovu, ale místo otevření dveří se pustil kořene a upadl na zem. On se však odhodlaně postavil a rozběhl se zpět
k domu. Odtamtud vzal krumpáč a rozběhl se k Dobytčíku.
Postavil se ke kopci z boku a začal kopat. Hrozival sebou trhl a vyskočil z postele. Hrozně ho to překvapilo, protože na
Dobytčíku už dlouho nikdo nekopal, a proto vyšel ven. Když ho Adam uviděl, upustil krumpáč, který mu poté spadl na
nohu.
„Kruci, zapomněl jsem se začarovat!“řekl Hrozival a zalezl do domu.
Adam vlezl za ním a zavřel dveře. Úplně žasnul. Myslel si sice, že tam bude bydlet nějaký čaroděj, ale vůbec si ho
nepředstavoval takhle.
„A jak sis mě představoval?“zeptal se Hrozival,a stále se na něj upřeně díval.
„Vy-vy mi čtete myšlenky?“zeptal se Adam.
„Ani nemusím, stačí ten pohled.“odpověděl Hrozival.
„A jak se vlastně jmenujete?“zeptal se zase Adam.
„Hrozival, a kamarádům tykám, takže chci, aby mi kamarádi taky tykali.“odpověděl čaroděj.
„Dobrá, jestli mě už považuješ za kamaráda, tak prosím.“řekl Adam.
„Stejně ale nechápu, proč se jmenuješ Hrozival. Vůbec to k tobě nesedí.“odsekl Adam a chytl se za pravou nohu.
„Bolí tě ta noha?“ozval se nečekaně Hrozival a přišel s lahvičkou v ruce.
Adam jen přikývl a podíval se na červenou tekutinu, kterou mu Hrozival podával.
„Do toho si ji doma namoč.“řekl Hrozival.
Adam převzal lahvičku, zastrčil si jí do kapsy a sedl si na gauč.Chtěl mu říct o té knize, zároveň se však bál, že mu ji
odebere a ještě ho potrestá. Raději mu nic neřekl. Takhle si povídali až do půl čtvrté.
Adam se potom rozloučil s Hrozivalem a šel domů. Cestou přibral krumpáč a prošel lesem. Doma ulehl do postele a
prakticky ihned usnul.Byl hrozně unavený, celou noc nespal.
Probral se až na oběd. Když snědl pořádnou dávku čočky na husto, rozhodl se, že odcizenou knihu řádně prozkoumá.
Když ji otevřel, neuviděl nic jiného než prázdné listy. Prolistoval celou knihu ale nenašel ani řádku.Proto vzal tužku a
začal si tam jen tak čmárat. Napsal tam:učím se dobře? Tato věta zmizela a objevilo se místo ní jen ANO.
„Týjo, ona je vážně kouzelná!!“řekl si Adam.
Raději zašel za svým strýčkem, který byl vzdělaný.
„Hele, strýčku, podívej jakou mám knihu.
Adamův strýček, oblečený ve vznešeném oděvu a královsky učesán, k němu přistoupil a prolistoval knihu.
„Vždyť v ní nic není!“utrousil strýček.
„No ano, ale zkus do ní napsat nějakou otázku.“řekl významně Adam.
Strýček se jen ušklíbl, ale potom vzal tužku a napsal:Jak se jmenuji?
Věta okamžitě zmizela a místo ní se tam objevila: Erik Brahm.
No to je báječné, s tím by jsem mohl vyřešit všechny záhady světa!“rozplýval se strýc.
„Půjčím si ji.“opáčil strýc.
„Ale já-„ Strýček byl pryč.
Bylo jediné řešení.
O pět minut později už Adam stál před Dobytčíkem a neúnavně klepal vedle velkého kořenu. Dveře se najednou samy
otevřely. Adam se pořádně rozhlédl, ale nic neviděl. Uvnitř nikdo nebyl. Asi po vteřině se těsně vedle něj ozvalo:“Á, to
jsi ty. Já jsem se jenom zneviditelnil, pojď dovnitř.“
Adam tedy vešel do přeplněné místnosti. Dveře se samy zavřely a objevil se Hrozival. Byl oblečen v jasně fialovém
pižamu.
„Stala se hrozná věc! Strejda mi vzal tu knihu!“začal Adam.
„O jaké knize to mluvíš?“zarazil se Hrozival a posadil se na pohovku.
„No, totiž…“Adam nevěděl co říct.
Knihu si přece půjčil bez dovolení!
„Když jsem tu byl poprvé, no, půjčil jsem si jednu knihu tady z té police.“řekl Adam a ukázal na bílou polici s knihami.
Hrozival se chytil za hlavu a vstal. „Já to věděl!“rozkřikl se Hrozival, „hned se mi to zdálo divné!“
„Totiž já…“
„Víš vůbec, co to může způsobit?!“
Začal nervózně pochodovat po místnosti a horlivě přemýšlet.
„Ale přece by stačilo, kdybychom jen prostě strýčkovi tu knihu vzali, ne?“otázal se Adam.
„No,…“zapřemýšlel se Hrozival.
„To ale nebude tak jednoduché!“vykřikl zoufale.
„I když….“zamyslel se.
Přistoupil ke skříňce a přehraboval se mezi lektvary. Skončil až tehdy, když našel malou lahvičku zpola naplněnou
žlutočervenou šťávou. Asi minutu Hrozival přemýšlel, když promluvil:“Byl by tady jeden způsob.“
„Odčiníš si to.“řekl trochu samolibě.
Přešel místnost a postavil se před Adama.
„Co mám udělat?“řakl odhodlaně Adam.
Hrozival se škodolibě usmál ale hned zase nasadil vážný výraz. „Tohle je tekutina , která umožňuje neviditelnost.“řekl a
ukázal na malou lahvičku. Adam chtěl něco říct, Hrozival však mluvil dáme.
„Ptáš se co máš dělat, že?Je to prosté.“ (Prosté to vůbec nebylo.)
„Tahle tekutina by ti stačila zneviditelnit asi jen půl těla a proto máš za úkol získat více této tekutiny.Jasné?“
„Asi ano.A kde tu tekutinu nejdu.“zeptal se Adam a v tváři se mu objevil zděšený výraz.
„Ano, znáš místní kopec Straka?“
„Ano.“
„Výborně. Přejdeš ho a dostaneš se přes řeku. Tam roste strom s oranžovými květy. Těch několik natrháš a vrátíš se .
„Dobře.“odpověděl Adam a odešel.
Doma si připravil všechny potřebné věci, přece jenom to bylo dost daleko. Večer se tajně odplížil ven a vydal se na
cestu. Cesta ke kopci celkem ušla, ovšem samotný výšlap byl zmáhavý. Musel se vyhýbat stromům, rozmanitě
rostoucím; někdy zakopl a sjel o kousek dolů. Konečně se dostal nahoru. Dolů to šlo podstatně Dole narazil na řeku.
Postavil si jednoduchý mostík z delších větví, protože se nechtěl namočit. Popošel několik metrů od řeky a konečně se
objevily stromy s oranžovými květy. Natrhal si jich raději víc a pečlivě je uschoval v batohu.A zase to stejné.Vylezl
nahoru a slezl dolů. Celý strhaný se vrátil kolem páté hodiny ranní a potom spal až skoro do oběda. Hned po něm letěl na
Dobytčík. Hrály si tam však děti a proto musel počkat, až odejdou.
Otevřel dveře a vřítil se dovnitř. Hrozival se díval na televizi. Leknutím až skoro vyskočil.
„Tady to je.“vykřikl s nesmírnou dávkou nadšení Adam a podával Hrozivalu oranžové květy.
Hrozival je mlčky převzal a začal z nich vymačkávat šťávu. „Výborně. Večer to provedeme.“zamumlal.
„A proč jsi tam pro ty květy nezašel sám?“zeptal se náhle a bez rozmýšlení Adam.
„Klidně ti to vysvětlím.“řekl a usadil se vedle Adama.
„Za Strakou začíná území Sušice.Jeto kouzelník jako já a naše rody spolu odjakživa vedou rozepře.On mě nepustí na své
území, já ho nepustím na mé území.Už chápeš?“
„Ano.“
Potom odešel domů a začal vymýšlet plán, jak se zmocnit kouzelné knihy. Strýček ji neustále hlídal a nedal ji z ruky.
Nevěděl si rady. Večer se uchýlil do Hrozivalova „bytu“.
Ten mu dal vypít žlutočervenou tekutinu, která vypadala lahodně, ovšem chuť byla nesrovnatelně hrozná. Za pár sekund
se Adam stal neviditelný. Hrozival se sám zneviditelnil a vyšli. Za chvíli došli k Adamovu domu. Dveře hodně vrzaly a
proto postupovali velmi pomalu. Vešli do druhého patra a opatrně se přiblížili k druhým dveřím. Zlehounka je otevřeli a
zjevil se jim pohled do velké pracovny. Vešli dovnitř. Dveře raději nechali otevřené. Rozdělili si role a každý hledal
jinde. Nakonec si Adam všiml, že ji strýček má pod polštářem. Rychle ji vytáhli a šli ven.
Strýček však nespal tvrdě a probudil se. Když si všiml, že kniha zmizela, svolal poplach. Adam a Hrozival se dali na
útěk. Na schodech zakopli o nějakého člena rodiny, běželi běželi však dále, ven. Zastavili se až za lesem. Sotva popadli
dech a Adam měl rozbité koleno po pádu ze schodů.
Hrozival se zviditelnil a Adamův lektvar už také začal vyprchávat. Sedli si na strom nad jezírkem a začali si povídat co
všechno se dá s kouzelnou knihou dělat. Položili ji na kus rozvětveného kmene a mluvili dál.
Za pár minut už jen uslyšeli „žbluňk“ a bylo po všem.
Když se ohlédli, uviděli jen mizící knihu.
Podívali se na sebe a upřímně se zasmáli!