Jiný pohled

Deníček žáka 4.třídy ZDŠ

24.12.
Poslední Vánoce byly ty nejhorší v mém životě, když všechno to začalo krásně a nadějně.
Začnu psát všechno od začátku. Celý den probíhal jako každý jiný štědrý den.
Celá rodina usedla k slavnostní večeři a když jsme dojedli, začaly probíhat obvyklé přípravy na příchod Ježíška.
Přechod z jídelny k obývacímu pokoji se trochu opozdil, protože tatínek někam založil zvoneček, ale po chvíli jsme všichni stanuli za dveřmi plni očekávání.
Tatínek jako vždy vešel do temného pokoje, aby Ježíškovi otevřel okno a vyšel druhými dveřmi na chodbu. Po chvíli jsme přes matné sklo ve dveřích uviděli světýlka vánočního stromečku. Ve chvíli, kdy začaly prskat prskavky se konečně ozval toužebně očekávaný zvoneček. Počkali jsme chvilku na tatínka, který přiběhl z chodby a rozechvěle jsme vstoupili dovnitř.
Maminka rozsvítila světlo. V celém pokoji zavládla vánoční atmosféra. Prskavky dohasínaly a krásně voněly. Naše oči pomalu sjížděly ze zářícího stromečku dolů k hromadě dárků. Všude pod stromkem ležely krásně zabalené krabice i krabičky. Otevřeným oknem proudil chladný vzduch. Maminka začala zpívat koledy a my jsme se postupně přidávali.
Přede mnou ležel dárek s nápisem „maminka“, vedle zas „tatínek“.
Tatínek začal fotit. Obešel jsem stromek z druhé strany a strnul jsem nadšením i překvapením.
Bylo to nádherné!
Mezi dárky ležel veliký model kosmické lodi. Byl skoro tak veliký, jako vysavač pro maminku, který ležel hned vedle. Byl to létající talíř. Prostřední díl se neslyšně otáčel, v horní části začala blikat barevná světýlka. Nejspíš jsou tam pohybové senzory nebo je programovací, zajásal jsem.
Naši se pustili do rozbalování vlastních dárků a moc si mě nevšímali.
To mi ale vůbec nevadilo. Natáhl jsem po talíři ruku, on ale zajiskřil a přestal svítit. Lekl jsem se, že jsem ho rozbil. Začal jsem plakat. Naši si mě konečně všimli a přišli ke mně. Z jejich pohledů mi hned bylo jasné, že nevědí, kdo mi ten dárek vlastně koupil. Táta chtěl vzít loď do ruky, ale ta nejspíš probíjela, protože dostal pořádnou ránu. Talíř mu vypadl z ruky, táta hrozně nadával a vztekle hledal záruční list. Maminka křičela ať táta na Vánoce nekleje a šla volat babičce, jestli mi to koupila ona.
Já jsem dostal přísný zákaz na talíř zatím sahat. Seděl jsem vedle něj a smutně ho pozoroval. Takový krásný dárek a pokazil se. Táta mě uklidňoval, že je určitě v záruce a pak odešel za mámou, která jej volala z předsíně.
Slyšel jsem, jak máma tátovi říká, že mi babička dala svetr a pak ho obviňuje, že to určitě koupil on a nechce to přiznat. Napínal jsem uši, abych lépe slyšel a popošel jsem blíž ke dveřím.
Náhle jsem koutkem oka zahlédl, že se talíř rozsvítil a začal se rychle točit kolem vlastní osy. Dřív než jsem mohl cokoli udělat, vznesl se do vzduchu o obletěl kolem stromečku.
Vykřikl jsem a bez ohledu na zákaz jsem se jej snažil chytit. Uvědomil jsem si, že je otevřené okno a pokusil jsem se zablokovat vlastním tělem cestu ven, rozhodnut nevzdat se tak krásného dárku za žádnou cenu. Talíř ale několikrát nečekaně změnil směr o právě, když do pokoje vbíhali naši, proletěl mi pod rukou o zmizel mezi sousedovými tisy.
Myslím, že mi naši nikdy neuvěří, že jsem na to opravdu nesahal a že nemám ani tušení, kdo mi to dal.
Vánoce byly zkažené, o další dárky už jsem neměl zájem. Stál jsem u okna a pozoroval, jak se v sousedních domech rozsvěcejí vánoční stromečky. Světýlka, která do domů vnášela štěstí a radost, jenom já jsem byl hrozně nešťastný…
Táta zhasl stromek a v stísněné atmosféře začaly probíhat přípravy k mému odchodu do postele.
Teď už sedím ve svém pokoji a je mi do breku.
Až teď zavřu deníček, budu se ještě chvíli dívat z okna, budu pozorovat noční oblohu. Snad mě ten smutek přejde, až budu snít o tom, jaké asi žijí na těch hvězdách přátelské inteligentní bytosti.
---------------------------------------------------

Palubní deník průzkumné vesmírné lodi

8x-d26 palubního času
Poslední mise byla tou nejhorší v historii průzkumů cizích planet, když vše začalo nad očekávání nadějně.
Je třeba vyložit vše od počátku. Celý let probíhal zcela normálně, jako každý jiný průzkumný let.
Celá posádka byla informována o výskytu inteligentní formy života na blízké planetě a začaly přípravy na přistání.
Přechod z hyperprostoru se trochu opozdil, protože počítač špatně vyhodnotil souřadnice, ale brzy jsme jež pronikali atmosférou plni očekávání.
Vlétli jsme do temného prostoru plného obrovských staveb. Uprostřed jedné z nich se náhle otevřela gigantická vrata, za nimiž se rozsvítila celá řada silných , mnohabarevných signalizačních světel umístěných na mohutné trojúhelníkové konstrukci. Některá světla začala jiskřit a i přes plášť lodi k nám pronikly kovové zvukové signály. Vlétli jsme dovnitř.
Za důkaz, že jsme vítáni, jsme považovali rozsvícení silného žlutého světla ve chvíli našeho přistání. Zároveň pohasla prskavá signalizace. Kolem nás byly různě veliké, pestrobarevné kvádry, nejspíš obydlí domorodců, postavená uvnitř ochranné kopule, jíž jsme právě prolétli dovnitř.
Ozvaly se podivné skučivé zvuky, které stále sílily.
Před námi stál kvádr popsaný podivnými znaky, nejspíš jakousi formou písma.
Právě ve chvíli, kdy jsme dokončovali fotodokumentaci , strnuli jsme hrůzou i překvapením.
Bylo to strašné!
Zleva se blížila obrovitá bytost přímo k nám. Byla mnohem větší, než kvádry kolem nás. Byl to obr. Vydal jsem rozkaz k zapnutí výstražné signalizace, což ho však nezastavilo a nezadržitelně k nám postupoval. Za ním jsme uviděli další obry.
Ti rvali barevné kvádry na kusy a nás si zatím nevšímali.
Zato první obr k nám natáhl své chapadlo. Nebylo pochyb, že jsme padli do pasti. Vypnuli jsme všechna světla a doufali, že o nás ztratí zájem. On však neartikulovanými zvuky přivolal své druhy, kteří nás obklopili. Po chvilkové poradě nás největší z nich ovinul chapadlem, ve zjevné snaze loď rozdrtit, ale po zásahu laserovým dělem nás pustil a s hrozivými zvuky počal odhazovat barevné kvádry v našem okolí. I ostatní obři křičeli a jeden odešel, zřejmě pro posily.
Obr, jež nás objevil jako první se k nám postavil na stráž a bylo jasné, že nás ani na chvíli nehodlá pustit z dohledu. Největší obr mu dal jakési instrukce a rovněž se vzdálil.
Doléhaly k nám vzdálené zvuky a bylo nám jasné, že obři v povzdálí připravují plán na dobytí naší lodě.
Náš strážce na okamžik odvrátil pozornost ke svým druhům a my jsme využili příležitosti.
Aktivovali jsme pohonné systémy. Trvalo to jen krátce, ale nám se to zdálo věčností. Odstartovali jsme bez problémů a v co nejkratším čase. Obletěli jsme jejich signalizační zařízení a orientovali se.
Obr vydal hrozivý skřek a chňapal po nás nestvůrnými chapadly. Vlastním tělem nám zablokoval cestu k - naštěstí - stále otevřeným vratům z kopule, rozhodnut nevzdat se tak lákavé kořisti za žádnou cenu.
Náš pilot však předvedl dokonalou ukázku svého umění a dostal nás kolem obra ven, kde našel ochranu v místní flóře.
Myslím, že nám nikdo nikdy neuvěří, jak strašní tvorové žijí v naší galaxii.
Při svém odletu jsme viděli spoustu podobných vrat, za nimiž zářily reflektory nejrozmanitějších tvarů a barev do tmy a lákaly své oběti, aby je pak hrůzní obři mohli rozervat na kusy. My jsme vyvázli! Byli jsme hrozně šťastní…
Zhasli jsme venkovní světla. Ve stísněné atmosféře začaly probíhat přípravy k další cestě a hibernaci posádky.
Stále jsme poněkud rozechvělí.
Až teď zavřu palubní deník, podstoupím hibernaci i já a naše loď dál popluje vesmírem s jediným cílem, k němuž se nám doposud nepodařilo dospět – najít přátelské inteligentní bytosti.