Deník: Těm, co přijdou po mě Zápis devátý

Když jsem ráno zaslechla, že se někdo vrací, nevěděla jsem kdo.Přemýšlela jsem nad tím, kdo byl v terénu, ale v tu chvíli se mi někdo nevybavil. Blesklo mi hlavou, že by to mohl být můj otec, ale tu myšlenku jsem ihned zahnala. Proč vlastně. To vážně teď nevím. Přišlo mi snad absurdní nebo snad přímo neskutečné, že by se lidé, kteří nás - už netvrdím, že jen mě - opustili, se vrací. Sice ano, občas jsem doufala, že se vrátí, ale za ty roky jsem se smířila s tím, že odešli a tím se jejich cesty rozešly s tou mojí.

To jsem ale nevěděla, že když vyjdu z našeho obydlí a z povzdálí budu sledovat jak jeden z našich přivádí skupinu asi neseti lidí, poznám v jednom z nich svýho tátu. Neviděla jsem ho skoro čtyři roky, ale i přestože zestárl, měl vous a dost zhubl, jsem ho poznala. Ta jeho kltivá chůze se dala rozeznat na míle daleko. Jestli tam s ním byl i Patrik, jsem v tu chvíli ještě nevěděla. Sevřelo se mi v hrudi a zatmělo před očima. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Když se Lukáš vydal přivítat skupinu, začala jsem hledat Adama, potřebovala jsem stát po jeho boku a možná i ujasnit si kam patřím. Našla jsem ho, chytila za ruku a zoufale na něj pohlédla. Byl smutný. Nevím, na co myslel, možná jsem to chtěla vědět, ale bála jsme se zeptat.

Vše se odehrávalo jako v němé filmu, viděla jsem, ale neslyšela. Probíhalo představování příchozích a čas neúprosně plynul. Žádné z těch jmen mi nic neříkalo, ani neuvízlo v hlavě. Adam poslouchal s obavami (doufám) a čekal na jedno jméno. Sklonil se ke mně a zašeptal: "Patrik,…vrátil se s nimi." Pokynul hlavou k někomu, koho jsem nepoznávala. Zarostlý, zjizvený muž s delšími vlasy, mi z těch pěti metrů neříkal vůbec nic.

Zaslechla jsem své jméno. Otec se ptal jestli jsem na živu. Po celé jedné hodině, kdy mluvil s Lukášem a ostatními a líčil strasti jejich cesty, se zeptal na svoji dceru! Po hodině! Nechtělo se mi tomu věřit, ale vážně jsme tam stáli hodinu a až pak se zeptal, jakoby mimochodem. Lukáš se otočil mým směrem a vybídl mě ať se k nim připojím. Ale já jako bych nebyla schopna udělat jediný krok. Měla jsem vztek, radost i strach. Bála jsem se, že pokud k němu půjdu, nebudu vědět, jak se k otci chovat, zda mu skočit kolem krku, nebo mu jednu vrazit.

Když jsem udělala první krok směrem k oné skupině, zatahala mě za rukáv Anežka, probudila se a šla mě hledat. "Mami, kdo to je?" Nevěděla jsem, co na to říct.

Jak říct dceři, že její otec a děd se vrátili, že její maminka neví, jak se k nim má chovat a tak dál. Jak to jen říct? Co hlavně říct malé holce, která za jednu odpověď položí další tři otázky, minimálně. Já odpověď neměla, ale Adam ano. "To jsou cestovatelé. Přišli se zeptat na cestu." Řekl za mě a vzal moji dceru do náručí.

Anežka se zamračila jako kakabus. "Kdo je to cestovatel? A proč se ptají u nás, to zabloudili? Kam vůbec jdou? A půjdeme na procházku za vodou? Máma to slíbila. Půjdeš tady?" Měla tolik otázek, jako vždycky. Já nebyla schopna slova, zato Adam opět ano. Pomalu jí odpovídal na každou její otázku.

"Na procházku půjdeme, neboj." Dala jsem jí pusu na čelo a usmála se na Adama. Také se usmál tiše řekl, že vše připraví. Poděkovala jsem mu a hned se moje maličká ptala: "Kdy? Kdy půjdeme?" Adam se na mě podíval takovým zvláštním pohledem a dodal: "Maminka si musí něco vyřídit, pak půjdeme, jo?" Její otázky a protesty jsem už neslyšela, Adam s ní už odcházel.

Pár vteřin mi trvalo, než jsem se rozešla k Lukášovi a mému otci. Zastavila jsem před otcem a pozdravila jsem ho: "Ahoj tati!" Byl v rozpacích, najednou nevěděl, co říct a to celou hodinu před tím mlel jako kafemlejnek . "Romano,…" vzpomněl si jak se jmenuju. Super! "…jsem rád, že seš v pořádku. Myslel jsem, že jsi…" Tak mě naštval, vytočil , 'dotkl' se mě, že jsem v tu ránu na něj začala křičet. Co přesně nevím. Ale něco v tom smyslu, že určitě doufal, že jsem dávno mrtvá, nebo že jsem nevzala do zaječích. A jestli čekal, že mu skočím kolem krku, tak se šeredně plete. Pak jsem odešla.

Děti už jous připravené a skupina, která jde s námi tak taky. Až se vrátím, budu psát dál. I když nevím, jestli to má ještě cenu. Od původního záměru jsem poněkud odbočila, chtěla jsem psát, aby, kdyby se náhodou vrátili zpět a já už nežila, byl důkaz, že jsem se jen tak nekopala do zadku.

Porodila jsem dvě děti, vychovávám je a připravuju na život, který je čeká. Jsem jedna z průzkumného týmu a taky zásobovačů vody. Není to lehká práce.

Já se do zadku rozhodně nekopu!!!